Král Václav

zobrazeno 53×

Vložil(a): jitkamety, 12. 3. 2016 21.07

Kterak mu osud do vínku dal tři královské koruny, ale krátký život, a než mohl království ke slávě pozvednout, najatým vrahem byl zabit

Královský hrad Olomouc pomalu chátral. Co nezničil oheň za několik posledních požárů, ničila pomalu, ale jistě voda. Do střech paláce zatékalo mnoha děrami a v komnatách se rozlézala plíseň a hniloba. Moravská markrabata už tu nebydlela a komnaty byly poloprázdné. Proto se olomoucký komoří pan Albrecht ze Šternberka raději nastěhoval do nového děkanského domu, který mu zapůjčila olomoucká kapitula. Naproti děkanství stál mezi hradem a kostelem svatého Václava biskupský palác s kapitulou. Tak tu všichni páni bydleli pěkně pohromadě, sice ne vždycky ve svornosti, ale především obehnáni silnou zdí od okolního světa.
Tu jednoho dne roku 1306 přišla z Čech zpráva, že král Václav III. nařídil zemskou hotovost a táhne se svým vojskem na Moravu, aby se z Olomouce vypravil do války proti polskému Vladislavu Lokýtkovi, který se v Polsku bouřil a nechtěl být poslušen českému králi. Tak začaly olomouckým pánům veliké starosti jak s vojskem, které se sjíždělo do tábora pod hradbami města, tak s králem a jeho družinou, která měla nocovat na hradě. V několika dnech proto vyzdobili hradní komnaty půjčenými koberci, drahými látkami a potřebným nádobím, aby tu mohli panstvo uvítat. Ještěže toho roku bylo suché léto, jinak by urození páni v komnatách šlapali v kalužích vody.
V tom velikém shonu a chystání uběhlo několik dní a jednoho rána vyjeli páni na koních i na vozech naproti králi. Jeli po staré hradské cestě až daleko za hranice města a tam zastavili u božích muk. Kdo mohl, ten sedl do stínu starých lip, ostatní postávali při cestě.
„Dneska bude pěkné parno, když už tak po ránu připaluje,“ povídal biskup svému komorníku.
A ztěžka usedl na mez, sundal rukavice i klobouk a šátkem si utíral orosené čelo. Moc se z toho neradoval, že je král poctí svou návštěvou, protože každá vojna stojí peníze a král je neměl. Vymáhal je na pánech i na církvi.
Konečně se na obzoru objevila mračna prachu a v nich ujížděla kavalkáda jezdců a vozů. To přijížděl král se svým průvodem a za ním táhlo vojsko z Čech. Už bylo vidět i korouhve předních českých pánů a mezi čekajícími nastal shon. Olomoucký biskup honem povstal a otřepával si pomačkanou suknici. Komorník mu podával biskupský klobouk se stuhami a vyšívané rukavice s prsteny. Ostatní páni se kolem něho řadili podle svých úřadů a někde se i dohadovali, protože žádný z nich nechtěl stát jako poslední. Koně se plašili a vzpínali pod tíhou vyšívaných čabrak a ozdobného řemení. Všichni hleděli vstříc mladičkému panovníkovi.
Sotva houf prvních jezdců dorazil, byl mezi nimi i král. Když pány uviděl, hned seskočil s koně a biskup Jan ho oslovil:
„Milostivý králi, králi český a polský, buď vítán mezi námi!“ Biskupova řeč plna vybraných slov a chvalozpěvu zanikla v provolávání slávy.
Král Václav byl už zvyklý na taková vítání a cestou z Čech na Moravu jich slyšel dost. Proto biskupovi zdvořile poděkoval: „Děkuji Ti za milé uvítání, biskupe Jene, Tobě i tvým pánům, kteří s Tebou přijeli, aby mne ještě před branami města uvítali. Ale teď vzhůru na koně! Už se těšíme na dobré jídlo a pití i odpočinek na olomouckém hradě!“
Kolem to zabouřilo nadšeným souhlasem a všechno další vítání odpadlo, průvod se dal na cestu k Olomouci.
Král Václav se na tu vojnu těšil. Bylo to poprvé, co mohl vést královské vojsko do války. A vojenské táboření rád uvítal jako velikou změnu ve svém panování. Ani si přitom nepřipustil, že by nemusel být vítězem, ale poraženým. Život mu v těch dnech rychle ubíhal. Nedávno ještě popíjel a přátelil se s mladými velmoži na uherském dvoře, proháněl koně uherskou rovinou a vůbec neměl žádné jiné starosti, než jak by nejlépe prožil každý den. Potom ho kázal král Václav II., jeho otec, přivézt do Čech, kde se po jeho smrti stal králem země a lidu, které znal jenom z vyprávění. Obklopila ho řada nových přátel a rádců, každý po něm něco chtěl a ještě více mu sliboval. Václav to neměl lehké. V necelých osmnácti letech byl králem českým, uherským a polským, to už něco znamenalo. A přece se nerad podvoloval složitému životu. Kde mohl, utíkal s přáteli do městských šenků a sezení v královské radě měl za tu nejstrašnější věc na světě.
Po mnoha neshodách s králem se páni dohodli, že ho přivedou k rozumu, a našli pro něho nevěstu, krásnou ale chudou Violu Těšínskou. A Václav, když slyšel o její kráse, rád se vzdal uherské princezny pro slezskou krasavici. Potom byly slavné svatby, ale král se spoutat nedal. Brzy zase vymetal pražské šenky a byl nezkrotným a bujným jako dříve. Při dvorských radovánkách rozdával úřady, dvorce i obročí a královský komoří nestačil uplácet dluhy. Král Václav si s vládou nedělal žádné starosti. Měl přece královskou radu a páni v ní měli dost zkušeností, tak tedy mladý král nechával všechno rozhodování na nich.
A tak přišel Václav o korunu uherskou a jednoho dne se hlásil Albrecht Habsburský i o Chebsko, po něm se začal bouřit polský Lokýtek. Tehdy se král probudil z krásného snu do skutečnosti a musel sám jednat Zajel si pro radu za opatem Konrádem na Zbraslav, jak mu kdysi otec poradil. Opat mu domlouval a káral ho pro jeho rozmařilý život, nakonec ho přiměl, aby se bránil a nenechal české pány za sebe rozhodovat. Po tom všem se král vydal na Moravu.
Když vjel bohatý a dlouhý průvod pánů, rytířů a kněží ověnčenou olomouckou branou do města, trubači vytrubovali z plných plic, až uši zaléhaly. Lidé se tlačili kolem cesty v hustých zástupech, vykláněli se z oken a pavlačí. Všichni chtěli vidět mladého krále, o kterém se toho tolik povídalo. Král Václav si na slávu potrpěl a těšil se z ní. Jel na bílém koni, na sobě rudý kabátec vyšívaný zlatem a na hlavě čapku lemovanou hranostajem. Před ním vezli korouhev se znamením bílého lva. „Ať žije král český! Sláva! Vivat!“
Lidé křičeli a do prachu pod kopyta koní padaly květy a zelené ratolesti. Slavné královské město vítalo svého panovníka. Nejedno oko se zamžilo slzou. Staří si přáli, aby konečně zavládl v zemi klid a mír, mladí chtěli s králem do boje. Průvod projel celým městem, až vjel hradní branou do nádvoří olomouckého hradu, kde bylo zase plno lidu. Cekali tu úředníci a kněží, čeleď a především pan komoří Albrecht ze Šternberka, který krále srdečně vítal.
„Nejvyšší čas, pane komoří, že jsme dojeli! Mám už takovou žízeň, jakou jsem neměl ani nepamatuji. Byla to dlouhá cesta sem k Vám na Moravu,“ smál se král a podával mu ruku k políbení. Když se kolem něho chystali ještě jiní páni k velikému vítání, honem jim pokynul a zahlaholil: „Odpusťte svému králi, drazí páni! Ale to vítání odbudeme jen krátce. Já i moji páni trpíme velikou žízní, a než by všechno to uctivé veršování bylo předneseno, pozbyl bych asi půl svého panstva. A kdo by potom se mnou táhl proti Lokýtkovi? Pojďme raději všichni do paláce, snad tam pan komoří něco pro nás připravil!“
Kolem krále se ozval pochvalný smích, jen biskup a páni z kapituly si mezi sebou vyměnili několik významných pohledů. Mladý král jim už dávno nebyl po chuti pro svoji neposlušnost, ale královo rozhodnutí nemohlo nic změnit. Panstvo se hrnulo za králem po schodech do paláce a v hodovní síni usedalo k prostřeným stolům. Jídla a pití tu bylo tolik, že by se z toho najedlo celé královské vojsko. Král se netajil obdivem.
„To je hostina opravdu hodná krále! Ale jak to děláte, vzácní páni, že předčíte svým bohatstvím i královský dvůr?“ A páni byli potěšeni tou pochvalou. „Milostivý králi! To všechno jsme připravili jen na Tvoji počest, jinak doma takové hody nemíváme. Chtěli jsme Tvou milostivou přízeň získat našemu městu, a proto každý dal, co měl doma nejlepšího.“
Král jim pokynul na znamení díků, nabral si na talíř další kus pečeně, ale přitom si neodpustil, aby se nezeptal:
„A co mne bude stát ta hostina, páni měšťané? Zadarmo v Cechách ani kuře nehrabe a že by na Moravě tomu bylo jinak, v to moc nevěřím.“ V hodovní síni zahlaholil smích a páni měšťané se také usmívali tomu královskému žertování. Ještě nepřišel jejich čas, aby králi řekli svoje požadavky. Čekali, až bude po vojně, pak bude král milostivější a shovívavější.
A král se vyptával na správu moravské země. Chtěl vědět o každém královském statku, o jeho přínosu do královské pokladnice, která byla pořád prázdná. Peněz se v ní nikdy moc nedrželo, protože páni hospodařili už dlouhý čas většinou do vlastních kapes, jako by ani krále neměli.
Ještě nebyla hostina u konce, když se znovu na hradě ozvaly fanfáry a za chvíli tu byla zpráva, že přijelo poselstvo z tišnovského kláštera. Pan Albrecht ze Šternberka chtěl krále vladařských starostí trochu ušetřit, a proto navrhoval, aby posly přijal až příštího dne, ale olomoucký biskup se za ně hned přimlouval, jako by mu na jejich přijetí moc záleželo. Král rázně rozhodl:
„Neměj o mne obavy, pane komoří! Když pan biskup myslí, že bych něco zmeškal, pošli pro ně! Člověk nemá nic zbytečně odkládat, natož pak král. Jen pro ně pošli!“ Biskup viděl, že nepadl králi do noty, ale jeho postavení mu ukládalo, aby bránil svatou církev kdekoliv. Zanedlouho se dveře otevřely, do síně vešly dvě řeholnice. Když uviděly krále, padly na kolena. A král, aby pozlobil ty ctihodné pány kolem sebe, vstal a šel jim naproti.
„Jen pojďte dál, ctihodné panny a nic se nebojte těch mých válečníků. Ti zatím cvičí, jak vidíte, jen se svým králem a s korbeli.“
Král byl jízlivý, ale ne zlý. Řeholnice položily před krále na červené podušce dva prosté klíče a jedna z nich vyřizovala poselství.
„Milostivý králi, králi český a polský z rodu Přemyslova! Naše matka, ctihodná abatyše tišnovského kláštera, posílá uctivé pozdravení a požehnání Tvé Milosti! Nechť Bůh Tobě pomáhá v bohulibém díle. Protože jistě potřebuješ i naší pomoci, matka abatyše se rozhodla nabídnout Tvé milosti stříbrný klášterní poklad. A my všechny Ti přejeme, aby Tvá vojna s Poláky byla brzy skončena a Tys byl zase mezi námi. Ve sklepeních našeho kláštera jsou ukryty sochy dvanácti apoštolů vyrobených z ryzího stříbra. Užij, králi, tohoto pokladu spravedlivě a jen když bude nejvyšší potřeba. Zde jsou od něho tyto dva klíče.“
Král strnul údivem a s ním všichni, kdo byli v síni. Byl to veliký dar. Olomoucký biskup byl vztekem bez sebe, že se ještě za ty dvě u krále přimlouval a jak ho ta tišnovská abatyše svým darem u krále předešla. Takový poklad neměla ani olomoucká kapitula a co měla, to biskup dobře opatroval především pro sebe. Dar přišel v pravou chvíli. Král Václav sice vezl s sebou z Prahy královský poklad, ale byly to jenom jeho zbytky a ještě si musel pár cenností za poctivý úpis vypůjčit ve zbraslavském klášteře.
„Přijímám tento královský dar, ctihodné panny!“ řekl král, když si oba klíče prohlédl. Nic zvláštního na nich nebylo a přece nebyly k zaplacení. „Řekněte matce abatyši, že budu jejího daru šetřit a nikdy jí její pomoci nezapomenu. Až se vrátím z Polska, přijedu se na Tišnov podívat a snad se jí budu moci nějak odměnit.“ A zval řeholnice ke stolu, ale ty se rychle loučily a spěchaly, že pojedou hned zpátky na Tišnov. Král tedy poručil, aby jim dali čerstvé koně.
Kolem krále se nahrnulo panstva a všichni chtěli vidět ty dva vzácné klíče a blahořečili tišnovské abatyši. Král jim odpovídal, ale hlavou se mu začaly honit jiné myšlenky, proto sedl raději k poháru. Vzpomněl si na jednu slavnou pitku s pány, kdy na pražském hradě zase teklo víno proudem a tu on rozkázal, aby služebníci donesli tolik drahocenných džbánů, kolik bylo kolem něho pánů. A potom vzal meč a pozval pány, aby se podívali na královu kratochvíli. Nikdo nevěděl, co bude, měli z něho strach. Král začal rozbíjet jeden džbán po druhém a každému z těch džbánů říkal jménem jednoho pána. Byla to velkolepá podívaná, jak se ti falešní a hrabiví páni tiskli kolem stěn a čekali, kdy na ně dopadne jeho královský meč. Ale nedopadl, král byl milostivý. Chtěl jim jen pohrozit a ukázat svoji moc. Když se teď rozhlédl kolem sebe, marně přemýšlel, který z těchto pánů a olomouckých měšťanů je mu věrný, kdo z nich ho už předem zradil a kdo teprve zradí při první příležitosti.
Vtom přišel pan komoří a nepozorovaně se k němu naklonil. „Vidím, žes unaven, milostivý králi! Pojď se mnou! Dovedu Tě do svého domu. Tam najdeš klid a odpočinek.“
„Máš pravdu, pane komoří! Nějak mne to zmohlo a trochu mne také zaskočila ta tišnovská abatyše. Nejsem už zvyklý, aby se páni se mnou dělili o své statky.“ Král povstal a s ním rázem všichni páni, kteří seděli kolem stolů. Jen ti opilí nepovstali. Když za nimi zapadly těžké dubové dveře, řekl komoří králi: „Jsi na pány moc přísný, můj pane! Oni jsou jako divocí koně. Nikdy je nespoutáš žádnou uzdou, i kdyby byla ze zlata.“
„Jsi moudrý, pane komoří! Nemohu někdy v sobě zapřít svoje mládí a nezkušenost.“ Šli spolu dlouhou chodbou a potom pavlačí, která spojovala hradní palác s děkanským domem. Na čerstvém vzduchu král trochu pookřál. Když uviděl v rohu štoudev vody, rázem shodil kabátec a ponořil do ní hlavu až po ramena. Zafrkal bujností, potom z dlouhých rusých vlasů otřásl kapky vody a únava jako by z něho spadla. Král se zvesela zavěsil do komořího a měl mnoho otázek. „Pověz mi, pane komoří, co tady na Moravě říkají té mojí vojně?“
„Ach, milostivý králi, co by říkali? Vojna je vojna. Však to dobře znáš. Ti, kteří na vojně vydělávají, ti nepláčou. Ale ostatní...“
„Co říkají ostatní? Třeba zdejší měšťané! Vždyť přece město musí živit moje vojáky. Jen se neboj a pověz!“
„Víš, králi! Chceš-li, povím Ti pravdu. Většinou mají z té vojny strach. Bojí se, že dlouho potrvá a budou nové daně a půjčky. Lidé chtějí mít pokoj, chtějí žít.“
„A já ne? To je mi pěkné. Oni chtějí mít pokoj a klid a jejich král si jen tak zbůhdarma vymýšlí nové vojny a daně,“ horlil král a komoří pan Albrecht ze Šternberka se ho snažil uklidnit.
„Nezlob se na mne králi! Chtěl jsi ale vědět pravdu a ta je vždycky trpká.“
„Máš pravdu, pane komoří!“ řekl král úsečně. „Chtěl jsem slyšet pravdu a Tys ji pověděl. Dobře mi tedy tak. Těžko se vládne v takovém království, kde páni si přejí něco jiného než jeho lid a král chce do toho také mluvit.“
Vtom už komoří otevřel nejbližší dveře a pobídl krále, aby vstoupil dovnitř. Byla to prostorná komnata. Otevřená okna kryly těžké závěsy a na kamenných dlaždicích ležely kožešiny. V koutě stály z Prahy dovezené truhlice a lože bylo připraveno. „Tu je Tvoje komnata, můj králi! Zde snad najdeš trochu klidu. Když budeš něco potřebovat, zazvoň tuhle na ten zvonec a sluha přiběhne v okamžení. Přeji Ti příjemný spánek, můj pane!“
Pak se komoří uklonil, zavřel za sebou tiše dveře. Ale král neměl na spánek ani pomyšlení. Venku bylo veliké vedro a ani tady nebylo o mnoho lépe. Svlékl kabátec a usedl na podušku v okenním výklenku.
Dole pod hradem se rozkládal vojenský tábor jako rozlitá řeka. Až sem nahoru zaléhal křik, hovor a zpěv, ržání koní. Ohně plápolaly ve větru. Vojáci si pekli maso a v kotlích vařili polévku.
„Hned zítra se tam dolů podívám,“ sliboval si král Václav. „Nejraději bych jel hned, ale to bych zase zbytečně pobouřil ty panské hlavy. Už jim i tak dělám dost starostí. Všichni předstírají, jak se ucházejí o moji přízeň, ale dělají to špatně. Komu z nich vlastně může král věřit? Pánům z královské rady? Biskupovi nebo snad kancléři? Ještě tak tomu starému komořímu, ten se zdá být z nich nejvěrnější. Jinak jsou všichni jako honicí psi, kteří dovedou štvát svoji zvěř do úpadu. Ve mně se ale páni zklamou, už mám dost toho jejich poručníkování.“
Vtom se dveře otevřely, ale než se král ohlédl, byly už zase zavřeny. To asi vítr, který se vedral dovnitř otevřeným oknem. V komnatě ale bylo stejně dusno až k zalknutí. Král povstal, potom si na stole nalil do poháru vína a rázem je vypil. „Půjdu se podívat raději mezi pány, abych věděl, co je zase trápí. Když se dobře napijí, jsou přístupnější a nedávají si tolik pozor na slova.“ Král si oblékl kabátec a vyšel na pavlač.
Na hradním nádvoří bylo plno všelijakého lidu. Němců, Uhrů, Čechů a Moravanů, kupců i děveček, mnichů i žebráků. Ti poslední táhli za vojskem jako medák za květem, aby se lehko přiživili. Jak se král rozhlížel, jedna z děveček se na něho usmála a hodila mu růži. Chytil ji v letu a zamával na pozdrav. Dívka se mu zalíbila na první pohled, byla ztepilá a mrštná. Než se ale mohl za ní rozběhnout, uslyšel za sebou na pavlači kroky. Král se obrátil a strnul. Nedaleko něho stál neznámý rytíř v dlouhém plášti a upřeně se díval na krále. Potom rychle odkryl plášť a z opasku vytrhl dýku. Než se král mohl bránit, ostrá čepel mu probodla dobře mířenou ranou hruď právě u srdce. Král Václav ještě uchopil její rukojeť a vytrhl ji z těla. Vtom silný proud krve vytryskl z rány a král se zhroutil na zem. V té chvíli všechny jeho mladické sny a plány odnesl vítr a jeho život rychle z těla vyprchal.
Když rytíř viděl, že král je dobře zasažen, zahalil se do pláště a měl se k odchodu. Jeho dílo bylo skončeno. Rozběhl se pavlačí ke schodišti, ale vtom kdosi vykřikl: „Vrah! Králův vrah! Chyťte ho!“
A najednou bylo kolem plno ozbrojených pánů, kteří tasili meče a hnali se králi na pomoc. Vrah se pánům ani na odpor nestavěl, snad je znal, kdo ví. Páni se na něho vrhli a mnoha ranami ho usmrtili. Vše se zběhlo rychle a nečekaně, ale přesto se vší důkladností, že to bylo až k nevíře. Vrah byl zabit dříve, než mohl být postaven před řádný soud. A rázem byl konec vojny, král byl mrtev. Tak se stalo, že páni místo válečného tažení strojili králi pohřeb a do dvou dnů ho pochovali v kryptě kostela u svatého Václava. Ani ho do Prahy nevezli, protože bylo horké léto. Potom jim nastaly starosti s královskou korunou a pokladem, který záhadným způsobem zmizel v den královy smrti. Teprve po mnoha letech králova sestra Eliška Přemyslovna, tehdy už královna česká, vymáhala některé z jeho klenotů na olomouckém biskupovi a kapitule. V té pohnuté době také tišnovský klášter přišel o svůj stříbrný poklad. Po smrti mladého krále přijel do kláštera rytíř s královským listem, aby poklad odvezl. To, že král byl už mrtev, tam ještě nevěděli. Abatyše rozkázala, aby poklad vydali. Tak byl odvezen neznámo kam. Byly to divné časy v Království českém. Nikdo nevěděl, kterému pánu sloužit.
Kapitulní písař tehdy zapsal zprávu o smrti krále Václava III. pečlivě do knihy a jmenoval v ní jako vraha durynského rytíře Konráda z Botenštejna. Kdo však skutečně připravil tuto královraždu, už se nikdo nikdy nedoví. Král měl nepřátel hodně, i těch, kteří si mohli vraha najmout a dobře ho zaplatit. Podařilo se jim to, a tak zanikl královský rod Přemyslovců smrtí mladého krále, kterému dal život do vínku tři královské koruny. Musel zemřít, protože se nehodil pánům do jejich hry o moc v Evropě.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight