Kouzelná čepička

zobrazeno 49×

Vložil(a): jitkamety, 4. 3. 2016 7.31

Stalo se jednou, že Honzík Roubal našel na smetišti za městem, kam lidé odhazují zbytečné věci, čepici. Vlastně to ani nebyla pořádná čepice, spíše turecký fez nebo něco velmi mu podobného, ale protože nemohl najít nic lepšího a protože mu včera vítr odnesl klobouk a Honzík na jiný neměl, spokojil se s ní a nasadil si ji na hlavu. Padla mu jak ulitá, jako by ji nosil odjakživa.
Možná že v ní budu vypadat jako blázen a že se mi budou lidé smát, pomyslel si, ale pak mávl rukou. Honzíkovi houby záleželo na tom, smějí-li se mu lidé nebo ne. Jen když mu dali práci a za ni kus chleba a nocích nebo nějakou korunu. Neboť Honzík neměl na celém světě živou duši, která by o něho dbala, a byl takový chudák, aby druhého takového pohledal.
„Jen když mi nebude foukat na hlavu,“ řekl si a vykročil zvesela jako vždycky, když se zrovna hlady nemotal. Šel, ruce v kapsách, a chvílemi si hvízdal. Tak došel až k velikému jabloňovému sadu, kde právě sadař česal jablka.
Tady bych mohl trhnout nějakou korunu, pomyslel si Honzík. Řeknu si o práci.
„Pozdrav pámbu, pantáto,“ povídá tomu člověku na žebříku. „Nepotřeboval byste pomocníka?“
Ten člověk se sice otočil, ale pak koukal sem a koukal tam, zrovna jako by Honzíka neviděl. Ty jsi nějaký podivín, řekl si Honzík, a nahlas povídá:
„Jářku, jestli byste nepotřeboval pomocníka.“
Tu ten člověk vyvalil oči, vykřikl „Jeminkote!“, košík s jablky nechal na větvi a svezl se se žebříku tak rychle, jako by spadl. Popadl se za hlavu, utíkal a křičel:
„Ženo, ženo! Bud jsem se zbláznil, nebo tu straší! Někdo na mne mluví, a já nikoho nevidím.“
No to ses opravdu zbláznil nebo jsi oslepl, pomyslel si Honzík a rozběhl se za ním. Když doběhl k těm dvěma, povídá:
„Neblázněte, lidi, vždyť já jsem tady.“
A tu i ta paní začala křičet, jako by ji něco uštklo:
„Jemináčku, tady straší! Pomoc, lidičky, pomoc!“
Oba vzali nohy na ramena a byli pryč, než se Honzík stačil vzpamatovat.
Teď tu stál a přemýšlel, zbláznil-li se on nebo ti lidé, nebo jak by si měl jejich počínání vysvětlit. Pak ho napadlo, že snad všechno zavinila jeho nezvyklá čepice.
„Možná že v ní vypadám nějak moc raubířsky,“ řekl si, „a že se mě proto polekali.“
Stáhl si čepičku s hlavy, chvíli se na ni díval zádumčivě a pak ji vstrčil do kapsy.
Rozhodl se, že počká na sadaře a jeho ženu a pokusí se promluvit s nimi napřed bez čepice na hlavě a pak s ní, aby se ta záhada vysvětlila. Nečekal dlouho a tu viděl, že polní cestou od vesnice se blíží zástup lidí ozbrojených klacky, kosami, ba i lovecké pušky měli někteří.
„Táhnou na strašidlo,“ povídá si Honzík, „a strašidlo jsem vlastně já. Na tuhle švandu jsem zvědav.“
Ale pak mu napadlo, že řečí ještě nikdo nevyhrál proti klacku nebo dokonce flintě a že by mohl nějakou nechtěnou slíznout, i sebral se a pelášil odtud.
Vyběhl na kopeček a seběhl s něho a pak ještě jednou nebo dvakrát a octl se v městě.
„Tady,“ povídá si, „se ztratím mezi lidmi a nikdo už mi nebude moci nic udělat.“
A jak tak chodil po ulicích a viděl svůj obraz ve skle výkladních skříní, řekl si, že by si mohl zase nasadit na hlavu svou čepičku a podívat se, jak v ní vlastně vypadá.
Postavil se tedy před výkladní skříň s umělými květinami, která měla na zadní stěně zrcadlo, aby se v něm květy odrážely.
„Nu, moc pěkně nevypadám ani bez té čepice,“ usoudil Honzík spravedlivě. „Potřeboval bych oholit a ostříhat, a lepší šaty než tyhle zapopelené a záplatované by mi taky neškodily.“ A tak trochu váhavě a nerad vytáhl čepici z kapsy a nasadil si ji na hlavu, nepřestávaje se přitom dívat na sebe do zrcadla ve výkladní skříni.
A byl by nejraději křičel zděšením. Díval se na sebe do zrcadla a neviděl se tam. Zmizel nadobro v tom okamžiku, kdy si čepici posadil na hlavu. Lidičky, tady stál Honzík Roubal a najednou je pryč! Kam jsem se ztratil? Nebo jsem oslepl? Ale neoslepl, neboť viděl všechno ostatní, květiny ve výloze i jejich odrazy v zrcadle a odrazy lidí, kteří míjeli ulicí za jeho zády. Honzík sám však jako by roztál. Štípal se, aby se přesvědčil, že vůbec ještě je. A byl. Alespoň svá štípnutí cítil velmi bolestně. Pak si strhl čepici s hlavy. A hle, zase tady stál a viděl v zrcadle svou vyděšenou a zpocenou tvář.
Tak Honzík Roubal přišel na to, jakou to vlastně sebral na smetišti čepičku. Kdo si ji posadil na hlavu, stal se neviditelným.
Nač je taková čepička, přemýšlel Honzík, takovému chudákovi, jako jsem já? Práci mi nedá a najíst mi taky nedá. To by byla tak pěkná legrace pro nějakého boháče nebo pro nějakou paničku, která ráda poslouchá, co si jiní povídají. Nebo takhle zloději, tomu by se náramně hodila. Ale Honzík byl poctivý chlapec. Pro něco však na světě musela taková čepička být. Jenomže Honzík, ať si lámal hlavu jak chtěl, nemohl na to přijít. Zahodit ji se však bál, a tak si ji posadil znovu na hlavu a vydal se na procházku městem.
Brzy shledal, že je opravdu veselé chodit mezi lidmi a vědět, že Tě nevidí. Šlo se mu tak lehce, spíš jako by létal, vznášel se, jako by ani neměl tělo. I hlad přestal pociťovat, naopak, bylo mu, jako by byl nasycen nejlepšími a nejchutnějšími jídly. To také nebylo k zahození.
A když se už dost nabažil radosti ze své čepičky, začal si také všímat toho, co se děje kolem něho. Tak poznal, že město, v němž se octl, je nějaké velmi divné a smutné město, a ještě divnější a smutnější že jsou jeho obyvatelé. Alespoň polovina jich. Neboť, jak se zdálo, polovina obyvatelstva byli vojáci a ti si vyšlapovali hrdě a ztuha, nikoho nedbali a do každého vráželi, a druhá polovina byli obyčejní občané a ti chodili jako zmoklé slepice, plížili se nahrbení a jako stíny, ani nemluvili, jen šeptali. A když se potkali dva známí, nepodali si ruce a neřekli si „Dobrý den„, jako všude jinde na světě, nýbrž zdvihli pravou nohu kolmo před sebe a zařvali:
„Kocanda!“
„No tohle,“ povídal si Honzík, „to jsem jaktěživ neviděl a neslyšel.“ A rozhodl se, že tomu musí přijít na kloub.
Tu zahlédl starou šedovlasou paní, která šla se svým synem vojákem. I vydal se za nimi a následoval je až do jejich bytu.
Byl to byt velmi krásný, Honzík takový ještě nikdy neviděl. Ale co byla platna všechna krása, když stará paní plakala.
„Nepustím Tě,“ říkala, „nikam Tě nepustím. Ten čaroděj Vás všechny oklamal a vede Vás do záhuby.“
Ale voják se rozzlobil, vypjal prsa a neprojevoval ani dost málo úcty ke své staré mamince.
„Kocanda ví, co dělá!“ vykřikoval hrubým vojáckým hlasem. „Vrátil městu čest, a my budeme za ni bojovat tak dlouho, až to celý svět uzná.“
„To je právě ten podvod,“ štkala stará paní. „Cest je v práci a v míru. Starat se sám o sebe a o své blízké a přát totéž druhým, to je čest. Kocanda Vás vede, abyste loupili. Chce dobýt světa, aby mu mohl panovat.“
Teď už Honzík Roubal věděl, na čem je. Proto tedy byli lidé v městě tak smutní, že je ovládal čaroděj Kocanda a že se jeden druhého báli. Slýchal vždycky, že čarodějové zaklínají princezny, tenhle očaroval celé město.
„Tomu se musí udělat konec,“ řekl si Honzík, „ale napřed si to spravím tady s tím zpupným klackem.“
„Na kolena!“ zahřměl na něho, „a odpros matku!“
Voják se otočil a tasil šavli, ale neviděl, na koho by měl útočit.
„Na kolena!“ zahřměl Honzík podruhé a vrazil mu takový pohlavek, až mu šavle vypadla z ruky a čepice odlétla k oknu. A voják padl na kolena a šoural se po nich plačky ke své mamince.
Stará paní se kupodivu nezdála vůbec překvapena. Pohladila smířlivě hlavu svého navráceného syna a řekla:
„Zázrak! Cekala jsem, že přijde. Ale tenhle nestačí. Ať jste kdokoli, Vy neviditelný siláku, měl byste udělat víc a zachránit celé město a kdoví, snad celý svět. Zbavte nás čaroděje Kocandy.“
„To taky udělám,“ odpověděl Honzík. „Jen mi poraďte jak.“
„Nevím,“ řekla stará paní malomyslně. „Snad kdyby mu někdo ustřihl ty jeho vousy. Má takové kníry, trčí mu pod očima jako dvě černé smolné svíce, v těch bude asi všechna jeho síla.“
Byla už tma, když došel k velikému paláci, který zářil tisíci světly. Před ním stály na stráži dvě řady vojáků s nasazenými bodáky na puškách.
Nikoho nedbaje a nikým neviděn vešel Honzík do paláce.
„Cest je mír, práce a chleba!“ vykřikl, a to se rozumí, hned vznikl zmatek.
A protože viník nebyl objeven, dal Kocanda zatknout všechny své rádce a odvést je do vězení. Pak si povolal nové, dal jim rozkazy a šel si lehnout.
Honzík se za ním vplížil do ložnice s nůžkami, které vzal s jeho stolu, a když čaroděj usnul, ustřihl mu kníry. Kocanda zařval tak hrozně, div Honzíkovi neodlítla čepice. A protože z celého paláce se začaly sbíhat stráže a v pokoji bylo téměř k umačkání, vyplížil se Honzík ven.
Druhého dne ráno měl čaroděj promluvit k vojínům odcházejícím do války. Honzík přišel na pole za městem, aby se podíval, jaký výsledek měl jeho zákrok. Ale jaký byl jeho úžas, když viděl, že Kocanda má svůj smolný, jako svíčky trčící knír, jako by mu ho byl vůbec neustřihl. Mně se zdá, že na toho chlapíka budu přece jen krátký, pomyslel si Honzík. Ale nač je mi pak má čepička, když jí nemohu pomoci těm chudákům, které se chystá pobít?
Čaroděj zahájil slavnost přehlídkou vojska, které stálo v dlouhých řadách na poli za městem. Když šel čaroděj kolem, měli všichni vojáci na pozdrav nataženou pravou nohu kolmo před sebe. Kocanda kráčel před vojáky. Honzík se za ním rozběhl a podrazil mu nohu. A jak se čaroděj natáhl, kníry mu odlétly a zapadly do hlubokého prachu. A tu vojáci i shromážděný lid začali křičet:
„To není Kocanda, to je podvodník!“
Ale Honzík překřičel všechny ostatní:
„Ba ne, lidé, je to Kocanda, ale ten je také podvodník! Chtěl Vaši zkázu. Vyžeňte ho! Ať žije svoboda!“
Tu všichni začali křičet:
„Ať žije svoboda!“ Vojáci zahazovali zbraně a občané tančili. A Kocanda jen taktak, že utekl, a od těch dob ho nikdo nespatřil.
A s Kocandou zmizela ze světa i Honzíkova kouzelná čepička, neboť Honzík ve svém nadšení vyhodil čepičku vysoko do vzduchu, a čepička letěla a letěla a nikdy už na zem nespadla.
Nebylo jí ani třeba. Protože od té doby svět žil v pokoji a v práci. Honzík se usadil u bran toho města, a když si vydělal dost peněz, koupil si chalupu a žil spokojeně až do smrti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight