Krásná Lucie

zobrazeno 38×

Vložil(a): jitkamety, 21. 3. 2016 17.39

Kterak svého milého věrně milovala a než se ze světa, vrátil, jak steskem zemřela a krajem musela bloudit

Na strmém temeni černé hory stával hrad Klapý a bylo z něho vidět daleko do kraje, od řeky Ohře až k Labi. Na tom hradě měl kdysi pan Zajíc z Házmburka krásnou dceru Lucii. Protože urozená panna nebyla jenom krásná, ale i bohatá, hrnulo se ze všech stran plno ženichů a každý ji chtěl dostat za ženu. Pan Zajíc ale nevěděl, kterého by pro ni vybral, a proto strojil veliké turnaje, kde se páni a rytíři potýkali nejrůznějšími zbraněmi. Bojovali mezi sebou hrdinně a dokazovali přede všemi svou udatnost, ale když přišla řeč na krásnou Lucii, pan Zajíc se každému jen vymlouval.
„Rád bych vybral mezi vámi ženicha, protože jste páni přeudatní. Těžká je ale volba, když jeden vynikáte v tom a druhý v onom. Nevím, komu mám dát přednost. Mějte ještě strpení.“
Páni se znovu předháněli v činech i slovech a dny ubíhaly v radovánkách, ale Lucie byla čím dál tím smutnější. Když otec viděl, jak jí blednou líce, zavolal dceru k sobě.
„Nelíbíš se mi, Lucie, a zdá se mi, že přede mnou něco tajíš. Svěř se mi a já Ti rád pomohu. Vždyť víš, že bych Ti udělal pomyšlení.“
Lucie se otce bála a teprve po dlouhém naléhání přece jenom pověděla, co ji tížilo. „Jak nemám být smutná, otče, když mne chceš provdat a já už mám milého.“
„Cože? Ty už máš ženicha? A znám ho?“ divil se pan Zajíc a jeho tvář se zachmuřila hněvem.
„Ano, otče! Je to syn pana purkrabího z hradu Košťálová, Petr.“
„Dcero! Dcero! Jak jsi mohla bez mého vědomí dát někomu slovo? Vždyť dobře víš, že ten nám není rovný svým rodem,“ zlobil se pán a přemýšlel, jak sňatku zabránit. „Ale já mám Petra z celého srdce ráda. Jestli mne provdáte za jiného, žalem se utrápím,“ řekla Lucie a dala se do pláče.
Pan Zajíc měl svou dceru rád a byl pyšný na její krásu, ale s chudým ženichem se smířit nechtěl. Purkrabího syn Petr byl pohledný mládenec a kam přišel, srdce bylo veselo. Pohlédl však příliš vysoko, přestože byl jen z vladyckého rodu. „Uvidím, dcero, co se dá dělat. Ale mrzí mne na tebe, žes mi to neřekla dřív,“ povzdechl si pan Zajíc.
Když panna Lucie viděla, že otec její lásce nepřeje, začala se všem vyhýbat a nemohla se dočkat, až se na hradě objeví Petr z Košťálová.
Druhého dne pořádal pan Zajíc velikou hostinu a sezval na ni všechny pány a rytíře z celého okolí. Ani Petr nesměl chybět. Lucie na něho od rána čekala a pořád vyhlížela oknem, jestli už nejede. Když ho uviděla před branou, seběhla dolů, aby s ním mohla promluvit dřív než pan Zajíc.
„Petře, otec nám nedovolí, abychom se vzali. Prosila jsem ho, ale marně. Nevím, co si počneme,“ naříkala tiše Lucie, když se jí Petr přišel poklonit.
„Nenaříkej, panno Lucie! Já sám pana Zajíce poprosím, aby naší lásce uvěřil. Víš, že Tě miluji a nikdy od Tebe neustoupím.“
A než mu mohla panna odpovědět, poklonil se a zmizel v davu urozených rytířů, kterých tu bylo toho dne plno. Petr dlouho hledal pana Zajíce a vyčkával, aby s ním mohl promluvit o samotě. Když se mu to podařilo a pán vyšel na pavlán, vyběhl za ním.
„Vím, pane z Házmburka, že můj rod se tvému nevyrovná, ale chci Ti statečným činem dokázat, že Tvou dceru nadevše miluji. Až získám rytířské ostruhy, snad naší lásce nebude už nic na překážku.“
Když pan Zajíc z Házmburka slyšel jeho upřímná slova, nedovedl mládence odmítnout a začal přemýšlet, jak by ho načas odvedl z dosahu své dcery.
„Věřím v Tvou statečnost, Petře!“ odpověděl mu s úsměvem. „Ale jistě víš, že hle
dám pro Lucii toho nejstatečnějšího rytíře. Jestli chceš učinit něco pro své jméno, aby sis vysloužil rytířské ostruhy a slávu a tím také ruku mé dcery, přiveď na hrad Klapý živou saň.“
Petr zbledl, když slyšel, jaký těžký úkol si pro něho pan Zajíc vymyslel. Ale hned zvedl dva prsty k přísaze.
„Jakože Tvoji dceru z celého srdce miluji, přísahám, pane Zajíci z Házmburka, že Ti jednoho dne přivedu na Klapý živou saň, i kdybych měl obejít celý svět. Ale Ty mně. také stůj ve slově a Lucii jinému nedávej!“
Než mohl pan Zajíc odvážnému mládenci odpovědět, vběhl Petr zpět do hodovní síně a zvolal:
„Slyšte všichni, co mi urozený pan Zajíc přislíbil! Když přivedu živou saň, dostanu pannu Lucii za ženu. Proto Vás všechny, páni a rytíři, beru zde za svědky, že se jednoho dne tak stane.“
V hodovní síni nastalo veliké ticho, jeden se díval překvapeně na druhého. Pan Zajíc se cítil zaskočen, ale své slovo nemohl už vzít zpět. Lucie padla před ním s pláčem na kolena a začala mu líbat obě ruce.
„Je to těžká zkouška, otče, pro nás pro oba. Ale díky za ni, ráda budu na svého ženicha čekat třeba až do smrti. “
Když to páni slyšeli, věděli, že už je rozhodnuto, a provolávali odvážnému Petrovi slávu, připíjeli panu Zajíci i panně Lucii na zdraví. Ještě toho dne se Petr vypravil do světa. Rozloučil se a slíbil Lucii, že se určitě jednoho dne vrátí, aby na něho čekala.
„Dívej se oknem a já Ti zamávám bílým šátkem. Kdybych se za sedm let nevrátil, pak jsem někde bídně zašel.“
„Budu na Tebe čekat a za jiného se nikdy neprovdám, Petře! To Ti přísahám.“ Naposledy se políbili a Petr vsedl na koně. U brány se ještě s koněm otočil a šátkem zamával, pak vyrazil tryskem po kamenité cestě.
Co svět světem stojí, s láskou je trápení. Panna Lucie se mnoho pro Petra naplakala. Když uplynul jeden rok a ze světa se nevracel, pan Zajíc naléhal na dceru, aby se provdala za jiného.
„Podívej, čas letí a já bych se ještě chtěl dočkat vnoučat. Nejeden z našich pánů by si Tě vzal, Lucie! Sama si vyber, už Ti bránit v ničem nebudu.“
„Nemohu otče, protože musím dostát svému slibu. Já věřím, že se Petr vrátí, i když možná já už tady nebudu,“ smutně řekla panna.
„Byl to ode mne bláznivý nápad,“ naříkal pan Zajíc. „Zbytečně jsem toho mládence vyhnal z domu. Ale věř mi, dcero, chtěl jsem jenom Tvé dobro.“
„Já si na nic nestěžuji, otče! Jenom mi dovol, abych dál čekala na svého milého.“ Každého dne vyhlížela oknem, jestli se už Petr nevrací. Když ale druhý a potom třetí rok se chýlil ke konci a žádná zpráva o něm nebyla, panna Lucie žalem chřadla. Její vyhlášená krása pomalu uvadala a ztrácela se. Pan Zajíc ji litoval a na Budyni začal stavět nový zámek, ale ona se tam stěhovat nechtěla. Sám tedy jednoho dne odešel s celým dvorem z Klapého, aby se nemusel dívat, jak se jeho dcera propadá do hrobu. Za nějaký čas už nemohla vyjít ani z komnaty a pak tiše umřela. Pan Zajíc ji dal uložit do malované truhly a slavně pohřbít v kapli na hradě.
Od té doby zůstal hrad Klapý opuštěn a zbyl tu jenom jeden starý služebník, který hlídal zbylý pánův majetek. Celé dny se tu nikdo cizí neobjevil, až jednoho dne zabouchal někdo na bránu. Když starý vyhlédl okénkem, uviděl před branou pěkného rytíře s koněm a vedle něho podivné zvíře, které se k němu lísalo jako pes. „Hej, starý! Otevři mi a řekni panu Zajíci, že jsem mu přivedl živou saň.“ Chudák starý se poděsil, ale když se rytíř znovu domáhal vstupu do hradu, po dlouhém rozmýšlení mu přece jenom otevřel.
„Asi Tě zklamu, udatný rytíři! Pan Zajíc z Házmburka už tady dávno nebydlí. Musíš za ním jet na Budyni, kde má nový zámek.“
„Já jsem se zavázal přísahou, že živou saň přivedu na hrad Klapý, a proto jsem přišel. Pověz mi alespoň, kde najdu krásnou pannu Lucii, svou nevěstu!“ Starý smutně pokýval hlavou a potom mu zarmouceně řekl: „Panna Lucie dlouho čekala na svého milého a každý den ho vyhlížela oknem, až z toho žalu onemocněla a přišla pro ni smrt. Najdeš ji dole pod kaplí, v truhle.“
Rytíř beze slova sešel po schodech do kamenné hrobky. Starý služebník se za ním jít neodvážil, protože to podivné zvíře běželo za pánem a neopustilo ho na krok. V hrobce sejmul rytíř z truhly víko a uviděl dívčinu tvář poznamenanou smrtí. Padl na kolena a políbil ji. V té chvíli mu puklo srdce žalem. Saň poznala, že se něco zlého jejímu pánovi přihodilo. Hrozným hlasem zařvala, ulehla k jeho nohám a zcepeněla.
Když starý viděl, že rytíř nevyšel z hrobky ani do večera, vzal světlo a šel se tam podívat. Opatrně nahlédl dveřmi a padla na něho hrůza. Potom je zase zavřel, přivalil ke dveřím těžký kámen, aby nikdo nerušil klid mrtvých. Druhého dne vzal starý služebník rytířova koně a odvedl jej do Budyně k panu Zajíci. Tam mu řekl, že udatný rytíř Petr zůstal s pannou na Klapém. Sedm let trvalo, než se vrátil ze světa a v jediném okamžiku byl mrtev.
Nešťastná panna Lucie neměla však po smrti klidu. Chodila v bílém šatě s krvavou skvrnou na prsou kolem hradu a o půlnoci vždycky zmizela v černé věži. Proto se každý hradu vyhýbal, ale tím panně od jejího údělu nikdo nepomohl. Až jednoho dne se objevila za noci bílá panna v Třebenicích a zaklepala na okno učitelskému pomocníkovi. Ten celý rozespalý vstal a ptal se, kdo tam.
„Pospěš si a pojď se mnou na Klapý. Nic zlého se Ti nestane a bude Ti to jen k dobrému. “
Pomocník vyhlédl oknem a v měsíčním světle uviděl krásnou pannu v bílém šatě. Nemohl si vzpomenout, že by ji byl už někde viděl, a divil se: „Kde ses tady vzala?“
„Jen si pospěš! Když uděláš, co Ti řeknu, do smrti nebudeš mít nouzi.“ Učitelský pomocník honem na sebe oblékl kabát a na hlavu dal čepici, potom se opatrně protáhl oknem, aby pan učitel nic nevěděl a nedělal mu kázání, že se toulá po nocích. Panna ho vzala za ruku a vedla přes pole a luka. Cestou se jí chtěl pomocník zeptat, kdo je, ale ona mu přiložila prst na ústa, aby mlčel. Po lukách se rozlévala měsíční záře a pomocníkovi se z té podivné noci točila hlava. Panna se před ním vznášela a cesta jim rychle ubíhala. Když vyšli nahoru až k hradu, bylo vidět jako ve dne. Panna otevřela jednu branku a po několika schodech vstoupili do velikého sklepení. Tam byly veliké hromady zlata a stříbra. Pomocník nevěděl, kam se má dřív podívat, a tu mu řekla.
„Naber si, kolik sám uneseš, a pospěš domů, abys byl doma před kuropěním. Kdybys cokoliv cestou viděl, ničeho si nevšímej a nic zlého se Ti nestane. A svou milou si vezmi dřív, než Ti umře žalem nebo Ti ji někdo odvede.“ Pomocník se divil, co o něm bílá panna všechno ví, ale dlouho se nedal pobízet a nabral si zlatých peněz do obou kapes i do čepice. Když chtěl panně poděkovat, nikde jí nebylo a on stál před starou hradní branou. Právě se chtěl vydat na cestu, vtom zdáli uslyšel nějaký rachot. Uskočil za veliký strom. Po cestě k hradu uháněla divá saň zapřažená do zlatého kočáru. Proletěla kolem něho jako blesk a zmizela v podzemí. Ale pomocník dobře viděl, že vezla v kočáru nějakého pána. Dostal z toho všeho takový strach, že se rozběhl dolů cestou necestou a pod paží tiskl plnou čepici zlaťáků.
Když se chtěl dostat oknem zpátky do chalupy, sáhl si do kapes, ale obě byly prázdné. Všechny zlaťáky se mu cestou vytrousily, protože kapsy byly děravé. „Už je nejvyšší čas, abych se oženil,“ řekl si učitelský mládenec. „Chodím jako odranec a co dostanu, to poztrácím.“
Ale to, co zbylo v čepici, stačilo mu ke štěstí, a tak se brzy oženil. Na bílou pannu ale nikdy nezapomněl a chválil ji až do smrti. Nešťastná Lucie bloudí za dlouhých nocí krajem a pomáhá prý jenom těm, kteří se věrně milují.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight