Kouzelníkova procházka

Jednoho dne přišel strážník číslo 1111 při své obvyklé obchůzce po kraji města na místo, o němž byl přesvědčen, že je zná právě tak dobře jako své boty nebo jako služební předpisy, neboť sem přicházel nejméně čtyřikrát v týdnu. Byl to takový zneuznaný kousek země, který se nikomu nehodil, ba ani předměstským klukům na kopanou, útržek pustiny mezi posledními městskými domy a začátkem polí, krablatý a hrbolatý, samá krtina a díra, samá ostřice, šedivka a všelijaký plazivý plevel, samý drát, otlučený plecháč a střepy. A když se tu tak dařilo jenom samému neřádu a odpadku, policejní hlídky sem docházely proto, aby se tu neusadila také lidská plevel a pádeř: zloději, chmatákové, poběhlíci, lotři a darebáci. Ale ani těm se sem nechtělo, bylo to takové ničemné místo, že se nehodilo ani za pořádný úkryt.
Toho dne však strážník číslo 1111, občanským jménem Svantovít Helmička, sotva sem přišel, otevřel úžasem ústa a nemohl je dlouho zavřít. Byl zde naposledy předevčírem, ale tohle tu nebylo. Uprostřed té kopaniny stál totiž úhledný domek, dřevěný a vesele nazeleno natřený, ke dveřím vedla pěšinka, ukončená třemi schůdky, a po každé straně dveří byla dvě okna se záclonkami, okenicemi a truhlíky, plnými rozkvetlých řeřich.
Řekli jsme, že strážník Helmička otevřel úžasem ústa a nemohl je dlouho zavřít. Ale jakmile je jednou sklapl, věděl, na čem je a co má dělat. Ten pozemek nebyla parcela, nikdo zde neměl právo stavět, nikdo neohlásil nové popisné číslo. Zkrátka ten domek tu byl postaven proti zákonu, bez vědomí nadřízených, jakož i příslušných úřadů, neměl tu být, byla to nepřístojnost a muselo se s tím i s jeho majitelem zatočit. Strážník Helmička vypjal prsa, nasadil si přísnou úřední tvář a vykročil k záhadnému domku.
Na dveřích byla tabulka a strážník četl:

ZOROASTR VIŠMIPIŠMI magie, astrologie a vědy tajné, též černé

Strážník Helmička se zakabonil ještě víc. Ke všemu, jak viděl, ten záhadný stavebník si tu otevřel bez ohlášení a bez povolení jakousi živnost.
Zaklepal rázně, jak se sluší na zástupce zákona, stiskl kliku a vstoupil. A otevřel úžasem ústa podruhé.
Viděl, že celý domek zabírá jedna veliká místnost a v ní místo nábytku, který by každý očekával za okny se záclonkami a truhlíky s řeřichou, stály samé podivné a neuvěřitelné věci. Především glóbus tak veliký, že se na takový strážník nepamatoval ani ze školy. Potom jiná, ještě větší koule z kovových pásů všelijak se křižujících, strážník nevěděl, co to je, ale bylo to planetárium a ohromný dalekohled, který procházel střechou a který Helmička venku považoval za komín. Ale nejpodivnější ze všeho, co viděl, byl sám obyvatel domku. Ležel uprostřed pokoje skoro nahý, jenom v turbanu na hlavě a v plavkách kolem boků, na prkně, do něhož byly natlučeny hřebíky, a hověl si jako na nejpohodlnější pérované a polštářované pohovce. Ale strážnictví už je takové řemeslo, že seznamuje své příslušníky se samými věcmi podivnými a ještě podivnějšími, a kdyby se strážníci měli divit všemu, co jim podivného přijde do cesty, pak by z údivu nevycházeli. A tak strážník Helmička opět sklapl ústa, a když je znovu otevřel, řekl přísně:
„Vy jste pan Višmipišmi?“
„Ano,“ odpověděl důstojně muž na hřebíkové pohovce a nenamáhal se ani, aby povstal, jak se sluší, když s někým rozmlouvá úřední osoba.
„Jste majitelem tohoto pozemku, máte oprávnění, abyste si tu postavil dům?“
vychrlil ze sebe strážník.
„Ani jedno, ani druhé. Ne,“ odpověděl pan Višmipišmi.
„Máte povolení k provozování živnosti, máte vůbec nějakou legitimaci nebo úřední doklad o své totožnosti?“ vyptával se strážník dále a zapisoval si přitom do svého zápisníku.
„Ani třetí, ani čtvrté,“ odpovídal pan Višmipišmi, který zjevně sčítal strážníkovy otázky, což bylo od něho drzé. „Ne. Nemám a nepotřebuji, protože jsem kouzelník.“
Taková odpověď ovšem strážníka Helmičku dopálila, byla to takřka urážka úřední osoby.
„Kouzelník,“ řekl pohrdavě, „co je to kouzelník? Ferda Hasák si taky o sobě myslel, že je kouzelník. Žádná nedobytná pokladna před ním neobstála, každou otevřel, jako by byla z másla. A kde je dnes? Dostal deset let vězení. Ba ne, pane, na mne kouzelníci neplatí. Nemáte osobní průkazy, postavil jste bez povolení dům na pozemku, který Vám nepatří, provozoval jste neoprávněnou živnost a posmíval jste se úřední osobě. Zatýkám Vás jménem zákona, pojďte se mnou!“
„K službám,“ prohlásil pan Višmipišmi ochotně a nato zamumlal jakási záhadná slova.
Vzduch zašuměl, až panu Helmičkovi zazvonilo v uších, a v tu chvíli domek zmizel, jako by ho vítr odfoukl. Strážník a kouzelník stáli proti sobě na pustém kopaništi, pan Višmipišmi stále ještě jen v plavkách a turbanu, ale s cestovním kufříčkem v ruce.
„Kam jste dal dům?“ otázal se pan Helmička překvapeně.
„Odklidil jsem ho, jak jste ráčil poručit,“ odpověděl kouzelník zdvořile.
Strážník byl zmaten, ale aby neztratil autoritu, řekl přísně:
„To se musí vysvětlit, pojďte se mnou.“
„Prosím,“ souhlasil kouzelník.
„Ale takhle přece nemůžete jít,“ namítl strážník a ukázal na nedostatečný kouzelníkův úbor. „Nemáte něco pořádného na sebe?“
„To je maličkost,“ prohlásil pan Višmipišmi. Opět něco zamumlal a stál tu v pěkných proužkovaných kalhotách, v černém kabátě a s cylindrem na hlavě.
„Postačí to?“
Ale pan Helmička se zatím rozhodl, že už se ničemu nebude divit, aby ten šufťák, ta podezřelá osoba si o sobě nemyslela bůhvíco, a poručil stručně a přísně:
„Jdem!“ A šli.
Přišli na silnici, a protože byla právě neděle, vykračovaly si tu proudy svátečně oblečených lidí na výlet k řece. U příkopu stál shrbený stařeček a hrál na kníkavý flašinet. Lidé kolem něho chodili a na mou věru, kdopak by dbal takového kňouravého kolovrátku, který nevydá pořádný zvuk a běduje svou starodávnou písničku tón po tónu. Dědečkova čepice byla prázdná, jestli se v ní hnědaly dva pěťáčky, bylo to moc.
Pan Višmipišmi si něco zabručel, a protože, jak známo, zatčený, který je právě odváděn na strážnici, si nemá co bručet, pan Helmička se ostře otázal, co to má znamenat. Ale kouzelníkovu odpověď již nezaslechl, protože v tu chvíli dědečkův kolovrátek začal hřmít jako varhany u Svatého Víta. Dědeček byl hluchý, nevěděl o ničem, ale výletníci se ovšem ihned zastavovali a naslouchali, protože kdopak kdy slyšel hrát kolovrátek, a ke všemu takový malinký, jako kostelní varhany? A dědečkovi se peníze jen hrnuly.
„To jste udělal Vy,“ řekl pan Helmička podezřívavě, ale kouzelník jen pokrčil rameny.
„A já toho dědu zatknu,“ dodal strážník rozhodně, „protože má právo hrát na kolovrátek, a ne na takovýhle orkestrion.“
„A já Vám zatím prásknu do bot,“ řekl pan Višmipišmi.
„Udělal byste to opravdu?“ ptal se pan Helmička a kouzelník vážně přikývl. Tu se ovšem nedalo nic dělat, protože pan Višmipišmi byl větší provinilec než dědečók, který za nic nemohl. Strážník se tedy rozhodl, že nechá kolovrátkáře na pokoji a spraví si to s ním jindy. A tak šli dál.
Přišli do ulic a potkali dámu, která šla na procházku. Měla červený slunečník, vypadala pyšně, jako by jí patřda celá Praha a ještě kousek, a na řemínku vedla čínského psíka, který vypadal ještě pyšněji. Vykračovali si spolu a dívali se, nu, jak se dovedou dívat jenom pyšná a hloupá stvoření. A tu pan Višmipišmi opět něco zahučel.
„Nehučte pořád,“ řekl pan Helmička dopáleně. „Nemám to rád.“
Ale tu se před nimi ozval hrozný výkřik, a hle, ta pyšná dáma nesla na rameni místo lehounkého červeného slunečníku ohromný těžký deštník z režného plátna, jaký mívají ovocnářky a zelinářky nad svými stánky, až se pod ním prohýbala, a za sebou vedla místo čínského psíka pěknou strakatou jalovici na řetízku.
„Pane strážníku!“ začala křičet. „Podívejte se, co se mi stalo!“
Pan Helmička se podíval vyčítavě na kouzelníka, ale ten se tvářil nevšímavě.
„Nic si z toho nedělejte, paní,“ řekl tedy strážník konejšivě. „Račte jít se mnou a všecko se vysvětlí a napraví.“
Pan Helmička sice nevěděl, jak by se to dalo vysvětlit a napravit, ale spoléhal na své představené.
„To paraple tu snad, paní, nechte. Hrozně se s ním udřete,“ radil nešťastnici. Ale ta paní nebyla jen pyšná, byla také lakomá, a když nemohla mít slunečník, chtěla alespoň zelinářský deštník, a když přišla o čínského psíčka, držela jako klíště strakatou jalovici.
A tak šli, paní se potila s deštníkem, jalovice bučela, pan Višmipišmi blýskal svým cylindrem a pan Helmička se mračil, že bylo strach se na něho podívat. A za nimi ovšem táhl houf lidí, protože něco takového se nevidí každý den.
Nebyli už daleko od strážnice, když takový dlouhý, hubený mladík s čepicí na uchu a s cigaretou v koutku úst vytrhl nějaké slečně v kropenatých šatech kabelku z ruky a začal utíkat.
Slečna začala křičet:
„Pomoc, zloděj, chyťte ho!“ a pan Helmička nevěděl, co má udělat dřív, jestli honit zloděje nebo hlídat kouzelníka, který mu přece sliboval, že uteče. Z rozpaků ho vyvedl sám pan Višmipišmi.
„Jen ho nechte,“ povídá, „ten daleko neuteče.“
A sotva to dořekl, zavázaly se zloději jeho dlouhatánské nohy na uzel a zloděj se natáhl na chodník a nemohl dále. A měl je zavázány tak pevně, že když k němu došli, museli ho dva ochotní páni vzít a donést na strážnici.
Ale před strážnicí čekalo pana Helmičku nové překvapení. Vrata byla zavřena a na nich visela veliká vyhláška, vlastnoručně podepsaná panem komisařem, která oznamovala:

NEDĚLNÍ KLID

Za příčinou nedělního klidu se dnes nezatýká ani nezavírá. Všichni omylem zatčení buďtež okamžitě puštěni na svobodu.
V dokonalé úctě Jeroným Cela, komisař
Pan Helmička dlouho nechtěl věřit svým očím a četl tu vyhlášku čtyřikrát. Ale stálo to tam černé na bílém a vrata strážnice byla zavřena. Nedalo se nic jiného dělat než poslechnout.
„Tak tedy jděte,“ řekl pan Helmička mrzutě. „Rozkaz je rozkaz. Ale střežte se přijít mi do rukou ve všední den! Toho chmatáka ale nepustím, kdybych si ho měl přes noc zavřít do kufru.“
A pro jistotu popadl zloděje za límec.
Pan Višmipišmi se zdvořile uklonil, vyhodil do vzduchu svůj kufříček, ale na zem jej nikdo z přítomných neviděl dopadnout. Jenom vedle chodníku stál najednou veliký černý automobil a do něho vstupoval podivný človíček v turbanu a v plavkách. Zatroubil vesele na houkačku, a než bys řekl tři, auto bylo pryč.
Y tu chvíli se rozvázaly zloději nohy, ale nadarmo, protože pan Helmička ho pevně držel, pyšná paní našla opět červený slunečník a jalovice se proměnila v čínského psíka, záhadná vyhláška zmizela a vrata strážnice se otevřela. A pan Helmička do nich vešel vrtě hlavou, ale svíraje pevně zlodějův límec. Vedl nebezpečného ničemu a povýšení měl jisté. A kdesi na předměstí dědečkův kolovrátek přestal hrát jako varhany a kníkal opět postaru. Ale to už ho dědeček vůbec nepotřeboval, protože za to odpoledne vydělal tolik, že si koupil chalupu a kozu, a žil spokojeně až do smrti.