Královna růží

zobrazeno 54×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 18.09

Byl jednou jeden král, který žil se svou krásnou a počestnou manželkou velmi šťastně; nebe jim darovalo malého synáčka a ten byl velkou radostí svým rodičům. Ale štěstí a pokoj panovaly nejen ve vysoce postavené královské rodině, nýbrž v celé zemi, i v té v nejmenší vísce byl blahobyt a spokojený a přátelský lid. Neboť moudrá a mírná vláda přináší pořádek, ten nese blahobyt a blahobyt plodí spokojenost a přátelskost. Ale i takto dobrý král musel snést krutou ránu osudu, když jeho milovaná žena zemřela a nechala ho samotného s osiřelým princem. Král hluboce smutnil a s ním celá země. Také malé a zbožné princovo dětské srdce bylo velmi zarmoucené, neboť se vší svou láskou na matce viselo. Na úmrtním loži ho požehnala, a když se s ním loučila, nabádala ho k dobru, věrné víře v boha a k lásce a laskavosti ke všem lidem. „Až budeš jinoch,“ byla její poslední slova: „tak si za ženu vyber zbožnou dívku dobrého srdce. Uctívej památku své matky a pamatuj jejích posledních slov.“ Toto dobrotivé mladičké srdce udělalo hluboký dojem, provždy pak myslelo na svoji zemřelou matku, často se mu zdálo, že se kolem něj se vznáší a blaženě se usmívá. Tak princ vyrůstal v bohabojných způsobech a stával se z něj krásný a kvetoucí mladík.

Ale otcovské oko bylo zaslepeno jednou lstivou kněžnou, která vládce dokázala svým vyumělkovaným vábením spoutat tak chytře, že jí podlehl, a ona ho zcela ovládla. Brzy se konala svatební hostina. Letitý král, jinak dobrý a mírný muž, se stal starým bláznem, neboť svůj život připoutal ke zlému, úskočnému hadímu srdci. Ale brzy okusil hořké ovoce své hlouposti, protože jeho obmyslná žena podněcovala zlo a neštěstí, štvala otce proti synovi a syna proti otci, dvořany proti služebnictvu a raby proti manům, a k tomu dál provozovala své zločinné vábení, takže pro ni vzplála srdce mužů starých i mladých. Za krátký čas králův kajícný život skončil a princ se stal králem, aby lidu vládl s chytrostí a mírností, která sloužila ke všeobecné spokojenosti celé země. I na něm zkoušela zlá macecha své umění, ale marně, protože on jí v tichosti pohrdal a pokoušel se od ní vždy zachovávat ozdravující odstup.

Tu si jeho lid přál, aby se oženil, také mladičký král nosil toto tiché přání v srdci; rád by se o své štěstí podělil s věrnou ženou, kterou ale nemělo zdobit postavení a majetek nebo koruna, nýbrž dobré a zbožné srdce, jak si přála jeho matka. A takovou opravdu našel, sice jen chudobnou a v hadrech oblečenou zahradnici, ale ta byla plná čisté lásky a zbožné víry. Tato panna byla královskému synu brzy tak milá, že jí klesl k nohám a přísahal jí věčnou lásku a věrnost. Půvabně a v slzách se půvabná dívka přimkla na hochova prsa a šeptala: „Ach, ty si mne nemůžeš vzít za ženu, podívej, já jsem chudá, žádná princezna!“ „Buď klidná, má milovaná.“ odvětil jinoch: „Ty staneš mojí ženou, mojí královnou a žádná jiná.“

Přání, aby se král oženil, bylo stále naléhavější a hlasitější; ze všech stran začali otcové knížecích dcer dělat králi návrhy. Zlá macecha si představovala, že má mladého krále zcela ve své moci, takže si namlouvala, že mu nevěstu vybere sama. Uspořádala skvostnou slavnost, na které byly pozvány zástupy princezen, které se přišly se ukázat bohatě vystrojené a plné naděje. Slavnosti trvaly už osm dní a král si ještě žádnou za nevěstu nevyvolil; také všechny návrhy svojí macechy nechal bez povšimnutí. Devátého a posledního dne slavnosti se mělo rozhodnout, tak oznámil sám král. Macecha věřila, že mladý král přistoupí na její volbu, neboť pro něj měla vznešenou princeznu, sice ošklivou v obličeji i postavou, ale nevyslovitelně bohatou na statky i peníze.

Slavnost měl ukončit nádherný ples, princezny byly tentokrát vyzdobeny klenoty a šperky dvojnásobně; však každá věřila, že zvítězí. Ale jak tak všechny v napjatém očekávání žádostivě hleděly králi v ústrety, rozletěly se křídla dveří do sálu a vešel usmívající se král se svou milou zahradnicí, skromně a plaše oděnou v bílých šatech a zcela bez šperků. Tu mnohé oči v kruhu princezen vystřelily šípy hněvu a zloby, ale ty macešiny se koulely nejdivočeji a vysílaly po šťastném zamilovaném páru zlověstné blesky. Nyní se ti dva přiblížili až k ní, jak stála uprostřed zlomyslně se usmívajících princezen, a král řekl mírně a přátelsky: „Vysoce ctěná matko, tady vám přivádím moji milou a zbožnou nevěstu a prosím o vaše požehnání.“ Ale královna vyskočila plná vzteku a zloby: „Králi, zapomněl jste na vaši vážnost a ucházíte se o obyčejnou děvečku? Styďte se, neboť jste mne hluboce urazil, když jste žádal o požehnání pro nějakou obyčejnou děvečku.“ A ukázala mu záda a plna hněvu a zloby kráčela do vedlejší komnaty. Ale král ji následoval a řekl výhružným přísným hlasem: „Ženo, vaše slova budou spravedlivě vážena! Věru, já vám ukážu, že tato chudá dívka je více hodna zvát se královnou, než vy a všechny ty ješitné princezny. Kdysi jsem se od jednoho starého poustevníka naučil umění, jak zaklínat lidí a vyzkoušet jejich srdce, zda je dobré nebo špatné. Přísahejte, vznešená paní, že mi sama zvolíte tu nejkrásnější, až tu zde přítomné panny budou začarované v podobě květiny stát, pak já budu poslušný vaší volby. Ale pokud vaše volba padne na moji chudou zahradnici, pak padne kouzlo na vás a vy vněm budete navěky uvězněna.“ Král zmlkl a pyšná dáma se usmívala plná vyhlídky na své vítězství: „Ach, můj urozený umělče,“ odvětila: „koneckonců si začarujte všechny ty přítomné panny, já vám tu nejkrásnější vyvolím a jsem přesvědčena, že vaše výhružky se nesplní. Vaše podivná nálada je pro mne jen rozkošný žert.“ A posadila se na jednu sametovou židli a očekávala věci příští.

Tu mladý král na podlaze rozložil velký bílý ubrus, potom mlčky jednu princeznu za druhou zavedl do vedlejší komnaty, aby je ukryl pod ubrus, kde usnuly. Potom jedné dívce po druhé vyřízl srdce, nakonec i své milované zahradnici. Mezitím se taneční sál proměnil v zelenající se zahradu, obklopenou zlatým plotem, zaplavenou zpívajícím ptactvem. Tu král každé srdce na zahradě zakopal a při zaříkával: „Rozviň se, srdce, v růže květ, na krásu svou dej nám pohledět.“ Brzy se objevily klíčky a vzhůru se draly větvičky a zelené lístky. Ze země vyrašily keře šípkových růží, jen tu a tam se na nich otevřel barevný květ. Ve středu zahrady ale vyrostl stonek, jehož půvabný kalich se rozevíral jako nádherná růže, jako královna růží. Třpytila se na ní zářící rosa a zelené listí se něžně vinulo ke květu. Pak přiletělo hejno slavíků, které královnu růží obkroužilo a zpívalo o lásce a dobrotě. Kolem planých šípkových keřů létali černí havrani a krákorali svoji píseň o zmaru a zlobě. Tu král pyšnou královnu zavedl do zahrady, aby pro něj zvolila nejkrásnější květ, a když tato uviděla čarovně krásnou růži a uslyšela zpívat slavíky, kteří kolem ní v kruhu poletovali, tu tam stála zahanbená a byla očarovaná a pohnutá mocí kouzelné růže; bylo jí, jako by cítila teplo lásky, a v tom okamžiku kajícně myslela na učiněné zlo a úklady. A když viděla šípkové keře, nad nimiž krákorali své pekelné písně černí havrani, tu ji přešel strach a smrtelná úzkost a řekla: „Můj královský synu, musím vám zvolit tuto vznešenou růži, ta je nejkrásnější.“

Nyní se větvičky růže a lístky a květy pohnuly a měkce se spojili v tělo půvabné dívky, což nebyla žádná jiná než zbožná zahradnice. A vypadala ještě krásněji a plašeji než dříve. Z ostatních květin a šípkových keřů se staly opět princezny, které jako by se probudily z těžkého snu. Ale králova macecha hanbou a kajícností klesla k zemi a ležela v mdlobách. Černí havrani jí vyklovali srdce a ono se proměnilo v kámen, porostlý divokým trnovím. Princezny odtud plaše spěchaly domů, kde se staly lepšími a pokornějšími.

A král žil šťastně a spokojeně v bázni boží se svou chotí a požehnání nebes šlo s nimi.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight