Kouzelná škatulka

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 29. 3. 2016 15.46

V zahradě starého krále bylo mnoho květin, ale on se na ně nedíval s potěšením. Byly to nádherné pestrobarevné a ohnivě rudé květy. Když král procházel zahradou, clonil si oči bledou třesoucí se rukou. Ta pestrost ho unavovala právě tolik jako slavnostní zámecké přehlídky. Zatoužil po drobných polních kvítcích, které rostly na stráních jeho rodných kopců tak, jak je příroda stvořila.
A ještě na jedno své přání často myslel, když si sedal do křesla, na které mu sluha položil modrý hedvábný polštář ..... opřít svou hlavu o travnatý drn. Už ho všechno omrzelo a jenom země ho ještě přitahovala.
Chtěl odjet do svého rodného kraje už na jaře, když na břízách raší první lístečky, ale stále ho něco zdržovalo. A tak, když se vydal konečně na cestu, březové háje na stráních už hořely jako rudé podzimní pochodně. Král jel ve zlatém kočáře, který se odrážel v modrozelených jezerech a tichých říčních zátočinách jako v zrcadle. V narezlé trávě se tu ještě pásly krávy. Byl zkrátka bohatý a nádherný podzim. Král vzal s sebou tři truhly zlatých dukátů a sypal je na cestu pro radost svých věrných poddaných. Ale sám byl pohroužen do něžných vzpomínek na Maiju, svou kamarádku z dětství, kterou chtěl navštívit v rodné vsi.
A hle! Už tu byla řeka, les a stráň, místa jeho vřelých vzpomínek ..... země, která ho k sobě lákala jako mateřská náruč.
Na kopečku se na chvilku natáhl do narezlé trávy. Vybledlé, větrem pocuchané a napůl už zvadlé květinky pohlížely pokorně a plaše na zlaté květy, vyšité na jeho královském plášti.
Tak, tak! Králi se teď zdálo, že přijel už příliš pozdě. Už tu nenašel slunce, které kdysi ozařovalo jeho mládí. Ostýchavě, jako by se stydělo a utíkalo před ním, slunce pomalu klouzalo po nebi k obzoru a poslední květiny, které se ještě nejistě držely na svých stoncích, jako by samy nevěděly, zda mají zůstat nebo odejít. Žlutavé smutné světlo svítilo nad žitným strništěm. Královo srdce se sevřelo smutkem.
Chtělo se mu postát pod starou břízou, jako to dělával v dětství když ho potkalo nějaké hoře. Ale bříza už tu nebyla. Na jejím místě našel pouze omšelý pařez, kolem kterého vyrůstaly mladé olše. Posadil se tam, podepřel si hlavu rukama a zamyslel se. Nějaká zelená žabka přiskákala až k němu a s vypoulenýma očima se na něho upřeně dívala, jako by chtěla vidět, jak vypadá král. A nějaký hlemýžď, pod kterým se ohýbala tráva, prolezl kolem něho s ulitou na zádech. Starý král si pak opět vlezl do kočáru, který mu byl nyní stejně příjemný jako hlemýžďovi jeho domeček.
Jel ke starému stavení, kde bydlela Maija. V celé své nádheře vystoupil na dvorku, kde jako velcí zlatí ptáci se svěšenými křídly stály žloutnoucí stromy a tu a tam shazovaly nějaké to peříčko ..... podzimní listí.
Král se zeptal, kde může najít Maiju, a lidé mu ukázali prstem na starou šedou salaš.
Vstoupil do ní po třech vrzajících dřevěných schůdcích a ve světle, které spolu s ním proniklo otevřenými dveřmi, uviděl postel, na níž po obědě odpočívala nějaký stará žena, přikrytá kožíškem.
To že byla Maija? Posadil se k ní na okraj lůžka a začal si ji prohlížet. Její tvář byla vrásčitá jako stará kůra stromu a ústa pootevřená ve spánku se podobala tmavé nevlídné jeskyni. A zatímco se tak na ni díval, z jejích úst vylétl malý zlatožlutý ptáček. Třikrát obletěl její hlavu a pak jako sluneční paprsek začal létat v pološeru tmavé komůrky. Starý král natahoval ruce a stoupal si na špičky, aby ho chytil, ale ten obletěl opět třikrát hlavu spící ženy a zmizel v jejích ústech. Jen na její tváři zůstala po něm jakási slabá záře. A tak král poznal, že to je opravdu jeho Maija, která mu kdysi zkrášlovala svými úsměvy mladé dny. Nechtěl ji probudit a raději potichu odešel.
Vrátil se do světnice, kde pec, stůl a židle stály na svém starém místě. Jenom lidé byli už jiní.
Zatím se Maija probudila. Přišla, ale zastavila se u dveří, jako by se polekala té nádhery, která spolu s králem a jeho družinou vešla do této nizoučké světnice.
„To jsi ty, Maijo? Poznáváš mě?“ král k ní přistoupil a vzal ji za drsné upracované ruce.
„Ano, poznávám Tě,“ odpověděla Maija a její hlas zněl, jako by vycházel z nejhlubších hlubin paměti.
Král s ní hovořil a se skloněnou hlavou poslouchal, zda uslyší v jejím hlase zpívat toho zlatého ptáčka. Ale to byla asi jen chvilková hra jeho fantazie. Před ním teď stála nehezká stařena, která líbala šos jeho královského pláště, když jí nasypal do zástěry hrst zlaťáků. Pak obdaroval všechny ostatní, zvedl ze země nějaký spadlý list a odjel. Nebylo tu nic, co by si mohl vzít s sebou na památku.
Na křižovatce, kde cesta odbočovala k městu, spatřil jednoho muže s usměvavou tváří, která se mu přes všechny vrásky zdála povědomá. Sel s čepicí nasazenou do týla s nůší skleněného zboží na zádech a zpíval si.
Král ho hned poznal. Byl to August, jeho přítel z mládí, vždy samý žert a samá píseň.
To bylo ještě v dávných dobách, kdy se dobří pastýři stávali králi a kdy jejich kamarádi, kteří pásli na stráních svá stáda, to všechno uchovávali v paměti ..... ve vzpomínkách na společně prožité mládí.
„Pověz, co děláš a jak se Ti daří?' ptal se král Augusta, když před ním zastavil svůj kočár.
„Chodím od domu k domu a zasklívám stará okna novým sklem, aby se lidé veseleji dívali na ten boží svět. Sám si nežiji špatně. Každý den je dobrý, když jsme ho dobře prožili. Ale Tebe, králi, něco trápí? Vidím, že jsi nějaký posmutnělý!“
„Jak vidíš, odjíždím, ale nemám nic, co bych si vzal na památku,“ pravil král.
„Tak si vezmi tuhle škatulku!“ řekl August a vyndal z kapsy malou krabičku z obyčejného zeleného skla. „Sám jsem ji vyrobil. Aspoň budeš mít čím si krátit dlouhou chvíli!“
Král za dárek radostně poděkoval.
„Řekni si, o co chceš, všechno Ti dám!“
August sklopil oči a poškrábal se za uchem:
„Dobrá! Když už jsi tak hodný, dej mi nový diamant na řezán, skla!“ řekl. „Můj se už úplně obrousil.“
„Vezmi si tenhle,“ odpověděl král a stáhl z prstu svůj veliký diamantový prsten. „Ať Ti vždycky svítí jako slunce našeho mládí!“ objal Augusta a jel dál.
Ale sklenář rozpačitě otáčel v rukou královský dar. Měl tedy prsten, ale kde vzít diamantové kolečko na řezání skla? Král však neuměl dávat malé dárky.
Přišly bílé zimní dny. Rozkvetly ledové květy a ve vysokých oknech královského zámku celé diamantové háje, jež zakrývaly králi výhled do světa.
Král seděl večer u krbu a z dlouhé chvíle vzal do rukou skleněnou škatulku, kterou si přivezl z rodného kraje. Otevřel ji, ale škatulka byla prázdná. Už ji chtěl odložit stranou, když vtom zpozoroval, že se pod skleněným víkem něco zalesklo. Když se do skla zadíval pozorněji, uviděl tam to, co marně hledal v rodném kraji ..... svět svého mládí. Ze skla mu vystupovala vstříc mladá a usmívající se Maija, polní květiny tam rozkvétaly v celé své jarní nádheře a rudé slunce tam vycházelo a zase zapadalo za březovými háji a za kopečky.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight