Konec Skoupé Lhoty

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 17. 5. 2016 14.26

Konec Skoupé Lhoty

Za onoho času, kdy při muzikách každý ctíval basu, kdy se v hospodách pívalo z cínu a prastaré písničky svítily ještě novotou, stávala u silnice nad břehy řeky Vydrůvky, asi tak sto dvacet sáhů od toho místa, kde dnes nestojí načisto nic, vesnice, která dostala jméno Skoupá Lhota.
A věru všichni široko daleko věděli, jak přišla k tomu jménu. Zdejší sedláci byli tak chamtiví, že byli ochotni prodat i vlastní babičku, aby získali do kopy nový groš. Bohatství je od Pánaboha, říkali si, kdo šetří, má za tři, kdo umí šikovně prodat, ten má za šest, a kdo si ještě k tomu něco přičinlivě přišmejdí a přikradne, ten má docela za devět. Chudoba jim byla protivná, zdálo se jim, že chudák už hladovým kukučem ukrádá bohatému z talíře, a proto se skoupolhotskými chudáky a chalupníčky zatočili zkrátka.
Nejdřív jim upřeli drobná políčka a přifařili je ke svým lánům, pak jim dali chaloupky na buben, nakonec si z nich ze všech nadělali hladové podruhy a nádeníky a jíst jim dávali jen tolik, aby mohli dřít a neumřeli.
„Za co my na Vás, Vy páni sedláci, děláme?“ žalovali si podruzi a nádeníci, „jen za tu černou zem, co po ní chodíme!“
Nakonec, když už to se sedláky vydržet nemohli, utekli všichni podruzi i nádeníci do světa, jisti, že nemůže být nikde jinde kout, kde by se jim mohlo vést ještě hůř než ve Skoupé Lhotě.
A tak zbyli jen bohatí sedláci mezi sebou a lebedili si, teď že jim bude hejsa a ejchuchů, když chudáky ze vsi vystrnadili a nebudou se muset dívat na tu protivnou hladovou žebrotu. Ale brzo jim v poli začaly chybět pracovité ruce nádeníků a podruhů, které dřív dřeli bez nože: z pouhé země, aťsi je sebetučnější, masopustních kobližek nenapečeš, a bez lidského potu vyroste i na nejlepším poli jen svízel a lebeda.
„A načpak je nám polní dřina?“ řekli si skoupolhotští sedláci nakonec, „budeme radši obchodovat, přitom se chytrý člověk tak nezapotí!“
Císařskou silnicí projížděli skrze Skoupou Lhotu kupci se širokými vozy, plnými suken, kovaného zboží i koření. Těm začali Skoupolhotští prodávat, co jen se dalo. Napřed úrodu nastojato, ovoce na stromech a včelí roje dřív, než usedly na česno, pak i holuby ve vzduchu, zajíce v běhu a makovice, když pole stálo ještě v květu. Truhly se tím obchodem plnily a stavení prázdnila.
„A načpak nám vlastně prázdná stavení?“ říkali si moudří Skoupolhotští, už docela posedlí obchodem a mamonem, a začali prodávat kamenné veřeje, šindele na střeše, žlaby z chlévů, řetězy, hřebla, ošatky, líšně, rozporky, zákolníčky, a nač vůbec ve stavení přišli. Truhlice už jim praskaly zlaťáky, ale těm chamtivcům to pořád nestačilo. Kterémusi ťulpasovi prodali všechno světlo ve světnicích, vzduch mezi okny, právo pouštět kouř komínem, a dokonce každý i ty dva tři korce modrého nebe, které se vznášelo nad jeho usedlostí.
Jednoho dne už neměli nic než truhly. Jeli tenkrát Skoupou Lhotou kupci, práskali na návsi biči a provolávali z plných hrdel:
„Sousedi, miláčkové, copak dnes máte na prodej?“
Skoupolhotští sedláci se podrbali za uchem, bylo jim líto propustit kupce jen tak, bez nejmenšího výdělečku, bez nejmenšího užitečku, i začali jim nabízet písek z potoka, neb i to prý se může k ledačemus hodit, a někde v kraji, kde není louží ani rybníků, je po něm třebas velká sháňka. Ale kupci přece jen toužili po něčem jinačím.
I pojali někteří sedláci domněnku, že pásek na kalhotách je zbytečná věc. Stačí, vypneš-li pořádně břicho, kalhoty to udrží stejně. Vytahovali tedy opasky a házeli je kupcům, a pobírali za ně tři bílé penízky za kus. Ti nejlačnější a nejchamtivější byli ochotni prodat vlastní krk, dovedou-li si jej kupci bez újmy a poškození těla vzít; zdálo se jim, že krk je věc zhola zbytečná, protože hlava může docela dobře sedět rovnou na ramenou.
Třetí přišli na nápad zdánlivě nejrozumnější: vysypali jednoduše své zlaťáky z truhel a prodali samotné truhly, každou po deseti groších dobré váhy. Kupci skoupili, co jen se dalo, a odharcovali cestou k černým lesům. Skoupolhotští zůstali se svými blysknatými hromadami uprostřed pusté noci a čekali, až ten nejmoudřejší dostane nápad, co teď.
Ignác Pyškytle, jenž býval starostou, dokud neprodali obecní úřad i s bubnem a rychtářským právem, a který měl ve vsi největší a taky nejchytřejší hlavu, nadhodil sousedům, že by se měli hnout z místa. Široko daleko je přece všecko vyprodáno. Snad bude nejlíp zajít ještě trochu dál do černých lesů, které se táhnou na míle daleko až k Boromyšli, a prodávat při cestě borové, smrkové, jedlové, klenové i bukové dřevo, aby jim hromádka majetečku dál rostla.
„Ale jak máme prodávat, když nemáme sekyry na kácení?“ ptali se někteří z méně chápavých.
„Nastojato, jak jinak!“ vychechtl se jejich přitroublosti Pyškytle, a už si lámal hlavu, jak vzít penízečky co nejbezpečněji s sebou. Zavázal ženě podolek a dal jí do něho dobrých čtyřicet kop, až se chudinka prohýbala. Dětem utáhl košilky kolem krku i na rukávech provázkem a rovněž je celé naplnil zlaťáky a stříbrňáky. Sám si usypal do všech kapes, do dřeváků, do měchuřiny na tabák, za košili, pod čepici i do obou nohavic. A ještě mu zbyla na hromádce pěkná sumička tolárků, grošů, dukátů s ouškem i s dírkou, bílých penízků a trojníčků.
Co s nimi? Poručil ženě, aby si nabrala do obou hrstí, kolik jen pobere a unese, a dětem rovněž. A znovu zbylo, i když se hromádka přece jen umenšila. Tu připadl Ignác Pyškytle na novou myšlenku, která měla mnoho výhod. Žena byla namoutě příliš řečná, a děti zase příliš často hladové. Nakázal jim tedy, aby všichni otevřeli ústa, a nastrkal jim tam do sousedství jazyka ostatní penízky, do velké huby tolary a dukáty, do malých hubiček jen grošíky a bílé penízky, a tomu nejmenšímu Pyškytlátku aspoň tři trojníčky na jazyk. Zbytek si pobral do hrstí, a na návsi zůstal už jen jedinký tolar, velký jako mužská dlaň. K tomu si Ignác Pyškytle klekl, sebral jej opatrně do zubů, a pak se vztyčil, dík své moudrosti opravdu připraven na cestu. Ostatní Skoupolhotští se hlasitě zaradovali z důvtipu souseda Pyškytle a všichni učinili po něm. Pak se dali na cestu k lesům tím směrem, kudy předtím odjeli kupci.
Jediná Zuzana Havránková, šenkýřka na Malovánce, zůstala v opuštěné vsi u řeky. Nebyla ze Skoupé Lhoty, nýbrž ze zájezdní hospody Čeřenu, půl šesté míle odtud na východ, a tak nebyla zachvácena místní chamtivou nemocí. Před rokem si ji sem přivedl šenkýř Havránek, a věnem dostal dvě stě beček červeného vína. Ale než se vůbec dověděl, jaký vyženil poklad, pokopal jej kůň tak tuze, že se šenkýř za tři dni odebral pod drnovou střechu. A tak víno, které mohl s rozkoší popíjet, zůstalo nedotčeno, a tím dlouhým čekáním nabývalo jiskry ještě jiskrnější.
„Jen jděte, bachratci!“ zahrozila Zuzana pěstí za Skoupolhotskými, „pořádnému člověku jste byli jenom pro vztek! Táhněte své neduživé hnáty a vodnatelné pupky, jen se kymácejte, Vy živé okapy, kam Vás kukadla ponesou!“
A když jí sešli z očí, vyběhla na zahradu, po žebříku vystoupila na hrušku jakubku, pojídala slaďounké žluté plody, které zrovna na jazyku tály dobrotou, a vyhlížela na daleký záhyb silnice, nepřijíždějí-li odtamtud nějací švarní formani, aby ji obveselili a zkrátili její vdovskou samotu.
Zatím kupci, kteří skoupili truhlice Skoupolhotských, vjeli hlouběji do černých lesů až k Sedmi křížům, na to místo, co jednou pobili loupežníci celou bohatou svatbu. Jen tam vjeli, smrčí se zavlnilo a větvičky po obou stranách lesa zapraskaly.
„Prachsec mazec! Loupežníci,“ vyjekli kočí a úlekem pouštěli opratě.
„I kdepak loupežníci,“ chlácholili je kupci, třebaže sami měli strachu plné nohavice, „smeček si tam zaskotačil! Koukněte, jak nás pozoruje skrze houšť! Mrcha veverka tam tropí své špumprnákle! Copak nevidíte, jak mele ocáskem?“
Ale kočí měli pravdu a kupci ne. Vzápětí se ukázalo, že dvojice srních světel jsou otvory dvojitého ústí strašné kulovnice, která tu ostatně nebyla sama, nýbrž s mnoha družkami, a že veverčí ocas nepatří k nějaké rezavé skotačilce, nýbrž ke klobouku samotného hejtmana Laubrdóna, jenž vyrazil pokojným formanům v cestu:
„Krucityrken, pišvonckalibr, hned dejte ty bedny dolů, jestli nechcete být o vlastní hlavy kratší!“
Jen to dořekl, zahvízdaly loupežnické jatagany, křivá ostří olízla vzduch, zasyčela jak hadí jazyky, a už už srubnout ubohým kupcům nevinné hlavičky. Ale jeden kupec, jménem Emanuel Jelínek, člověk světem protřelý, a proto kurážný, neztratil hlavu ani v tak zoufalém okamžiku.
„S odpuštěním, pane loupežníku,“ prohodil oulisně, jako by másla ukrajoval, „takový obchod by nebyl od nás ani trochu počestný. Na mou čest! Vždyť nevezeme nic než bedny, jak liběji spatřovat, a v těch bednách kromě vzduchu jenom rodinky červotočů!“
„Kampak ty bedny?“ zahřímal hejtman Laubrdón, a prosekl jedno víko šavlí.
„Na trh, vážený dobrodince, aby obchod nestál. Velký obrat a malý zisk, to je, prosím, naše kupecká zásada a heslo!“
Nemnohými, zato však přesvědčivými slovy se jal velkému loupežníku vykládat své kupecké zásady, aneb jak z velkého peníze udělat tři menší, a z těch tří menších obratem čtyři a půl velkého. Tak Laubrdóna utvrdil o pravdivosti svých slov, že hejtman rozmrzele poručil svým kumpánům, aby zastrčili jatagany do pochev a schovali prach z pánviček do kapes, dřív než jim zbůhdarma zvlhne.
Kupec Jelínek pak jako protislužbu a částečně také z vděčnosti sdělil hejtmanu Laubrdónovi, odkud ty bedny pocházejí a jaká v nich byla žlutá včelstva, než je ve Skoupé Lhotě naložili na vozy.
„Avantý tutý kvantý!“ vykřikl Laubrdón svůj hejtmanský rozkaz, jakmile zvěděl o skoupolhotských zlaťácích, zamával jataganem nad hlavou, až povětří zasyčelo, a v čele svých hord se vrhl na cestu ke Skoupé Lhotě. Netušil, že mu jdou Skoupolhotští sami vstříc.
Ale jen vyjel za první zatáčku k té smutné doubravě, spatřil v dálce v silničním prachu hejno poutníků. Slunce rozehrávalo těm ošumělým pocestným na ústech podivuhodně třpytné úsměvy, nepochopitelné tak dlouho, dokud se k nim loupežníci nepřiblížili na dvacet koňských ohonů.
Teprve tehdy pochopil hejtman Laubrdón, že všichni pocestní, ač tuze skromně oblečení, nesou v zubech zlaťáky, a zručným pohybem ruky, aniž opustil koňské sedlo, si je bleskurychle vybral jako samozřejmou daň.
„Víc už nemáte, miláčkové?“ řekl jim téměř vlídně, neboť byl pro začátek spokojen. Ale nikdo z pocestných nebyl s to odpovědět, a tak Laubrdón poznal, že ti chamtivci mají zlata plné huby až ke chřtánům. I neváhal ani chvilku, a začal z nich zlaťáky vytloukat způsobem, který pero pro tu hrůzu ani vypsat nemůže. Vousatí starci, jinoškové sotva škole odrostlí, třaslavé báby i mužové v plném rozkvětu sil, všechno to bylo bito na jednu hromadu, dokud neodevzdali loupežníkům poslední trojníček. Potom je rozehnali po lesích jako divokou zvěř.
Tři dni a tři noci loupežníci pod vedením hejtmana Laubrdóna sbírali a vytřepávali dukátky, groše, tolárky i bílé stříbrné penízky z měchuřin, čepic, urvaných rukávů, a když to všechno snesli na jednu hromadu, napočetl hejtman Laubrdón s pěti pomocníky, že je toho osmnáct tisíc dvě stě sedmdesát šest tolarů velkých s ouškem, třináct tisíc pět set třicet čtyři s dírkou v okraji proraženou, čtrnáct tisíc devět set šedesát dva bez dírky i bez ouška, dále jedenadvacet tisíc šest set čtyřicet dva dukáty s obrazy sedmi císařů, devíti králů, sedmnácti knížat, pěti arcivévodů, tří falchrabat, dvou kurfiřtů, jedné královny a jedné papežky, šest tisíc šest set šedesát šest kop stříbrných grošů, kopa jako kopa po šedesáti kusech, dva centnýře penízků bílých a trojníčků nepočítané.
Den a noc se dělili, a pak se rozhodli, že pojedou na hospodu Malovánku a tam že si dají bene. Napěchovaní penězi, až přetékali, přijeli loupežníci ostrým klusem ke vratům Malovánky. Šenkýřka Zuzana opět seděla na hrušni jakubce, okusovala s rozkoší medové plody a dívala se k obzoru, nepřijíždí-li odněkud švarní formani. Jak ji lupiči spatřili, rovnou na koních vrazili do zahrady a častovali šenkýřku peprnými průpovídkami.
„Dejte mi pokoj, otrapové,“ smála se jim Zuzana, „jedna hruštička je mi sladší než věrtel lichotek a laškování od takových odřihostů!“
Tu oni sesedli, přivázali své koně k plotu a žertem začali škemrat, ať jim paní šenkýřka jednu hruštičku hodí, aby mohli zkoumat rozdíl těch sladkostí. Hodlali toho sbírání využít k všelijakým troufalostem a nepřístojnostem! Ale Zuzana byla chytrost sama, a věděla, jak na ty mameluky! Vybírala zrovna ty hruštičky, do nichž byli zakousnuti zlatočerní sršni, a házela jimi tak, aby pichlavá zvířátka dopadala přímo na loupežnické tváře, nosy a brady.
„Ouvej, achich, běda!“ vykřikovali ti zlomvazové jeden přes druhého, ale třebaže jim po žihadlech huby pálily, otékaly a svrběly, nepřestali žadonit a znova se vraceli pod hrušni.
V tu chvíli Zuzana ulomila celý věník s hruštičkami, dobře vědouc, že se mezi temně zeleným voskovým listím ukrývá kulaté sršní hnízdo, a rychle hodila tu větévku loupežníkům pod strom. Loupežníci se vrhli po věníku a začali se o něj rvát, neboť jej každý chtěl získat pro sebe jako znamení zvláštní přízně. A tak si nevšimli sršánů, dokud celé hnízdo rukama nepobořili a nerozdráždili.
„Mordelement! Himllaudón! Sakrblé! Maladeto! Basamandžárom!“ řvali pak jeden přes druhého, plácajíce se nečistýma rukama do vlastních obličejů. Ale ať dělali, co dělali, sršánů už se nezbavili.
Za chvíli se natáhli jeden přes druhého na trávu, úpěli, skojíkali, blábolili, proklínali a zapřísahali Zuzanu, aby jim na břehu Vydrůvky narýpala mokrou hlínu a připravila z ní obkladky na obličej i na docela zateklé oči, jinak že pro tu palčivost a žahavost na tom místě plamenem shoří. Hejtman Laubrdón byl žahnut sršáním jedem pětačtyřicetkrát, zranění ostatních se počtem pohybovala mezi šestnácti a padesáti osmi.
Zuzaně však bylo jasné, že má před sebou mordýře a vyvrhele lidského pokolení, kteří nikdy nelitovali ani děťátek, ani žen, ani starců, a proto pokládala jakékoli milosrdenství k těm slotám za nepřípadné.
„To se ví, miláčkové, hned Vám spěchám na pomoc, jak jen to slabá ženská dokáže,“ křičela hodně nahlas, ale místo obkladků s tišivou hlínou si přichystala široké pruhy plátna, potřené ptačím lepem z utlučeného jedlového jmelí. Jednomu po druhém ty flastry lípala přes oči, až jim ta nectná kukadla navždycky oslepila. Pak je po pořádku i na přeskáčku mlátila kyjem, a tak je přitom brala na paškál, až ztráceli vědomí i dech.
Všechny peníze, které se z nich přitom vykutálely, sebrala později na jednu hromadu a těla loupežníků svrhla z vysokého břehu do proudící řeky Vydrůvky. Nikdo z těch vyvrhelů nepostřehl, jak bitý kamarád úpí, protože byl každý z nich sdostatek zabrán do vlastního kňučení, fňukání, halasení, vytí a povykování, a možná že ani sami nerozeznali, zda to jimi škube bolest ze sršáních bodnutí nebo z šenkýřčina obušku.
Tak šenkýřka Zuzana samojedinká přemohla hordu loupežníků a získala tolik zlata, kolik ho jen skoupolhotští sedláci a po nich mrchy loupežníci mohli unést. A protože se Skoupolhotští už nikdy do vsi nevrátili, a protože Zuzana nemohla tolik peněz sama do smrti spotřebovat, rozdávala je mimojdoucím. Chlapcům po tolaru, mužským po dukátu, děvčatům zlaťáky s ouškem nebo s dírkou, babičkám po groši na rosolku, dědkům půl kopy na tabák, šlejfířům, harfenicím, kalounkářům, olejkářům a vůbec lidem světem jdoucím vždycky plnou hrst, a dětem aspoň ty malé bílé stříbrňáčky

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight