Kráska a netvor

V daleké zemi žil kupec a ten měl tři hezké dcery. Nejstarší říkali Fintilka, pořád se jen parádila a točila před zrcadlem, prostřední říkali Pyšnilka, nosila se jako pávice a každému se chlubila, co všechno doma mají. Nejmladší byla nejhezčí a také nejhodnější, nikdo ji nepojmenoval jinak než Kráska. 
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Stalo se, že kupec ztratil přes noc všechen majetek. Zůstala mu jen chalupa na samotě, daleko od města. Rozhodl se, že se tam odstěhují a budou po venkovsku hospodařit, aby neumřeli hladem. Fintilka a Pyšnilka si postavily hlavu, že město neopustí za nic na světě, nouzi o nápadníky že nemají, prý se mohou i do paláce provdat. Ale pořádně se zmýlily. Když se rozneslo, že zchudly, po ženiších se slehla zem. Nezbylo jim než jít s otcem a Kráskou na chalupu. 
Z kupce se stal rolník. Oral, oral, ale zlatý poklad nevyoral, jak by si byly Fintilka a Pyšnilka přály. Byl však přičinlivý, pole dala chleba, kravičky daly mléka a rodina bídou netrpěla. Kráska časně ráno vstávala, kravičky vyhnala na louku za chalupou, poklidila a celý den se starala o domácnost. 
Fintilka a Pyšnilka se nudily k smrti. K polednímu vstaly, najedly se a ostatek dne protoulaly v háji. Utrácely čas marným vzpomínáním na městské radovánky. Všechno je zlobilo. Jak vyšly ze dveří, slepice na ně pokřikovaly: 
„Kokoko, kokoko, nosí hlavu vysoko!“ 
A hrdlička se smála: 
„Kukrú, kukrú, vždyť jsou z cukru!“ 
Ony jako by opravdu z cukru byly: na sluníčko se bály, vosy a včely se za nimi pořád honily. Z ničeho neměly radost a za celý den se ani jednou neusmály. 
Zato Kráska ještě víc rozkvetla. „Hleďme, jaká obyčejná holka se z ní vyklubala,“ pomlouvaly ji sestry, „chodí bosa, i slámu ve vlasech si nechá a do chléva jde s písničkou jako na sál!“ Ale Krásce takové řeči nemohly ublížit. 
Tak žili na venkovské samotě dva roky. A tu dostal kupec zprávu, že se jedna z jeho ztracených lodí se zbožím vrátila: ať všeho nechá a vydá se do přístavu. Fintilka a Pyšnilka se z té dobré noviny div nezbláznily a v duchu už se z nudného venkova slavně vracely do města. 
Kupec se přichystal na cestu a obě dcery si naporoučely drahých šatů, šperků a jiných tretek. „Bez kočáru se pro nás nevracej!“ přikazovaly otci. 
„A co mám přivést Tobě, dceruško ?“ ptal se kupec Krásky. 
„Utrhni mi někde cestou růžičku, tatínku,“ odvětila Kráska, nezáleželo jí na tom, co jí otec přiveze, v duchu si jen přála, aby se šťastně vrátil. 
Fintilka a Pyšnilka se daly do smíchu, co prý s růží, ať si udělá kytku ze slámy, ta že se k ní nejspíše hodí. Kráska na jejich řeči nedala. Z chléva vyvedla otci koníka, kupec na něj vsedl a dal se na cestu. 
Dojel do přístavu, a tu se ukázalo, že zpráva o lodi se zbožím byla klamná. Kupci nezbylo než se vrátit domů s prázdnou. Ze strachu, s jakou ho Fintilka a Pyšnilka uvítají, ani nedbal, kudy jede, a zabloudil v hlubokém lese. Na tom nebylo dost, s večerem se ještě spustila hustá vánice. Nablízku vyli vlci. Koník s jezdcem klesal únavou a zase se vzchopil. Vichřice jim lámala větve nad hlavou, sníh je oslepoval. Kupec už se v duchu loučil se životem. Najednou však problesklo v dálce světlo. Kupec se dal v tu stranu a dojel k velkému paláci. Ze všech oken se linula světla a Široko daleko ozařovala zasněžené lesní stromy. Kupec si oddychl a pobídl koníka, aby už byl v teple, mezi lidmi. 
Ale na nádvoří paláce nenašel ani človíčka. Koník se pustil rovnou do otevřené stáje a hladově se vrhl na seno a oves. Také dveře do paláce byly otevřené. Kupec vstoupil dovnitř a stanul ve velkém sále. Všude bylo ticho, jen v krbu příjemně praskal oheň. Blízko ohně stál stůl s lákavými jídly a s příborem pro jednu osobu. Promrzlý a vyhladovělý kupec neodolal. Sotva se trochu ohřál, pustil se do pečeného kuřete. Když se dosyta najedl a vypil číši vína, začal se procházet po paláci. Chodil z komnaty do komnaty, jedna byla krásnější než druhá, všude svítily nádherné lustry jako o plesu, ale po člověku nikde ani vidu ani slechu. Nakonec kupec vešel do pokoje s pěkným odestlaným lůžkem. Sotva už stál na nohou, i odstrojil se, a jak dolehl, hned tvrdě usnul. 
Sluníčko už stálo hodně vysoko, když se probudil. Vstal a podíval se oknem ven: po nočním sněhu nebylo ani památky. Kolem paláce, kam oko dohlédlo, prostírala se kvetoucí loubí a loubíčka ze samých růží. Udivený kupec proběhl komnatami, ani ho nenapadlo, aby se zdržoval bohatou snídaní, připravenou ve velkém sále, a šel si do stáje pro koníka. Pomalu jel mezi růžovým loubím, hlava se mu z těch vůní točila, a tu si vzpomněl na Krásku. „Aspoň Krásce něco přinesu,“ řekl si a utrhl velkou růži, plnou rosy. 
V tu chvíli se země hromem otřásla, růžové květy se zachvěly, jak po nich chladný vítr přeběhl, a před kupcem stanula odporná, hrozná obluda s tělem medvědím a s kančí hlavou. Kupci se nahrnula všecka krev k srdci, leknutím se z koně div neskácel. 
„Nevděčníku,“ zařvala obluda strašlivým hlasem, „za to, že jsem Ti zachránil život, ničíš mou zahradu.“ 
„Odpusť mi, vzácný pane,“ prosil kupec, „růži jsem utrhl pro svou nejmladší dcerku. Lituji, že jsem pohněval tak milého pána.“ 
„Nejsem milý pán,“ pravila obluda. „Jsem Netvor, tak mi říkej, nesnesu lichocení, chci, aby mi každý říkal pravdu do očí. Mluvil jsi o dcerách. Daruji Ti život, když sem jedna z nich přijde a bude tu se mnou bydlit. Odmítnou-li, přísahej, že se do tří dnů vrátíš Ty sám.“ 
Ubohý kupec se v duchu rozhodl, že Netvorovi neobětuje ani jednu ze svých dcer a že pojede domů, aby děti ještě jednou uviděl, a pak se vydá na milost a nemilost Netvorovi. Přísahal tedy a Netvor ho propustil. 
„S prázdnou domů nepůjdeš,“ dodal ještě, „jdi do pokoje, kde jsi spal, a najdeš tam starou truhlu. Dej do ní všechno, co se Ti zlíbí, a vezmi si to s sebou.“ 
Mám-li umřít, umru aspoň s útěchou, že po mně dětem něco zbude, myslel si kupec. Odebral se tedy do pokoje, kde nocoval, našel tam truhlu a naplnil ji zlatem a drahokamy. Pak ji naložil na koníka a vyjel z paláce. Koník se sám pustil lesní stezkou a do večera se kupec šťastně dostal domů. 
Fintilka a Pyšnilka se do otce hned pustily, kdeže je kočár, kde šaty a šperky. Odřené truhly na koníkově hřbetě si ani nevšimly. Otec jim neodpovídal. Krásce, ta jediná ho hezky uvítala, podal růži a pravil: 
„Tu máš, dceruško, ta růže mě bude stát život.“ 
A pověděl dětem, co ho cestou potkalo. 
Fintilka a Pyšnilka spustily velký křik, zahrnuly Krásku nadávkami, Fintilka ji dokonce uhodila. 
„Vidíte, co způsobila pýcha té falešnice!“ křičely. „Proč nechtěla jen to, co my ? Teď kvůli ní ztratíme tatínka a ona ani slzičku neuroní!“ 
Opravdu, Kráska ani nezaplakala. Ale řekla: 
„Křikem a pláčem tatínkovi nepomůžeme. Umřít ho nenechám. Chce-li Netvor jednu z nás za společnici, půjdu k němu já.“ 
Fintilka a Pyšnilka se zaradovaly, že se zbaví nenáviděné sestry. Kupec však Krásku přemlouval a prosil, ale Kráska stála na svém, nepovolila. Její sestry se k ní hned měly jinak. Začaly ji hladit, cukrovaly a rozplývaly se nad její dobrotou. 
Ráno je moudřejší večera, pomyslel si nakonec kupec a utěšoval se, že si to Kráska ještě rozmyslí. Dovedl koníka do chléva a tam také ukryl truhlu se zlatem a drahokamy. Nechtěl, aby se starší dcery z toho bohatství pobláznily, a věděl, že v chlévě je před nimi truhla v nejbezpečnějším úkrytu. 
Kráska ráno vstala první a chystala se na cestu. Nedala na tatínkovo přemlouvání, na jeho slzy. Vyvedla si z chléva koníka, osedlala ho, aby ji sám dovezl k Netvorovi. Fintilka a Pyšnilka si tajně namazaly oči cibulí, aby aspoň trochu slz prolily. Kráska se rozloučila se všemi a bez jediné slzičky odjela z domova. Teprve na cestě lesem se dala do pláče, plakala nad tatínkem i nad smutným osudem, který ji čeká. 
Koník, jako by znal cestu, dovezl Krásku rovnou k Netvorovu sídlu. Kráska z něho seskočila, pohladila ho a koník klusal zpátky domů. Když Kráska vešla do velkého, bohatého sálu, byla v ní malá dušička. Uprostřed stál stůl s vábnými pokrmy, ale Kráska se ničeho nedotkla, sedla si k oknu, dívala se na krásná růžová loubí a čekala, co se bude dít. 
Zahrada s večerem potemněla, v celém zámku se světla sama rozžehla. Najednou se palác jako hromem otřásl a do sálu vstoupil Netvor. Kráska strachem div neomdlela, když spatřila tak strašnou nestvůru. Netvor se jí zeptal, zdali sem přišla dobrovolně. Třesoucím se hlasem odpověděla, že ano. 
„To jsi hodná,“ řekl Netvor. „Děkuji Ti.“ A zase odešel. 
Krásku překvapilo, že jí nic neudělal. Oddychla si a poprvé za celý den trochu pojedla. A jako předtím její otec, i ona se dnes osmělila a začala si prohlížet palác. Chodila z komnaty do komnaty, podivovala se jejich nádheře, až přišla k jedné a ta měla na dveřích zlatý nápis: Komnata pro Krásku. Vešla tam a hned se v té útulné komnatě cítila jako doma. V koutě stálo lůžko s nebesy, u něho na stojanu ležela velká kniha. 
Kráska ji otevřela a na první stránce stálo: Přej si a rozkazuj! 
Kráska si povzdychla: 
„Kéž bych tak viděla, co zrovna teď dělá chudák tatínek!“ 
Obrátila list a na bílé stránce se ukázal jejich domek. Na prahu seděl tatínek, hlavu si držel v dlaních, a nad ním jako rozkacené saně křičely Fintilka a Pyšnilka, proč jim nepřivezl šaty a šperky, kdeže je ten kočár, co jim slíbil. Kráska je slyšela jasně, jako by u nich stála. „Jen si ještě samy vjeďte do vlasů!“ vylétlo jí z úst. Jak to řekla, sestry se začaly prát, trhaly na sobě Šaty a škrabaly se jako kočky. „Už dost!“ vzkřikla Kráska. „A ty, tatínku, o mne neměj strach!“ Sestry se pustily a každá odběhla na jinou stranu. Otec zvedl hlavu a usmál se, jako by Krásku opravdu slyšel. Kráska potěšena zavřela knihu a šla spát. 
Ráno se probudila s veselejší myslí. Přes den se odvážila i ven. Procházela se pod růžovým loubím, v samých vůních, a kdovíodkud se brala, líbezná hudba jí přitom vyhrávala. A tak to šlo den po dni. Růže neopadávaly, ale čím dál tím nádherněji kvetly. Kdykoli se Krásce zastesklo, obracela listy v kouzelné knize a před očima se jí zjevovaly živé obrázky z domova: šlo to tam starým chodem, jen otec měl víc práce. Večer musel poklidit, ráno na celý den navařit jídla. I kravičky sám dojil. Fintilka a Pyšnilka měly ruce pořád za zády. Vstávaly až k polednímu, ani jídlo neohřály; než by v plotně rozdělaly, raději jedly studené. Prádlo si nepraly, šaty nežehlily, den ode dne byly hubenější a ošklivější, lenost nikoho nešlechtí. Hrdlička se jim posmívala:

„Kukrú, kukrú, už nejsou jako z cukru!“ 
A slepice dodávaly: 
„Kokoko, kokoko, 
ale dál nosí hlavu vysoko!“

Kráska málem už zapomněla na Netvora. Jednou si sedla k večeři, kniha jí právě ukázala tatínka zdravého a sestry kupodivu hodné a tiché, a tak si mezi jídlem broukala písničku. Tu se celý palác hromem otřásl a do sálu vstoupil Netvor. Kráska se zachvěla hrůzou, když spatřila jeho kančí hlavu, krví podlité oči a žluté tesáky. 
„Dovolíš, Krásko, abych s Tebou chvilku pobyl ?“ ptal se Netvor. 
„Ty zde poroučíš,“ odpověděla třesoucím se hlasem Kráska. 
„Nikoli,“ řekl Netvor, „zde jsi paní ty. Jsem-li Ti protivný, hned odejdu. Vidělas někdy šerednějšího tvora, než jsem já?“ 
„Opravdu neviděla,“ odvětila Kráska, lhát neuměla. 
„Ba, jsem hrozně šeredný. Ale pamatuj si, všechno, co kolem sebe vidíš, patří Tobě. Mrzelo by mě, kdyby se Ti tu nelíbilo.“ 
„Jsi hodný,“ řekla Kráska. „Jsem ráda, že máš tak dobré srdce. Už se mi nezdáš tak ošklivým.“ 
„Děkuji Ti, Krásko.“ 
Kráska už se skoro přestala bát a pustila se do večeře. Ale hrůzou div do mdlob nepadla. Netvor se jí najednou zeptal: 
„Chceš se stát mou ženou, Krásko ?“ 
Chvíli ze sebe nemohla vypravit ani slůvka. Celá se roztřásla a pak tiše řekla: 
„Nechci, Netvore.“ 
Ubohý Netvor si povzdechl, z hrudi mu vyšel zvuk, jako by vichr zavyl. A pak zaslechla Kráska jeho smutný hlas: 
„Dobrou noc, Krásko.“ 
Kráska se octla o samotě. Bylo jí chudáka Netvora líto. Škoda že je tak ošklivý, pomyslela si, má tak dobré srdce. 
Od toho dne ji Netvor navštěvoval večer co večer. Pokaždé u něho Kráska našla novou dobrou vlastnost. Už se jí tak neošklivil, ba často se na něj i těšila. Byla ráda, že aspoň chvilku může v osamělém paláci slyšet lidský hlas, i když jde z bytosti tak šeredné. Jen jedno ji mučilo: než jí dal Netvor dobrou noc, 
zeptal se jí, chce-li se za něho provdat. Pokaždé mu odpověděla stejně: 
„Nechci, Netvore!“ a cítila, jak ubožák trpí. 
Konečně mu jednou řekla: 
„Proč mě trápíš ? Jak si Tě mám vzít, když Tě nemám ráda?“ 
„Aspoň mi tedy slib,“ řekl Netvor, „že ode mne nikdy neodejdeš.“ 
Kráska si povzdechla: zrovna dnes jí kouzelná kniha ukázala, že se tatínek rozstonal a leží sám, bez pomoci. Když už to nemohl s Fintilkou a Pyšnilkou vydržet, rozdělil jim poklad, který si přinesl od Netvora. Obě ho opustily a odešly do města. 
I řekla Netvorovi: 
„Zrovna dnes jsem Tě chtěla poprosit, abys mě pustil domů. Tatínek stůně, uschla bych tu starostí a žalem.“ 
„To radši umřu sám,“ pravil Netvor. „Jdi si tedy domů, zůstaň si tam a já tu zahynu steskem.“ 
„Ne, ne,“ zvolala Kráska s pláčem, „nesmíš kvůli mně umřít. Půjdu, ale do týdne se vrátím.“ 
„Zítra ráno budeš u otce,“ řekl Netvor. „Až se budeš chtít vrátit, polož před spaním na stůl tenhle prstýnek. Dobrou noc, Krásko.“ 
Kráska si prstýnek navlékla na prst a šla si lehnout, celá smutná, že Netvora tak zarmoutila. 
Když se ráno probudila, viděla, že leží ve své postýlce v tatínkově chalupě. Radostí celá bez sebe vyskočila a spatřila u postýlky truhlu, plnou skvostných šatů. Oblékla se a šla za tatínkem. Kupec myslel, že mu nemoc smysly obloudila, když spatřil oplakávanou dceru živou a zdravou. Nedal si říci a hned vstal, nemoc z něho rázem spadla. Kráska se dala do poklizeni a kupec vzkázal pro Fintilku a Pyšnilku, aby přišly Krásku uvítat. 
Přijely v překrásných kočárech se svými manžely, vdaly se hned, jak se v městě rozhlédly. Fintilka si vzala velmože, krásného jako slunce. Krasavec však byl do své krásy tak zamilován, že si od rána do večera hleděl jen sebe a na ženu mu nezbyl čas. Pyšnilka si vzala vtipného šlechtice. Vtipálek však neuměl vtipu užít jinak, než že kdekoho dopaloval, nejvíce vlastní ženu. Bylo vidět, že obě sestry velké štěstí neudělaly. 
Tím spíše omdlévaly závistí, když spatřily Krásku v Šatech, jaké ani ta nejbohatší princezna na světě nemá, a když slyšely, jak šťastně si žije v Netvorově paláci. Uradily se, že budou Krásku zdržovat, aby už se k Netvorovi nevrátila. Chtěly, aby se Netvor rozzuřil, sám si pro Krásku přišel a zahubil ji. Začaly Krásku zahrnovat lichotkami, dělaly jí samé pomyšlení a Kráska slzela radostí, jaké má hodné sestry. Kdykoli se o návratu k Netvorovi jen zmínila, dělaly, že si rvou vlasy a bědují. A Kráska jim pokaždé znovu slíbila, že je neopustí. 
Už byla doma desátou noc, a tu se jí zdál podivný sen; octla se jako pod růžovým loubím, sinavý měsíc rozléval po trávě smrtelně bílou záři, na zemi ležel umírající Netvor a vyčítavě hleděl na Krásku. Kráska se s výkřikem probudila z toho strašného snu a z očí jí vyhrkly slzy. V duchu si vyčítala, jak je nevděčná a zlá, a že nechává ubohého Netvora, aby se trápil. Je tak hodný, stokrát hodnější než manželé jejích sester, a nezaslouží si, aby pro ni žalem umřel. Rychle se rozhodla, položila na stůl Netvorův prstýnek a znovu si lehla. Jak se hlavou dotkla polštáře, hned tvrdě usnula. 
Ráno se div do tance nedala: probudila se na svém nádherném lůžku v Netvorově paláci. Celý den prochodila růžovými zahradami, ani ji nenapadlo, aby se podívala do kouzelné knihy, co se děje doma. Den se pomalu vlekl, večera už se nemohla dočkat. 
Konečně seděla u večeře a rozechvěně čekala, kdy se objeví Netvor. Ale nepřicházel. Tu si vzpomněla na ošklivý sen a začala zděšeně pobíhat z komnaty do komnaty a volat Netvora. To jméno se jí zdálo hrubé, i volala, ani o tom nevědouc: 
„Miláčku, kde jsi? Miláčku!“ 
Nakonec seběhla do zahrady a tam ho v záři světel z paláce spatřila. Ležel v trávě jako mrtvý, ani se nepohnul. Kráska k němu poklekla a položila mu hlavu na srdce: dosud slabě bilo. Vykřikla radostí, v dlaních přinesla vodu z jezírka a pokropila mu čelo. 
Netvor otevřel oči a zašeptal: 
„Teď umřu rád, když jsem Tě směl ještě naposled uvidět.“ 
„Ne, můj miláčku,“ zvolala Kráska, „neumřeš, co bych si bez Tebe počala, mám Tě tolik ráda!“ 
Sotva vyřkla poslední slova, obloha zazářila barevnými hvězdami ohňostrojů, kolem se rozezněla líbezná hudba a z paláce zazněl veselý jásot. Kráska však pro nic z toho neměla ani oči ani uši, objímala drahou bytost, o niž se tak bála. Když jí z očí vypadla poslední slzička a pohlédla na toho, koho držela v náručí, srdce se jí zastavilo překvapením: neobjímala Netvora, ale spanilého prince, hladil jí vlasy a děkoval jí za vysvobození. 
„Kde je Netvor?“ ptala se Kráska. Nevěděla, zda sní, nebo bdí. „Já byl tím Netvorem,“ řekl princ. A vyprávěl jí, jak ho zlá víla zaklela. Vysvobodit ho mohla jen dívka, která dá dobrému srdci přednost před vším ostatním. A takovou dívku našel v Krásce. V tom už z paláce vycházel princův průvod, dvořané a rytíři, kteří byli zakleti v němé stíny. Všichni Krásce děkovali a přáli svému pánu tak hodnou a spanilou nevěstu. 
Druhý den nasedla Kráska s hezkým ženichem do kočáru a jela si pro tatínka. Starý kupec radostí ani nemluvil, jen dceru objímal a v jejím ženichovi se viděl. Poslal pro Fintilku a Pyšnilku. Obě závistí zežloutly. Hrdlička se jim posmívala: 
„Kukrú, kukrú, kukrú, z vosku jsou, ne z cukru!“ 
Obě se musely také radovat a smát, aby na nich nebylo vidět, jaký mají vztek. Slepice to poznaly a volaly: 
„Kokoko, kokoko, smějí se jen naoko!“ 
Princ a Kráska si kupce odvezli do svého paláce. Rozloučili se hezky s Fintilkou a Pyšnilkou a přáli jim hodně štěstí. Krasavec, manžel Fintilky, se tvářil kysele, jeho krása vedle spanilého prince docela opršela. Vtipálek, manžel Pyšnilky, se tentokrát ani na vtip nezmohl. Obstaraly to za něj hrdlička a slepice. 
Kráska se svým princem dlouho a Šťastně žili, mnoho a mnoho lidí svým dobrým srdcem oblažili.

Zdroj: www.abatar.cz