Kouzelný oblázek

Byl jednou jeden pasáček a ten pásával celé dny v horách ovce a kozy a při tom si zpívával jako ptáček a jódlovat, až se to rozléhalo do daleka; člověk to mohl slyšet i dole v údolí, takový to byl zpěvák.

Jednoho dne dostal z toho zpívání pořádnou žízeň, a tak běhal nějakou chvíli po pastvině sem a tam, až nakonec našel pod jednou vysokou jedlí rybníček. Tak poklekl a lačně srkal vodu do vyschlého krku. Zatímco byl skloněný nad hladinou, uviděl ve vodním zrcadle nahoře na jedli ptačí hnízdo. Nelenil a čiperně jako veverka vyšplhal na strom až k větvi, na které viděl ve vodě hnízdo, ale nenašel po něm ani památku. S nepořízenou tedy opět slezl dolů, ale když se podíval ještě jednou do vody, uviděl znova to hnízdo, a to zcela zřetelně. Nerozmýšlel se a byl v mžiku opět na stromě, ale ani tentokrát hnízdo nenašel. Tohle udělal ještě dvakrát, než ho napadlo, že si ve vodním zrcadle ty větve, které vedou k hnízdu, spočítá. Vymyšleno, uděláno! Šplhal a počítal, a když dorazil k té správné větvi, sáhnul a pojednou měl v ruce sněhobílý oblázek a před sebou hnízdo. Leželo docela vpředu na větvi, až se divil, jak mohlo tak dlouho unikat jeho pozornosti. Protože se mu bílý oblázek líbil, strčil si ho do kapsy a slezl dolů.

Večer, když hnal svoje kozy a ovce domů, jako obvykle si vesele zpíval a z plna hrdla jódloval, ale stalo se něco podivného. Lidé, které potkával, když sešel do vsi, úžasem vyvalovali oči a otevírali huby; slyšeli pasáčka zpívat, ale žádný z nich ho neviděl. A když přišel před dům svých rodičů, vyskočil otec ven a volal: „Proboha, co to vyvádíš, hochu, pojď do světnice!“ Matka s otcem byli úlekem bez sebe, ale hoch nevěděl, že je neviditelný, dokud mu otec neřekl: „Nebyl jsi na čarodějném místě?“ „Kdepak!“ řekl chlapec a vyprávěl o ptačím hnízdě. „Rychle ten oblázek vytáhni z kapsy ven!“ zvolali otec i matka. Hoch ho strčil otci do ruky. „Ježíšku, muži, kdepak jsi?“ volala matka, neboť teď sice viděla syna, ale zmizel otec. Tomu ovšem bylo, jakoby mu do ruky někdo dal ropuchu, a tak kamínek hodil na stůl. A co se stalo? Inu, teď zmizel stůl.

Takovéhle čarování se ale nikomu nelíbilo. Rozzlobený otec popadnul stůl, vyběhnul s ním z domu a něž se kdo nadál, hodil ho do studny. To vám to zahřmělo a zablýsklo, jako by se nebe srazilo se zemí. A bylo to!

Co mi dáš, když ten oblázek vytáhnu ven?