Kouzelný keř

zobrazeno 53×

Vložil(a): jitkamety, 5. 3. 2016 7.50

Bylo nebylo jedno království, žil nežil jeden král a královna. Měli spolu dva desetileté syny ..... dvojčata. Královna byla krásná a veselá, král byl energický a vynalézavý. U dračí sluje nechal postavit termální lázně a u křišťálových vodopádů malou vodní elektrárnu.
Poddaní měli pořád co dělat, nechybělo jim ani jídlo ani zábava a starostí měli jen tolik, co by se za nehet vešlo, prostě pohoda.
Jenže i ve spokojeném podhoubí může vyklíčit jedovaté semínko. Zpočátku si ho nikdo nevšímá, ale semínko roste, roste, a jak nabere sílu, začnou se dít věci, že z toho jednomu jde hlava kolem. Jen si to poslechněte.
„Pavlíku, Pavlíku, dobrá kaše na mlíku, kočka Ti ji sežrala, škytavku z ní dostala.“
„Brácho, okamžitě ji pusť! Slyšíš?!“
Pavlík se rozběhl za Petrem, o pět minut starším bratrem, a málem zakopl o kotě, které mu Petr s rošťáckým úsměvem hodil pod nohy. Kotě polekaně zamňoukalo. Pavlík mourka jemně zvedl do náruče a vyslal za bratrem zamračený pohled:
„Seš tyran, abys věděl.“
„Náhodou… Já tady jednou budu králem a o všem budu rozhodovat. I o Tobě a tý Tvý havěti!“
„Nó, Ty tady jednou možná budeš králem. Ale pamatuj si, že Tě nikdo nebude mít rád, všichni z Tebe budou mít akorát strach. To já raději budu skvělým lékařem pro lidi i zvířata, aby mě tu měli rádi. Já je totiž mám taky rád…“
„Ty a doktor? Dovol, abych se zasmál. Vždyť Ty nejsi schopen se naučit ani kolik je pět a sedm. No jen přiznej, kdo tu odrovnal už čtyři domácí učitele, ty zázraku přírody!“
Pavel něžně odložil mourka do křesla a pak bleskurychle chytil bratra za košili pod krkem.
„Ještě jednou na tu kočku nešetrně sáhni a nepřej si mě!“
Petr ho chtěl odstrčit a vzápětí se strkanice zvrtla ve rvačku na koberci. Ze stojánku, do kterého vrazili, spadla a rozbila se vzácná váza. Do pokoje nakoukla matka.
„Už se zase rvete? Nechte toho, bolí mě hlava,“ řekla nezvykle tiše a ani jim nevynadala. Oba kluci se překvapeně pustili a podívali se po sobě s povytaženým obočím.
„Ty, brácho, mně se to nějak nezdá,“ třel si nové škrábance na tváři Petr, „žádný pohlavek, ani nám nevyčetla ucpanou kašnu…“
„No jo, to je fakt, já už taky nedostal vynadáno ani nepamatuju. A to jsem včera utekl z vyučování krbem.“
„No, dokonce ani nežalovala tátovi.“
Petr se připlížil ke klíčové dírce.
„Co dělá?“
„Sedí u okna a kouká na zahradu.“
V tom se za nimi rozletěly dveře a do komnaty vtrhla hřmotná žena v krajkovém čepci.
„Á, tady jste, holoubkové! Už půl hodiny jste si měli v zahradě opakovat dějepis. Neříkejte, že jste to nevěděli!“
„Ty nejsi chůva, Ty jsi vězeňský dozorce ..... au, to bolí.“
Chůva se však na nic neohlížela, chytila za ucho i Pavlíka a odtáhla oba do altánu, kde na ně čekal učitel.
Královna se pomalu zvedla a tiše vstoupila do královy pracovny, kde seděl její muž nad hromadou papírů.
„Václave, pojď, osedláme si grošáka a Bělku a vyjedeme si na louku pod lesem.“
„To by sice nebylo špatné, ale víš, co mám teď práce? Koukni na ten stoh nevyřízených věcí.“
„A nepočkalo by to?“
„Víš, Honza Nováků, ten co mu říkali hloupej, si chce postavit větrný mlýn. Slíbil jsem, že mu pomůžu. Trochu jsem si to namaloval, chceš se podívat?“
„Ani ne, já tomu nerozumím. Půjdu si přečíst pár drbů v Královském věstníku.“
„A co kluci?“
„Ále nic, normálka.“
Král jen kývl a znovu začal něco črtat na papír. Ani si nevšiml, jak jeho žena smutně vychází ze dveří.
Po večeři uspořádali kluci ve své ložnici tradiční polštářovou bitvu. Brzo je to ale přestalo bavit, poslední dobou byli oba jaksi nesví. Místo, aby rvačky dovedli do vítězného konce, přestávali znechuceně uprostřed sourozenecké války a zamračeně se rozcházeli každý jinam. Něco kolem nich nebylo v pořádku, ale co? Skoro všechno probíhalo stejně jako jindy, jen výprasků a výčitek nějak ubylo. Vlastně by měli být rádi, ale kupodivu nebyli. Táta se pořád zavíral v pracovně, kde ho nesměli rušit, a máma se smála méně hlasitě a méně často než dřív.
„Poslyš, není máma nemocná? Ty jako budoucí doktor bys to přece měl poznat.“
„No, jestli je smutek příznakem nemoci, tak je to vážné. Viděl jsi kytky na terase? Přestala se o ně starat.“
„Víš co, přelezeme balkónem a půjdeme se na ni podívat.“
Kluci přešplhali až k pootevřeným balkónovým dveřím matčiny ložnice. Potichu se před nimi strkali, aby se dostali co nejblíže. Uslyšeli hlasy. U maminky stál cizí pán s brýlemi a oba spolu vážně hovořili.
„…jsem Vám velice zavázána, že jste přijel. Potřebuji s Vámi prodiskutovat jistou choulostivou záležitost. Bylo by možné, abych se rozvedla se svým mužem?“
„Inu, teoreticky ano, i když v královských rodinách to nebývá zvykem. Také by tu byl problém při dělení majetku. A co děti, myslela jste na ně?“
„O žádný majetek nestojím. Sbalila bych si pár osobních věcí, vzala Pavlíka a odjela s ním na svůj Letní hrádek.“
„A co princ Petr?“
„Je to už velký rozumný kluk. Jako následník trůnu by zůstal u otce. Jistě tu o něj bude dobře postaráno. Mě už teď tolik nepotřebuje.“
„Jak myslíte, Vaše Veličenstvo. Zajedu tedy vyřídit nezbytné formality a za měsíc se vrátím. Pokud bude souhlasit i král, měla by celá záležitost proběhnout rychle, tiše a bez problémů. Teď se poroučím a za měsíc nashledanou.“
Oba kluci už slyšeli dost a tichounce se sunuli zpět do svého pokoje.
„Petře, rozumíš tomu?“
„Mám strach, bráško, že jo. Naši se chtějí rozejít.“
„A to by rozdělili i nás dva?“
„Jo, rozdělili,“ přikývl zamyšleně Petr a několikrát zamrkal, jako by se styděl za zavlhlé oči, „já ale mámu ještě pořád potřebuju, já ji mám rád. Jak mám žít jenom s tátou?“
„A já bez táty?“
„Bráško, to nemůžeme dopustit.“
„No jo, ale co my dva zmůžeme?“
„Utečeme! A hned ..... oblékej se.“
Petr strhl dva závěsy, svázal je dohromady a upevnil k balkónovému zábradlí. Venku už byla tma. Sešplhali, proplížili se ven dírou v plotě za královskou zahradou a vyrazili k lesu. Tam po chvíli hledání našli krmelec, do kterého unaveně zalezli. Schoulili se k sobě a usnuli dřív, než vyšel měsíc.
Královské stráže je hledaly celý příští den po všech koutech v okolí. Teprve večer je v lese vyhladovělé objevil hajný. Doma je nakrmil, umyl a rychle je odvedl na hrad.
Královna syny objala, ale pak je odstrčila, setřela kapesníčkem slzy a povzdechla si:
„Mám já to s Vámi trápení, chvilku klidu mi nedopřejete.“
„A kde je táta?“ zeptal se zvědavě Petr.
„Ani se neptej. Ještě Vás hledá za Bludnou roklí. Už jsem mu poslala zprávu. Ale být Vámi, tak se snažím usnout dřív, než se objeví.“
„Tak dobrou noc, mami,“ pospíchali najednou oba princové na kutě.
„Dobrou noc, tuláci.“
Na nádvoří zarachotila kopyta koní vracející se družiny. Kluci se opatrně vyklonili z okna. Na nádvoří právě vyběhla královna a přijíždějící se zarazili před ní.
„Už se vrátili, Václave, jsou v pořádku.“
„Já jim rozsekám zadek, že si půl roku nesednou,“ zlostně reagoval král.
„Ale, Václave…“
„Jen je neomlouvej. Kdybys je pořádně vychovala, tak by je taková blbost nikdy nenapadla.“
„A Ty je snad nevychováváš? Nejsi náhodou jejich otec? Nevšímáš si jich, jak je rok dlouhý, a teď je chceš mlátit?! Vždyť Ty možná ani nevíš, kolik jim je let!“
„No, asi deset. Nebo jedenáct? Nebo devět,“ znejistěl král.
„Tak vidíš,“ smutně povzdechla královna a oba prošli hlavním vchodem do budovy. Petr a Pavel jako střela zapadli do postelí. Ve chvíli, kdy do jejich ložnice nakoukl otcův obličej, oba předstírali nejhlubší spánek.
Další den hned po snídani se klukům podařilo zmizet chůvě v zarostlé části zahrady. Marně je volala matka i chůva. Neozvali se.
„To bude výprask, brácho, už mě svědí hýždě.“
„Myslíš, Petře, že byl ten náš útěk něco platný?“
„To tedy nebyl. Však jsi včera slyšel, jak se zase hádali. Určitě se rozvedou.“
„Ale já bych chtěl žít tady. S Tebou.“
„Nebreč, Pavle, mně z toho taky není dvakrát do zpěvu.“
„Když já se, Petře, bojím. Copak nám nikdo nepomůže?“
„Možná že ano, když budete chtít,“ ozval se za nimi hluboký teplý hlas.
Jako na povel se polekaně ohlédli.
„Zahradník,“ vydechl s úlevou Petr, když poznal starou vrásčitou tvář, „vždyť je to jenom zahradník.“
„Jenom??? Vaše oči Vás klamou. Zavřete je a chvíli poslouchejte své srdce.“
Kluci poslechli.
„Opravdu,“ usmál se najednou Pavlík, „cítím, že nám pomůžeš. Copak jsi kouzelník?“
„Možná. Ale to teď není důležité. Pojďte, něco Vám ukážu.“
Zahradník vedl prince ke keři u jezírka.
„Tenhle keř zasadila Vaše maminka s tatínkem v den své svatby. Maminka přinesla vodu z lesní studánky a tatínek rašelinu. Každé jaro rozkvétal keř nádhernými růžovými květy. Jenže loni tu začal růst tenhle popínavý plevel a od té doby keř nekvete a začíná usychat.“
„A proč mu nepomůžeš ty, jsi přece zahradník,“ zamračil se nedůvěřivě Petr.
„Na tohle sám nestačím. Moje revmatické prsty už nemají dost obratnosti, aby oddělily plevel, aniž by ublížily keři. Nerad bych ho poškodil. Dokud keř žije, žije i láska mezi králem a královnou.“
„Copak láska rodičů je zakletá v tomhle keři,“ podivil se Pavlík.
„Možná mi nevěříte, ale je to tak. Až zahyne tento keř, zahyne i všechno hezké, co k sobě poutalo Vaše rodiče.“
„A kdybychom ten plevel vytrhali?“
„Zkuste to. Ale o zemi a vodě, kterou tahle rostlina potřebuje, vědí jen král a královna.“
„Jenže kdo ví, jestli budou vůbec chtít, aby jim keř ještě někdy rozkvetl,“ zapochyboval Pavlík.
„To záleží na Vás,“ odpověděl mu tiše stařík, „budete muset dokázat něco, co je tak trochu nad dětské síly.“
„Nejsme už děti,“ ohradil se Petr, „dokážeme to. Ale co?“
„Vrátit rodičům dobrou náladu.“
„A to jde?“
„Už jsem řekl, že to bude těžké, ale poradím Vám. Ty, Petře, musíš přimět matku k procházkám a projížďkám po okolí. Je důležité, aby ses při tom choval jako mladý šlechtic, občas dal mamince květinu, pověděl jí, jak je hezká, že ji máš rád. Měli byste spolu vyrazit mezi lidi, nebát se práce, nepohodlí…“
Petr se vyděšeně podíval po bratrovi.
„Ty, Pavle,“ pokračoval zahradník, „půjdeš za otcem. Budeš mu pomáhat s jeho plány i stavbami. Musíš otce přesvědčit, že Tě to zajímá a baví, že bez Tebe ta stavba, co právě dělá, půjde pomaleji, že jsi jeho platným pomocníkem.“
„Ale to my asi nedokážeme.“
„Člověk má velikou sílu, když má někoho rád a nechce ho ztratit. Podejte mi ruce. Tak. Tímto Vám půjčuji část své kouzelné síly. Věřím, že to dokážete. Avšak ve chvíli, kdy se poperete nebo pohádáte, má kouzelná síla zmizí a dál už budete mít jen svou vlastní.“
„A nemohli bychom si ty úkoly vyměnit?“
Zahradník se usmál:
„Kdepak. Opačně by to nefungovalo. A až se rodičům vrátí dobrá nálada, přijďte zase za mnou, já Vám povím, co dál.“
„To ještě nebude všechno?“ polekali se kluci.
„Pokračování už bude mnohem lehčí. A teď se pusťte do toho plevelu, mládenci.“
Zahradník zmizel a nechal u jezírka zamyšlené a trochu skleslé prince.
„Petře, já nevím…“
„Já kouzelné moci toho našeho staříka taky moc nevěřím, ale co kdyby se to povedlo?“
„Já bych byl šťastný jak blecha.“
„Takže to zkusíme?“
„Zkusíme, Petře! Ruku na to!“
Plácli si do dlaní a s vervou se pustili do houževnatého plevele, který svým objetím dusil křehký keř.
Od oběda toho dne se princové změnili k nepoznání. Chůva si každých pět minut protírala oči, učitel z toho začal zadrhávat v řeči a služebnictvo začínalo pociťovat k princům obdiv a úctu. Pavlík ležel v knihovně nad matematickými příklady, Petr mu pomáhal, když si nevěděl rady, a mezitím listoval v poezii, kde objevoval verše plné krásy a citu a učil se je nazpaměť. Po večerech si místo polštářové války vzájemně vyprávěli své dojmy a zážitky.
Po dvou týdnech neobvyklého úsilí začali mít oba pocit, že se na zámku přece jen něco mění.
„Víš, co mi řekl táta, když jsem mu předložil ten nápad, co jsi mi s ním pomáhal? Povídal: Pavle, v Tobě se skrývá kus génia. A poklepal mi na rameno.“
„To by šlo. Ale já taky nezahálel. Všiml sis? Mamka se dala ostříhat a večer chodíme cvičit do podhradí. Teda cvičí hlavně máma s ostatními maminami, zatímco já jim v té době hlídám potomky. Zdá se, že ji to baví. Mně sice míň, ale to teď není důležité.“
„Řekl bych, že jsi lepší než já. Máma se během večeře nepřestala usmívat. Moc jí to slušelo. Co kdybychom zašli navštívit zahradníka?“
„Jsem pro, ale až pozítří. Zítra máme s mamkou hrozně nabitý den.“
„To je pravda, my jdeme s tátou zase spouštět ten větrný mlýn u Nováků. Nechme to na pozítří.“
„Tak Vás vítám, mládenci, už na Vás několik dní čekám. Jste kabrňáci,“ usmíval se na ně starý zahradník, „ani jsem nedoufal, že to zvládnete tak rychle.“
„No jo, ale jak dál?“
„Teď se, chlapci, prohodíte. Petr se přidá k otci a nenápadně se zmíní o tom, jaká je teď maminka veselá, jak jí to sluší a kam vkročí, jako by všechno rozkvetlo.“
„To se zvládne levou rukou,“ zasmál se Petr.
„Ty, Pavle, půjdeš za maminkou a nadhodíš, jak je otec šikovný a plný síly a jediné, co ho trochu mrzí je, že mu maminka žádnou práci nepřijde pochválit.“
„To je všechno?“
„Ještě maličkost. Večer jim pod talíř vložíte tyhle lístečky.“
„Co je to zač?“
„Na jedné procházce u jezírka je před několika lety vytrousili a já si je schoval na památku.“
„Dnes večer u jezírka jako obvykle,“ četl Petr a udiveně zdvihl oči, „vždyť je na obou stejný text.“
„Ale každý napsala jiná ruka. Nepopleťte to.“
„Dáme si pozor. A potom?“
„Přijdou-li oba rodiče, keř znovu rozkvete. Ale nechoďte za nimi, taková chvíle nemá mít svědky. Slibujete?“
„Slibujeme.“
„Dobře, tak už běžte. Hodně štěstí.“
Pozdě večer ani Petr ani Pavel nemohli usnout. Podaří se to? Nepodaří? Až teprve k ránu jim noc dopřála neklidný spánek. A tak není divu, že se probudili dost pozdě. Vyletěli z postelí, proběhli celým hradem, ale rodiče nikde.
„Z toho jsem jelen. Kde můžou být?“
„Petře, co takhle jezírko?“
„Ale slíbili jsme, že tam nepůjdeme.“
„Jenže už je skoro poledne.“
„Tak jo. Pojď.“
Připlížili se známou cestou a tam je uviděli. Matka královna vlekla konev plnou vody a otec král rozhrabával čerstvě donesenou zeminu.
„Jupí, povedlo se to,“ zajásal Petr, i když úplně tichounce, aby to neslyšel nikdo jiný než Pavel, a oba se stáhli zpět. V té nejlepší náladě dohopsali ke vchodu do zahrad a konečně se uvolnili.
„Zase je všechno, jak má být, co, ty staviteli na baterky?“
„Hele, hele, Ty budoucí králíku, nech si ty tituly, jo?“
„Ach ták, Ty raději zůstaneš u svý doktorský kariéry, že?“
„Já fakt nevím, jak se mým chytrým rodičům mohl narodit tak nepovedený následník.“
„Kdo je u Tebe nepovedený, ty analfabete.“
V té chvíli po sobě skočili a svorně se svalili do záhonu s květinami. Z blízké besídky vykoukla chůva s učitelem a vykročili, aby zasáhli. To už se ale na cestičce vynořil král s královnou. Chytili své ratolesti za límce a odtrhli je od sebe.
„No, Petře, Pavle, copak takhle se chovají princové? Styďte se! Oba!“
Mlask a ze dvou stran přiletěl výchovný královský pohlavek.
„Podívejte se na sebe, jak vypadáte, okamžitě se jdete převléknout do něčeho slušného,“ namířený královnin prst nešlo neposlechnout. Petr i Pavel na sebe mrkli a vyrazili ke schodům. Král s královnou za jejich zády na sebe pohlédli a rozesmáli se.
„Tedy, paní královno,“ nasadil přísný výraz král, „podívejte se na sebe, jak vypadáte. Neměla byste se také převléknout?“
„Až po Vás, Vaše Veličenstvo,“ odsekla se šibalským pohledem královna a mimoděk vycmrndla z konve zbytek vody králi na kalhoty. Král se usmál, líbnul ji na tvář a objal ženu kolem pasu. Pak svorně pospíchali za dětmi.
„No vida, všechno je zase v nejlepším pořádku,“ zamnula si ruce chůva a v okamžiku, kdy se učitel nedíval, poslala malý vzdušný polibek dozadu do zahrady směrem k jezírku.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight