Konstantin filosof

sledováno 1× zobrazeno 33×

Vložil(a): jitkamety, 17. 5. 2016 14.27

Když Konstantin s Metodějem dorazili v roce 863 na Moravu, čekala je fůra práce. Obyvatelstvo bylo zcela negramotné, i když pro to mělo celkem solidní výmluvu ..... písmo totiž u starých Slovanů dosud neexistovalo a klasická latinka nevyhovovala. Jenže to by tu ti dva úžasní bratři ani nemuseli být. Protože oba plynně hovořili staroslověnsky, písmo prostě vymysleli. A staří Slované se už nemohli na nic vymlouvat.
Další novinka byla ovšem tak dalekosáhlá, že Konstantina a Metoděje zaměstnávala až do konce jejich života a řádně zahýbala celým křesťanským světem. Velkomoravané si vymohli konání všech obřadů ve svém rodném jazyce. Konstantin to tehdy musel žehlit až ve Vatikánu, ale podařilo se. Takovéto výsady se už nikdy žádnému jinému národu nedostalo.
Slované ovšem byli paličatí i v dalších věcech. Někteří například, zřejmě to nebyli žádni troškaři, nemohli stále pochopit, proč mají vzývat jen jednoho Boha, když dřívější pohanské náboženství znalo takovou spoustu různých bohů a bohyň: za všechny jmenujme alespoň namátkou Černoboga, Dobropána, Hostýna, Jasoně, Jitřenku, Jovinu, Ladu, Ladona, Lesáka, Moranu, Nočenu, Peruna, Radegasta, Svantovíta, Velese a mnohé další.
Dochovala se mimo jiné i jedna pověst z Radhoště názorně dokumentující, že to Konstantin s Metodějem opravdu lehké neměli. To se svatí bratři dozvěděli, že na hoře Radhošti se pravidelně konávají pohanské obřady, při nichž se zarytí Slované ..... pohané klaní svým bohům a bůžkům za hrůzných orgií, které končí obětováním mladé dívky. Konstantin se rozhodl, že tam uvede vše na pravou míru a víru. Mladší Metoděj chtěl jet také, ale Konstantin dobře věděl o Metodějově slabosti pro mladé obětovávané dívky, a tak bratrovi zařídil školení velkomoravských kněží na téma ..... Hlaholice a další rozvoj Velké Moravy.
Konstantin se rozloučil, slíbil Metodějovi, že mu potom vše důkladně popíše, a odejel s nepočetným doprovodem svých učedníků.
Po několika dnech, které strávil ve voze překládáním Nového zákona do staroslověnštiny, dorazili k Radhošti. Místní obyvatelé je varovali ..... na vrcholku prý sídlí mocný Radocha, který o nějakém Kristu Ježíši nechce ani slyšet, a zrovna zítra vyžaduje ke svému usmíření mohutné obřady a srdce z těla mladé dívky.
Konstantin se však ničeho nelekl. Požádal o přístřeší, důkladně se najedl a napil a pak se připravoval duševně. Přelouskal pár kapitol z bible, zejména pasáže o apokalypse, takže už jej opravdu nic rozházet nemohlo, a pak prostřednictvím modliteb navázal spojení se svým Pánem. Ten ho ujistil, že stoji při něm, a ať se zítra bez obav do toho dá.
Ráno Konstantin s jasnou myslí jaře vykročil do hory. Jeho učedníci ho s poněkud sevřenými srdci i jinými částmi těla klopýtavě následovali. Byli přece jen v divokém kraji, civilizace daleko, kdoví na jaké zrůdné pohany tam narazí a ještě navíc možná dostanou přes držku. Inu, moc se jim nechtělo. Ale Konstantin kráčel sebevědomě a to je trochu uklidňovalo.
Prales byl v těchto místech mimořádně hustý a neprostupný, ale Konstantin Filosof kráčel zřejmě veden vyšší mocí. A skutečně: zanedlouho se před nimi otevřela paseka plná nejrůznějších kamenných a dřevěných sošek všech velikostí a tvarů zobrazujících lidské i nelidské tváře, které se nepřívětivě šklebily na všechny strany. Některým sochám šel dým z úst, jiným z uší, jiným zase sršel z očí oheň. Mezi tím se linula těžká vůně jakýchsi pálených posvátných dřev a skrze hustý kouř bylo vidět uprostřed mýtiny vysoký obřadní kámen, kolem nějž stála a rytmicky se kývala velká spousta pohanů, podivně mručících. Obřad zřejmě teprve začínal.
Konstantin odvážně vykročil z lesa a zamířil přímo k obětišti. Jeho učedníci nešťastně pajdali za ním a hořce litovali, že nemají u sebe dýku nebo meč, nebo že si aspoň v lese nevzali pořádný klacek.
Pohani brzy zpozorovali, že něco není v pořádku. Přestali mručet a kývat se a všichni se otočili k příchozím. Nevěřícně zírali, kdo se to opovažuje rušit jejich obřad.
Konstantin nasadil přívětivý úsměv a laskavě prohodil:
„Bůh s Vámi, dobří lidé!“
Pohané to jaksi nemohli překousnout, až se ozval jeden vysoký muž, zřejmě náčelník:
„A Ty jsi kdo?“
„Jsem Konstantin a přicházím až z Řecka, abych Vás na správnou víru obrátil,“ odvětil slušně a stále s úsměvem tázaný.
Slova o Řecku příliš nezapůsobila, neboť tehdy ještě nevěděli, kde to je, a ani k moři se tam ještě nejezdilo.
„A co je to ..... správná víra?“ posměšně se zeptal náčelník a důležitě se rozhlédl po procesí, které se povinně zasmálo.
„Vyzývám Vás jménem ukřižovaného Krista Ježíše, abyste upustili od svých hrozných a nechutných obřadů a začali uznávat a ctít jediného Pána našeho,“ pokračoval s laskavým úsměvem Konstantin, ale do jeho tónu se najednou dostalo cosi důstojného a přirozeně autoritativního.
„Che, hrozné a nechutné obřady! Co tím myslíš?“ zařval náčelník, teď již poněkud rozčilen.
„Že Bůh je jenom jeden,“ zvolal Konstantina a rozhodl se užívat kratších vět a pregnantnějšího vyjadřování, neboť pochopil, že ti pohané zřejmě nejsou založeni na odborné filozofické diskuse.
„Jak? Jeden bůh? Tak to je teda to Tvoje náboženství pěkná slabota,“ trochu se uklidnil náčelník a dal se do škodolibého smíchu a s ním i jeho podřízení.
„Za to Tvoje je všechno zabobona,“ kontroval Konstantin a ťal tím do živého. Zabobona byl termín velmi hanlivý a znamenal hloupou pověru. A na tohle slovo byli pohané hákliví.
„Cože?“ zrudl náčelník vzteky.
„Zabobona, všechno je zabobona,“ pokračoval Konstantin úplně klidně a to náčelníka ještě víc rozzuřilo. Všimli jste si, jak rozčileného člověka dokážete vytočit tím, že zůstanete ledově klidní? Funguje to perfektně.
„Chceš snad říct, že náš Perun je ..... “ neodvážil se náčelník doříct a jeho lidé se zhluboka nadechli.
„Zabobona!“
„Že náš Veles je ..... “ s hrůzou a mírně zlomeným hlasem pokračoval náčelník a jeho lidé přestali dýchat.
„Zabobona!“
„Že náš mocný Radocha ..... “ zašeptal náčelník s děsem v očích a jeho lidé ve strachu padli k zemi.
„Zabobona!“
„Zemřeš! Za to musíš zemřít!“ probral se náčelník z ohromení a vzápětí i jeho lidé. A začali jeden přes druhého hulákat a hrozit pěstí.
Ale Konstantin stál hrdě vzpřímen a v ušlechtilé tváři se mu nehnula ani brva. Náčelník prudkým máchnutím ruky uklidnil lid a obrátil se jedovatě ke Konstantinovi:
„Víš co? Dneska uděláme v našem obřadě výjimku. Na konci místo mladé dívky obětujeme Tebe. Zatím se na to můžeš klidně dívat, jen si Tě tak trochu spoutáme, aby ses moc necukal, až Ti budeme vyřezávat srdce z těla.“
„Ne,“ řekl klidně Konstantin, ale znělo to jako prásknutí bičem.
„Co to?“ nechápal zmatený náčelník.
„Ne. Teď se naopak budete dívat Vy,“ usmál se Konstantin a pokračoval:
„Už mě ta Vaše maškaráda omrzela. Prostě Vám oznamuji, že od této chvíle přestanete být pohany a přestoupíte na křesťanskou víru a hotovo. A tady do těch sošek a dalších nesmyslů ať uhodí blesk!“
A než se všichni vzpamatovali z tohoto nečekaného proslovu, Bůh, který to všechno z nebe sledoval a mimochodem měl z Konstantina radost, se rozhodl, že teď je ta pravá chvíle, aby svého šikovného učedníka podržel. V okamžiku zatáhl oblohu a začal pouštět blesky na všechny strany a hlavně do těch sošek a podobných nesmyslů.
Nad mýtinou hrozně burácelo a hřmělo a blýskalo se jak o soudném dni. Pohané v hrůze klesli do prachu a mezi chvějícíma se rukama, jimiž si zakrývali obličeje, viděli, jak se jejich modly a bůžci kácí, zasahováni strašlivými blesky. A blesk nejstrašlivější pak trefil samotného náčelníka ..... zbyla po něm jen doutnající černá prohlubeň. A nečekaně náhle všecko to hromování skončilo.
Konstantin vstal, důstojně si oprášil šaty, v duchu poděkoval Pánu za pomoc, podíval se na díru po náčelníkovi a pokýval hlavou:
„Takhle skončí každý, kdo bude znesvěcovat naše náboženství.“
Když to všechno pohané viděli a když takhle zažili na vlastní kůži, jakou má Bůh moc, hned se vrhali ke Konstantinovi, že už nikdy nechtějí být pohany, že budou věrnými a dobrými křesťany a ať jim hned řekne, co jako mají dělat, a že ani jejich děti nebudou pohany a už vůbec nikdo nikde a každému budou vyprávět, co viděli, a budou přesvědčovat jiné hloupé pohany, aby se stali moudrými křesťany a tak dále.
A tak jsme na Moravě už v 9. století zažili první převlékání kabátů. Konstantin se vrátil spokojen a posilněn ve své víře, jen Metodějovi to bylo trochu líto, že si bratr ani nevšiml té dívky, která měla být obětována. Ale protože i Metoděj byl mužem zbožným, rychle zahnal hříšné myšlenky, pomodlil se a spolu s bratrem se pustili do další těžké, namáhavé a nevděčné práce, která je na Moravě čekala.
Ponaučení: Jestliže neovládáš přírodní živly, raději nové náboženství nepropaguj. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
1

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Kadlecova-Alena, 19. 5. 2016, 2.03

Mila a poucna pohadka. vsem se libila

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight