Královna Kunhůta

zobrazeno 21×

Vložil(a): dáša, 19. 3. 2016 14.58

Kterak s markrabětem o svého syna kralevice bojovala a jak ji nakonec skrze pana Závise nové štěstí potkalo

U brány na Hradci u Opavy zastavil jednoho dne neveliký průvod. Jezdci a koně byli celí pokryti prachem a potem. Bylo vidět, že už jsou dlouho na cestě. Když jeden z nich zatloukl na bránu a stráže se ptaly, kdo přijel, zavolal: „Jménem české královny paní Kunhuty, otevřete nám!“ 
Mezi strážemi zavládlo překvapení, protože žádnou královskou korouhev neviděli. Starý purkrabí se sám vyškrábal až na ochoz a poručil zbrojnoši, aby se zeptal ještě jednou. Ale jezdci byli netrpěliví.
„Copak jsi neslyšel, koho máš ohlásit? Sama královna zavítala k Vám na Hradec. 
Hromy a blesky do vás, jestli před ní bránu hned neotevřete!“ křičel pan Milota z Dědic, který královnu Kunhutu doprovázel. 
Potom teprve zaskřípěly řetězy, mříže byly vytaženy a brána otevřena. Koně unaveně prošli branou a zastavili s jezdci na nádvoří. Purkrabí honem spěchal vzácné hosty uvítat. Než seběhl dolů, pan Milota už pomohl královně s koně. Byla to paní krásná a ztepilá. Přestože byla po dlouhé jízdě unavena, přívětivě podala starému purkrabímu ruku k políbení. 
„Buď vítána, královská Výsosti! Taková nečekaná návštěva! Nezlob se, že nemáme komoru pro Tebe přichystánu,“ omlouval se starý a honem sháněl služky. „Z toho si nic nedělej, pane purkrabí! Všechno se dá ještě napravit. Nejdříve nám dej najíst a napít, já i páni jsme hladoví.“ Potom podala ruku panu Milotovi, aby ji dovedl do paláce. 
Když Přemysl Otakar II., král český, zemřel na Moravském poli uprostřed svých nejvěrnějších, nastaly pro české země zlé časy. Císař Rudolf určil markraběte Otu Braniborského za pěstouna mladičkého kralevice Václava a královna vdova se s markrabětem nemohla shodnout. Protože neměla nikde žádné větší opory, dal ji jedné mrazivé noci markrabě odvézt i se synem na hrad Bezděz a tam ji uvěznil. Mezi pány i lidem z toho bylo veliké pobouření, ale dlouho trvalo, nežli se podařilo lstí alespoň královně z Bezdězu uprchnout. 
Kunhuta byla přesvědčena, že na svobodě bude moci svému synovi lépe pomáhat a domáhat se i své moci. Proto přijela na Hradec, kde chtěla vyčkat císařovy odpovědi. 
Když se královna najedla a odpočinula, nechala se provést hradem, který kdysi dal král svému levobočkovi Mikuláši a potom královně. Kníže Opavský ale byl většinou v cizině a tak byl hrad v rukou purkrabího. 
Když císař Rudolf uslyšel, co se v Čechách děje, honem poslal do Prahy i do Slezska na Hradec posly. Listem pana Otu Braniborského pokáral za tvrdé zacházení s kralevicem a královnou, paní královně pak daroval Opavsko a důchod tři tisíce hřiven stříbra, aby ji uspokojil a ona nestrádala v chudobě. Od té chvíle se změnil Hradec k nepoznání. 
Královna se obklopila dvorem skutku královským a zvala na Hradec české i moravské pány, aby s nimi rokovala. Nejbližší jí však byl přece pan Milota, který se ucházel už dlouhou dobu o její přízeň. Ale královna mluvila pořád jenom o malém kralevici. 
„Musíme, pane Miloto, nejprve získat všechny mocné pány z celého království, aby co nejdříve byl konec vlády braniborského markraběte. Potom teprve se nám podaří kralevice vysvobodit.“
„Je mi líto, královno, že Tě teď zarmoutím. Dostal jsem špatnou zprávu. Kralevic Václav už není na Bezdězi,“ řekl pán a honem podal pobledlé královně pohár vína, aby se osvěžila. „A kde je můj syn?“
„Brambor ho dal odvézt do Žitavy, aby byl od Tebe co nejdále, královno!“ Kunhuta musela už mnoho zlého překonat. Co se stala českou královnou, trpký to byl úděl a proto ji ani tato zpráva nezlomila, spíše naopak. Teprve nyní si uvědomovala, jak bylo správné rozhodnutí, utéci z moci markraběte, i když musela kralevice opustit. 
„Pošli do Žitavy spolehlivého člověka, pane Miloto! Ať vím, jak se synu daří.“
„Už jsem poslal, královno! Jakmile se posel vrátí, hned Ti podám zprávu.“ Na Hradci se už ukazovalo jaro a král Otakar pořád ještě nebyl pohřben. Jeho mrtvola ležela u Minoritu ve Vídni a královna čekala, až nad ním papež zruší klatbu, aby ho mohla řádně pochovat. Když mrtvého krále přivezli na Moravu, jela královna se svým dvorem do Znojma, aby sama vše zařídila. 
Starosti nebraly konce a přece se všechno pomalu obracelo k lepšímu. Páni viděli, jak braniborský markrabě se svým vojskem po Čechách řádí a je horší než bývalý král, který nikdy nechtěl být pánům poddán. Nyní se všichni čeští i moravští páni obraceli s nadějí ke královně vdově, aby s její pomocí dosadili na trůn mladého kralevice a znovu tak české země přivedli ke slávě. U královnina dvora ve Znojmě se objevil Záviš z Falkenštejna. Královna ho dobře znala z jeho půtek s králem, ale časy už byly jiné a teď bylo potřeba každé dobré ruky, zdravého rozumu a otevřeného měšce, který by královně pomohl k vládě. 
Když pan Záviš přišel královně složit svůj hold, byl jako vyměněný. „Královská Milosti! Chci Ti věrně sloužit až do smrti. Vím, že jsem Ti byl kdysi trnem v oku a Tys krále velice proti mně popouzela! Ale co bylo, to zapomeň! Když jsem klečel u mrtvého krále na Moravském poli, prosil jsem ho za odpuštění. Mluvit už nemohl, ale vím, že mi odpustil. Byl to král velikého srdce i ducha.“ Když královna slyšela slova pana Záviše, snažila se opravdu na všechno zlé, co kdysi mezi nimi stálo, zapomenout. Nyní nebyl čas na další rozbroje a chytrý a učený pan Záviš byl lepším přítelem než nepřítelem. 
„Přijímám Tvoje služby, pane Záviši, a jestli chceš, pojeď se mnou na Hradec. Potřebuji nového purkrabího a dobrého správce mých statků. Koho jiného bych si měla vybrat než tebe? Zkušeného a světem zběhlého pána z Růže.“
„Děkuji ti, Milosti, za slova důvěry! Rád pojedu s Tebou na Hradec a Tvůj hrad i majetek budu opatrovat tak, jako by byl můj. To se spolehni!“ 
A tak se panu Závišovi podařilo dostat ke královně. Už dávno věděl, že se v Čechách všechno mění a nechtěl ztratit jedinou příležitost, jak se dostat k českému trůnu. 
Když královna přivezla pana Záviše na Hradec, starého purkrabího propustila s dobrou odměnou a nového slavně uvedla v úřad. Mnozí páni se divili, že právě panu Záviši se dostalo takové důvěry. Ale královna se s nimi radila, jen když sama uznala za dobré. Byla to paní rozvážná a samostatná. Jen pan Milota nebyl s novým purkrabím spokojen a pořád na něm něco viděl. Když jednou zůstal s královnou o samotě, nezapomněl jí to povědět. 
„Varuji Tě před Závišem z Falkenštejna, královno! Proč jsi ho vzala do služeb? Proč ses alespoň se mnou neporadila? Víš dobře, jak Tvého krále miloval a toužil po moci. A nyní i Tebe okouzlí čarovnými slovy a zavede do záhuby.“ Královna pozvedla hlavu a v očích jí zajiskřilo hněvem. 
„Ale pane Miloto, snad si nemyslíš, že jsem tak nezkušená! Znám dobře všechny ty pány, co se tu kolem mého dvora točí, i tebe. Ty snad jen z čisté lásky ke mně jsi podnikal všechna ta nebezpečenství?“
„Milosti, to bys mi zle křivdila!“ protestoval pan Milota a hned dva prsty k přísaze pozvedal. „Už jednou jsem Ti věrnost přísahal, a kdybys i sama nechtěla, budu jako Tvůj věrny pes pořád u tvých nohou. Ale dej pozor, královno moje! Nejedna paní byla poraněna Závišovou růží a potom si marně svoje srdce hojila z lásky. Nechtěl bych, abys i Ty byla mezi nimi.“
„Pane Miloto! Jak můžeš takto mluvit se svou královnou? Kdo Ti dal k tomu právo? Protože si Tě vážím jako dobrého přítele, nic panu Závišovi o naší rozmluvě nepovím. Nechci, aby zde na Hradci kvetlo mezi mými pány nepřátelství. A podruhé si dej pozor na jazyk, pane Miloto! Nevím, jestli bych byla vždy tak dobré míry.“ 
Královna rychle vstala a odešla do svých komnat. A pan Milota se tloukl pěstí do hlavy, že se dal unést žárlivostí a hněvem. Měl královnu rád, ale v lásce se mu nevedlo. Neustále byla celá do sebe pohroužena a pořád jen klečela na modlitbách. Vzdychala po mladém kralevici a pan Milota se bál mluvit o své lásce. Paní Magdalena, první dvorní dáma, když přišla královně ohlásit pana Záviše, královna řekla nedočkavě: 
„Ať vstoupí! Jen mi podej ten nový závoj, Magdaleno, který mi pan Závis daroval.“ Když ho paní kolem hlavy ovinula, nastavila jí benátské zrcadlo. Královna byla jako růžový květ. Pobyt na Hradci jí šel k duhu. Šedivé nitky ve vlasech jako by kouzlem zmizely a první vrásky, které se jí po probdělých nocích od pláče vyryly do tváře, skryla pod závojem. 
Když pan Záviš vstoupil do komnaty, královna se na něho mile usmívala. „Co nového na Hradci, pane purkrabí?“ ptala se. „Nějaké zlé zprávy?“
„Královská Výsosti! Musím Ti povědět, že je dnes překrásně teplý jarní den. A jestli se mi Tě podaří zlákat k projížďce do lesů, budu ten nejšťastnější člověk na světě.“
„K projížďce? To mne ještě nenapadlo, že bych se také mohla podívat do lesa. Pro samé starosti zapomínám, že je jaro. A kolikáté?“
„První na Hradci, Milosti! A doufám, že ne poslední,“ zašeptal Záviš a sklonil se ke královnině ruce. 
„Tak já se tedy půjdu přistrojit na vyjížďku a Ty, pane Záviši, vyber mi nějakého koně!“
„Už je připraven, Milosti! Pohleď z okna!“ 
Královna se usmála. Nový purkrabí pamatoval vždycky na všechno a než mohla svoje přání vyslovit, bylo už splněno. Zvědavě se vyklonila z okna a pohlédla na nádvoří. U vchodu páže za uzdu drželo krásného bělouše. 
„Ten bílý kůň? Kde se tady vzal? Takového jsem na Hradci nikdy neviděla,“ divila se královna. 
„Je tvůj, Milosti! Přijmi ho ode mne darem a na památku naší prvé vyjížďky.“ A královna ten dar přijala s radostí. Kůň měl zlatou uzdu i sedlo. Záviš z Falkenštejna byl bohatý pán. V Čechách mu patřilo několik hradů a panství. Rod Vítkovců byl nad jiné mocný a vždycky zasahoval do vlády v Českém království. Pan Záviš také na ničem nešetřil, když vybíral dary pro královnu. Zato s jejími statky hospodařil šetrně, a když bylo třeba, rád ze svého dosadil na úhradu královnina dvora. 
Mezi pány i služebnictvem se začalo povídat, že není královně lhostejný. Často je bylo vidět spolu na vyjížďkách i při tanci v kole. Záviš se královně nepokrytě dvořil a ucházel se o její přízeň. A když dal nachytat několik kop slavíků jenom proto, aby královně pod okny v sadu zpívali, bylo už jisté, že její lásku získal. Tak přece jen došlo na slova pana Miloty, že se také paní Kunhuta zhlédla v růžf a nebylo jí pomoci. 
„Paní moje, Tys nejkrásnější mezi všemi! Denně pánubohu děkuji, že jsem k Tobě ve Znojmě přišel a Tys mne vzala na milost,“ dal se několikrát slyšet pan Záviš, když Kunhuta už byla jeho ženou. 
„Páni nám to ale budou mít za zlé! Císař i papež. Počítali se mnou jako s vdovou po králi a nyní jim kazím svou láskou k Tobě jejich plány.“
„Nic se neboj, paní moje! Já Tebe ochráním. Dáme se spolu tajně oddat v hradní kapli a až bude čas, teprve o všem pánům povíme. Musíme se mít na'pozoru, aby proti nám mladého krále nepoštvali. Zloba lidská je někdy strašná,“ radil Záviš královně. 
„Snad král své matce odpustí,“ šeptala královna se slzami v očích. „Když ne teď, tak až z toho bude mít rozum. Dělám, co mohu a snad se brzy dočkáme, že usedne na český trůn.“ 
A jedné noci, když už všechno na hradě spalo, sešla se královna s panem Závišem v hradní kapli, kde je čekal kněz, aby je oddal. Pan Záviš mu za tu službu dobře zaplatil a slovem ho zavázal, aby nikomu nic o tajném sňatku neříkal, dokud mu k tomu nedá svolení. 
Od toho dne byla královna klidnější a spokojenější. Toho klidu jí bylo už také zapotřebí, protože čekala se Závišem dítě. Měl z toho velikou radost a nevěděl, jak by se královně nejlépe zavděčil. Strojil pro ni hostiny a turnaje, zval na hrad potulné rytíře, aby na její krásu skládali milostné písně. Sám jich také několik uměl a nejednou složil pro královnu. 
Královna se tak dobře oblékala, že nikdo nic nevěděl, mimo její komornou. Staré báby však mají ostrý a zkušený zrak, a proto jim neušlo, že královna začala chodit opatrněji ze schodů a přestala vyjíždět na koni. 
„Tak přece se nám paní králová s tím Vítkovcem zapomněla! Co nevidět budou na Hradci křtiny, to uvidíte,“ povídala jedna druhé. 
„A to že by královna povila dítě v nemanželském loži? To se mi zdát nechce. Paní je to zbožná. To jen ten purkrabí Záviš jí tolik popletl hlavu,“ tvrdila třetí. „Copak nevíte, že je už po svatbách? Jednou v noci jsem viděla v kapli světlo. Sběhla jsem potichu dolů a vtom právě oni vyšli. Královna se usmívala a purkrabí ji vedl za ruku. Pěkných časů jsme se to na Hradci dočkaly.“ 
Ale tak zle zase nebylo. Hradec rozkvétal do krásy zrovna tak jako královna. Pořád tu bylo plno řemeslníků a pomocníků. Pan Záviš dal opravit hradby a přistavět několik komnat. Potom nechal udělat pro královnu také nový pavlán, aby rovnou z komnaty na něj mohla vyjít a měla pěknou vyhlídku do kraje. 
Jednoho dne tajně přinesli do královniny komnaty velikou truhlu. Když ji Záviš před královnou otevřel, našla v ní zlatou kolébku. „To je pro našeho syna, paní moje! Musí to být syn!“
„Zlatá kolébka? V takové se ani král nekolébal!“ povídala královna s obdivem. „Ale bude se v ní kolébat náš syn, syn Záviše z Falkenštejna. Zaslouží si toho, když vzešel z tak veliké lásky, jako je naše.“
„Škoda, že tu kolébku musím před lidmi ukrývat,“ povzdechla si královna. „Jinak bych ji všem vystavila na obdiv.“ 
Když pan Milota viděl, co se s královnou děje, byl z toho tuze nešťastný. Jeho touha po moci byla zrovna tak silná jako Závišova, a proto nyní musel volit jinou cestu. Často sedal královně u nohou a vyprávěl jí různé příhody nebo navíjel klubíčka příze. Královna Kunhuta vyšívala si nový polštář a dlouho se nemohla rozhodnout, co by na něj vyšila. Až pan Milota jí dal dobrou radu. „Když dovolíš, královno, já bych Ti poradil! Vyšij na něj zlaté a modré růže s pěti lístky. Ty se budou nejlépe hodit.“
„Proč zrovna Ty, pane Miloto, mne k růžím navádíš? Ještě nedávno ses bál, abych se o jejich trny nepopíchala,“ divila se královna a chtěla na něm vyzvědět, co se o ní povídá. 
„Co bylo, to bylo. Dnes už jsem moudřejší a nemám Ti to za zlé. Kdybych já měl větší odvahu, možná že bych teď byl na místě pana Záviše. Zmeškal jsem svůj čas a jen sám sobě teď dávám vinu.“ 
Královna se na něho usmála a byla ráda, že pan Milota zmoudřel. Na jeho služby si zvykla a nerada by se jich byla zříkala. Dala tedy na jeho radu a vyšívala růže. Jednoho dne se narodil toužebně očekávaný syn a dostal jméno Jan. Královna se brzo uzdravila a syna ukrývala v poslední komnatě, kam panstvo nechodilo. Ještě nebyl čas, aby se k němu veřejně mohla přihlásit. Král Václav už v Čechách usedl na trůn, ale matce zatím na Hradec nevzkázal. 
Jedné noci měla královna zlý sen. Zdálo se jí, že její vlastní syn král Václav II. zabil Záviše z Falkenštejna. Marně ho královna prosila o milost, vlastním mečem mu sťal hlavu a na bedra nevlastního bratra dal pověsit těžký kříž. Královna začala křičet a volat o pomoc. Vtom se ze sna probudila a honem se běžela podívat do kolébky. Synáček ale spal pokojně a ani chůva se neprobudila. 
Když ráno přišel ke královně pan Záviš, paní mu to všechno podrobně vyprávěla. „Co se bojíš, štěstí moje?“ těšil ji. „To byl jen zlý sen. Já se přece s králem vždycky dohodnu a o hlavu se nebojím.“
„Ale považ, pane Záviši! Kdyby bratr chtěl bratru ublížit? Já bych to nepřežila. 
Musíme proto něco udělat, aby mi král odpustil a vzal mne na milost.“
„Neboj se, všechno sám zařídím. Chci, abys vjela do Prahy jako královna. Nebudu stát v cestě tvému setkání s králem. Vždyť jsi přece také moje královna!“ 
A pan Záviš svůj slib dodržel. Ještě než sám poslal královnina posla ke dvoru, přišlo z Prahy pozvání od krále, aby matka k němu přijela, že se už na ni velice těší. 
A královna Kunhuta se chystala na cestu. 
Milostné dny na Hradci končily. Byl konec vyjížděk a radovánek. Rychle uběhly všechny ty měsíce a co se za ně zběhlo, už se nedalo odčinit. Královna si udržela svoji krásu i touhu po moci a pan Záviš mohl být konečně za svoji snahu a péči odměněn úřadem u královského dvora. Oběma nastal boj o moc. Od té doby už nikdy nebylo na Hradci u Opavy tolik slávy, jako za dob královny Kunhuty, kdy se tu přední páni země české scházeli. I ti slavíci tam dnes jinak zpívají a lesy jinak voní. Jen měsíc stále stejně pluje po obloze a shlíží dolů. Někdy se v jeho světle objevuje na nádvoří bílý kůň. Netrpělivě hrabe nohou a potřásá krásnou hlavou. Chvíli tu čeká, a když nikdo nepřichází, uhodí kopytem o starý kámen a zmizí. Snad je to ten, kterého pan Záviš z veliké lásky daroval královně a nyní ho drží na zlaté uzdě měsíc a sám se na něm projíždí po obloze

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight