Koník Ferda

Milé děti! Už chodíte do školy, učíte se číst, psát a počítat a také se učíte nazpaměť mnohým pěkným básničkám. Já věřím, že jste všechny pozorné a pilné a že se těm básničkám brzo naučíte; zato já, když jsem chodil do školy, učil jsem se básničkám těžce. Jednu z nich, „Vrabec a kůň„, jsem se nemohl a nemohl naučit, ačkoliv mi pan učitel hodně pomáhal, často i pravítkem. Ale konečně jsem se jí přece naučil a na důkaz, že se jen tak nechlubím, tak Vám tu pěknou básničku celou přeříkám:
„Nad úvozem na roštině švitořivý koník seděl,
vůkol sebe po krajině čtveračivým okem hleděl.
Vrtěl sebou, poskakoval, na pocestné pokřikoval
pronikavým hlasem svým: ,Cimčarará, čim, čim,
čim, co mám dělat, to já vím!“
Úvozem jde vrabec starý, ke koni jde, mluví k němu:
„Uteč, koni, chutě, vari! Kocouři se ženou k sněmu!
Co nevidět půjdou kolem, už se ženou tamhle dolem!“
Koník se naň podívá, usmívá se ..... usmívá.
Potom pyšně odsekne: „Našinec se nelekne!
Ať se každý o svou kůži stará ..... čim, čim, čim, čim, čimčarará!
Cimčarará, čim, čim, čim, co mám dělat, to já vím.“
Vrabec jde svou cestou dále, koník svou však vede stále:
„Hlehle pána rozumného z kraje trochu loudavého!
Jak mi s tváří učenou, s hlavou k zemi skloněnou,
moudré dává naučení! Nebojím se sedláků ..... jiných přece jonáků!'
V tom kocour divě z roští vyletí ..... chňap a chrust a kocour počne zlostně křičet:
„Co je tohle, pardyje kopyto?! Tady má být přece vrabec! My jsme se vždy ve škole učili, že nad úvozem na roštině švitořivý vrabčák sedí a ona se tu zatím na roštině vrtí stará šmaťhavá kobyla! To je podvod! Já se celou cestu těšil na vrabce, a zatím jsem si kousl do koňského kopyta! Kdo to jaktěživ slyšel, aby se kůň vydával za vrabce, pardyje klepeto! Z toho je vidět, jak je ten svět nyní samý švindl, podvod a klam, jak se všecko dobré zničí a jak se kazí i taková pěkná básnička!“
Když pak kocour mrzutě odběhl, přemýšlel kůň chvíli o těch slovech, a potom si řekl:
„Vždyť on ten kocour má vlastně pravdu! Co já se tu mám co vrtět nad úvozem na roštině a švitořit nesmysly? Nechám toho a půjdu raději hned dělat něco rozumného!“
Jak vidíte, milé děti, naučil jsem se té básničce mnohem více, než Vy se učíte, a protože nejsem ani dost málo skoupý, povím Vám o koníku ještě více. Jmenoval se Ferda a tahal vozík u jednoho pantáty. Pantáta s ním byl dost spokojen, pořádně ho krmil a vlídně s ním zacházel. Ale pak se stalo, že pantáta po strýcovi zdědil mnoho peněz, koupil si hned pěkné auto a hned po první jízdě řekl žertem koníkovi:
„A teď, Ferdo, můžeš už jít ke všem kozlům!“
A Ferda to vzal doopravdy.
Sebral svoje věci, ohlávku, chomout a pytlík s ovsem a odešel do světa. Dokud měl v pytlíku dost ovsa, tak tropil jen všelijaké rozpustilé kousky, ale když jej snědl a počínal mít hlad, nechal žertů a začal hledat nějakou práci. A to se stalo hned potom, když mu kocour řádně vyhuboval. Hledal tedy práci, a protože byl hezký koník, brzy dostal slušné místo u cirkusu, kde ho naučili různým kouskům a počítat až do deseti.
Když se ho pan principál při představení zeptal, kolik je pět a pět, zahrábl nohou desetkrát a diváci se div neutleskali, jak se jim to líbilo. Vždyť to nedokáže ani mnohý žáček v první třídě, a proto se, milé děti, nedivte, že z té slávy milý Ferda brzy zpyšněl a začal provádět své cirkusové kousky velmi nedbale.
Jednou mu dal pan principál za úlohu vypočítat, kolik je pět a pět, ale milý Ferda hrábl nohou jen dvakrát.
„Cožpak pět a pět jsou jenom dvě, vrtáku?“ rozkřikl se na něho pan principál před vybraným obecenstvem a Ferda mu žertovně odpověděl:
„Ano, pane šéf, pět prstů a pět prstů jsou dohromady dvě ruce!“ Obecenstvo se panu principálovi smálo, a proto Ferda hned po představení z cirkusu utekl, aby třeba od pana principála něco neslízl.
„Už mám věru té světské slávy dost!“ povídal si cestou ku Praze. „Od teďka budu sloužit a pomáhat jen chudým lidem!“ Bylo to na podzim a na pražských ulicích už prodávali babičky a dědečkové pečené kaštany. U jedné takové staré babičky se koník Ferda zastavil a pozoroval, jak babičce už špatně slouží paměť a jak těžko počítá i do deseti. Chvilku se na to díval a potom se babičce vlídně nabídl:
„Vy, babičko, balte kaštany a já budu počítat! Dvě a dvě jsou čtyři, tři a tři máme šest a pět a pět je deset, vašnosti, má úcta, poroučím se! Vidíte, babičko, jak to jde a běží jako po másle!“
Za chvilku bylo u babičky kaštanářky lidí jako smetí, lidé civěli s otevřenými pusami na učeného koně a kupovali kaštany ostošest. Babička sotva postačila balit, a tak není divu, že za malou chvilku měla kaštanů už jen hromádku.
„Víte co, babičko,“ povídá jí koník Ferda, „nechte balení a běžte honem domů pražit nové kaštany. Já už to zde nějak dorazím! A když už budete v tom pečení, tak uvařte také pro nás něco dobrého. Víme ..... ukuchtěte něco na zub!“
„A co třeba, vašnosti pane kůň?“ ptá se babička uctivě i radostně. „Mohou to být velectěné škubánky?“
„Ale třeba, ke všem kozlům ..... když škubánky, tak škubánky. Ale dejte do nich hodně sena, slámy, řezanky a obroku, aby byly dobré, babičko!“ odpověděl jí kůň vlídně a už zase balil kaštany a počítal. Babička spěchala domů pražit kaštany a vařit škubánky, až sejí drdůlek na šedivé hlavě třásl, a libovala si, jak teď obchod s tím koníkem pěkně půjde.
Za chvilku měl koník vyprodáno, ale lidí přicházelo čím dál tím víc a všichni chtěli mít kaštany od vzdělaného koníka. Proto se kůň Ferda dlouho nerozmýšlel, ale zapřáhl se do kaštanářské lokomotivy a spěchal za babičkou pro nové kaštany ..... jen se za ním prášilo! Lokomotiva po dláždění drnčela a za ní hejno dětí i zvědavých lidí, kteří se cestou přidávali, protože si řekli, že jistě někde hoří a že tam jedou tryskem hasiči. A tak se ten celý zástup horempádem přihnal až k babiččinu obydlí. Když se lidé dozvěděli, že nehoří a že jen koník Ferda jel pro pečené kaštany, začali se zlobit a sakulentsky hubovat, ale brzy se zase udobřili, když jim sám koník Ferda začal znovu počítat a balit tak dobré pečené kaštany, že takové jaktěživi nejedli. Babička nestačila pražit, péci a přikládat a jen taktak že chvilkami mohla přiskočit a pohladit koníka po hřívě.
A to snad Vám, milé děti, už nemusím dlouho povídat, že koník Ferda již u babičky zůstal navždycky. Babička pekla doma kaštany, koník Ferda je na ulicích prodával a oběma se vedlo velmi dobře. A když to lidem v jedné městské čtvrti zevšednělo a přestal je učený koník zajímat, sebral Ferda lokomotivu a odjel s ní do jiné čtvrti, kde znovu budil svým počtářstvím rozruch a znovu dělal podařené obchody.