Kouzelná torna, klobouk a roh

zobrazeno 40×

Vložil(a): dáša, 14. 2. 2016 14.50

 Byli jednou tři bratři a těm se dařilo tak špatně, že z úplné bídy upadli až do nuzoty a jednoho dne už neměli k jídlu opravdu nic a museli snášet takový hlad, až to bylo k zoufání. Nakonec si řekli: „Takhle to dál nepůjde, bude lepší, když půjdeme do světa a budeme hledat svoje štěstí tam.“ A hned se vydali na cestu a měli jí za sebou už pěkný kousek, sešlapali už nejedno stéblo trávy, ale štěstí nikde.

 ednoho dne dorazili do hlubokého černého lesa a uprostřed toho lesa se tyčila vysoká hora. Když k ní přišli blíže, uviděli, že je celá z ryzího stříbra. Tu pravil ten nejstarší bratr: „Bratři, teď jsem našel své vysněné štěstí a více si již nepřeji!“ Nabral si stříbra, co unesl, a vydal se domů. Ti druzí dva si řekli: „My chceme od štěstí víc než pouhé stříbro.“ A hory se ani nedotkli a šli dál.

 utovali tím lesem pár dní a přišli k jiné převysoké hoře a ta vám byla celá z ryzího zlata. Tu se prostřední bratr zastavil, zamyslil se a znejistěl. „Co mám dělat?“ řekl: „Mám si vzít tolik zlata, co unesu a mít tak do konce života vystaráno nebo mám jít dál?“ Nakonec se rozhodl, naplnil si kapsy i tornu, co se tam jen vešlo, řekl svému bratru sbohem a vydal se k domovu. Nejmladší bratr si ale řekl: „Pchá! Stříbro a zlato! Ani se ho nedotknu, jen bych svoje štěstí vyplašil! Jistě je mi souzeno něco mnohem lepšího!“

 táhnul dál, a když tak putoval už třetí den, přišel do jiného lesa, který byl ještě větší než ten předešlý a neměl konce. Protože nenašel nic k jídlu ani k pití, za nějaký čas mu bylo velmi úzko. Tak vylezl na jeden vysoký strom, aby se podíval, zda tam shora neuvidí konec lesa. Ale tak daleko, kam jeho oči dohlédly, viděl jen vrcholky stromů. Tak slezl ze stromu dolů a žaludek mu při tom zpíval hlady, až si smutně povzdechl: „Mít tak prostřeno, abych se zase jednou dosyta najedl.“ Dole překvapením vyvalil oči, protože pod stromem, kde se vzal, tu se vzal, stál prostřený stůl plný lákavých pokrmů, které mu libě voněly v ústrety. „Tentokrát se moje přání vyplnilo včas.“ řekl si vyhladovělý mládenec a bez toho, že by se pídil, kde se tu to jídlo vzalo a kdo ho navařil, sedl si ke stolu a s chutí se dal do jídla a jedl a jedl, dokud svůj hlad zcela neutišil. Když byl s tím dílem hotov, pomyslil si: „Toho ubrousku by byla škoda, kdyby měl zůstat tady v lese, je takový jemný a krásně vyšívaný.“ A s těmi slovy vzal ze stolu ubrousek, složil ho a strčil do kapsy. Potom šel dál a večer, když ho soužil hlad, řekl si, že vyzkouší svůj ubrousek, rozprostřel ho na pařez a pravil: „Přeji si, aby ses opět prostřel dobrým jídlem.“ A sotva přání vyslovil, tak před ním stály mísy a misky s těmi nejlepšími pokrmy a bylo toho, že by to jeden nespořádal. „Teď je jasné,“ zvolal radostně: „který kuchař mi navařil, ty jsi mi milejší než hora zlata nebo stříbra.“ Neboť to nebyl obyčejný ubrousek, ale „ubrousek prostři se“. Ale ani ten mu nebyl dost k tomu, aby se obrátil k domovu. Táhnul dál do světa, aby hledal ještě větší štěstí.

 ednoho večera našel v tom hustém a pustém lese začerněného uhlíře, který tam pálil milíře. Zrovna měl na ohni postavené brambory, které si vařil k večeři. „Dobrý večer, černý brachu,“ řekl: „jakpak se ti tu vede samotnému?“ „Jeden den jako druhý,“ odvětil uhlíř: „a každý večer brambory, nemáš chuť a nechceš být mým hostem?“ „Mnohokráte děkuji,“ odvětil: „nebudu ti ale ujídat z tvého, s hostem jsi jistě nepočítal, ale protože ses ke mně zachoval tak přátelsky, pozvu na večeři já tebe.“ „A kdo ti ji připraví?“ zeptal se uhlíř: „Vidím, že u sebe nemáš nic a pár hodin cesty okolo není nikdo, kdo by ti cokoliv mohl dát.“ „A přece se najíme,“ odvětil chasník: „a to tak dobře, že jsi takové jídlo ještě neokusil.“ Pak vyndal z torny svůj ubrousek, rozprostřel ho na zemi a řekl: „Ubrousku, prostři se.“ V mžiku před nimi bylo navařeno a napečeno a bylo to tak horké, jakoby to právě přinesli rovnou z kuchyně. Uhlíř vyvaloval oči, ale nenechal se dlouho prosit, nýbrž hrábnul do talíře a házel si do své černé huby ta největší sousta. Když se najedli, uhlíř se spokojeně šklebil a pravil: „Poslyš, ten ubrousek má moji pochvalu, to by bylo něco pro mne tady v tom lese, kde mi nikdo nic dobrého neuvaří. Nabízím ti výměnu, tam v rohu visí stará vojenská torna, která je sice nevzhledná a odřená, ale je v ní ukryta zázračná síla. Já ji nepotřebuji, dám ti ji za ten ubrousek.“ „Nejprve musím vědět, co je to za zázračnou sílu.“ odvětil mládenec. „To ti hned řeknu,“ odvětil uhlíř: „když na ni poklepeš, tu se pokaždé objeví jeden svobodník se šesti ozbrojenými muži, co jim poručíš, vykonají.“ „Pro mne za mne,“ řekl mládenec: „když jinak nedáš, vyměníme si ty věci.“ Dal uhlíři ubrousek, sundal ze skoby tornu, pověsil si ji na záda a rozloučil se. Když ušel kus cesty, chtěl tu zázračnou moc své torny vyzkoušet a zaklepal na ni. Ihned se objevilo sedm vojáků a svobodník se zeptal: „Co si přeje můj pán a velitel?“ „Mašírujte svižně zpět k uhlíři a přineste mi zpět můj kouzelný ubrousek.“ Vojáci udělali čelem vzad a za malou chvíli přinesli žádané, které bez dlouhých cavyků uhlíři sebrali. Pak vojákům poručil zmizet a šel dál a doufal, že mu jeho štěstí zazáří ještě jasněji.

 ři západu slunce přišel k jinému uhlíři, který si připravoval na ohni večeři. „Pojíš se mnou?“ zeptal se ten ukoptěný brach: „Brambory se solí, ale nemaštěné, tak si sedni tady ke mně.“ „Ne,“ odvětil mládenec: „pro tentokrát budeš ty mým hostem.“ Prostřel svůj ubrousek a hned byl plný jídla. Jedli spolu a pili a dobrou vůli měli. Po jídle uhlíř řekl: „Tam nahoře na polici leží jeden starý ošoupaný klobouk, který má tu podivuhodnou vlastnost, jakmile si ho jeden nasadí a na hlavě jím otočí, spustí se kanonáda ze dvanácti děl najednou a všechny v okolí srazí k zemi a nikdo proti ní nic nezmůže. Já ten klobouk nepotřebuji, ale tvůj ubrousek bych měl rád.“ „To si dám líbit,“ odvětil chasník, vzal kouzelný klobouk, posadil ho na hlavu a ubrousek nechal uhlíři. Sotva ale ušel kousek cesty, poklepal na tornu a vojáci mu museli ubrousek přinést zpět. „Jedno pasuje k druhému,“ pochvaloval si: „a zdá se mi jisté, že moje štěstí není zdaleka ještě u konce.“ Jeho očekávání ho nezklamalo.

 otom, co opět celý den putoval, přišel ke třetímu uhlíři, který ho jako ti předešlí pozval na nemaštěné brambory. Ale on ho nechal hodovat na svém kouzelném ubrousku, což uhlíři chutnalo tak výtečně, že mu k posledku nabídnul lesní roh, který měl docela jinou schopnost než klobouk. Když na něj někdo zadul, tu padaly zdi, opevnění, města i vesnice na jednu hromadu. Dal za něj sice uhlíři svůj kouzelný ubrousek, ale sotva ušel pár kroků, poručil vojákům, aby mu ho přinesli, a tak měl nakonec nejen ubrousek, ale i kouzelnou tornu, klobouk a roh. „Nyní,“ řekl si: „jsem věru mocný muž a přišel čas, abych se obrátil k domovu a podíval se, jak se vede mým bratřím.“

 dyž dorazil domů, uviděl, že bratři zatím ze svého zlata a stříbra postavili krásný dům a v něm si žili v přepychu a hojnosti. Vstoupil dovnitř, ale protože přišel v otrhaném kabátě, na zádech mu visela stará odřená torna, na hlavě měl ošoupaný a umolousaný klobouk, nechtěli se k němu bratři znát. Jen se mu vysmívali a nakonec mu řekli: „Ty se vydáváš za našeho bratra, který pohrdnul stříbrem i zlatem? A pro sebe si přál větší štěstí? Ten se jistě vrátí ve vší nádheře jako nějaký král a ne v roztrhaném kabátě jako žebrák.“ A vyhnali ho ze dveří. Tu se velmi rozhněval a klepal na svoji tornu, dokud před ním nestálo vyrovnáno sto a ještě padesát ozbrojenců a poručil jim, aby obklíčili dům jeho bratrů a dva z nich měli vzít lískové pruty a oba ty hrdopýšky jimi po celém těle řádně vyznamenat, až nebudou mít vědomost o tom, jak se jmenují. I zvednul se při tom podnikání velký povyk a lidé z okolí se sbíhali, aby přispěli těm dvěma nebožákům svojí pomocí, ale proti vojákům nepořídili zhola nic. Zpráva o tom bezpráví na dvou bohatých bratrech dospěla až k uším samotného krále a ten jim vyslal na pomoc kapitána s celým oddílem vojáků, aby toho narušitele pokoje a pořádku přivedl k rozumu a vyhnal z města.

 le mládenec měl se svojí kouzelnou tornou za malou chvíli ještě větší vojsko a královského kapitána i s jeho muži odrazil, až tito museli se zkrvavělými nosy odtáhnout zpět na zámek. Král řekl: „Však já toho chlapa ještě srovnám!“ A nechal tam poslat ještě větší vojsko, které pořídilo ovšem stejně málo. Neboť ten chasník nejen, že postavil ještě více zbrojného lidu, ale aby to válčení bylo dříve u konce, nasadil si svůj klobouk, několikrát jím otočil a tu se vám spustila taková kanonáda, že celé to královské vojsko zkosila, zčásti pobila a zčásti na bezhlavý útěk obrátila. „Neuzavřu mír dříve,“ prohlásil: „dokud mi král nedá svoji dceru za ženu a neučiní mne dědicem své říše!“ Tohle nechal dát králi na vědomost a tento řekl svojí dceři: „Tak to je tvrdý oříšek k rozlousknutí! Co mi zůstává jiného, než abych udělal, co ten chlap žádá? Jestli chci uzavřít mír a uchovat si korunu na hlavě, musím mu tě dát.“ A tak slavili přenádhernou svatbu. Ale princezna byla nadmíru roztrpčena, že její muž je obyčejný člověk, který nosí na hlavě umolousaný klobouk a na zádech má pověšenou starou odřenou tornu. Ráda by se ho zase zbavila, a tak dnem i nocí přemýšlela, jak by to uskutečnila. Tu si pomyslela: „Mohla by jeho kouzelná síla vězet v tom ranci?“ Přetvařovala se a lichotila mu, a když mu srdce změklo, řekla: „Kdybys tak chtěl odložit ten ošklivý ranec, je tak ohavný, až se za tebe musím stydět.“ „Má milá,“ odvětil ženich: „ta torna je můj největší poklad, dokud ji budu mít, nebojím se žádné síly na světě.“ A prozradil jí, jakou kouzelnou mocí je ten ranec nadán.

 rincezna mu padla kolem krku, jako by ho chtěla líbat, ale místo toho mu hbitě strhnula tornu ze zad a utíkala s ní pryč. Jakmile byla sama, poklepala na tornu a poručila vojákům, aby svého dřívějšího pána zajali a vyvedli z královského paláce. Oni poslechli a falešná žena poslala ještě další vojáky, aby muže vyhnali až za hranice říše. Teď by byl býval mládenec ztracen, kdyby neměl na hlavě svůj kouzelný klobouk a párkrát jím nezatočil. Zpustila se vám kanonáda jako hromobití a všechny srazila k zemi a princezna musela sama přijít a prosit o milost. Když tak dojemně prosila a slibovala, že se už polepší, nechal se muž přemluvit a usmířil se s ní. Měla se k němu mile a přátelsky, stavěla se, jakoby ho měla velmi ráda a uměla ho po celý ten čas tak obelhávat, že jí nakonec svěřil, že ani ten ranec a všechna síla, co je v něm, s ním nic nezmůže, dokud bude mít na hlavě klobouk.

 dyž teď princezna to tajemství věděla, počkala, až jednou mládenec usnul, vzala mu klobouk a jeho samého nechala spícího vyhodit před zámeckou bránu. Ale jemu zůstal ještě kouzelný roh, a tak na něj rozhněvaně ze všech sil zadul. V mžiku se vše zřítilo na hromadu, zdi, opevnění, města i vesnice a král i princezna v těch sutinách bídně zahynuli. A kdyby na svůj kouzelný roh ještě malinko zadul, tu by se snad na jednu hromadu sesypal celý boží svět a nezůstal by kámen na kameni. Tu se mu více nikdo na odpor nestavěl a on se stal králem celé říše.

Autor: bratři Grimmové

Zdroj: http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=133

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight