Král Ječmínek

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 1. 4. 2016 16.13

Kterak v ječmeni na svět přišel a jak se před panskou zlobou musel ukrývat, protože chtěl poddanému lidu pomoci ke svobodě

Na chropyňském zámku žil kdysi jeden moravský markrabí a za jeho panování se tu scházeli a rokovali páni z celé moravské země. Přijížděli sem i cizinci. Na zámku a v městečku bylo pořád plno panstva a cizí čeledě. Domácí lidé žehrali na cizáky, že se tu roztahují jako ve svém a všem by chtěli poroučet. 
Hostina střídala hostinu, turnaje a štvanice byly na denním pořádku. Okna v zámku svítila dlouho do noci a muzikanti bez oddechu vyhrávali pánům k tanci den za dnem. 
Zatím sedláci pracovali od slunce východu do slunce západu na panském. A protože jindy nebylo času, teprve v noci na svém. Než panská pole na jaře obdělali, přišlo léto a s ním bohatá úroda. Když všechno pokosili a do stodol odvezli, byl tu podzim a na polích se urodila řepa, na chmelnicích dozrál chmel. Práce bylo pořád dost, ani si neoddechli, a tak šel rok za rokem. 
Markrabí býval kdysi dobrým hospodářem, ale potom ho páni zkazili. Pořád mu jenom pochlebovali a turnaje chystali, aby předváděli svou sílu a obratnost. O vládu v zemi a lid se nestarali a markrabí také ne. Když to všechno jeho paní markrabinka viděla, mnohokrát svého muže napomínala a prosila, aby dbal svých povinností, jinak že moravskou zemi přivede ke zkáze. 
„Můj pane manželi, jen se dobře podívej, jak ti páni chtějí po Tobě pořád nové statky a dary. A Ty jim je rozdáváš plnýma rukama. Až jednoho dne nebudeš mít z čeho rozdávat, stejně Tě všichni opustí. Zatímco Tvoji poddaní by Tě jinak milovali, kdybys je nezatěžoval tak velikou robotou a netížil daněmi. Hleď víc na prospěch země! Snaž se rozmnožit její statky, ale před nepřáteli a cizáky lépe ji chraň!“ Tyhle řeči slyšel markrabí tuze nerad. Když však zbytí nebylo, paní ho znovu prosila, aby se vzpamatoval, a kladla mu na srdce jeho povinnosti. Markrabí se na ni ale jednoho dne osopil: 
„Dej mi už pokoj s těmi ženskými tlachy. Já mám jiné starosti než ti tam dole v chalupách. Dej jim něco peněz a bude od nich pokoj! Kdyby se starali o to, co jim patří a náleží, hladu by neměli. Moravská země je dost bohatá, aby nás všechny uživila. Jen ty se paní nestarej o to, čemu ženská hlava nerozumí, a raději si hleď kolovratu!“ Potom spěchal za pány do hodovní síně a tam při dobrém víně na markrabinčiny stesky brzo zapomněl. 
Paní markrabinka však nezapomněla. Starala se o poddané, chodila mezi ně do chalup a statků. Kde bylo třeba pomoci, tam pomohla. Její ruka byla štědrá, ale všechnu bídu zažehnat přece jen nemohla. 
Mezi lidem byla čím dál tím větší nespokojenost. Protože se markrabí s pány staral jenom o sebe a o ty svoje kratochvíle, co se dělo v markrabství nikdo z nich nevěděl, anebo vědět nechtěl. Až jednoho dne se poddaní začali bouřit a odmítali na panském už pracovat, dokud jim markrabí nesníží daně a robotu. Když se to dozvěděl, běžel hned k paní markrabince a vyčítal jí: „To je Tvoje vina! Ty ses jich pořád jenom zastávala a byla k nim laskavá. Teď všichni zvedají hlavu a vymáhají svobody. Ty v sobě nikdy nezapřeš svoji zemanskou krev a to, že jsi sama vyšla z prostého lidu!“ 
Paní se zarazila. Bylo to poprvé, co jí markrabí vyčetl její chudý, ale starobylý rod. Potom hrdě zvedla hlavu a odpověděla: 
„Dělala jsem, pane, co jsem za dobré uznala, abych těm lidem pomohla. A Tebe jsem už dávno varovala před těmi spolky s pány. Teď máš, cos chtěl!“
„Jestli však ty svobody povolím, těžko si pány udržím a bude z toho vojna,“ naříkal markrabí. Potom ho popadl znovu veliký hněv a křičel: „To jen kvůli Tobě všechno povstalo. Dobře vím, paní, že bys chtěla sama v zemi vládnout, ale to se Ti nepodaří. Jdi mi z očí, nebo se něco zlého stane a já zapomenu, žes má žena!“ Když paní markrabinka slyšela, co jí všechno manžel dává za vinu, o milost ho neprosila, ani netišila jeho hněv. Mlčky se jen otočila a beze slova odešla. Ve své komnatě si přehodila přes hlavu prostou plachetku, potom vzala na sebe dlouhý a široký plášť, protože čekala dítě, a tak oblečena vyšla ze zámku. Nikdo ji v bráně nepoznal, nikdo ji nezastavil. 
V lítosti a smutku nevěděla, kam se má obrátit. Proto šla a šla, až vyšla z městečka do polí, kde dlouho chodila sem a tam. A tam markrabinku zastihla noc, nebohá začala plakat a naříkat. 
„Kam se já ubohá jenom poději? Kam složím hlavu? Nikde nemám domova, kde bych dítě porodila.“ 
Přišla na ni veliká únava, sotva se na nohou držela. Když už dál nemohla, ukryla se jako koroptev v ječmenném poli pod šípkový keř. Na holou zem ulehla a přikryla se pláštěm. Nad hlavou měla hvězdy a pod sebou vonící trávu. Tak tam ležela jako poraněná laň. 
Ráno přišli ženci na pole, aby pokosili ječmen, a znenadání uslyšeli dětský pláč. Kolem dokola však nikoho nebylo. Když pláč neustával, celé pole prošli křížem krážem. Pod šípkovým keřem našli paní markrabinku, vedle ní na prosté plachetce ležel právě narozený synáček a nad ním se skláněly klasy ječmene. „Paní naše milá! Kde ses tady vzala?“
„Dobří lidé, ochraňte mne! Pán můj a váš markrabí se na mne velice rozhněval a včera mne ze zámku vyhnal. Za večera jsem pak došla až k ječmennému poli, dál jsem už nemohla.“ 
Všichni lidé se kolem ní sběhli a co měli u sebe k jídlu a pití, paní nabízeli, aby hladem a žízní nestrádala. Dcerky vzaly malého synáčka a zabalily ho do fěrtochu. Na rukou ho houpaly, aby neplakal. Synek měl očka modrá jako letní nebe a vlásky zlaté jako zralé klasy. 
„Jak mu budeš říkat, paní naše?“ ptali se ženci. 
„Nevím, moji milí,“ řekla paní markrabinka tichým hlasem. „Po otci mu jméno nedáme, když nás oba z domu vyhnal. Nebýt toho, nikdy by se byl synek v ječmeni nenarodil, ale kolébal by se ve zlaté kolébce.“
„Však i takhle Ti ve zdravého a pěkného synka vyroste, jen neměj žádné obavy, paní!“ těšily ji žnečky. A tu se prodral kupředu hospodář, který už sám odchoval několik dětí, a paní dobře poradil. 
„Když se Ti synek narodil v ječmeni, dej mu takové jméno, aby nikdy nezapomněl, jak přišel na svět. My mu budeme říkat Ječmínek!“ 
Jak to paní markrabinka slyšela, hned se jí to jméno zalíbilo a souhlasila. „Až jednou Ječmínek doroste, všechno Vám dobrotou oplatí. Jenom ho ochraňte před zlobou otce a pánů a nedejte mu nikým ublížit,“ prosila je paní markrabinka. „Nic se neboj, paní! My Tě nenecháme hladem umřít. Co máme, o všechno se s Tebou rozdělíme; Tys nám také pomáhala. Jenom ať nám vyroste z Tvého synka moudrý a spravedlivý král. Král Ječmínek!“ 
Dlouho se lidé radili, kam by paní markrabinku ukryli, než se trochu zotaví. Nakonec si ji vzal k sobě jeden sedlák z Chropyně, který měl doma malého synka. „U mne paní s děckem nenajdou. Když je páni budou hledat a Ječmínek zapláče, ukážu jim svého synka, a tak je oklamu. Víte, že pod světlem bývá největší tma. Od nás je na zámek, co by kamenem dohodil, a tam budou oba v bezpečí.“ Všichni souhlasili. Markrabinku se synkem opatrně na vůz naložili a přikryli plachtou, aby je nikdo zlý neviděl, a dovezli do bezpečí. Ve statku uložili markrabinku do komory a Ječmínka dali do staré dřevěné kolébky, ve které se už mnoho dětí kolébalo. 
