Král zlodějů

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 3. 4. 2016 21.03

Žil, byl jeden starý muž a ten jednoho krásného dne seděl se svojí ženou před jejich chalupou a vyhřívali se na sluníčku. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam přenádherný kočár, tažený čtyřmi vraníky a z něj vystoupil po šlechticku oděný pán. Stařík vstal a spěchal k němu, aby se vyptal, co si pán přeje a čím by mu mohl posloužit. Ten cizinec podal starci ruku a řekl:
„Nepřeji si nic jiného než zase jednou na jazyku poválet selské jídlo, otče. Připravte mi brambory, jak je Vy jídáváte, já si s Vámi sednu ke stolu a s radostí s Vámi pojím.“ Stařík se zasmál a řekl:
„Pane, Vy budete nějaký kníže, hrabě či dokonce vévoda, urození pánové mívají jinačí jazýčky, ale když je to Vaše přání.“ Stařenka šla do kuchyně, omyla a oškrábala brambory a hotovila se připravit škubánky. Zatímco stala při práci, řekl stařík cizinci:
„Pojďte zatím do zahrádky, mám tam ještě nějakou práci.“
Na zahradě stařík hloubil jamky, aby do nich zasadil stromky.
„Nemáte, otče, žádné děti,“ zeptal se cizinec „které by Vám pomohly při práci?“
„Ne,“ odvětil stařík „jednoho syna jsem arci měl, ale ten zmizel někde v širém světě. To Vám byl ale nezdárný syn, chytrý a lstivý jako lišák, ale k učení se neměl a dělal jen samou neplechu, nakonec mi utekl a od těch dob jsem o něm neslyšel.“ Stařík vzal jeden stromek, posadil ho do jámy a zastrčil vedle něj kůl, a když nahrnul a upěchoval hlínu, přivázal kmen stromku na třech místech slaměným provazem k tomu kůlu.
„To mi, otče, řekněte,“ zeptal se pán „proč nepřivážete tenhle křivý a sukovitý stromek, který roste tamhle v rohu také ke kůlu jako tyto, aby rostl rovně?“ Tu se stařík usmál a řekl:
„Pane, Vy se stavíte, jako byste tomu rozuměl, ale člověk vidí, že o zahradnictví nevíte nic. Ten strom je starý a zkřivený, ten už nikdo nenarovná. Stromky se musejí ohýbat mladé.“
„To je jako s Vaším synem.“ řekl cizinec „kdybyste ho ohýbal, když byl mladý, tak by Vám neutekl, nyní už bude jistě zatvrzelý a sukovitý.“
„Arci tak,“ odvětil stařec „ale je to již dlouho, co zmizel, možná se hodně změnil.“
„Poznal byste ho vůbec, kdyby se tu před Vámi objevil?“ zeptal se cizinec.
„Podle obličeje těžko,“ odvětil sedlák „ale měl na zádech mateřské znamínko, které vypadalo jako fazole.“ Když to stařík zmínil, sundal si ten cizinec kabát, obnažil svoje rameno a ukázal mu svoje znamínko.
„Můj Bože,“ zvolal stařík „Ty jsi můj syn!“ a srdce se mu zachvělo láskou „Jak jsi to dokázal, že ses stal urozeným mužem a žiješ v přepychu a bohatství, jakou cestou jsi k tomu všemu, můj synu, přišel?“
„Ach otče,“ odvětil syn „ten mladý stromek, co nebyl uvázaný u žádného kůlu, musel vyrůst křivolace a nyní je už k rovnání příliš starý narovná. Jak jsem k tomu všemu přišel? Stal jsem se zlodějem. Ale nelekejte se, nejsem obyčejný zloděj, jsem králem zlodějů. Pro mne neexistuje žádný zámek ani petlice, na co mám zálusk, to také dostanu. Nejsem žádný obyčejný zloděj, okrádám jen bohaté. Chudí lidé jsou přede mnou v bezpečí, raději jim něco dám než beru. A bohatým beru jen co, co mohu získat lstí, úskokem a s námahou.“
„Ach synu,“ řekl otec „to se mi vůbec nelíbí, zloděj zůstane zlodějem, to nikdy nevezme dobrý konec.“
Zavedl ho k matce, a když ta slyšela, že je to její syn, plakala radostí, když ji ale řekl, že se stal králem zlodějů, tu ji tekly slzy proudem po tvářích. Nakonec řekla:
„I když ses stal zlodějem, jsi můj syn a moje oči se z pohledu na Tebe radují!“ Posadili se ke stolu a společně se sytili tak nuzně, jak syn dlouho nezakusil. Potom se otec zeptal:
„Až se náš pán hrabě tam nahoře na zámku dozví, kdo jsi a co provozuješ, nebude Tě houpat na kolenou jako když jsi byl malý a on Tě držel nad křtitelnicí, dnes Tě pohoupá na šibenici.“
„Buďte bez obav, otče, nic mi neudělá, já se ve svém řemesle vyznám. Ještě dnes k němu zajdu.“
Když se blížil večer, posadil se král zlodějů do svého kočáru a jel na zámek. Hrabě ho přijal zdvořile, protože ho měl za urozeného muže. Ale když se ten cizinec nechal poznat, tu zblednul a dlouho tam jen mlčky stál. Nakonec řekl:
„Jsi můj kmotřenec, proto dám přednost milosti před právem a budu s Tebou jednat shovívavě. Protože jsi král zlodějů, vyzkouším Tvoje umění. Když ale neobstojíš, uspořádám Ti veselku s provazníkovou dcerou a ku zpěvu pozvu krkavce.“
„Pane hrabě,“ odvětil král zlodějů „vymyslete tři kousky tak těžké, jak chcete, a když je nesplním, dělejte si se mnou, co se Vám zlíbí.“ Hrabě se na několik okamžiků zamyslel a potom řekl:
„Dobrá, za prvé mi ukradneš ze stáje mého oblíbeného koně, za druhé sebereš mně a mojí ženě prostěradlo z postele, na které budeme spát, a to tak, aniž to zpozorujeme a k tomu ještě snubní prsten moji ženy, a do třetice mi ukradneš z kostela faráře i s kostelníkem. Dobře si to zapamatuj, jde Ti o krk!“
Král zlodějů se rozjel do sousedního města, kde si koupil od jedné selky kazajku i sukni a hned si to na sebe navléknul. K tomu si začernil obličej a vypadal rázem jako vrásčitá babka, žádný člověk by ho nepoznal. Potom vzal soudek a naplnil ho starým maďarským vínem, ve kterém si dřímal silný uspávací prostředek. Naložil si ho do nůše, tu vzal na záda a rozvážným babickým krokem putoval na hraběcí zámek. Už byla úplná tma, když tam dorazil, dosedl ztěžka na jakýsi kámen na dvoře a měl se ke kašlání a k chrchlání, ke kuckání a kýchání jako nemocná stařenka a mnul si ruce tak urputně, jako by měl každou chvíli tou zimou sejít se světa. Před stájemi leželi u ohně a vartovali vojáci. Jeden z nich si stařeny všimnul a zavolal na ni:
„Pojďte blíž, matičko, a ohřejte se u nás. Stejně tady jiný nocleh neseženete a musíte vzít za vděk tím, co se naskytne.“ Stařena se přibelhala k nim, poprosila, aby jí pomohli sundat nůši ze zad a sedla si k ohni.
„Copak to máš v tom soudku, ty stará šibalko?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Inu, jen krapítek dobrého vína, panáčku.“ odvětila stařena „Živím se obchodem, za peníze a dobré slovo Vám také ráda naplním sklenici.“
„Sem s tím vínem!“ řekl voják, a když sklenici zaplatil a vypil, mlasknul si a zvolal:
„To víno je opravdu dobré, to si dám ještě jednu!“ A šlo to ke druhé a těm ostatním se daly také jazyky na pochod a následovali jeho příkladu.
„Hej, kamarádi,“ zavolal jeden voják na ty, co hlídali uvnitř ve stáji „Je tu jedna matička, ta má víno, které je staré jako ona sama, vezměte si taky doušek, to jinačí zahřívání než ten náš ohýnek.“ Stařena zanesla soudek do stáje. Jeden voják seděl na osedlaném hraběcím koni, ten druhý měl v ruce uzdu a ten třetí držel koně za ocas. A stařenka dobrodějka jim nalévala, jak si byli poroučeli, dokud pramen zcela nevyschnul. A to byl čas na usínání, tomu jednomu vypadla z ruky uzda, svalil se a začal chrápat jako drvoštěp. Ten druhý pustil koňský ocas, lehnul si a chrápal ještě poctivěji. Ten, který seděl v sedle, sklonil hlavu až na koňský krk a z huby mu houkalo jak z kovářského měchu. Vojáci venku spali už pěknou chvíli, leželi na zemi, jak kdo se svalil a ani se nepohnuli jako by byli z kamene.
Když král zlodějů viděl, že se mu poštěstilo, dal tomu jednomu místo uzdy do ruky provaz a tomu druhému, co držel ocas, otep slámy; ale co si měl počít s tím, který seděl na koňském hřbetu? Shodit ho dolů to by se mohl probudit a způsobit povyk. Tak na to šel po provaznicku. Rozepnul vázání sedla, protáhl tím pár silných provazů, kterých tu na hácích viselo přehršel, a pak pomocí těch šikovně uvázaných provazů vytáhnul spícího jezdce na sedle do výše, provazy pak upevnil a bylo po divadle. Teď mohl hraběcího koně odvázat a omotat mu podkovy hadry, aby ho neprozradil, až si budou cválat po hraběcím nádvoří. A byl pryč.
Když nastal den, přicválal král zlodějů jakoby nic na ukradeném koni k zámku. Hrabě zrovna vstal a díval se z okna.
„Dobré ráno, pane hrabě.“ zavolal na něj „poznáváte Vašeho koně? Nedalo mi to mnoho práce. Jen se běžte podívat, ti Vaši vojáci si tam leží a spí jako o půlnoci.“ Hrabě se musel smát a řekl:
„Nu, pro jednou se Ti to povedlo, ale podruhé už nebudeš mít tolik štěstí. Ale varuji Tě, když se ukážeš, že jsi pouhý zloděj, jako se zlodějem s Tebou naložím.“
Když se večer hraběnka ukládala ke spánku, pevně svírala dlaň, na které měla snubní prsten. Hrabě ji ujišťoval:
„Všechny dveře jsou zavřené na závoru, klidně spi a já zůstanu na stráži. Budu na toho zloděje čekat a kdyby se objevil v okně, tak ho sestřelím.“ Ale kdo by si takovým uvažováním přišel na krále zlodějů! Ten šel zatím pod rouškou tmy k šibenici, uříznul tam ubohého hříšníka, který tam visel s oprátky kolem krku a na zádech ho nesl na zámek. Tam přistavil k oknu do hraběcí ložnice žebřík, oběšence si posadil na ramena a stoupal vzhůru. Když se hlava objevila v okně, hrabě nelenil a zmačkal spoušť pistole. A s tím oběšeným bylo toho dne podruhé ámen! Svalil se dolů jako pytel brambor a král zlodějů skočil opatrně dolů a skryl se v koutě. Odtud v jasném měsíčním světle pozoroval hraběte, jak se souká z okna ven, leze dolů po žebříku, nakládá si mrtvého na záda a nese ho do zahrady, kde začal pak ledabyle po hraběcím způsobu kopat jámu, aby do ní mrtvého uložil.
„Teď je Tvoje chvíle!“ pomyslel si král zlodějů a tmou se protáhl k žebříku a hurá nahoru k paní hraběnce.
„Milá ženo,“ měl se k ní hraběcí řečí „ten zloděj je mrtvý, ale je to můj kmotřenec a více šelma šelmovská než zlotřilec, chci ho ušetřit veřejné potupy a také mám slitování s jeho rodiči, dřív, než bude bílý den, sám ho zakopu na zahradě, aby se to nerozneslo. Dej mi prostěradlo, zabalím ho do něj, ať neleží v hrobě jako ubohý pes.“ Hraběnka mu prostěradlo dala.
„A víš ty co?“ pokračoval ten šibal „Když ten Tvůj prsten nezískal za života, co mu ho dopřát alespoň po smrti? Jen ať si ho vezme ten nešťastník do hrobu.“ Inu to se hraběnce příliš nezdálo a ruka se jí cukala, když si prsten sundávala a muži ho podávala. Ale hraběcímu přání se nevzpírají ani hraběnky. A král zlodějů? Ten se svými poklady upaloval jako zajíc a byl doma dřív, než hrabě dohrál poslední notu své hry na hrobníka.
Svět neviděl tak kysely hraběcí obličej, když toho rána přišel král zlodějů a přinesl prostěradlo i prsten.
„Jsi snad čaroděj?“ vztekala se Jeho milost „Kdo Tě dostal z hrobu, do kterého jsem Tě sám položil a jak to, že jsi živý?“
„Ne mně, ale oběšence ze šibenice jste v noci pohřbíval.“ Smál se král zlodějů a s chutí a zevrubně vyprávěl, jak to vše nalíčil a hrabě musel nakonec souhlasit s tím, že je opravdu mazaný a lstivý nad všechny lišáky v lese.
„Ale ještě není všemu konec,“ řekl, „musíš splnit ještě třetí úkol, a když se Ti to nepodaří, tak je s Tebou ámen!“
Na to neměl král zlodějů žádnou odpověď, jen se pousmál.
Když se snesla noc, přišel k vesnickému kostelu. Za sebou táhl dlouhý pytel, ve kterém měl raky a v ruce nesl balíček krátkých voskovic. Sedl si na hřbitov, vyndal jednoho raka, přilepil mu na záda jednu svíci, potom ji zapálil, položil raka na zem a nechal ho lézt. Vytáhnul z pytle druhého, udělal s ním totéž a pustil ho, a tak pokračoval, dokud nebyl pytel prázdný. Potom si navléknul dlouhý černý kabát, který vypadal jako mnišská kutna a na bradu si přilepil šedivé vousy. Když byl takto zcela k nepoznání, vzal pytel, ve kterém byli raci, šel do kostela, kde si vylezl na kazatelnu. Hodiny na kostelní věži právě odbíjely dvanáctou, a když dozněl dvanáctý úder, zvolal pronikavým hlasem:
„Slyšte, Vy lidé hříšní, nastal konec světa a blíží se soudný den! Slyšte! Slyšte! Kdo chce do nebe, nechť vleze do tohoto pytle, neboť já jsem Petr, který otvírá a zavírá nebeskou bránu. Hle tam na hřbitově vstávají duše mrtvých! Pojďte! Pojďte a vlezte do pytle! Konec světa přichází!“ To svatopetrské kázaní se neslo vsí a farář a kostelník, kteří bydlili hned u kostela, to uslyšeli nejdříve, a když zpozorovali světýlka, která se pohybovala po hřbitově, pochopili, že se opravdu děje něco neobyčejného a upalovali do kostela. Chvíli poslouchali a tu strčil kostelník do faráře a řekl:
„Velebný pane, touhle cestou to máme do nebe nejkratší, co říkáte?“
„Arci,“ odvětil farář, „také mě to napadlo, jdeme na to!“ A protože měl kostelník křesťanské vychování, šel farář první. Vylezl na kazatelnu a šup do pytle! A kostelník se vhrnul hned za ním. Na to král zlodějů čekal, nelenil a pytel pevně zavázal. Pak ho vlekl po schodišti dolů a pokaždé, když hlavy těch dvou hlupáků bouchly o stupně schodů, zvolal:
„Trnitá je Vaše cesta do nebe!“ Pak je tímto způsobem protáhl skrze celou vesnici a stále jim připomínal:
„Trnitá je Vaše cesta do nebe!“ A když je táhnul po zámeckých schodech, volal:
„Trnitá je Vaše cesta do nebe, ale už jsme na nebeském schodišti. Radujte se!“ Když je vytáhnul nahoru, hodil pytel s oběma nešťastníky do holubníku, z čehož povstalo velké holubí čepýření a on řekl:
„Trnitá byla Vaše cesta do nebe, ale slyšte, jak se andělé radují!“ Potom zavřel holubník na petlici a šel pryč.
Druhého dne se vydal král zlodějů k hraběti, aby mu řekl, že splnil i třetí úkol a faráře i kostelníka unesl.
„A kde jsi je nechal?“ zeptal se hrabě.
„Inu, leží nahoře v holubníku zalezlí v pytli a myslí si, že jsou v nebi.“ Hrabě se šel osobně přesvědčit a když ty dva vysvobodil, řekl:
„Ty jsi král zlodějů a ve zkoušce jsi obstál, proto Ti pro tentokrát daruji život. Ale hleď, aby ses klidil z mého panství, neboť pokud na Tebe ještě jednou natrefím, tak se budeš bez milosti houpat na šibenici.“
Král zlodějů se tedy rozloučil s rodiči a odešel zpět do širého světa a nikdo o něm už nikdy víc neslyšel. Často ale jsou vidět i u nás noblesně oblečení lidé a kdo ví, jestli to není zrovna on .....

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight