Král Drozdí brada

zobrazeno 43×

Vložil(a): dáša, 14. 2. 2016 14.52

 yl jednou jeden král a ten měl dceru, nejkrásnější ze všech dívek, ale tak pyšnou a zpupnou, že jí nebyl žádný nápadník vhod. Proti každému něco měla, z každého si tropila posměšky a úsměšky, byla králi jen pro zlost. Jednou král už poněkolikáté uspořádal velkou slavnost a sezval na ni z blízka i z dálky všechny ženitby chtivé muže. Teď tu stáli seřazeni podle stavu a hodnosti, nejprve králové, pak vévodové, knížata, hrabata, baroni a zemani a princezna kolem nich procházela, aby si vybrala. Ale jaképak to bylo vybírání! Na každém něco viděla. První byl příliš tlustý: „Jako vinný sud!“ řekla. Druhý příliš dlouhý: „Ten nemá konce“. Třetí zase krátký: „To je prcek.“ Čtvrtý bledý: „Ten je bílý jako smrt.“ Pátý příliš červený: „Ten je rudý jako kohout.“ Šestý nebyl dost zralý: „To je ale zelenáč.“ Měla se k úsměškům a posmívání, prostořekosti a hubatosti, až konečně došla ke králi, který stal na konci řady a jehož brada byla opravdu trošku křivá. „Ale, povídejme,“ zvolala: „tenhle má bradu jako drozdí zobák.“ A od toho času tomu králi nikdo neřekl jinak než Drozdí brada. Ale když to viděl starý král, že jeho dcera má lidi jen k posměchu a všechny ženichy, které pozval, jen zostudila, velmi se rozhněval a přísahal, že dá princeznu za ženu prvnímu žebrákovi, který vejde do dveří. A bylo to!

 a nějakou chvíli přišel na královský dvůr potulný pěvec v rozedraných a špinavých šatech, aby králi a princezně zazpíval, a když skončil, prosil o almužnu. Ale král mu řekl: „Víš co? Tvůj zpěv se mi tak líbil, že ti místo almužny dám za ženu svoji dceru.“ Princezna vypískla úlekem, ale král řekl: „Co jsem slíbil, to splním, dám tě prvnímu žebrákovi, co vešel do dveří.“ A tak nebylo zbytí a poslali pro faráře a ten prohlásil šumaře a princeznu za muže a ženu. Když se tak stalo, král řekl: „Jako žebrákova žena nemůžeš bydlet na zámku, jdi a následuj svého muže!“ Tulák vzal princeznu za ruku a vedl ji ze zámku.

 šli a šli. Když šli přes hluboký les, princezna se zeptala: „Komu patří tento les?“ „Patří králi, co mu říkají Drozdí brada; nu, mohl být i tvůj.“ Tu si zašeptala: „Ach princezničko ubohá, musela ses s osudem přít? S pokorou měla sis drozdího krále vzít!“ Tu putovali přes luka a princezna se opět ptala: „Koumu patří ty louky?“ „Ty patří králi, co mu říkají Drozdí brada; nu, mohly být i tvoje.“ Tu princezně zase ukápla slza: „Ach princezničko ubohá, musela ses s osudem přít? S pokorou měla sis drozdího krále vzít!“ Konečně přišli do velkého města a opět se zeptala: „Komu patří to obrovské město?“ „To patří králi, co mu říkají Drozdí brada; nu, mohlo být i tvoje.“ Tu jí vyklouzl vzlyk: „Ach princezničko ubohá, musela ses s osudem přít? S pokorou měla sis drozdího krále vzít!“ „To se mi vůbec nelibí,“ řekl potulný pěvec: „že stále vzdycháš za jiným. Copak já ti nejsem dost dobrý?“

 zase šli a šli, až přišli k malé chaloupce a princezna zvolala: „Ach bože, jak je ta chaloupka malá, kdo může v tak ubohém hnízdě bydlet?“ Potulný pěvec odpověděl: „To je můj a tvůj dům, budeme v něm bydlet.“ Princezna se musela sehnout, když chtěla vejít dovnitř: „Kde jsou sloužící?“ zeptala se. „Jací sloužící?“ smál se její muž: „Budeš vše dělat sama. Rozdělej oheň a postav vodu, uvaříš mi něco k jídlu; jsem hladový a unavený.“ Ale princezna neuměla ani rozdělat oheň ani vařit, a tak musel její muž sám přiložit ruku k dílu, aby to alespoň bylo k jídlu. Když skrovné jídlo snědli, ulehli ke spánku. Ráno ji však probudil brzy brzičko, neboť se musela postarat o domácnost.

 ár dní žili tímto nuzným způsobem, až snědli vše, co měli doma. Tu muž řekl: „Ženo, takhle to dále nejde, abys jedla a nic nevydělala. Budeš plést košíky.“ Vyšel ven, nařezal vrbové proutí a přinesl jí ho domů. Tak začala plést košík, ale tvrdé proutí jí její hebké ruce rozpíchalo do krve. „Vidím, že takhle to nepůjde,“řekl muž: „zkus raději předení, možná ti to půjde lépe.“ Sedla si tedy ke kolovrátku a zkoušela příst, ale pevná nit jí brzy rozřezala jemné prsty a příze byla krvavá. „Víš, co?“ pravil muž: „K žádné práci se nehodíš; s tebou jsem to tedy opravdu vyhrál! Vyzkoušíme, jestli umíš alespoň prodávat. Půjdeš na trh nabízet hrnce a jiné hliněné nádobí.“ To nebylo princezně zrovna vhod, protože až ji lidé z královského dvora uvidí na rynku, budou se jí krutě vysmívat. Ale zdráhání jí nic nepomohlo, pokud nechtěla umřít hlady, musela se podrobit. Zpočátku to šlo dobře, když lidé viděli, že zboží nabízí taková krasavice, kupovali a platili, co si řekla, a tak vždy všechno prodala a domů přinesla pěkný peníz a žili si dobře.

 ednou zase seděla na rohu náměstí a prodávala, když tu se přiřítil opilý husar na koni a rovnou do jejích hrnců. A bylo to! Všude kolem se válely střepy hrnců, mís a talířů. Princezna se dala do pláče, měla strach, co tomu řekne její muž, a tak běžela domů, aby mu o tom neštěstí vypověděla. „Který čert ti nakukal, že máš sedět zrovna na rohu?“ káral ji muž: „Zanechej toho naříkání, stejně se k žádné pořádné práci nehodíš! Byl jsem na zámku a ptal jsem se, zda tam nepotřebují děvečku do kuchyně, slíbili mi, že tě přijmou, alespoň přineseš občas i něco dobrého k jídlu.“ A tak byla z princezny ta nejposlednější děvečka v kuchyni, která musela být k ruce kuchaři a dělala jen ty nejhorší práce. Z domova si nosila ve dvou taškách hrnce, aby je vždy naplnila zbytky jídla, které pak doma s mužem jedli.

 ednoho dne slavili na královském dvoře královskou svatbu, měl se prý oženit následník trůnu. Zvědavá princezna se vydala nahoru, postavila se před dveře sálu a chtěla se kouknout. Byla zažehnuta světla a scházeli se hosté, jeden krásnější než druhý, tolik nádhery a přepychu, až si povzdechla nad svým smutným osudem, nad svojí pýchou a zpupnosti, která ji přivedla až sem, a do srdce ji vstoupil smutek. Z vybraného jídla, které sloužící nosili do sálu, jí občas strčili pár drobtů a ona to dávala do hrnců, aby to později donesla domů. Ale najednou vyšel ze sálu královský syn, byl v sametu a hedvábí a kolem krku zlatý řetěz. Když uviděl ve dveřích krásnou ženu, popadl ji za ruce, že s ní chce tancovat. Ale princezna se zpěčovala, neboť se velmi polekala. Ten princ nebyl totiž nikdo jiný než Drozdí brada, který se o ni ucházel a kterému se jen posmívala. Ale její zpěčování bylo k ničemu, král ji vtáhnul dovnitř do sálu. Tu se jí přetrhla tkanice, na které visely tašky, hrnce se vysypaly na podlahu, polévka vytekla a zbytky se rozlétly kolem. A když to lidé viděli, měli se k všeobecnému smíchu a metali po ní posměšky a úšklebky, až celá zahanbená vyběhla ze dveří.

 rincezna utíkala pryč, ale pod schody ji zadržel nějaký muž a vlekl ji zpět. A když se na něj lépe podívala, viděla, že je to opět Drozdí brada. „Neboj se, já jsem ten potulný pěvec, s kterým jsi žila v tom nuzném domku. Z lásky k tobě, jsem se přestrojil; ten husar, který ti rozbil hrnce, to jsem byl také já. To všechno jsem dělal jen proto, abych překonal tvoji pýchu a potrestal tě, že ses mi vysmívala.“ Tu princezna hořce zaplakala: „Já jsem se na tobě dopustila velkého bezpráví a nejsem hodna být tvojí ženou.“ Ale král řekl: „Neblázni, má milá! Zlé dny jsou za námi, nyní budeme slavit opravdovou svatbu.“

 přiběhly komorné, oblékly jí nádherné šaty; pak přijel i její otec s celým dvorem a požehnal jí k sňatku s králem Drozdí bradou.

 potom? Pak přece žili šťastně až do smrti.

Autor: bratři Grimmové

Zdroj: http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=233

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight