Kouzelný osel

Žili jednou tři bratři. Dva už měli ženy a děti, ten třetí byl ještě svobodný, neměl ani ženu, ani děti, ale měl kouzelného koně, který byl nesmírně chytrý a uměl dokonce mluvit lidskou řečí.
Nedaleko měl mlýn jeden mlynář a ten měl zase kouzelného kozla, který dovedl všelijaké nevídané kousky. A to se rozumí, že mlynář chtěl k svému kouzelnému kozlovi i mládencova kouzelného koně a mládenec zase naopak.
Jednou se vypravil nejmladší bratr do mlýna s obilím a do vozu zapřáhl svého kouzelného koně.
„Zač mi prodáš toho koně?“ zeptal se mlynář mládence.
„Za stejnou cenu, jako Ty prodáváš svého kozla,“ zasmál se mládenec.
„Když se mi schováš tak, že Tě nenajdu, dám Ti kozla zadarmo,“ řekl mlynář.
„A když Ty se mi schováš, že Tě nenajdu, dám Ti i já koně zadarmo,“ souhlasil mládenec.
„Dobrá,“ řekl mlynář. „Můžeme to zkusit hned.“
„Můžeme.“
Mlynář se ovšem vyznal ve svém mlýnu do posledního koutku, do poslední skrýše, do poslední skulinky a škvíry, do posledního přístěnku a výklenku. Věděl, kam se schovat, aby ho nikdo nenašel, a věděl, že každého najde, ať se schová kam se schová.
„Tak začni!“ řekl mládenec a mlynář se schoval, jak nejlíp dovedl.
„Je pod mlýnským kolem,“ zašeptal však kůň a chasník šel k mlýnskému kolu.
„Vylez zpod kola!“ křikl. „Ať se neutopíš!“
Mlynář vylezl celý mokrý a řekl:
„Schovám se ještě jednou.“
„I jen se schovej!“ zasmál se nejmladší bratr a mlynář se schoval ještě lip.
„Je v tamhletom pytli mouky,“ zašeptal zase kůň a mládenec zavolal:
„Vylez z toho pytle, ať se neudusíš!“
Mlynář vylezl z pytle ven a kýchal a byl jako bílé strašidlo, jak se mu nalepila mouka na mokré šaty.
„Do třetice všeho dobrého!“ řekl pak. „Schovám se ještě jednou.“
A tentokrát se schoval ještě obratněji. Co to však všecko bylo platné, když kouzelný kůň všecko věděl! Jenom zašeptal:
„Je v komíně.“
Mládenec vylezl na střechu a křikl do komína:
„Vylez z toho komína, budeš celý uzený!“
Mlynář vylezl z komína teď zase celý černý od sazí.
„Ty vypadáš!“ smál se chasník. „A koně jsi stejně nevyhrál.“
„Tak se schovej Ty!“ zabručel mlynář.
A kůň zašeptal svému pánovi:
„Schovej se mi do hřívy!“
Mládenec vklouzl koni do hřívy jako myška a ani trošku ho nebylo vidět. Mlynář ho hledal, hledal, ale nenašel.
„Vylez ven! Nemohu Tě najít,“ zvolal nakonec a chlapec vyskočil z hřívy.
„Schovej se ještě jednou!“ řekl pak mlynář a kůň mládenci poradil, aby se mu schoval do ocasu. A to se rozumí, že mlynář zase hledal marně. Celou hřívu pročesal, ale na ocas si nevzpomněl.
„Vylez ven, zase Tě nemohu najít!“ přiznal se nakonec a vztekle se díval, jak mládenec vyskočil z koňského ocasu.
„Schovej se do třetice, teď Tě určitě najdu!“ řekl pak a tentokrát mládenci kůň poradil, aby mu vlezl do huby.
Mlynář prohlížel koně od hlavy až po kopyta, hřívu pročesával, ocas pročechrával, do huby se však koni nepodíval.
A tak nejmladší bratr odjel ze mlýna s koněm i kozlem.
„Kdes vzal toho kozla?“ divili se bratři, když přijel domů.
„Vyhrál jsem ho na mlynáři. Je to kouzelný kozel.“
„A jaká kouzla dovede?“ ptali se bratři.
„Všelijaká,“ řekl nejmladší.
Když se pak všichni sesedli k večeři, zavolal nejmladší bratr na kozla:
„Ej, kozle! Zabij se, upeč se, uvař se, usmaž se, udělej ze sebe trojí jídlo a přines se na stůl!“
A kozel se opravdu zabil, upekl, uvařil, usmažil, udělal ze sebe hostinu o třech chodech a nanosil se na stůl. Všichni se najedli, jen se olizovali, a pak si nejstarší bratr povzdychl:
„Dobré to bylo, ale škoda kozla!“
A vtom kouzelný kozel zamečel a vesele přiskákal ke stolu.
Zanedlouho se vypravili všichni tři bratři kamsi za obchodem a ženy dvou nejstarších si řekly, že se pochlubí, jakého mají doma kouzelného kozla. Pozvaly faráře, pozvaly starostu, a když zasedli ke stolu, křikla žena nejstaršího bratra na kozla:
„Ej, kozle! Zabij se, upeč se, uvař se, usmaž se, udělej ze sebe trojí jídlo a přines se na stůl!“
Ale kozel jenom zamečel a zůstal stát. Poslouchal jenom svého pána.
„I ty jeden zpropadený kozle!“ křikla žena nejstaršího bratra a kopla kozla do zadku. Ale běda, noha jí zůstala u zadku jako přikovaná, ne a ne ji odtrhnout.
Když to viděl farář, chytil ženu za sukni, ale i on zůstal u sukně jako přišitý. Druhá žena chytila faráře za ruku, starosta ženu za nohu a všichni se na sebe přilepili.
V tom koze! vesele zamečel, vyskočil na ulici a s ním celý ten podivný průvod. Lidé se začali sbíhat, co že se to děje, přiběhl i kostelník.
„Ach, otče!“ křičel na faráře. „Volají Tě k nemocnému, už mu uhodila poslední hodinka.“
„Copak můžu?“ naříkal farář. „Odtrhni mě od těch ženských!“
Kostelník chytil faráře za vousy a taky on se hned přilepil.
Přišel okresní náčelník, sháněl starostu.
„Copak to děláš?“ podivil se, když viděl starostu, jak poskakuje za kozlem a drží nějakou ženskou za nohu.
„Ach, běda!“ naříkal starosta. „Přilepil jsem se jako hejl na lep!“
Okresní náčelník chytil starostu za ruku, aby ho odlepil, a zůstal sám přilepený.
A tak po ulici poskakoval kozel, za ním po jedné noze žena nejstaršího bratra, za sukni se jí držel farář, faráře táhl za vousy kostelník a za druhou ruku žena mladšího bratra a ta taky poskakovala po jedné noze, protože za druhou ji chytil starosta a toho zase za ruku okresní náčelník. A kolem plno lidí, smáli se, výskali a kozel jenom mečel a mečel.
Kdoví jak dlouho by tenhle roztodivný průvod běhal po ulici, kdyby se zrovna nevrátili bratři. Oběma starším do smíchu zrovna nebylo, když viděli své ženy v takové hanbě, ale nejmladší se smál, až se za břicho popadal. A když se dost vychechtal, řekl:
„Kozle, pusť ty lidi, ať jdou po svých!“
Nejmladšího bratra kozel poslechl a bylo po švandě.
Tak vidíte, jaké kousky ten kozel vyváděl!