Král žabák

Za pradávných časů žil jeden král a ten měl tři dcery a všechny byly krásné. Obě starší se brzy provdaly, doma zůstala jenom nejmladší, ale ta byla krásná jako orosené poupátko. Nedaleko králova zámku se prostíral veliký hustý les a v tom lese pod starou lípou byla studánka. V létě, když bylo některý den hodně horko, princezna si ráda vyšla do lesa a usedla na kámen u studánky, aby se ochladila. A když jí byla dlouhá chvíle, házela si zlatou koulí, vyhazovala ji do výšky a zaseji chytala. Byla to její nejmilejší hračka.
Jednou si zase tak hrála a tu se stalo, že zlatá koule nepadla princezně do nastavené dlaně, ale buchla o zem a skutálela se rovnou do vody. Princezna se za ní dívala, jenže studánka byla hluboká, tak hluboká, že nikdo nedohlédl na dno. Co teď? Dala se do pláče a plakala a naříkala a nijak se nemohla utěšit. A jak tak běduje, někdo na ni zavolá:
„Copak je Ti, princezničko, vždyť mi tu naříkáš, že by se kámen ustrnul!“
Rozhlížela se, odkud ten hlas přichází, až se podívala do studánky a tam z vody vystrkoval hlavu bachratý žabák.
„To jsi ty, kvákale?“ řekla princezna. „Když to chceš vědět, pláču pro svoji zlatou kouli, spadla mi do studánky.“
„Tak už neplač,“ odpověděl žabák, „tady je snadná pomoc. Ale co mi dáš, když Ti tu hračku zase vylovím?“
„Co budeš chtít, milý žabáčku, vyber si,“ řekla princezna. „Mám šaty, perly a drahokamy a také ještě zlatou korunku, co nosím na hlavě.“
„Nestojím o Tvé šaty, o perly a drahokamy, ani o zlatou korunku. Ale jestli mě budeš mít ráda a já budu Tvým nejlepším přítelem, jestli mě u stolu posadíš vedle sebe a necháš mě jíst z Tvého zlatého talířku, pít z Tvého pohárku a spát v Tvé postýlce ..... jestli mi tohle všechno slíbíš, ponořím se ke dnu a zlatou kouli Ti vynesu.“
„Ale to se rozumí,“ řekla princezna, „všechno Ti to slibuju, jen už mi tu kouli přines.“ Přitom si však myslela: Co to ten hloupý žabák pleská? Vždyť je to žába jako ostatní, sedí ve vodě a kváká, nemůže přece jíst u stolu a spát v posteli jako člověk.
Ale žabák řekl:
„Slibuješ, tak dobře.“ Potopil se, spustil se ke dnu a za chvilku vyplaval se zlatou koulí a hodil ji do trávy.
Princezna se zaradovala, že zase má svou krásnou hračku, sebrala ji a utíkala odtud.
„Počkej, počkej,“ volal za ní žabák, „vezmi mě s sebou, nedovedu tak rychle běhat jako Ty.“ Ale co mu bylo platné, že za ní kvákal, co mu hrdlo stačilo! Princezna si toho nevšímala, pospíchala domů a už si na něho ani nevzpomněla. Ubohému žabákovi nezbylo než skočit zase do studánky.
Druhého dne zasedla princezna s králem a se všemi dvořany ke stolu a klidně jedla ze svého zlatého talířku. Najednou na chodbě: plisk plásk, plisk plásk ..... něco se škrábalo po mramorových schodech nahoru, a když to doskákalo až ke dveřím, zaťukalo to a zavolalo:
„Princezničko rozmilá, pojď mi otevřít.“
Princezna se běžela podívat, kdo to je, a když otevřela, seděl na prahu žabák. Honem přibouchla dveře a usedla zase na své místo, ale bylo jí hrozně úzko. Král to na ní poznal a povídá:
„Copak, dceruško, že jsi taková polekaná? Stojí snad za dveřmi nějaký netvor a chce Tě unést?“
„Ó ne,“ odpověděla, „není to žádný netvor, jen obyčejný škaredý žabák.“
„A copak Ti chce?“
„Ach tatíčku, včera jsem si hrála v lese u studánky a zlatá koule mi spadla do vody. Moc jsem pro ni plakala. Ten žabák mě slyšel a zase mi ji vylovil. Ale nejdřív jsem mu tam musela slíbit, že ke mně smí přijít a že budeme přátelé. Ani ve snu mě nenapadlo, že by mohl z vody ven. A teď je za dveřmi a chce ke mně.“
V tom už bylo znovu slyšet, jak někdo slabounce ťuká a volá:
„Princezničko rozmilá, poj dmi otevřít! Nevíš, cos mi slíbila u studánky chladné? Vždyť je to tak snadné. Princezničko rozmilá, pojď mi otevřít!“
Král pokrčil rameny a řekl:
„Když něco slíbíš, musíš to také splnit. Jen hezky jdi a otevři mu.“
Princezna poslechla, otevřela dveře a žabák byl skokem přes práh a hopity hopity pořád za ní až k její židli. Tam zůstal sedět a zvolal:
„Vysaď mě k sobě.“
Neměla se k tomu, až jí král nakonec poručil. Jen se žabák dostal na židli, už chtěl na stůl, a jen seděl na stole, už volal:
„Přistrč mi svůj talířek, ať spolu můžeme jíst.“
Princezna mu sice vyhověla, ale bylo vidět, jak nerada. Žabák jedl s chutí, zato jí každé soustečko v hrdle vázlo. Konečně žabák řekl:
„Najedl jsem se dosyta a jde na mne spaní. Dones mě do svého pokojíčku a odestel svou hedvábnou postýlku, půjdeme si lehnout.“
Princezna se rozplakala, bála se vzít do ruky studeného žabáka. Dřív by na něj byla ani nesáhla, a teď najednou měl spát v její čisťounké postýlce! Jenže král se rozhněval a řekl:
„Kdo Ti pomohl, když jsi potřebovala, k tomu se potom nesmíš obracet zády.“
A tak dvěma prsty žabáka sebrala, zanesla ho do pokojíčku a posadila do kouta. Ale když už sama ležela, přilezl žabák k posteli a řekl:
„Chce se mi spát a chci ležet na měkkém stejně jako Ty: vezmi mě k sobě, nebo to povím Tvému otci.“
To už princeznu teprve rozhořčilo, zvedla žabáka a vší silou jím mrštila o zeď:
„Tak, a teď dáš pokoj, ty žabisko škaredé!“
Jenže když dopadl na zem, už to nebyl žabák, ale mladý králevic s pěknýma přívětivýma očima. Děkoval jí za vysvobození a vyprávěl jí, že ho jedna zlá čarodějnice zaklela a nikdo ho nemohl ze studánky vysvobodit. Musil čekat, až přijde ona, jeho vyvolená, a udělá mu všechno to, co ona dnes udělala.
„Chceš být mou ženou?“ řekl nakonec. „Když Tvůj otec svolí, odvezu si Tě zítra do svého království.“
Král nerad ztrácel poslední dceru, bránil se, že je ještě mladá, ale málo platné, přece jen je zasnoubil.
Sotva ráno vyšlo slunko a na zámku se probudili, přihrčel na nádvoří kočár tažený osmi bělouši, ti měli na hlavách bílé chocholy z pštrosích per a postroje ze zlatých řetízků, a na zadním stupátku kočáru stál sluha mladého krále, věrný Jindřich.
Tenkrát, když jeho pán byl proměněn v žabáka, věrný Jindřich se tak rmoutil, že si dal srdce obložit třemi železnými obručemi, aby se mu žalostí a smutkem nerozskočilo. Ale teď už bylo všechno zase dobré, vždyť tenhle kočár zaveze mladého krále i s nevěstou domů.
Když konečně přišli, věrný Jindřich pomohl oběma do kočáru a postavil se zas dozadu na stupátko. Srdce mu radostí bušilo, div nepuklo.
Tak vyjeli, a když už měli kus cesty za sebou, uslyšel králevic vzadu třesknutí, jako by za ním něco prasklo. Obrátil se a zavolal:
„Praská to, Jindřichu, vůz se láme!“
Jindřich odpověděl:
„To nepraská vůz, milý pane, to jedna obrní z mého srdce, bolelo mě převelice, když jste seděl ve studánce, Žabák místo králevice.“ Ještě jednou se po cestě ozvalo třesknutí, a zas ještě jednou. Králevic pokaždé myslel, že se láme vůz, a přece to dělaly zase jen ty obruče, jak odskakovaly od srdce věrného Jindřicha: tolik se radoval, že jeho pán je vysvobozen ze zakletí a že je šťastný.