Lidé potom sedlákovi přinesli, co kdo doma měl. Plenek a peřinek tu bylo vrchovato, že by se v nich bylo deset synků odchovalo. Každá hospodyně po dobrém starém zvyku přinesla něco paní markrabince do kouta, aby se jí dobře dařilo. Ale nic mezi lidmi neutajíš. Brzy se rozneslo, že paní markrabinka v ječmeni porodila synka a dala mu jméno Ječmínek. Když se to markrabí na chropyňském zámku dověděl, hrozně se zlobil, že ho paní znovu mezi lidmi zostudila a nařídil, aby ji pacholci našli a přivedli zpět na zámek. Před pány však pravdu zatajil a jen si stěžoval, že má s ní samé svízele. 
„To je k nevíře, co jedna žena udělá muži na zemi za peklo. Všechno měla, nač si jenom vzpomněla a co chtěla. Kdyby se nebyla bratříčkovala s poddanými, všechno bylo by mezi námi jinak. Ale mám syna, milí páni!“ 
Jakmile tuhle novinu páni uslyšeli, moc se divili. Někteří to markraběti přáli, jiní zase záviděli a hned strojili nové úklady. 
„Když je to synek prvorozený, budeš chystat slavné křtiny, pane markrabí! A jakpak se daří paní markrabince? Snad nestůně?“ 
Protože ty panské řeči neměly konce, markrabí musel s pravdou ven. „Prosím vás, moji milí páni, pomozte mi markrabinku najít! Pacholci už kolikátý den jezdí po kraji, paní a mého synka hledají, ale marně. Jako by se pod nimi zem slehla. Nikdo o nich neslyšel, nikdo je neviděl. A přece musí tady někde být!“
„Milosti, slyšel jsem takovou zvěst. Tvoje paní a naše markrabinka prý lidem řekla, že až Tvůj syn doroste, bude jejich králem. To znamená, že Tebe chce připravit o moc a sama za něho vládnout. Dej si pozor! Snaž se syna tak vychovat, aby byl Tebe víc poslušen, než matky. Jinak nebude v moravské zemi svornosti a klidu, pane markrabí!“ dal se slyšet jeden z moravských pánů a druzí mu přizvukovali, jako by s ním byli zajedno. 
Když markrabí viděl, že se jejich láska pomalu od něho odvrací, honem pánům sliboval, že bude dbát jejich rady. 
Zatím den za dnem ubíhal a panští pacholci jezdili z dědiny do dědiny a z města do města. Všude paní markrabinku se synkem mezi lidem hledali, ale marně. Nikdo jim žádné zprávy o nich nedal. 
Když chropyňský sedlák viděl, jak páni s markrabím vyvádějí, rozhodl se, že markrabinku s Ječmínkem potají odveze jinam, kde by bylo bezpečněji. Se sousedy všechno domluvil a jednoho dne je tajně odvezl do bezpečí. Nikdo nevěděl, kam se poděli, a sedlák mlčel jako hrob. 
Moravský markrabí zůstal na Chropyni sám a kdesi daleko na konci moravské země se skrývala jeho paní se synem Ječmínkem. Bídu ani nouzi neměli, protože se o ně starali dobří lidé. Ječmínek vyrostl v dostatku a radosti. A když dospěl, odvedla ho matka do města na učení, aby byl moudrým a učeným. Svět však nebyl ani lepší, ani horší. Páni pořád mezi sebou válčili, hleděli si jen svých hlubokých a bezedných kapes. Poddanému lidu vládli železnou rukou a nedovolili nikomu, ani markraběti, aby mu přál a získal si pro sebe jeho lásku. Nejvíce se páni báli, že by se někdo druhý chtěl místo nich uchopit vlády a oni by přišli o svou moc a bohatství. Z vůle prostého lidu zvolený král proto nikdy nemohl dosednout na svůj trůn. Lidé však věřili, že kdyby se jednou ujal vlády, potom bude jejich země tou nejsvobodnější zemí na světě. 
Král Ječmínek ale nikdy nezapomněl, že se narodil mezi prostým lidem. Tajně chodil mezi něj a kde bylo třeba, tam pomáhal. Nikdo nevěděl, odkud přišel a kam jde. Poctivé obdarovával, zlé napomínal. Od nikoho žádné pohostinství nepřijal. Byl vysoké, statné postavy a milé tváře. Několikrát přešel moravskou zemi křížem krážem, aby napravil křivdy, které se staly. Lidé se mu klaněli, měli ho ve veliké úctě a vždycky ho pánům zapírali. Každý věřil, že jednou přece jen přijde svoboda, tak jako po zimě přichází jaro, a že se král Ječmínek ujme vlády.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight