Královský topič

Bylo to v dobách, kdy lidé ještě neznali uhlí a všude žila světlá srdce plná lásky. Tenkrát ještě na nebesích žili bohové s nebesky přátelským úsměvem a v zámcích vládli králové. Ve městech ještě nebylo tolik kouře jako nyní. Domy v nich byly voskově hnědé nebo žluté jako písek. Léta v nich plynula slunečná a teplá a zdejší domy stárly nenápadně a tiše ..... tak, jako odkvětají květy. Kamenné stinné dvorky měly tichá dřevěná vrátka, jimiž vcházeli a vycházeli zdraví veselí lidé. Vždycky tu někde rostl nějaký košatý strom a stinné věžičky kostelů ukazovaly lidem cestu k nebi. I země připadala mnohým jako horská stezka, jejíž konec mizí v nebesích.
Z těch dob pochází vyprávění o dvou dětech, které hledaly, kudy se dostat do nebe. Je jen jedna taková pověst. Dochovala se nám jako šedá kamenná pravěká sekyrka, kterou lidé našli v popelu. Tenkrát prý i dospělí mívali pošetilá srdce, jako je mívají děti. Mnozí odcházeli a beze stop mizeli v širé nebeské dálavě. Staří lidé o tom ještě dodnes vyprávějí všelijaké roztodivné historky. Kolik je v nich pravdy, sotva někdo uhodne, ale v těch slovech zůstalo něco z dalekého dávného slunečného oparu. A není divu: vždyť teorie, že je země kulatá, nebyla tehdy ještě známa a dálky neměly žádné hranice. To teprve my jsme do nich uzavřeni jako v modrém kruhu nebeské klenby. Země je pro nás kulatá, my sami jsme také kulatí a každé ráno se znovu a znovu vracíme ke stejným myšlenkám. Jestliže večer byla dálka ještě před námi, pak ráno jdeme opět ve starých šlépějích. A tak to chodí stále dokola podle neměnného zákona návratu: kdo zvečera vychází na cestu, ten se k jitru vždy vrací tam, odkud vyšel.
Avšak tehdy, za starých časů, vládla ještě rovina a sny o rovině. Návrat nebyl tak názorný. A člověk se ještě nepodobal hadu,
který se zlostně kouše do vlastního ocasu. Ta léta jsou však už daleko za námi. Dnes už jen slabě světélkují a ve večerní mlze doznívají jako něžný a smutný zvuk měděné destičky, do níž svou dubovou paličkou bije zamyšlený noční hlídač, oznamující západ slunce. Zdá se, jako by na západě byl prostřen stůl s rudozlatými talíři. Na něm se mezi vysokými číšemi vína chvěje něžná svatební kytice z routy ..... v očekávání hodokvasu.
V té chvíli po tichém můstku soumraku přechází za občasného hřmění malý bouřkový mráček. Talíře zvoní a lesknou se. Poháry padají a třesoucí se stůl pomalu tone v záplavě černých mračen. Jeho okraje se ještě lesknou na pláštích stínů. Vše zaclonilo něco velkého a těžkého. Ale ve vzduchu je ještě vůně utržené routy a ta zde zůstává z oněch časů .....
Tenkrát se chatrče stavěly z červeného jílu. Střechy pokrývaly došky z žitné slámy, které déšť a vítr pestře zbarvil. Stěny se pod nimi schovávaly jako koroptvičky pod křídly. Pod jednou střechou bylo obydlí i chlév. Lidé a dobytek žili v těsném přátelství. Dveře ze světnice do chléva byly vždycky dokořán. Po večerech jimi do světnice nahlížela široká mírumilovná čela krav a světlé skvrny na nich zářily, jako kdyby na nich ulpěl sluneční svit.
I lidé měli široké ruměné tváře, jako by se příliš dlouho dívali na večerní lunu. Ještě nerozlišovali živé bytosti od neživých. Tma byla plná duchů, každý kout byl plný utajeného života jako přikrytý mateřský klín. Na každém kroku byla nějaká Matka a jí na kolenou se něco pářilo, pištělo a plakalo. A lidé rozuměli všem těmto hlasům. Rozuměli i věcem, jež byly od přírody němé nebo jen těžce sípaly jako pozdní podzimní vítr. Lidé hovořili se svými dobytčaty i s nebeskými tělesy, s hliněným džbánkem na vodu i s pletací jehlou, jako procitající dítě hovoří se svýma rukama a nohama.
Na hliněném humně bylo seno a sláma. A ve vůni sena se zrodilo mnoho krásných pohádek.
Zato v zámku bylo plno zlata a stříbra a žil tam král. Měl rád zlatem vyšívané šaty, květiny, oheň v krbu a vůně. Hedvábí mu splývalo z ramen a rukou jako něžný luční pramen. Třpytivé, zlatě vyšité květy a svíjející se mnohohlaví a stoocí draci se vlnili v záhybech jeho modrého pláště.
Království řídili ministři. Co se dělo za vraty ve městě a co na polích a při stříhání ovcí, o tom král nevěděl nic. Znal jen oheň a vůně. Ještě věděl, že na louce rostou květiny a v lese žijí tisíce zvířat a ptáků, za nimiž se honil s nataženým lukem.
Byl rozmazlený ..... jako všichni králové. A v celém království se našel pouze jediný člověk, který dokázal uspokojovat jeho rozmary.
Byl to dvorní topič, starý Litevec s vlasy světlými jako len, jež mu v dlouhých řídkých pramenech hladily vyhublé tváře. Kdykoli se blížil ke králi, spočíval mu na ústech plachý pokorný úsměv a v jeho obličeji byla malá světlá skvrnka tam, kde se hebké vlákno vlasů dotýkalo spánků.
Když mírně shrbený procházel komnatami a sály, královské děti ..... dvě něžné princezničky ..... se chytaly šosů jeho zeleného kabátce, které klesaly k zemi pod tíhou zlatých výšivek. Dětské ruce jako vodní lilie táhly topiče zpátky, jeho kroky se ještě víc zpomalovaly a on kráčel, jako kdyby nesl vzácnou nádobu po okraj naplněnou vodou.
U krbu, hluboko zabořen v dubovém křesle, sedával král. Malé nohy, které tolik milovaly klid a teplo, si opíral o začernalou stříbrnou mřížku u krbu. Zpravidla byl pohřížen do snů jako v hlubokém lese. Na jeho křesle byl vyřezán les, v němž se mezi stromy pohybovala zvířata a větve se tam proplétaly s nádherným peřím ptáka Ohniváka. Živé rezavé kořeny se svíjely mezi kly rozdováděného divočáka. Přes kořeny tam v zeleném stínu běžel potůček a král ho slyšel ve svých snech.
Po návratu z lovu nebo hostiny sedával v křesle jakoby obklopen šuměním lesa. Slyšel, jak poštěkávají lišky, jak zajíci vzdychají a jak medvěd tiše bručí a cucá si tlapu za jalovcovým keřem. A jako ohnivě rudý květ se v plamenech krbu mihl nejeden úsměv dvorní dámy a šeptal: jen si mne utrhni, utrhni ..... Mnohý jeho sen se jen zajiskřil a zmizel v kouři. Nahoře u vrzající korouhvičky foukal vítr a jako starý rozsévač rozhazoval jiskry do povětří.
Když v oknech dohasl večer, byly spuštěny těžké damaškové závěsy a na protější stěně sálu se jako zlatý tulipán rozhořela svíce. Ve dveřích se pak objevoval dvorní topič.
Jako vždy poklekl na jedno koleno u králova křesla a na stříbrném tácku mu podal narudlé sosnové loučky. V jeho rozechvělé ruce kvetla svíce plamenem a král uchopil louče jako utržené stonky květin, z nichž vytékala něžná růžová míza.
Když se plamen setkal s loučemi, králova i topičova tvář stály osvětlené proti sobě jako dva květy, které se otvírají v noci. A zdálo se, že se oheň přelévá do králových prstů ..... tak prosvítala rudě jeho ruka.
Potom král sám vložil oheň mezi začazené stříbrné mříže. Starý topič předem připravil načervenalá olšová polínka a několik hrstí suchého listí z růží.
Král poručil, aby přinesli zlaté číše. Přišla i královna a posadila se do křesla ze slonoviny. Její dlouhé bílé šaty šustily jako dlouhá bílá křídla labutě, vystupující z vody na břeh.
Jakmile se olšová polínka tiše rozhořela, stál tu ještě topič a do ohně přihodil několik hrstí růžového listí. V takových chvílích býval také číšníkem a naplňoval králův pohár, po jehož okraji víno zvolna kroužilo jako rubínový řetízek.
„Jak krásný je ten řetízek naší krve!“ říkával král. Královna klopila své dlouhé řasy ve světle hořícího krbu. Král jí tiše podával ruku, jako by se s ní znovu spojoval. A plameny, které vzplanuly, jim spojily prsty v růžové záři ohně.
Když vyprázdnili poháry, mlčeli v hlubokém opojení. Třetí pohár patřil dvornímu topičovi. On jediný směl v takových chvílích pít s králem. Topič byl jeho prvním rytířem a král mu vlastní rukou podával číši s nápojem. Potom i služebníkův jazyk oněměl a topič nevěděl nic lepšího, než si zhluboka povzdechnout nebo se sám pousmát svému vlastnímu hlubokému opojení. Pouze děti žvatlaly u nohou královských manželů, rovněž opojeny ohněm a medovinou, kterou jim topič donesl v jantarových kalíšcích.
Pokud byl král mrzutý ..... což se stávalo vždy po velkém státním svátku ..... , volal na topiče:
„A teď mi dej něco kyselého!“ Stařec hned přinášel náruč ztrouchnivělého lesního dřeva. A zatímco se v něm syčivě rozhoříval malý ohýnek s hustým kouřem, oddával se král ponuré náladě a tichým kletbám. Ale věrný sluha pracoval tak, že se králova tvář pomalu vyjasňovala v lehkém smutku. Stál vedle krále a do ohně přihazoval zvadlé jalovcové větvičky, které se s praskotem proměňovaly v dlouhé lehké zlaté řetízky, a březové chrastí, které přikázal natrhat ještě s prvními pupeny, když křičí první tetřívci. Sypal tam ještě zelené listy černého rybízu, k nimž přimísil lesní bylinu, zvanou hadí jazýček; tak ostrá a jemná byla její vůně. Sám ji chodíval v létě sbírat na vyhořelé mýtiny. S dokrvava popíchanými prsty ji vyhrabával ze ztvrdlé země. Byla totiž velmi drobná, jako by se s divošskou plachostí zarývala do písku .....
„Jehlo, jehličko, Tebou sešiji své vůně!“ vychloubal se s úsměvem topič. A právě tou jehličkou často vyspravil královu špatnou náladu. Tak obětoval den za dnem svému pánovi jako věrný žrec. Dobře znal svoje řemeslo a věděl, co se králi líbí.
Když král, který celé dny trávil na honu v lesích, odhodil těžké lovecké boty ..... promrzlý nebo nemocný ..... , tu topič zatopil v krbu smolnými poleny z borovic a krále uzdravila jejich hojivá pryskyřičná vůně.
Za bílých zimních dnů měl rád bílé březové dřevo s lehkou březovou nahořklou vůní. Jakmile se mu v opojení začaly zavírat oči, zdávalo se mu, že zbloudil v ojíněném krásném březovém háji.
Za hlučných hostin praskala v krbu zvonivá jedlová polena ..... to král přemýšlel o slavných bitvách a lovech, v nichž svištěly stře Na sklonku starého roku spaloval topič namodralé dubové špalky, které ještě dlouho po půlnoci dohořívaly jako bolest a tma.
V zámku čekali radostnou událost. Královna byla stále pomalejší a bledší. Všichni už věděli, co skrývá pod svým širokým labutím šatem. Očekával se příchod budoucího krále.
A topič už hledal nové dřevo a nějakou novou vůni. Téměř každý den pobýval v přístavu a vyptával se námořníků. Prolezl a prohledal všechny kouty na lodi, takže ho mnozí začali považovat za královského špeha ..... prý hledá zakázané zboží. Lidé na lodi ho potichu proklínali a slibovali, že tomu čmuchalovi zlomí nohu.
Stařík pozval námořníky dokonce k sobě na zámek. Vypili mu nemálo vína a poplivali všechny kouty. A když byli v nejlepším, topič se jich začal vášnivě vyptávat na cizí země. Jaké prý tam rostou stromy a jaké květiny. Námořníci vyprávěli o tom, co věděli, ale stařík nebyl spokojen. Nebylo stromu, o němž by nevěděl. A o všech stromech v teplých krajích, které námořníci viděli, věděl toho mnohem víc než oni. A nemohl neprojevit svůj zájem: jakou mají mízu, jakou vůni, jaký kouř a jak se drolí jejich uhlíky. Stařík mluvil jako kniha. Námořníci mrzutě zírali do pohárů.
Topič v nich probudil hněv. Copak je ta stará dvorní krysa považuje za děti? Přece už něco zažili a spatřili. A tak začali vykládat, co je napadlo ..... jsou prý takové a onaké stromy .....
Ale jejich smyšlenky byly příliš průhledné a pro vůně jim chyběla slova. Stařík poslouchal a vrtěl hlavou. Jejich chvástání mu připadalo jako žabí kuňkání. Nemohl tomu uvěřit.
„Ne ne, takový strom neexistuje,“ potřásal hlavou.
„Jak to, že ne? Vy sám chcete dřevo, jaké vůbec neexistuje!“ rozhořčeně tloukli pěstmi do stolu, až se mnohý pohár zvrhl a na lněný ubrus vypustil svou rudou duši .....
„Tak si hledejte někoho, kdo Vám poví o tom, co není!“
Ale topič znovu naplňoval číše a námořníci se s ním rozloučili přátelsky.
Když se námořníci vrátili z mořských cest do přístavu, donesli topičovi uschlé bambusy a větve převázané mořskými trávami. A topič jim dal za to napít, třebaže zisk byl malý. Stále ještě nenašel to, co hledal.
Porod byl šťastný a země dostala to, co očekávala. Mladý král, růžový jako škeblička, kterou moře právě vyplavilo na břeh, spal v matčině lůžku. V zámku se říkalo, že prý se narodil s korunkou na hlavě a s diamantovým mečíkem, jak se patří na každého krále.
Ve všech sálech byla hostina. V krbu praskalo jedlové dřevo a něžné jedlové loutny zpívaly na princovu počest a zdraví.
Avšak královna dlouho nemohla vstát z lůžka. Trápila ji horečka a strašné přeludy. Její bílý pokoj se nacházel na druhém konci za zámeckou zahradou. Všechno v něm bylo ze slonoviny, olšového dřeva a čistého lnu ..... sem tam zlatý proužek jak okraj dalekého obláčku a zrcátko jako lesní studánka. Všechno tu bylo jako stvořené pro klid a odpočinek, ale najednou tu bylo plno strašných přízraků. Z koutů vylézaly špinavé chlupaté tlamy, svíjely se a odporně se chechtaly ..... beze rtů! Tlačily se k lůžku, chtivě se dotýkaly dítěte, cosi šeptaly a mrkaly očima. V uších královně zvonilo a v místnosti jako by bylo plno větru ..... Když usnula, u nohou jí seděl krásný mládenec a díval se na ni očima zabitého beránka ..... tichý a těžký jako mrtvá voda. Nemohla se ani pohnout; až v kolenou pociťovala hrozný strach. Když se probudila, křičela, že prý prince zabili. Nepomohlo ani to, že jí ukázali novorozeně, růžovoučké jako červíček v čistých lněných lupíncích. Když usnula, sen se opakoval.
U nemocné byli vysoce vzdělaní lékaři. Zkoušeli to či ono, přikládali jí teplé i studené obklady, ale nepomáhalo nic. Královna tála jako sníh. Všichni mysleli, že brzy nebude mezi živými. A dvornímu zlatníkovi byla už potají dána míra na zlatou rakev.
Topič silně zneklidněný chodil do sklepa pro dřevo a přebíral polínka ..... nevěda, které vzít.
Všechna dobře hřála, ale nebyla schopna nebo nemohla zahnat temné smrtelné přeludy. Kráčel po tichých chodbách posypaných pískem a zlostně rozhazoval polena. Konečně přišel v jednom koutě k suché otýpce chrastí, která byla převázána vybledlými mořskými chaluhami. Stříbrošedé proutky se tiskly jeden k druhému. Tuto otýpku našel topič pod hlavou jednoho chlapce z lodi, zřejmě mu sloužila jako polštář. Topič nechal v záhlaví lůžka zlatou minci a otýpku si odnesl do svého sklepa. Bylo to dřevo z nějakého indického stromu, který neměl jméno ani v jazyce své země. Topič ho nazval sladkým dřevem, ale skutečný název stromu neuhodl. Když se proutek zlomil, byl uvnitř červený jako třešňová pecka. A zvnitřku vycházela léčivá vůně.
Topič popadl otýpku a po špičkách tajně pronikl do královniny komnaty.
Královna ležela na vysoko nastlaných bílých polštářích a blouznila. Oči měla otevřené, ale vcházejícího muže neviděla. Pobledlá jako podzimní tráva se třásla chladem pod pokrývkou a hleděla do stropu. Okoralé rty se jí neslyšně pohybovaly. Už neměla sílu ani křičet, ani promluvit.
Na mramorovém stolku stálo na chladivém lněném ubruse stříbrné vědérko s ledem. Led tál a rozpadal se na tiché kapky. Tak tál i královnin život .....
Topič zažehl větvičky. Do pokoje pronikala něžná kolečka kouře. Kroužila nad královniným lůžkem a klesala na její víčka a zaplavovala ji hojivou vůní. Zmizely stíny, lesk zrcadla, zlato i stříbro. Celá komnata zbělala jako v lehkém sněhovém poprašku, který ranní vítr přivál z jabloňových větví. V něm zmizela i bledá Litevcova tvář. V bílých vlasech se mu zachytávaly něžné závity kouře. Topič pokyvoval hlavou a pak ..... vstoje na špičkách ..... odfukoval kouř směrem ke královninu lůžku a rozplýval se v tichém úsměvu jako dobrý bílý duch kouře. Byl by snad takhle vydechl celou svou duši, aby zachránil královně život .....
Topič pozorně naslouchal ..... Královna v tom kouři dlouze oddechovala, a jak se zdálo, nakonec usnula. A topič opustil její ložnici.
Od toho dne se královna začala uzdravovat a topič byl radostí dvojnásob tichý. Král už po ránu neslyšel jeho dlouhé těžké kroky a probouzel se teprve když stařec už delší dobu stál u jeho postele a pozoroval jeho spící tvář. (Litevec byl též královským budíkem.) Našlapoval tak zlehka, že vcházel i do králových ranních snů. Od té chvíle si ho král ještě víc zamiloval, ačkoli stařec nikomu nic neprozradil a tajemství svého léčivého dřeva střežil jak vzácný démant.
V zámku opět začaly hostiny, zněly ostruhy a zvonily číše. Loutny opět hrály ve všech komnatách. S každým dnem v nich zaznívalo více sladkých tónů. A nikoho neomrzelo jim naslouchat: rytíři i dámy byli vždy připraveni brodit se v nich jako v modrém moři .....
Ale smrt posečkala jen chvilku. Jednou v noci zazněl poplašný zvon. Do země vtrhl nepřítel. Město hořelo. A kolem zámku stály cizí pluky jako stěny.
Král se příliš oddával hostinám a snům. Jeho zbrojnoši už nedovedli metat kopí a protivník jich pobil celé pluky.
Když i zámek hořel a nic se už nedalo zachránit, rytíři se v zoufalství probodávali vlastními oštěpy a dvorní dámy se v plesových šatech vrhaly z vysokých oken zámku do jezera. Král padl a královna se zřítila spolu se svými dívkami. Jejich vlečky ještě dlouho vířily ve vlnách.
Tajnou zahradní stezkou se topiči podařilo utéci ze zámku. K prsům tiskl prince, jehož mu královna zanechala v rukou ..... Záře požáru svítila celou noc na cestu.
Ráno uprchlík vyšel do polí. A tu ho potkali jezdci, kteří v okolí drancovali a pálili. Vytrhli mu chlapce z rukou a starý sluha sklonil hlavu v očekávání smrtícího úderu. Ale žoldáci se chtěli topičovi jen vysmát. Urvali mu zlaté vyšívání a roztrhali na něm šaty ..... toho dne byl velký vítr a pustili ho v pouhých hadrech. Inu, proč by topiče zabíjeli? Takový královský sluha může prý ještě dělat v lese strašáka a plašit ptáky.
A tak mu vzali všechno. Sel bezmyšlenkovitě vpřed a vítr cuchal jeho cáry. Byl k smrti unavený a jen větru pro smích. Tak šel a šel, až u velkého lesa došel na nějakou cestu, po níž jel velký vůz naložený senem. K dřevěným postraňkům se přichytila suchá stébla. A topič je jako obvykle sbíral. Tiskl k hrudi uschlé kvítí a díval se do jejich vysušených tváří jako na své hoře. Byly to všelijaké květiny: jetelové hlavičky ožehlé sluncem, vybledlé metličky a různé lístky, které vydávaly vůni zetlelého utrpení. Nastrkal si je do rozedraných kapes a tvářil se, jako když něco dělá, něco hledá ..... Stromy byly stále vyšší a temnější a topič zacházel stále hlouběji do lesa.
Tam v lese byl jeden dům s dveřmi dokořán. Stařík našel uhly a plochý kámen, na němž si zbloudilý lovec připravoval pokrm. Topič se posadil k ohništi a začal rozhrabávat oheň. Některé uhlíky ještě doutnaly.
Vzal pár stébel a trav a jak byl zvyklý, nasypal je do krbu. Lehký sloupec kouře se zvedl z kamenného ohniště a plazil se dveřmi ven. Stařík ho pozoroval a v duchu si říkal: Pro koho, proč pálím ten květ?
Můj král je zabit, prince odnesli lupiči, nikoho není, komu bych mohl něco obětovat. Ještě nikdy jsem neseděl u krbu sám!
Díval se, jak se kouř vine kolem narudlých šišek borovic, a tázavě hleděl k výšinám.
Topič už v domě dávno není. V tom lese dočista zabloudil. Dávno už ztratil sám sebe i svůj rozum v těch stromech a v listí. Trhá větvičky a hledá vůně. Zvedá všechno, co hoří a voní: květiny, lístky, dokonce i kořeny nachází a vykopává je ze země. Olšové pupence, březové šištičky i chomáče lískových květů ..... všechno spaluje. Ale oheň si rozdělává někde na břehu potoka pod jedlí. Tu se mu v ranní modři zdává, že k němu někdo přichází. Rozhrnuje větve jako větřík a topič tuší jeho kroky: hned nahoře, hned na břehu řeky, kde se květiny kolébají a kde slunce prostírá na vlnách své zlaté plátno.
Topič poklekává u svého ohniště, dívá se vzhůru mezi větve a stydlivě i prosebně říká:
„Pane, nic nehleď na to, že jsem tak špinavý a chudý! Moje šaty roztrhali loupežníci. A nic nehleď na to, že ne mám ani obětní kámen. Ale já na Tvou počest zapálím to nejlepší, co v lese najdu.“
S kým to ten starý topič hovoří? Je snad už blázen, nebo našel svého krále?