Koníček Brokátek

zobrazeno 48×

Vložil(a): jitkamety, 25. 3. 2016 20.48

Jeden starý otec měl tři syny. Dva s hlavou otevřenou a nejmladšího Vaňku nekňubu.
Otec zasel pšenici a urodila se mu hustá, pěkná, jenže někdo mu ji každou noc zválel a podupal. Proto starý svým synům nařídil:
„Děti moje milé, musíte se střídat na stráži, každou noc hlídat pšenici a chytit zloděje.“ Přišla první noc.
Nejstarší syn se vydal na hlídku, ale padla na něj dřímota, a tak si vylezl na seník a spal až do kuropění. Ráno se vrátil domů a povídal:
„Celou noc jsem oko nezamhouřil, hlídal jsem pšenici. Na kost jsem promrzl, ale zloděje jsem neviděl.“ Druhou noc šel hlídat prostřední syn a taky celý čas prospal na seníku. Třetí noc došla řada na Vaňku nekňubu.
Strčil si za halenu vdolek, vzal provaz a šel. Došel na pole a posadil se na kámen. Seděl, koukal do tmy, čekal na zloděje.
Přesně o půlnoci přicválal k poli kůň, srst měl jako z brokátu utkanou ..... jedna žíně zlatá, jedna stříbrná. A jak běžel, země se třásla, z uší se mu valil dým a z nozder mu šlehaly plameny. A začal se pást v pšenici. Ale ani jí tolik nevypásl, jako podupal. Vaňka se připlížil a jediným rozmachem hodil koni na šíji ohlávku. Kůň se vzepjal ze všech sil, ale vyškubnout se nedokázal. Vaňka mu vyskočil na hřbet a chytil se ho za hřívu. Kůň s ním harcoval širým polem sem a tam, vzpínal se, vyhazoval, ale shodit ho se mu nepodařilo. Začal tedy Vaňku prosit:
„Vaňko, Váněčko, pusť mě na svobodu, zbav mě opratě a já odměním Tě za to bohatě!“
„Proč ne,“ řekl Vaňka, ,jenže jak Tě najdu?“
„Až mě budeš potřebovat, na huménko vyjdi, na nebe se koukni, třikrát bohatýrsky hvízdni, jako junák houkni: Brokátku, Brokátku, zázrakem zjev se mně, rychle jako stéblo trávy roste zjara ze země! A já hned přiběhnu.“
Vaňka nekňuba pustil kouzelného koníčka na svobodu, ale Brokátek mu musel předtím svatosvatě slíbit, že už nikdy nebude spásat a podupávat jejich pšenici. Ráno se pak vrátil domů.
„No tak, cos viděl?“ vyptávali se ho bratři.
„Chytil jsem koně se srstí jako z brokátu, jedna žíně zlatá, jedna stříbrná.“
„A kdepak toho koně máš?“
„Ale, slíbil mi, že už nebude chodit do naší pšenice, tak jsem ho pustil.“ Bratři Vaňkovi nevěřili a pořádně se mu vysmáli. Ale co je pravda to je pravda, od té noci se už jejich pšenice nikdo ani nedotkl.
Nedlouho potom vyslal car po celé říši, po všech městech a dědinách hlásné s poselstvím:
„Bojaři a lidé urození, kupci i prostí vesničané, bez prodlení vyjeďte, k mé dceři milené, přespanilé Jeleně, na námluvy přijeďte. Na svém zámku sedí, z okýnka ven hledí. Kdo až k ní doskočí, uvidí jí do očí, zlatý prsten z ruky stáhne, ten se jejím mužem stane.“
A tak se tedy v určený den vypravovali Vaňkovi bratři na cestu k carskému paláci, ne aby se sami pokoušeli k carevičce doskočit, ale aby se podívali, jak se jejím nápadníkům povede. Vaňka nekňuba škemral, že chce taky jet.
„Půjčte mi nějakého koně, třeba chromého, chci se taky podívat na přespanilou Jelenu.“
„Co Tě to napadlo, hlupáku? Chceš být lidem pro smích? Takovým jako Ty sluší dřepět za'pecí a do popela foukat.“ Bratři odjeli a Vaňka nekňuba požádal jejich ženy:
„Dejte mi košík, půjdu aspoň do lesa na houby.“ Vzal košík a dělal, že jde na houby.
Vyšel na huménko, na pláně zelené, koš na houby schoval v křoví u ječmene, na nebe se koukl, bohatýrsky hvízdl, jako junák houkl:
„Brokátku, Brokátku, zázrakem zjev se mně, rychle jako stéblo trávy roste zjara ze země!“
A už cválal z dálky kouzelný koníček, země se třese, z uší se mu valí dým, z nozder mu šlehají plameny. Přicválal a stanul před Vaňkou jako přibitý. „Copak si žádáš, Váněčko?“ Vaňka mu řekl své přání.
„Tak dobře, vlez mi do pravého ucha a levým vylez ven.“ Vaňka vlezl koníčkovi do pravého ucha a levým vylezl ven a rázem se proměnil v junáka tak sličného, že se to nedá slovy vypovědět, perem vypsat ani štětcem vymalovat. Vyhoupl se na Brokátka a namířil si to přímou cestou do města. Zanedlouho dohnal své bratry a přidal se k nim.
Bratři na něho koukali a oči jim div nevypadly. Jaktěživi neviděli tak švarného mládence.
Vaňka přicválal na náměstí, rovnou před carský palác. Rozhlíží se, všude Udí, že by jablko nepropadlo, a ve vysokém zámku sedí u okýnka carevička, přespanilá Jelena. Na ruce se jí třpytí vzácný prsten, že se druhý takový na světě nenajde, a v kráse ji žádná panna nepředčí.
Všichni přespanilou Jelenu zrovna očima hltají, ale doskočit k ní si nikdo netroufá, nikdo si nechce srazit vaz.
V té chvíli stiskl Vaňka koni mocné boky, ten frkl, zaržál, vyskočil tak vysoko, že chyběla jen tři břevna a byl by k oknu s carevičkou dosáhl. Než se lidé stačili vzpamatovat z údivu, Vaňka koně obrátil a byl tentam.
Lidé volali:
„Kdo je to? Kdo je to?“
Ale po jezdci už nikde ani stopa. Přijet ho všichni viděli, ale odjet nikdo. A Vaňka jako vítr ze sídelního města, přicválal na huménko, seskočil z koně, vlezl mu do levého ucha, pravým vylezl ven a rázem se proměnil zase v obyčejného Vaňku nekňubu.
Propustil Brokátka, vzal košík, nasbíral v lese muehomůrky a přinesl je domů.
Švegruše se na něho rozzlobily.
„Jaké houby jsi to přinesl, ty nekňubo! Ty si můžeš sníst sám.“ Vaňka se jen usmál a vylezl si na pec.
A už se vrátili bratři a vyprávěli svým ženám, co ve městě viděli:
„K paláci přijel takový junák, že si to ani představit nedovedete. Jaktěživi jsme podobného neviděli. Chyběla jen tři břevna a byl by k oknu s carevičkou dosáhl.“ Vaňka se vyvaloval na peci a jen se smál:
„A dívali jste se dobře, bratříčci? Třeba jsem to byl já?“
„Kde by ses tam vzal, ty nekňubo? Jen lež dál na peci a chytej mouchy!“ Druhého dne se bratři zase vypravili do města a Vaňka zase popadl košík a šel na houby.
Vyšel na huménko, na pláně zelené, koš na houby schoval v křoví u ječmene, na nebe se koukl, bohatýrsky hvízdl, jako junák houkl:
„Brokálku, Brokátku, zázrakem zjev se mně, rychle jako stéblo trávy roste zjara ze země!“
A už cválá z dálky kouzelný koníček, země se třese, z uší se mu valí dým, z nozder mu šlehají plameny.
Přicválal a stanul před Vaňkou jako přibitý.
Vaňka mu vlezl do pravého ucha, levým vylezl ven a v ten ráz byl z něho junák jako květ. Vyhoupl se na Brokátka a namířil si to k paláci.
Kouká, na náměstí je lidí ještě víc než posledně. Všichni carevičku obdivují, ale nikdo se nemá ke skoku. Kdo by si taky chtěl srazit vaz.
Vaňka stiskl koni mocné boky, Brokátek zaržál a vyskočil tak vysoko, že chyběla jen d\ě břevna a byl by k oknu s carevičkou dosáhl.
A Vaňka zase koně obrátil a byl tentam. Přijet ho všichni viděli, ale odjet nikdo.
Na huménku Brokátka opět propustil a sám šel domů. Vylezl na pec, seděl tam, čekal na bratry. Sotva bratři přijeli, hned se dali do vyprávění:
„Víte, že ten junák přijel zas? A chyběla už jen dvě břevna a byl by k oknu s carevičkou dosáhl!“ Vaňka povídal:
„A nebyl jsem to náhodou já, bratříčci?“
„Ty seď na peci, hlupáku, a mlč!“
Třetího dne dal car zase rozhlásit své pozvání. Bratři se chystali na cestu a Vaňka žadonil:
„Půjčte mi nějakého koně, třeba docela špatného, pojedu s Vámi.“
„Jen seď doma! Na Tebe tam tak zrovna čekají!“ A víc se s ním nedohadovali a odjeli.
A Vaňka hned na huménko a Vaňka hned do údolí, na nebe se koukl, bohatýrsky hvízdl, jako junák houkl:
„Brokátku, Brokátku, zázrakem zjev se mně, rychle jako stéblo trávy roste zjara ze země!“
A už cválá z dálky kouzelný koníček, země se třese, z uší se mu valí dým, z nozder mu šlehají plameny. Přicválal a stanul před Vaňkou jako přibitý. Vaňka mu vlezl do pravého ucha, levým vylezl ven, změnil se v junáka krev a mléko a vyjel tryskem k carskému paláci.
Přijel před vysoký zámek, popohnal Brokátka bičem, ten zaržál, až se nebe zachvělo, vzepjal se ke skoku a doskočil do okna.
Vaňka políbil carevičku na ruměné líčko, stáhl jí z prstu vzácný prsten, obrátil koně a odcválal. V zástupu to zašumělo, lidé se dali do křiku:
„Zadržte ho! Chyťte ho!“
Ale Vaňka zmizel, jako by se do země propadl.
Propustil Brokátka, přišel domů, jednu ruku ovázanou špinavým hadříkem.
„Copak se Ti stalo?“ ptaly se švegruše.
„Ale hledal jsem houby a píchl jsem se o haluzku.“
A už lezl na pec.
Bratři se vrátili a začali vyprávět, co a jak.
„Kdybyste viděly, ženičky, jaký skok ten junák dnes udělal, že až k carevičce doskočil a prsten jí z ruky stáhl!“
Vaňka seděl za komínem a spustil zas stejnou písničku:
„Třeba jsem to byl já, bratříčci.“
„Seď na peci, nekňubo, a nemel hlouposti!“
Vaňka to nemohl vydržet, tuze se mu chtělo podívat se na drahocenný prsten. A také to udělal, ale sotva hadřík rozmotal, jako by ve světnici plamen vyšlehl.
„Přestaň si hrát s ohněm!“ vykřikli bratři. „Ještě podpálíš chalupu. Nejlíp bychom udělali, kdybychom Tě z domu vyhnali!“ Vaňka na to ani muk.
Za tři dny vydal car nové provolám, aby všechen lid z celé říše přišel k němu na hostinu, a že nikdo nesmí zůstat doma. Kdo pohrdne jeho carským pohoštěním, tomu dá hlavu srazit.
Proti takovému rozkazu se nedalo nic dělat, bratři jeli na hostinu a tentokrát s sebou museli vzít i Vaňku nekňubu.
Přišli tam, posadili se k dubovým stolům s vyšívanými ubrusy, pili, jedli, řeči vedli. A Vaňka si zalezl za pec na pekelec a seděl tam.
Přespanilá Jelena chodila od stolu ke stolu, nalévala hostům víno a medovinu a přitom se bedlivě dívala, jestli některý z nich nemá na ruce její zásnubní prsten, podle kterého by poznala svého ženicha. Ale ať hledala jak hledala, u nikoho prsten nenašla. Všechny obešla, zbýval už jen Váněčka. Seděl za pecí v šatech jako otrhánek, s jednou rukou zavázanou hadříkem.
Bratři koukali a v duchu se divili: No ne? Carevička nese víno i našemu nekňubovi!
A přespanilá Jelena podala Vaňkovi pohár a ptala se ho:
„Pročpak máš, mládenče, ovázanou ruku?“
„Byl jsem v lese na houbách a píchl jsem se o haluzku.“
„Rozmotej ten hadřík a ukaž mi to!“
Vaňka rozmotal hadřík, a sotva ho rozmotal, všechno kolem se zrovna rozsvítilo, jak zásnubní prsten na jeho prstě zazářil.
Carevička se zaradovala, vzala Vaňku za ruku, dovedla ho k svému otci a řekla:
„Tohle je můj ženich, tatíčku.“
Pak se Vaňka umyl, učesal a převlékl, a najednou tu nestál Vaňka nekňuba, ale junák nad junáky. Nikdo by ho byl ani nepoznal. Hoj, to byla slavná svatba! Hoj, to byly slavné hody! I já přišel na hostinu, dostal pivo, medovinu a byl bych pil s nimi dál, jenže se mi zvrhl džbánek a všechno jsem rozbryndal

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight