Král tchoř

Bývaly prý v Čechách někdy časy, ale je tomu už dávno, kde každá slepičí obec také byla svým pánem; každá měla svůj dvůr a své smetiště, kde slípky mohly bez překážky hrabat, a měla také svého staršího kohouta, který ji řídil. Co která slípka vyhrabala, bylo její; a když kohout našel zrnko nějaké, svolal k němu všechny své slípky a pak ho nechal jedné, kterou měl nejraději, anebo slupnul to zrnko sám; a jestliže se která slípka proto rozhněvala, klovnul ji a pak byla spokojena. Jakmile někde kohout na dvoře zakokrhal, kokrhali po něm všichni kohouti v celé dědině. Tak to chodilo mnohé věky v nejlepší kázni a bázni a svornosti.
I přihodilo se tehdy naneštěstí, že žáby kuňky počaly sobě ošklivit své staré řízení; i kuňkaly, kuňkaly, až si vykuňkaly za krále nohatého čápa. To vidouce kohouti a slípky, nechtěli vzadu zůstat za kuňkami a pravili, že by bylo dobré, aby také měli svého vlastního krále. I svolali se na obecný sněm a počali rokovat, co a jak, a byli všichni potud jedné mysli. Když ale přišlo na to, kdo bude králem, tu počaly mezi nimi hádky a rozbroje; neb nikdo nechtěl trpět, aby druhý nad ním panoval, ale raději chtěl každý sám panovat nad jinými. I počali se kohouti jeden na druhého vzpínat a štípali se, až se peří z nich sypalo a hřebeny jim krvácely. Tu poradil jim jeden starý vážný kohout, že by bylo nejlépe, aby si pro zachování pokoje vzali nějakého mocného krále z ciziny; a hned jim jmenoval pana tchoře, ten že je zubatý, silný pán, kterého se každý bát bude, a ten zajisté že mezi nimi učiní pokoj a dobrý řád. I zalíbila se ta rada všem, a hned poslali k panu tchořovi, aby s ním o tom udělali pořádnou smlouvu. Pan tchoř, vyrozuměv jejich žádosti, měl se k nim velmi přívětivě a povolně; sliboval, že je zachová při všech jejich právech a starobylých svobodách, že je bude chránit před luňákem, který jim děti unáší, před kunou, která jim vejce pije, i před vrabci zloději, kteří jim před samým nosem zrní kradou; sliboval také, že pěkné velké kohouty udělá svými královskými rady, komorníky i jinými důstojníky. I líbilo se to všem, co sliboval, slípkám i kohoutům, a s velikou slávou posadili pana tchoře na svůj královský trůn a byli rádi, že mají tak mocného a dobrotivého krále.
Netrvalo dlouho a zachtělo se panu králi tchoři slepičí krve. I umínil si na některého svého poddaného vyhledat nějakou vinu, aby ho pak pod tou zástěrou mohl zakousnout a krev jeho vycucat; neb nechtěl ještě zjevně ukázat svou pravou tchoří povahu, aby si kohouty a slípky nerozplašil. I povolal k sobě milostivě jednoho pěkného, tučného kohouta a ptal se ho, zdali nic necítí. Kohout byl dobrá, poctivá duše a řekl upřímně:
„Rač, Vaše Milost královská, odpustit, cítím náramný smrad.“ Byl to smrad, kterým všichni páni tchořové zapáchají, byť i na slepičím trůně seděli. „Ho, drzý, hanebný padouchu!“ osopil se na něho tchoř, „tak-li se opovažuješ svému králi a pánu vůči mluviti?“ A chňap! jedním rázem ukousl kohoutovi hlavu a pak mu vycucal krev. Potom povolal k sobě druhého a ptal se ho též, zdali nic necítí. Kohout,
vida tu bezhlavé tělo svého tovaryše a ústa Jeho Milosti tchořovské zmazané krví, poznal, že dobře není. I počal se strachem velikým po celém těle třást a nemohl ani slova promluvit. „Proč se třeseš?“ osopil se na něj král. „Tuším, že nemáš dobré svědomí? Pověz, co cítíš.“ Kohout sebral všecky své síly, poklonil se hluboce a řekl tenkým, slaďoučkým hláskem:
„Královská Milosti, cítím přelíbeznou vůni.“
„Ho, zrádce ošemetný!“ vzkřikl král zuřivě. „Chceš lichocením zastřít své padoušství? A chňap! ukousl mu hlavu zas a krev vycucal. Tchoř měl sice už nyní dost, ale ta hračka s kohouty dělala mu potěšení; a proto povolal si ještě jednoho kohouta a také se ho tázal, co cítí. Ale ten byl chytrák; viděl tu sice dobře ty dva bezhlavé a také pozoroval něco na královských vousech jako krev, ale dělal se nevida. I uklonil se zdvořile několikrát a odpověděl panu králi opatrně:
„Rač odpustit, Vaše Milost královská, dostal jsem náramnou rýmu z letošního vlhkého počasí, a proto, bohužel, nic necítím.“ Pan král vida, že se mu kohout z nastrojené léčky vyvlekl, a nemaje v nenadání na něj nic jiného pohotově, ráčil se dobrotivě usmát a propustil jej v milosti.