Král Matyáš v Gömöru

Když se král Matyáš právě nezabýval daněmi nebo neválčil, rád navštěvoval venkovské šlechtice, o jejichž pomoc se při vládnutí silně opíral.
Jednou, když přijel do Gömöru, si chtěl při oslavě podiskutovat s místními šlechtici. To byla ale slavnostní hostina! Bylo to tam doslova jako v Kocourkově.
Dobrá nálada se stupňovala, zaznívaly různé přípitky, neboť Maďaři mají dobrý zvyk při slavnostních příležitostech pronášet přípitky.
Jako první připíjel Matyáš:
„Ať vzkvétá v blahobytu naše uherská země! Sláva!“
Následovaly další přípitky.
„Ať žije král Matyáš! Hurá! Ať žije paní královna!
Vivat! Sláva! Hurá! Ať žijí naši stateční rytíři! Sláva! Ať žije náš hostitel, statečný pán z Gömöru! Vivat!“
Po každé větě následovalo přiťuknutí a přípitek. Když se společnost trochu ztišila, řekl Matyáš:
„Na někoho jste zapomněli!“ Panstvo zpozornělo. Koho to má dobrý pan král na mysli? „Měli bychom se napít na sedláka, který okopával a vypěstoval tohle víno,“ řekl pan král. Pánům, značně společensky unaveným popíjením, se tato myšlenka moc nelíbila, posmívali se jí. Když to viděl král, dodal:
„Myslíte, že okopávání není důležité?“
„Ne, pane králi, k okopávání vinné révy nemusí člověk nic umět,“ namítali šlechtici.
„Tak okopával už někdy někdo z Vás vinnou révu?“ ptal se Matyáš. Panstvo vrtělo záporně hlavou:
„Ach což! Pojďme tedy zítra ráno všichni okopávat vinohrad,“ navrhl král.
Pánové z Gömöru si mysleli, že je to jen legrace, nebrali ten nápad vážně.
Tím více byli otřeseni příštího rána, když se Matyáš objevil s motykou v ruce a chtěl, aby s ním šli pracovat do vinohradu. Všichni sedláci tam už pilně pracovali.
Král vzal sedlákům z rukou motyky a rozdělil je velkomožnému panstvu.
„Teď můžete začít s prací. Uvidíme, co dokážete!“ Pánové si plivli do dlaní a začali pracovat. Nechtěli králi nijak odporovat. Sedláci si sedli a notně se divili, to tady ještě nikdo neviděl, aby panstvo okopávalo vinohrad.
Zpočátku si panstvo při práci pohvizdovalo, ale čas k obědu se přibližoval jen velmi pomalu a panstvo už bylo vyhládlé a prací hodně unavené, všechno už je bolelo. Konečně povolil král přestávku:
„Sedláci se s námi rozdělí o svačinu.“ Jejda!
To bylo skromné jídlo: malý krajíc chleba s cibulí a kouskem špeku.
Po odpočinku král žádal panstvo, aby pokračovalo v práci. Až do oběda všichni pracovali, okopávali, jako by chtěli svoji zlost vylít na plevel.
„Teď si můžete odpočinout,“ řekl král. Panstvo se zaradovalo. Propocení a unavení pánové lapali po dechu.
„Teď přijde oběd!“ Ale to bylo totéž jako k snídani.
Ačkoliv byli pánové nespokojeni, divili se, jak se málo stalo velkým množstvím. Po obědě se ptal Matyáš líného panstva:
„Nu, je okopávání umění?“
„Och, ano. Okopávat musí člověk umět,“ dávali všichni králi za pravdu.
„Od nynějška si musíte sedláků více vážit. Jejich práce je pro nás asi nejcennější. Sedlák umí nejen okopávat, on umí sít, orat, kosit, mlátit obilí. Sám si vyrábí své nářadí.
Staví si také sám své obydlí. Nemá pacholky nebo děvečky, jeho stavení je přesto vždy v pořádku čisté. Sedlák se stará o dobytek. prasata, ovce a kozy. A co umíte Vy? Jen jíst a pít a vozit se v kočáru, snad někdy lovit zvěř. Číst umí také sotva kdo z vás. Proto říkám: Musíme si připíjet na sedláka, který okopává vinnou révu.“
Páni to pochopili, chytlo je to u srdce. Od té doby podle toho jednali.