Král ze Zlaté hory

zobrazeno 68×

Vložil(a): jitkamety, 7. 3. 2016 20.53

Jeden kupec měl dvě děti, hocha a děvčátko, a ty děti byly ještě tak malé, že neuměly chodit. Jednoho dne přišla do města zpráva, že dvě bohatě naložené lodi, které kupec vyslal na moře a ve kterých měl uložen celý svůj majetek, neboť ho zamýšlel několikanásobně rozmnožit, se potopily. Tak se kupec stal místo bohatého muže úplným chudákem a nezůstalo mu nic než jedno kamenité políčko před městskými branami. Aby tedy přišel na jiné myšlenky, vyšel si na to pole a jak tak po něm chodil sem a tam, tu před ním pojednou stál černý mužíček a ptal se ho, proč je tak smutný a co že ho trápí. Tu kupec pravil:
„Kdybys mi tak dokázal pomoci, pak bych Ti to vypověděl.“
„Kdoví,“ pravil mužíček „možná Ti pomohu.“ Tak mu kupec vyprávěl, že na moři přišel o celé své bohatství a teď nemá víc než toto ubohé políčko.
„Netrap se,“ řekl mužík „když mi slíbíš, že mi to, co doma prvního potkáš, za dvanáct let přivedeš na toto místo, dám Ti tolik peněz, kolik si budeš přát.“ Kupec si pomyslel:
„Co by to mohlo být jiného než můj pes?“ Na své malé děti ani nepomyslel a bez váhání souhlasil, dokonce tomu černému mužíkovi podepsal úpis, opatřil ho pečetí a šel spokojeně domů. Když přišel domů, jeho synek se tak zaradoval, že se zvedl, přidržel lavice a vrávoravými krůčky mu vyšel vstříc a nakonec se ho pevně chytil za nohy. To kupce velmi vyděsilo, neboť mu na mysl přišel jeho slib; nyní už věděl, co upsal. Protože ale v truhlách a truhlicích nenašel žádné peníze, pomyslel si, že to byl od černého mužíka jen takový žert. Asi měsíc nato šel na půdu, aby tam posbíral staré cínové nádoby, které by mohl prodat, tu tam uviděl ležet obrovskou hromadu zlaťáků. To se kupec zaradoval, nakoupil zboží a stal se ještě větším a bohatším než dřív; a na našeho černého Pána zapomněl.
Mezitím dítě vyrostlo v krásného, moudrého a šikovného chlapce. Čím více se těch dvanáct let chýlilo ke konci, tím více byl jeho otec zasmušilý, ve tváři se mu jako věčný host usídlil strach. Nejednou se ho syn ptal, co mu chybí, ale otec nechtěl nic říci, ale hoch na něj naléhal tak dlouho, dokud mu otec jednoho dne neprozradil, že ho, aniž by to tušil, zaslíbil jednomu černému mužíkovi a dostal za to spousty peněz. Ten slib stvrdil písemnou smlouvu i s pečetí, jakmile uplyne těch dvanáct let, musí ho odevzdat. Tu syn pravil:
„Ale otče, nestrachujte se, vše dobře dopadne, ten černý nade mnou nemá moci.“ Zašel ke knězi pro požehnání, a když přišla jeho hodina, šel s otcem na to pole, tam udělal kruh a s otcem se postavili dovnitř. Tu přišel ten černý mužík a starému řekl:
„Přivedl jsi mi to, co jsi slíbil?“ Kupec mlčel, ale hoch řekl:
„Copak tu chceš?“ Tu černý mužík odvětil:
„Já mám co k řízení se Tvým otcem, ne s Tebou!“ Chlapec odvětil:
„Tys mého otce obelhal a obelstil, vydej mi ten úpis!“
„Ne,“ řekl mužík „svého práva se nevzdám!“ Tak se dlouho přeli jeden s druhým a nakonec se shodli na tom, že hoch černému mužíkovi nepatří, ale nenáleží ani svému otci, musí si tedy nasednout do loďky, která tu ležela uvázaná na břehu řeky, otec pak tu loďku vlastní nohou odrazí od břehu a syn odpluje po vodě pryč. Jinoch se otcem rozloučil, sedl si do loďky a otec ji musel vlastní nohou odrazit od břehu. Ale loďka se při odrazu prudce zhoupla a v mžiku byla dnem vzhůru; otec si myslel, že je jeho syn ztracen, obrátil se a šel domů, kde truchlil a hořekoval.
Loďka se ale nepotopila, nýbrž klidně plula dál a chlapec seděl bezpečně uvnitř a plavil se na ní tak dlouho, dokud konečně neuvízla u neznámého břehu. Tu vystoupil na zem, kde před sebou uviděl stát krásný zámek a šel k němu. Když vešel dovnitř, bylo tam vše jako zakleté, procházel liduprázdnými komnatami, dokud nepřišel do té poslední, ve které se na podlaze svíjel obrovský had. Ten had byla ale zakletá panna, která se zaradovala, když ho uviděla, a pravila k němu:
„Přicházíš, můj vysvoboditeli? Již na Tebe čekám dvanáct let, toto království je zakleté a Ty je musíš vysvobodit.“
„A jak to dokáži?“ zeptal se.
„Dnešní noci přijde dvanáct černých mužů ověšených řetězy, ti se Tě budou ptát, co tu děláš, ale Ty musíš zůstat zticha a neodpovídat jim, ať s Tebou dělají, co chtějí. Budou Tě soužit, budou Tě bít, budou Tě bodat, nechť Ti dělají cokoliv, nesmíš promluvit. Až udeří dvanáctá hodina, odejdou pryč. A druhé noci přijde opět jiných dvanáct a třetí noci jich bude dvacet čtyři, budou Ti chtít useknout hlavu, ale o dvanácté hodině ztratí svoji moc, a když se udržíš a neproneseš ani slůvko, budu vysvobozena. Přijdu k Tobě s láhví živé vody, tou Tě pokropím a budeš zase živ a zdrav jako dřív.“ Tu chlapec řekl:
„Rád Tě vysvobodím.“ A stalo se tak, jak had řekl. Ti černí muži z něj nedostali ani slovo a třetí noci se had změnil v krásnou princeznu a ta přišla s živou vodou a opět ho oživila. A potom mu padla kolem krku a políbila ho, po celém zámku zavládla radost a veselí a slavila se svatba a z jinocha se stal král ze Zlaté hory.
Tak spolu spokojeně žili a za čas královna porodila krásného chlapečka. Uplynulo osm let a tu krále napadlo, že by se mohl podívat domů. Ale královna ho nechtěla pustit a řekla:
„Vím, že to bude moje neštěstí!“ Ale on jí nedal pokoj, dokud nesouhlasila. Při loučení mu dala kouzelný prsten a řekla:
„Vezmi tento prsten a navlékni si ho na prst, tím si budeš moci přivolat vše, co si budeš přát, ale musíš mi slíbit, že ho nikdy nepoužiješ k tomu, aby sis přivolal mne.“ To jí král slíbil, navlékl si prsten na prst a přál si, aby byl doma před městem, kde žije jeho otec. V mžiku se tam ocitnul a chtěl do města, ale když přišel před bránu, nechtěly ho stráže pustit, protože vypadal tak cizokrajně. Tak šel na pastvinu, kde pásl jeden ovčák své stádo, vyměnil si s ním šaty a v ovčákově kabátě nerušeně vešel do města. Když přišel k otci, nechal se hned poznat, ale ten mu nevěřil, že by mohl být jeho syn a pravil, že sice měl syna, ale ten je již dlouhý čas mrtvý, ale protože viděl, že je to nějaký chudý ubohý ovčák, chtěl mu dát alespoň talíř jídla. Tu jinoch rodičům řekl:
„Já jsem opravdu Váš syn, nevíte o nějakém znamínku na mém těle, podle kterého byste mně poznali?“
„Ano,“ řekla matka „náš syn měl znamínko velikosti maliny pod pravou paží.“ Tak si vyhrnul košili a tu uviděli pod jeho pravou rukou znamínko a víc o tom, že je to jejich syn, nepochybovali. Potom jim vyprávěl, že se stal králem Zlaté hory a jedna princezna je jeho žena a mají spolu krásného sedmiletého synka. Tu otec pravil:
„To nemůže být jaktěživo pravda! To je mi ale pěkný král, co chodí v roztrhaném ovčáckém kožiše!“
Tu se syn rozhněval a otočil, aniž by pomyslel na svůj slib, kouzelným prstenem a přál si, aby tu u něj ihned byli jeho žena i syn. V mžiku tu také byli, ale královna naříkala a plakala, že porušil svoje slovo a ji tak učinil nešťastnou. Král se omlouval:
„Udělal jsem to z neopatrnosti a ne ze zlé vůle.“ A vysvětloval jí to a ona se stavěla, jako by mu ustoupila, ale v mysli měla zlobu. Tu ji vyvedl z města do polí, aby jí ukázal řeku, po které byl v loďce poslán do světa.
„Jsem unavený, posadím se tu chvilku a prospím se v Tvém klíně.“ Pak položil svoji hlavu do královnina klína a ona ho vískala, dokud neusnul. Když spal, stáhnula mu z prstu kouzelný prsten, potom sundala jeho hlavu ze svého klína, vstala a jako znamení tam nechala svůj střevíček. Dítě objala a přála si, aby opět byla ve svém království. Když se král probudil, ležel tam docela opuštěný, jeho žena i dítě byly pryč a prsten také, jen střevíc tam stál jako znamení. „Domů zpět ke svým rodičům nemůžeš,“ pomyslel si:
„byli by řekli, že jsi čaroděj, budeš se muset sbalit a vydat zpět do své říše.“
Tak se ihned vydal na cestu, šel a šel, až přišel na úpatí jedné hory, kde stáli tři obři a vadili se spolu, protože nevěděli, jak se mají podělit o dědictví po otci. Když ho viděli přicházet, zavolali na něj a řekli mu, že malí lidé bývají chytřejší, ať jim tedy to dědictví pomůže rozdělit. To dědictví se skládalo z kouzelného meče, stačilo ho vzít do ruky a říci:
„Všechny hlavy dolů, kromě té mé.“; to pak ležely všechny hlavy na zemi. Druhou věcí byl kouzelný plášť, kdo si ho natáhnul, byl rázem neviditelný. Tou třetí věcí byl pár kouzelných holínek, kdo si je natáhnul, kde si přál, tam se v okamžiku ocitnul. Král obrům řekl:
„Dejte mi ty tři věci, abych je vyzkoušel, zda ještě vůbec fungují.“ Tu mu podali plášť, a když si ho nasadil, byl rázem neviditelný, neboť se proměnil v mouchu. Tu na sebe vzal opět svoji podobu a řekl:
„Nu, plášť funguje a teď ten meč.“ Tu obrové pravili:
„Ohó, ten Ti, panáčku, nedáme! Když totiž řekneš všechny hlavy dolů, kromě té mé, tu budou naše hlavy ležet na zemi a Ty tu svoji budeš mít stále na krku.“ Nakonec mu ten meč přece jen dali, ovšem pod podmínkou, že meč vyzkouší na stromech. Což dodržel a meč useknul kmen jednoho stromu jako stéblo slámy. Nyní chtěl ještě ty holínky, ale oni mu řekli:
„Ty z ruky nedáme, když si je natáhneš a budeš si přát být na té hoře, to mi zůstaneme tady dole a nebudeme mít nic.“
„Ne, to si určitě přát nebudu.“ ujišťoval obry. Tak mu dali také ty holínky. Když měl teď všechny tři věci, tu nemyslel na nic jiného než na svoji ženu a dítě a řekl:
„Kdybych tak byl na Zlaté hoře.“ A v mžiku těm obrům zmizel z očí a dědictví bylo rozděleno.
Když byl na zámku, slyšel velký jásot a hlahol a lidé mu řekli, že se vdává královna. Tu se rozhněval a řekl:
„Ta falešnice, která mě obelhala a opustila, když jsem usnul.“ Tu si nasadil svůj plášť a neviditelný šel na zámek. Když vešel do hodovní síně, obrovská tabule se prohýbala pod vybranými pokrmy, hosté jedli a pili, smáli se a žertovali. Královna oděná do nádherných šatů seděla v čele a na hlavě měla královskou korunu. Postavil se za ni a nikdo ho neviděl. Když jí na talíř položili kousek masa, vzal jí ho a snědl, a když ji naplnili sklenici vínem, vzal ji a vypil. Stále jí dávali a ona nic neměla, talíř i sklenice ji před očima mizely. Tu byla celá zdrcená studem a hněvem, povstala a odešla do své komnaty, kde plakala. Král vešel za ní. „Má snad ďábel nade mnou stále svoji moc? Copak mě ten hoch nevysvobodil?“ Tu ji král udeřil do tváře a zvolal:
„Nevysvobodil, ty falešnice? Copak jsem si Tě dost nezasloužil?“ Tu se učinil viditelným a šel do sálu a zvolal:
„Svatba skončila, přišel pravý král!“ Králové, knížata a rádcové, kteří tu byli shromážděni, se tomu smáli a posmívali se mu, ale on to vzal zkrátka a řekl:
„Tak potáhnete odtud nebo ne?“ Tu se na něj osopili, ale on vytáhnul svůj kouzelný meč a řekl:
„Všechny hlavy dolů, kromě té mojí!“ Tu se skutálely všechny hlavy dolů a on se opět stal králem ze Zlaté hory.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight