Kokořínský rytíř

Kterak lapkou byl a princeznu pro sebe uloupil, ale ona jeho ženou být nechtěla a raději by byla zemřela, kdyby se nad ní stařena nesmilovala a nezachránila ji

V kokořínském dolu stojí hrad Kokořín a nedaleko něho jsou zbytky tvrze. Kdysi kolem dokola nebyla žádná vesnice, jenom nahoře na Hradsku byla osada a o té věděl málokdo. Bydleli tam poddaní kokořínského pána a pracovali od rána do večera na polích nebo doma za stavem. Protože z Kokořína na Hradsko nevedla žádná cesta, jenom skrytá stezka ve skalách, nechal kokořínský rytíř udělat přes dolinu kožený most a jezdil po něm s koněm na druhou stranu.
Jednou si přivezl na svůj hrad odkudsi krásnou princeznu. Byla to mladá panenka a křehoučká jako pápěrka. Neměla ho ale pranic ráda, ať se jí rytíř vemlouval sebelíbeznějšími slovy.
„Odvez mne domů k otci,“ prosila ho princezna. „Dobře víš, že se Ti za to bohatě odmění.“ Ale rytíř se jenom smál.
„Co bych Tě vozil zpátky, když jsem si Tě přivezl pro radost. Chci, abys byla mou ženou. Můj hrad se zdaleka nevyrovná zámku Tvého otce, ale mám tolik pokladů pod zemí jako nikdo jiný na světě. Když si mne vezmeš za muže, budeš paní na Kokoříně.“
Princezna nechtěla o svatbě ani slyšet. Znovu se dala do pláče a nebyla k utišení, až se na ni rytíř rozhněval.
„Dost toho pláče! Zůstaneš tady a klíčnice se o Tebe bude starat, abys něco neprovedla. Hleď si všechno brzy rozmyslet!“
Potom zavolal starou Hátu, která byla jeho nejvěrnější služebnicí a znala ho už odmala. Když přišla, usmívala se na oba bezzubými ústy.
„Neboj se, nic zlého se Tvé panence nestane. Nikdo jí na hlavě nezkřiví jediný vlásek,“ vzala princeznu za ruku a odvedla ji.
Na hradě bylo plno zbrojné čeládky a koně stáli v konírně připraveni vždy vyjet. Rytíř se svými lidmi zajížděl daleko do kraje a povídalo se o něm, že je lapka a mordýř. Princezně bylo smutno mezi hradními zdmi a pořád plakala, přesto měla všechno, nač si jenom vzpomenula. Stará Háta pro ni vyvářela panská jídla a nic jí nechybělo, jenom svoboda.
Rytíř se svatbou nepospíchal. Myslel si, že se princezna přece jen umoudří. Ona však chodila po hradě jako tělo bez duše. Když vyhlédla oknem, viděla kolem dokola jenom samé skály, na kterých hnízdila hejna ptáků. Když vyběhla na dvůr, kolem dokola byla vysoká zeď a nad ní obloha. Zašla tedy za starou Hátou do kuchyně, aby si popovídala.
„Copak, panenko, máš zase pláč na krajíčku?“ ptala se klíčnice. „Vždyť se takhle jenom usoužíš a nebude Ti to k ničemu dobrému. Jak se znelíbíš našemu rytíři, najde si jinou panenku a s Tebou bude zle.“ Když to princezna uslyšela, lekla se. „Ty tedy myslíš, že by mne neodvezl k otci?“
„Bláhová panenko, na to ani nemysli! Odtud se už nikdy nedostaneš, když náš pán náhodou nerozhodne jinak. Kdo se mu jednou postaví, toho bez milosti zavře do vězení a živý odtud nevyjde.“
Princezna poznala, že to s ní stará Háta myslí poctivě, a tak se snažila získat její přízeň.
„Já nejsem z obyčejného rodu, ale knížecího. Kdybys mi odtud pomohla, do smrti by ses měla dobře. Můj otec by se Ti bohatě odměnil.“
„Takhle nikdy nesmíš mluvit!“ okřikla ji Háta. „Nevíš, kdo nás tu může poslouchat, a já bych nechtěla k vůli Tobě přijít o hlavu. Je mi Tě líto, ale už dlouho věrně sloužím našemu rytíři. Vím, že dělá mnohé, co by dělat neměl, já ho však soudil nebudu. Jestli chceš být poslušná a nebudeš plakat, pokusím se Ti pomoci.“
Od té doby byla princezna jako vyměněná. Každý den pomáhala Hátě v kuchyni, aby jí ušel čas. Když se rytíř vrátil domů, vždycky se zavřela ve své komnatě a odtud nevyšla, dokud byl na Kokoříně. Pán se často ptal staré Háty, co dělá princezna, ale ona jen mávla rukou.
„Nevím, jestli jsi udělal dobře, žes k nám přivezl tu křehotinku. Ta panenka se nehodí do naší samoty a brzy Ti uvadne, dřív než se naděješ. Žádnou radost z ní mít nebudeš.“
„Hloupá nejsi, babo! Ale já jsem se rozhodl, že budu mít ženu z urozeného rodu, a ona se mi zalíbila. Ještě nějaký čas počkám a uvidím, jak a co bude. Zpátky ji dovézt nemohu, protože by nás vyzradila.“ Potom se najedl a napil a šel spát. Háta uklidila se stolu a dlouho ještě něco dělala v kuchyni. Když byl všude klid, v vtáhla ze staré truhly něco ze svých starých šatů a zašila na nich díry. Všechno sbalila do rance a odnesla k princezně.
Druhého dne se rytíř rozhodl, že se pojede podívat na Hradsko. „Pojď mi, Háto, odemknout kožený most!“ rozkázal jí. „Zpátky se vrátím až k večeru. Než slunce zapadne, můžeš mne čekat.“
Klíčnice měla ode všeho klíče, i od koženého mostu, který se jedním otočením klíče napnul tak, že po něm jezdec s koněm mohl přejet na druhou stranu. Když se znovu klíčem otočilo v zámku, most se uvolnil a visel nad korunami stromů jako černý mrak.
„Kde jsi, babo?“ křikl rytíř, když se zdržela ještě v kuchyni.
„Už běžím, panáčku, jenom jsem odstavila mléko z ohniště,“ řekla mu Háta, která tajně princezně nařídila, aby se hned převlékla do jejích starých šatů a čekala na ni, až se vrátí. „A taky jsem byla nakrmit Tvou hrdličku, aby lépe zpívala.“
„To je dobře, že se mi staráš o princeznu,“ usmál se rytíř. „Až přijedu, musím si s ní promluvit. Déle už nebudu svatbu odkládat.“
Háta honem běžela za rytířem do konírny a pomohla mu osedlat koně. Potom ho vyvedla až k mostu na skalisko. Klíčem otevřela zámek a most se vzklenul na druhou stranu. Rytíř pobodl koně a vyjel. Stará Háta se za ním dívala a nespustila z něho oči. Když byl s koněm uprostřed mostu, rychle otočila klíčem a on se propadl nad korunami stromů. Kůň s rytířem se zřítili do doliny. Ozval se výkřik, jako když havran zakrákorá, ale voda hrčela v potoku přes kameny a stráže nic neslyšely.
Stará se rozběhla ke studni a hodila klíč do hlubiny. Potom pospíchala do dvora pro princeznu. Stráže chodily po hradním ochozu sem a tam, nikoho z nich nenapadlo, že už kokořínský pán nežije.
„Pospěš napřed, panenko! Tímto klíčem otevři branku a sejdi dolů k potoku. Ničeho si nevšímej a dělej, jako bys máchala prádlo. Já přijdu za Tebou jinudy.“ Princezna sebrala košík a dala do něho něco prádla. Potom vyšla brankou z hradu, jak jí Háta poradila. Sešla opatrně až k potoku. Stráže na ni cestou volaly, aby se tam neutopila, ale nikdo v ní princeznu nehledal.
Najednou za ní zarachotilo u potoka kamení a objevila se stará Háta. Na zádech nesla veliký uzel a ztěžka se opírala o hůl. Bylo vidět, jak je ustaraná. Ani si neoddechla a hned řekla:
„Pospěšme, panenko! Honem musíme odtud, než přijdou stráže na to, že jsem je oklamala.“
Princezna nechala prádlo v potoku a pospíchala za Hátou. Šly ještě kousek kolem potoka a potom zahnuly nahoru do skal. Po staré stezce se dostaly brzy z Kokořínského dolu, pak se vydaly dál do kraje. Od té doby je tu už nikdo nikdy neviděl. Po smrti loupeživého rytíře zůstala na Kokoříně jeho čeládka a mnoho let ještě přepadávala pocestné a kupce. Kořist ukládala v tajných podzemních chodbách a slujích, kterých bylo ve skalách hodně. Ale jenom málokdo ví, odkud a kam vedou.
Za nocí prý straší v Kokořínském dolu černý rytíř a jezdí na koni s kuší v ruce. Za ním běží smečka divokých psů s ohnivými jazyky. Když objedou všechny skály, zmizí na hradě a všechen ten křik a ryk rázem pomine.