Kouzelník a princezna

zobrazeno 48×

Vložil(a): jitkamety, 2. 4. 2016 21.46

Kdysi kdesi za černými lesy žila v krásném zámku s vysokou věží princezna Barunka. Neměla zlaté vlasy, ani hvězdu na čele, ale byla hezká a hodná na všechny. O poddané se starala, pana krále Richarda poslouchala a paní královnu Gabrielu měla moc ráda. Jednoho dne, bylo to takhle navečer, zabušili na bránu zámku dva poslové od krále sousední země. Přivezli pozvání na královský ples, na kterém si princ Filip vybere svou budoucí ženu. A paní královna jen řekla:
„Co se dá dělat. Budou tam všechny královny ze široka a daleka se svými dcerami, tak tam nemůžeme chybět.“ A poslala pro švadleny, tkadleny, knofleny a perleny, kadeřnice a natáčnice. A přípravy na ples započaly. Zámek se celý zahalil do zlatavého brokátu, na věžích se blýskaly šperky a v podhradí se vinuly mašličky a pentličky. A šilo se a stříhalo.
Až v přišel ten pravý den a na nádvoří zámku zadrnčela kola kočáru. Královna nastoupila, princezna také a jelo se. Cesta byla dlouhá, místy hrbolatá. „Jen abychom tam byli včas,“ strachovala se královna. A kočí popoháněl koně a ti běželi, co jim nohy stačili. Však také dostali za odměnu otep obroka a kočí horký punč. Královna s princeznou vyrazily na tu slávu do sálů zámku.
Lokaj u dveří je ohlásil a ony vcházejíce do sálu zůstaly překvapeny stát. Byli tu lokajové i hudebníci, v čele sálu seděl na trůnu král, po jeho boku královna, princ se opíral vzadu za nimi a vyhlížel ke dveřím. Jinak byl sál prázdný. Královna Gabriela se lekla:
„Že bychom přijely příliš brzy? Nebo snad pozdě?“ Král Filip starší vstal z trůnu:
„Jste tu včas. Bohužel na náš ples nikdo jiný nepřijel. Královna z Kropenaté říše se omluvila, její dcera dostala neštovice. Královna z Ploskova si zlomila nohu a královna z Hrbolanky svou jedinou dceru minulý týden zaslíbila jinému princi. A královny ze zemí Pomezní a Zámezní se pohádaly, a aby se náhodou nepotkaly, nepřijela ani jedna. Tak hudbo, hrajte přeci.“ zavelel král Filip, podal královně Gabriele ruku a vyzval ji k prvnímu tanci.
Překvapená princezna Barunka zůstala stát a princ na druhé straně sálu jakoby ji ani neviděl. Hudebníci zahráli úvodní polonézu, takty plynuly a princ Filip se ani nepohnul. Hudebníci zmlkli, a pak začali znovu, tentokrát mazurku. Ale princ zase nic. To už bylo princezně divné. Tak se usmála. „Třeba je plachý a stydí se.“ A přes celý sál přišla až k němu a požádala ho o tanec. Koneckonců nebyl nikdo, komu by to mohlo vadit, protože tu nikdo jiný nebyl. Princ se jen ušklíbl:
„S Tebou nikdy.“ Princezna zůstala stát jako opařená. A princ pokračoval „Taková holka nevychovaná, to nemám zapotřebí. Ty máš stát a čekat, až já pro Tebe přijdu. A mě se stejně nechce tancovat. Copak je to taky za ples, bez hostů.“ A mlel a mlel. Slovo zatloukalo slovo a princezna se pod tou tíhou zmenšovala a zmenšovala, až princ řekl:
„A teď zmiz, ty žábo.“ A princezna zmizela a místo ní hopkala ke dveřím malá žabka s korunkou. Než se všichni vzpamatovali, byla pryč. Marně jí hledali na chodbách, v síních, marně prohlíželi hradní příkop. Hledali první den, druhý a třetí den oblékla královna Gabriela černý šat a odjela domů. A jak byla celou cestu vykloněná z okénka, aby třeba chudinku žabku princeznu nepřejeli, nastydla se, ulehla ve svém královském zámku na lože a již nevstala. Král Richard dal zavolat ty nejlepší doktory, kázal přinést ty nejvzácnější masti a nejzáhadnější medikamenty. Ale nic nepomohlo.
„Dceruško moje,“ šeptala královna stále a nebyla k utišení.
A princezna? Ta hopkala a skákala, až dohopkala k velikému rybníku. V rákosí stál čáp a žabka hned k němu, jestli by jí neporadil a nepomohl.
„Jak se zbavit zakletí, to nevím. Ale mohu Tě vzít na okružní let, až k oblakům Tě vynesu. Odtud uvidíš věcí.“ A už natahoval zobák. Žabka jen tak tak uskočila do rákosí, pak šplouch do potoka a plavala, co jí nožičky i ručičky stačily. Když vylezla na břeh, čápa nikde neviděla. Zato se tam na kameni vyhříval bobr.
„Bobře, myslíš, že ..... “ začala žabka Barunka. „Myšlení mi nedělá dobře,“ protáhl se bobr a zmizel pod břehem. A tak malá Barunka došla až do hlubokého lesa. Tam si sedla pod vysokou borovici a plakala a plakala, až byla z toho pláče tak unavená, že usnula. Probudilo ji podivné chroupání. Otevřela oči a před ní seděla veverka Čiperka a louskala ořechy.
„Dáš si taky?“ nabídla žabce. Ta si jen povzdychla:
„Jsi hodná, ale já přeci nemám zoubky. To dříve jsem měla ořechy moc ráda.“ A vyprávěla veverce, co ji potkalo na nepodařeném plese. Když skončila, veverka se zamyslela:
„Snad jedině kouzelník Ondráš by uměl pomoci. Ten však bydlí tuze daleko ..... za sedmi lesy, sedmi poli a třemi potůčky.“ Žabka poděkovala a hned se vydala na cestu.
Přes pole, přes lesy. Skákala a skákala, až doskákala k obrovské jeskyni. Zakvákala dovnitř a vyšel kouzelník Ondráš. Měl špičatý nos i čepici a zdálo se, že je docela mladý, jen kdyby neměl ty dlouhatananánské vousy. Žabka mu vypověděla celé své trápení.
„To bude těžké, moc těžké,“ prohrábl kouzelník ustaraně svůj plnovous, „proti zlému srdci jsou vysvobozující kouzla bezmocná. Ale zkusíme něco jiného.“ Vzal žabku do kapsy a šli. U potoka utrhli prut rákosu a květ puškvorce, na louce trochu zvonečků a jednu chrpu, sedmikrásku i kopretinu, listy jahodníku i trny ostružin a ještě mnoho jiných roztodivných rostlinek a bylinek. V jeskyni Ondráš zatopil pod kouzelnickým kotlem, svařil vodu s vínem, přidal bylinky, pronesl kouzelné říkání, slil ten podivný lektvar nejprve přes stříbrné, pak zlaté a nakonec přes železné sítko a nalil žabce do misky. Ta se napila a zprvu se nedělo nic. Za chvilku začala škytat a roztočila se dokolečka, jakoby jí někdo hodil do mixéru na jahody. Točila se a točila, škytala a škytala.
„Ty sám, princi, jsi žabák ošklivý!“ vykřikl kouzelník v tu pravou chvíli, točení přestalo a kdesi daleko v zámku se stal z prince ropušák.
Dlouho, předlouho bloudil princ světem, než jeho pyšná hlava pochopila, že bez dobrého slova a dobré rady se svého prokletí nezbaví. A od toho už byl jen malý krůček, aby začal litovat, že princezně ublížil.
„Ubohá Barunka, kde asi teď je.“ V tom se zablesklo a objevil se před ním kouzelník Ondráš na obláčku dýmu a povídá:
„Za sedm lesů, sedm polí a tři potoky musíš jít a princezně se omluvit!“ A zmizel. Princ sice zůstal s pusou otevřenou, ale protože už stejně nevěděl, kam by dál šel, vydal se za lesy, přes pole a potoky. Skákal a hopsal, přeskakoval a brodil. Až došel ke kouzelnické jeskyni. Tam složil svou uskákanou žabí hlavu na kámen a usnul.
Když se probudil, stála nad ním roztomilá žabka a usmívala se.
„Barunko!“ poznal ji princ okamžitě. „Odpusť mi prosím.“ poklekl k jejím nohám a líbal její kotníčky. „Odpust mi, byl jsem hloupý a pyšný.“
„Ale vždyť já už se dávno nezlobím.“ řekla Barunka. Vzali si košíčky, aby nasbírali rostlinky a bylinky na kouzelný lektvar. Kouzelník Ondráš uvařil dvojitou dávku a dal jim oběma napít. Škytali a točili se, až se z nich zase stali princ a princezna. Princ Filip pak znovu poklekl, vzal princeznu za ruku a slavnostním hlasem řekl:
„Staň se mou ženou, nejkrásnější mezi všemi.“ Barunka ho pohladila po tváři:
„Vrať se na svůj zámek princi, já zůstanu zde. Nesmíš se na mě hněvat, ale nemohu Ondráše opustit,“ začervenala se. A tak princ poděkoval za vysvobození a vydal se na cestu domů.
Princezna Barunka zůstala s kouzelníkem Ondrášem. Sbalili kouzlnické saky paky a jeli tu radostnou novinu oznámit královským rodičům. To bylo radosti. Královna Gabriela okamžitě vstala z postele, svlékla černý šat a sama zadělala na svatební koláčky. Ondráš se oholil a byl z něj pěkný král. A žili spolu s královnou Barunkou šťastně a spokojeně. A jestli neumřeli, žijí tam dodnes. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight