Kočičí mlýn

zobrazeno 45×

Vložil(a): jitkamety, 21. 2. 2016 21.12

Prošedivělý stařec v odřeném kožíšku vyšel do ojíněné zahrady a hleděl do korun jabloní, na kterých se ve večerních červáncích blýskala ledová pozlátka jako bledé popelavé skvrny na rozžhaveném uhlí. Sytě rudá zář zapadajícího slunce mu dopadala na tvář ..... Byla to zlá stařecká tvář. Jeho kníry a vousy vypadaly jako dlouhé stříbrné třásně s přimrzlými modrými a zelenými korálky, k nimž západ slunce přidal ještě několik červených. Byl to starý Lausks, zvaný Mrazivec ..... vyhnaný výměnkář, který příliš brzy předal své hospodářství synovi. Vylézal z domu jen za třeskutých mrazů, když všechny větve byly zakovány do tenké ledové skořápky a zarudlý zimní západ slunce jako záblesk hněvu číhal pod jabloněmi a za rohy stavení na jeho brunátnou tvář. Hleďme: dědek se rozmáchl, až se mu rozčepýřil ojíněný chomáč vlasů v zátylku, a sekeru zasekl do rohu dřevěné stodoly. Ouvej, zanaříkal trám a jeho srdce puklo v půli. S žalostným zasténáním prasklo jako struna houslí. Na cestičce, jež vede ze stavení do stodoly, zůstal stát kocour a naslouchal se zvednutou tlapkou. .....
„Ach j0, hospodářův otec už zase řádí!“ povzdechl si kocour, když zpozoroval vztekle se ohlížejícího Mrazivce, jak odchází se sekerou přes rameno. I jabloně strnuly v němém úleku, ani větvička se neodvážila zašustit. Už by bylo načase zajít do stodoly, pomyslel si kocour. Hospodyně mi vyčítá ..... proč spíš, kocoure! Měl by ses podívat, co dělají myši ve stodole .....
„Už kvůli ostudě bych tam měl jít,“ říkal si.
Pozvedl jednu tlapku ..... zebe! Pozvedl druhou ..... taky zebe!
Zatím drvoštěpové vypřáhli valachy a odcházeli do světnice, vesele tleskajíce svýma velkým rukama ve vyšívaných palčácích.
„Tak půjdeš chytat myši, nebo ne? Co se tu pořád pleteš!“
Kocour uskočil z cesty a posadil se do sněhu.
„To se lehko řekne, ale zkus chytat myši v takovém nečase, když nemáš rukavice ani teplé ponožky?“ povzdychl si a odplížil se za vrzajícími dřeváky drvoštěpň. Když se už dveře chtěly zaklapnout za posledním zledovatělým dřevákem, přehoupl se měkce a tichounce přes práh do světnice. A zatímco opuchlé nohy drvoštěpů přešlapovaly u dveří, kocour se už uvelebil za pecí.
„Tak mi řekni, k čemu jsou Ti Tvé nohy dobré,“ pravila narudlá kulička soli, která tu zůstala od podzimního uzení masa a na peci ležela hned od prvního sněhu. „Není to tak dávno, cos vyběhl ven, a už jsi zase zpátky a nastavuješ mi svůj bok. Vezmi si příklad ze mne. Vystačím jenom s hlavou. To proto, že jsem sůl země!“
„A co nám schází za pecí?“ přidaly se hadry visící na šňůře. „Přes den pracujeme a když je stůl i nádobí utřeno, hovíme si pěkně až do rána za pecí! Jen nedej bože, aby si nás nějaký vandrák omotal kolem nohy a toulal se s námi po světě v takovém počasí!“
„To já zas v zimě rád zavřu oči,“ zabublal buclatý bílý čajník a vydechl nosem páru. „Není nic lepšího než přivřít oči a sladce snít! Ve snu vidím země, kde kvete čajovník. Vidím císařský plášť a na něm namalované zlaté draky. Vidím, jak se v létě nadouvá větrem. Císař kráčí zahradou do své alabastrové besídky. Tam na něj čeká dvanáct dvorních dam jako dvanáct žlutých čajových růží s šikmýma a snem opojenýma očima. Pijí čaj z tenoučkých porcelánových šálků, na nichž jsou namalovány maličké dámy s šikmýma zlatohnědýma očima, jaké bývají pouze v pohádkách. Potom císař přivolá svého dvorního vyprávěče a přikáže mu, aby vyprávěl o dracích a bohatýrech. A když dvanáctihlavý drak zarazí bohatýra až po prsa do země, dvanáct dvorních dam položí svých dvanáct tmavovlasých hlaviček na štíhlé žluté ručky a všechny vzdychají a chvějí se tak dlouho, dokud bohatýr neusekne drakovi všech jeho dvanáct hlav. Mohl bych Vám vyprávět ještě mnoho pohádek a vesměs jsou čínské. Teď ale vypravuj Ty ! Řada je na Tobě, kocoure.“
Kocour zvedl vysoko svůj hřbet a zamyslel se.
„No tak, kocourku mourku, pověz nám pohádku!“ poprosil malý Gigis a svou tvářičku přitiskl k chvějícímu se kocourovu krku. Když se pak Gigis usadil vedle něj na peci, kocour začal:
„Kdysi za starých dobrých časů měla jedna kočka mlýn, který mlel ve dne v noci: vrní ..... vrní ..... vrní. Měli tam žernov na ořechy i žernov na mandle za těch starých dobrých časů. Byla to zkrátka šťastná léta. Chmel pnoucí se po stěnách mlýna byl zlehka poprášen moučným popraškem a drátěné strunky, po kterých se pnul, se věčně otřásaly, jak na sebe narážely mlýnské kameny. A okýnkem přes staré zelené sklo vyhlíželi skřítkové, zda přicházejí mléči. Sama mlynářka chodila v bílém kožíšku a počítala pytle ..... oříškové i mandlové. Za dlouhých večerů v oknech mlýna zářila zlatá světýlka. Mlýnské kameny drnčely, voda vydávala zvuky jako flétna a kočičí dcerky tancovaly s mladými sousedy. Měly mandlové zlatavé oči a jejich drápky byly dobře ukryté v růžových tlapkách.
Nejveseleji tu bývalo o vánočních svátcích. Tenkrát uprostřed bílého mlýna stála zelená jedle s pozlacenými ořechy a planoucími svíčkami. Skřítkové sedávali v koutě u složených pytlů s moukou. V drsných rukou mlčky drželi bílé hliněné dýmky, pokyvovali hlavami a občas prohodili:
„Inu ovšem, už je to tak!“ A když jehličí začínalo s praskotem hořet a modravý kučeravý obláček dýmu se lehce vznesl do vzduchu a kolem sebe šířil něžnou vůni jako vzpomínku na léto, tu si skřítci tiše» utírali slzící oči, protože to byli hodní človíčkové a všechno si hned brali k srdci. Ke kočičím dcerkám už přijížděli ženichové a mlynářka jim chtěla dát bohaté věno. Půjčovala si peníze od černého kocoura, který byl velmi bohatý a v podzemí starého zámku střežil čertovy truhly s penězi. Ale když provdala všechny své dcery, mlýn byl celý zadlužený a kočce patřil už jenom ten ..... mlynářský bílý kožíšek. Přišel černý kocour se všemi dlužními úpisy a jako zálohu na jejich zaplacení zabavil žernovy na mletí ořechů a mandlí. Kočka nebyla schopna zaplatit dluh, a proto se černý kocour zmocnil mlýna. Tam se pak v noci přestěhoval ze zámeckého podzemí i s celou bednou peněz, kterou vleklo šest čertů. Byla tak těžká, že jim námahou lezly oči z důlků. Skřítkové, ti dobří mužíčci, se v převelikém strachu rozutekli do všech myších a lasičích děr, dokonce na schůdkách poztráceli své malé dřeváčky. Čerti tancovali s čarodějnicemi. Ráno chmel kolem okýnka visel uvadlý a popálený. To čarodějnice, když odlétaly na koštěti, ho spálily svým jedovatým dechem. Mlýn vypadal pochmurně. Temně a tlumeně hučela voda pod oběma mosty a všichni spořádaní lidé objížděli mlýn velkou oklikou.
KoČka mlynářka přespala té noci ve stohu sena. A ráno, když si umyla tvář, začala přemýšlet, kam se vydat. .....
„Copak nemám příbuzné?“ nahrbila hřbet. „I kámen se valí s jinými, když ho odnáší proud. Půjdu k příbuzným!“ A tak šla kočka na panský statek, kde její zeť sloužil jako klíčník ve sklepě.
Okýnkem zarostlým bujnými listy lopuchů se kočka spustila do sklepení. Co všude bylo mléka a smetany! Sám klíčník tu chodil v bílé zástěře a prohlížel nádoby na smetanu, jsou-li v pořádku. I dcera měla zástěrku a pomáhala manželovi v práci. Kam klíčník položil svou tlapku, tam zas ona svůj růžový jazýček. Práce měli dost a dobře se jim dařilo. Byli tak šťastni, že nikoho jiného nepotřebovali.
Dcera přijala matku jako hosta. Nabídla jí šlehačku na lopuchovém listu, přisedla si blíž, pobízela ji k jídlu a vyptávala se, jak se jí doma žije. Když matka pověděla, že se mlýna zmocnil černý kocour, uronila pár slziček nad osudem rodného domu, kde byla tak šťastná a kolem něhož se jako zelený chmel vinuly její dětské vzpomínky. Klíčník se však zamyslel a pravil, že přece mohla něco ušetřit na stará kolena. Kampak teď půjde? Na ně prý ať nespoléhá. Oni prý musí myslet na děti (paní klíčníková se přitom začervenala a čumáček si zakryla zástěrkou). Nechtějí prý přivádět na svět žebráky. Pak nastalo trapné ticho a kočka se až divila, že si tak rychle všechno řekli. Už neměli co dodat, a tak kočka pochopila, že je načase odejít. Řekla, že by chtěla ještě navštívit ostatní své příbuzné. Nu což, jak prý chce, může už třeba jít. I počasí je prý pěkné a cestou na návštěvu si ani tlapky neumaže, poznamenal klíčník. Oba manželé byli hned veselejší a srdečnější. Starou kočku doprovodili k okýnku u sklepa. A když se na odchodu ohlédla, spatřila mezi zelenými listy lopuchů jejich bílé spokojené čumáčky.
Ano, cesta byla čistá jako plátno vybílené sluncem. Pampelišky svítily po obou krajích cesty jako malá sluníčka. Ale kočce po dlouhé chůzi už únavou ztěžkly nohy. Kam jen jít? Se zvednutou tlapkou zůstala stát za statkem u kravína a přemýšlela.
Dobytek se právě vracel z pastvy. Stádo by ji snad ušlapalo, ale jedna rezavá kráva si odfrkla a svýma rohama ji shodila z chodníčku. Dobytčata pohupující se z boku na bok spěchala k plným žlabům. Z tlam jim ještě visely kousky chvatně uškubaných květin a tráva. Kočka se překulila a seběhla z cesty. V tom ji ale uviděl černý ovčácký pes, který šel za stádem rozzlobený, s vyplazeným dlouhým červeným jazykem. Oči mu svítily jako dvě rudé vosy. Zavrčel a vrhl se na kočku. Ta na útěku jen taktak vytrhla svou tlapku z jeho zubů. Uskočila stranou a přitiskla se k zemi. Pes se dlouhými zuřivými skoky přehnal v ovsu kolem ní. A kočka zatím utekla. V náhlém strachu ani nezpozorovala, že jí z pokousané nohy teče krev. Teprve když se ocitla v bezpečí za kopečkem, ucítila, že už dál jít nemůže. S bolavou nohou se stěží doplazila k staré cihelně, kam se její druhá dcera provdala za kočičího inspektora. U cesty blízko domu si tři kluci hráli s míčem. Hra je už omrzela. Nechali tedy míč míčem a vrhli se na kočku, která se ploužila kolem nich. Jeden ji tahal za uši a ptal se, kde má peníze. Druhý řekl, že by rád viděl, jestli umí kočka plavat a hodil ji do rybníka. Oba kluci stáli u břehu a sledovali, jak malý čumáček klouže po vodní hladině zarostlé zeleným žabincem k protějšímu břehu. A když se kočka, zšedlá a únavou skoro bezvládná, vypotácela ze špinavé vody rybníka, nadběhl jí třetí kluk a vykřikl, že by chtěl vidět, zda taky umí jako kočka padat.
Popadl ji, odnesl po schůdkách na půdu a vyhodil ji z okna. Kočka se ve vzduchu překotila a dopadla do jámy s močůvkou. Mezitím kluci začali chytat vlaštovčí mláďata, která seděla na trámech v podkroví a byla ještě velmi důvěřivá a neobratná.
Nebožačka se vydrápala z jámy a zalezla do kopřiv. Bílý kožíšek měla dočista zničený. Teď už by nikdo nevěřil, že byla kdysi mlynářkou.
Když paní inspektorová uviděla, jak kočka vchází do dvora, považovala ji za žebračku a zavřela před ní dveře. A inspektor zabručel, že je teď mezi kočkami stále méně mravnosti a slušnosti. Není prý dne, aby se tu neochomýtal nějaký vagabund. Byl to přísný inspektor. Všichni kocouři v sousedství kňourali a po celé týdny si olizovali rány, které utržili, když byl u nich na revizi. A tak kočka marně klepala na jeho dveře a opět přemýšlela, ke komu jít. Všichni její příbuzní byli bohatí, všem svým dcerám dala veliké věno. Kdyby měla aspoň jednoho příbuzného právě tak chudého a nešťastného, jako byla sama, snad by se nad ní slitoval. Ale bohatý pomáhá zas jen bohatému a chudá kočka zaboha nemohla najít, kam by hlavu složila. Každý si hleděl jen vlastního klidu a štěstí, k sobě ji nikdo nepustil. A protože kočka neměla žádného chudého příbuzného, k němuž by mohla zajít, nezbylo jí nic jiného, než se vydat do širého světa.
Takhle bloudila a chodila celé léto. Psi se za ní honili, kocouři drásali její tělo a kluci se do ní strefovali klacky a kamením. A na podzim, kdy vélové ..... duchové zemřelých, podobající se vyschlým lněným chomáčům ..... bloudí po bledých strništích, už kočka vypadala, jako by vyšla z temné říše mrtvých, kde se k jídlu podává jen placka z písku. Putovala od jedné vesnice k druhé a byla šťastná, když se jí v noci u nějakých dveří podařilo najít chlebovou kůrku nebo bramborovou slupku, zatímco pes spal někde pod vraty s čumákem mezi prackami. Tak kočka obešla bezmála půl království. A když řeky a jezera zamrzly a nízko nad lesy ležely šedé zimní mraky, uviděla pod nimi modré věže. Bylo to královské hlavní město.
Kvečeru kočka přišla do města. Na kopci za šedými stromy stál královský zámek. V oknech nesvítila žádná světla. Jen ojíněné stromy, jako bílí nebožtíci, se tiše zrcadlily ve velkých okenních tabulích. V jednom jediném okně bylo vidět červený plamen v krbu. A u toho okna na schodech ke kuchyni se kočka posadila, aby si ohřála tlapky.
„Hej, co je tu za hosta?“ vykoukla ze dveří prošedivělá hlava nějakého stařečka s bílou čepičkou. Byl to zámecký kuchař. ,A vida! Kočka! No tak pojď dovnitř!“ pozval ji děda. „Starý kocour se včera v noci udusil v popelu, a bez kočky se neobejdeme!“
„To nic, že jsi taková zubožená, však si Tě vykrmíme. Tady už nebudeš muset sama shánět živobytí,“ ujišťoval ji kuchař, když kočka bázlivě přešlapovala na místě a žalostně se mu dívala do očí.
Copak se taková chudá kočka mohla osmělit, aby vešla do královského paláce? Vždyť neměla ani vhodné oblečení, ani hodnost ..... Ale to už byla kuchařova starost. Král přece neposlal kočce naproti žádné sluhy a neobdaroval ji šaty. Kuchař vzal tedy zvíře do náručí a odnesl do kuchyně.
Konečně se na kočku usmálo štěstí. Zcela nečekaně se jí dostalo velké pocty. Jako dvorní kočka mohla lízat mléka, kolik chtěla, a brzy se k ní zas vrátil bílý mlynářský kožíšek. V koutku za hraničkou dříví měla svůj vybledlý kobereček, na němž byl vytkán bílý dům s modrými okenicemi a zelený keř s růžemi, jehož velká otvírající se poupata dosahovala až k otevřenému oknu. Na tom koberečku sedávala a předla, jako když hrčí bílý mlýnek. Byla přece vyučenou mlynářkou a bez mletí nemohla žít.
Večer, když oheň v krbu uhasl, se kočka až po čumáček zahrabávala do teplého popela, ale jeho koneček nechávala vždy volný, aby to s ní nedopadlo jako se starým kocourem ..... toho přílišná láska k teplíčku udusila v popelu. Pootevřela jedno oko, pak druhé a dlouze se dívala na velké hvězdy, zářící v modrém okně nad šedými korunami stromů.
Po večeři, když kuchař, komorná a kuchtík seděli s unavenými a zarudlými tvářemi u planoucího krbu, kočka s prohnutým hřbetem předla a vyprávěla o svém mlýně.
Malá princezna Ilza, které bylo zima v chladných a pochmurných zámeckých pokojích, se nenápadně vkrádala do kuchyně, sedala si tam na úzkou lavičku, hladila kočičku a poslouchala. Světlo plápolajícího krbu jí padalo na kulatou tvářičku a dlouhé rusé prameny vlasů. Ale nemocný král nemohl dlouho zůstat sám. Posílal sluhu, aby ji vyhledal, a tak se malá Ilza musela zvednout z nízké lavičky, na níž jí bylo tak dobře, a vrátit se zpátky do chladných ponurých komnat, kde se večer nesvítilo. Tam musela sedávat ve vysokém zlatém křesle a bylo jí tam velmi teskno. Od té doby, co královna zemřela, se už nikdy nezažíhala světla v sálech, kde se odjakživa tiše a tajuplně odrážely ve skleněných stěnách velké zlaté lustry. Sluhové tu chodili nehlučně jako stíny. Na celém královském zámku jako nějaká nemoc zavládl smutek. Už dávno bylo vymeteno smuteční chvojí, ale jeho vůně stále ještě sídlila v králově duši. Král byl tak smutný, že mu i zlatý věnec na hlavě začal vadnout od velkého smutku.
Tento neduh se ho zmocnil hned po královnině smrti. A teď, i když na ni už zapomínal, truchlil pro všechno, čím trpí lidé, dobytek i lesní zvěř. Truchlil pro hrdinu, v jehož prsou rezivělo ostří nepřátelského kopí, pro drozda, který se trápil chycený v pasáčkově síti, a dokonce i pro broučka, jehož na cestě rozšlápla nevinná dětská nožka. Byl to velmi podivínský král ..... Všechna utrpení světa jako střely zasahovala jeho soucitné srdce. Seděl shrbený na svém trůně a ruce si tiskl k srdci. Zkušení dvorní doktoři mu radili, aby si dal srdce okovat zlatými obručemi. Potom se prý nebude tak snadno chvět při každém vzdechu. Ale král je neposlechl. Byly mu drahé všechny ty vzdechy nešťastných lidí, které k němu pronikaly ze všech časů a dálek. Na vlastním srdci je hřál jako promrzlé děti, jež mu k prsům tiskly své stydnoucí ručky.
Copak lidé u dvora dávali takovému srdci možnost otevřít se dokořán? Už rozdal půl království různým nešťastníkům, ale což lze zmenšit neštěstí na světě? Nářky se nadále všude hromadily jako v mlze těžké kapky rosy na skloněných větvích a žádný vítr nebyl schopen je úplně setřást. „Bylo by lepší, kdyby se majetek státu dostal do našich rukou,“ uvažovali dvořané. „Nelze přece obdarovat celý svět!“ A začali před králem pečlivě tajit skutečný život. Král trávil dny za spuštěnými závěsy a noci v bledém soumraku hvězd. Každý večer mu ministr hlásil, že je všechno v pořádku, žádný nelibý zvuk nepronikl ke královským uším. Jeho nemoc však byla nevyléčitelná. Když se vzdálil životu; začal truchlit pro to, co kdysi bylo, o čem vyprávěly staré kroniky. Truchlil nad osudy, které po sobě nezanechaly památku o nic větší, než je vůně kvítku zapomenutého ve staré knize, které po sobě nezanechaly víc stop než vlny v písku stírající jedna druhou. Copak mnohastránková kniha, kterou král večer držíval na kolenou, byla pro něho stejnou knihou jako pro jiné? Pro něho to byl smutný hrob, v němž ležely nešťastné osudy. Pro něho to byl pochmurný les, v němž za nocí naříkaly kosti zemřelých. Pro něho to byl smuteční lán, v němž každý klas přispíval zrnkem svého smutku do velké boží stodoly. Bylo to pole bez konce, zahalené v mlžném rubáši, kde za soumraku křepelka tiše počítá pět peněz ..... A copak v té knize byly řádky písmenek? Ne, to byly temné brázdy, po kterých ve večerní mlze kráčela křepelka jednotvárně naříkajíc; malé brázdy, v nichž tekly královy slzy .....
Král byl osamělý. Měl jen malou princeznu Ilzičku. A jeho jediným potěšením bylo dívat se jí do dětských očí, které ještě nepoznaly utrpení. Kdykoli byla pryč, zmocňoval se ho neklid a posílal pro ni. Ale Ilzičce bylo teskno z otcova smutku. Byla bledá jako květina vyrůstající ve věkovitém lese pod šedivými korunami borovic, a proto často prchala do kuchyně, aby si tam svou malou dušičku ohřála ve společnosti zdravých veselých lidí: zde praskala v krbu ohnivá polena, předla kočička a vyprávěla o svém mlýnu. Proto král přikázal, aby tu kočičku přivedli, že by si chtěl také poslechnout její vyprávění.
Ilzička vzala kočku mlynářku do náručí, donesla ji do královského pokoje a položila k otcovým nohám. Kočička se přimhouřenýma očima podívala na nemocného krále, lehla si na tlapky a začala vyprávět o tom, jaký měla mlýn, jak jí ho černý kocour vzal, jak ji dcerky odmítly přijmout pod vlastní střechu a jak ji kluci týrali. Vyprávěla bez hněvu, bez nenávisti a bez sebelitování. Král s údivem naslouchal, že tak snadno může hovořit o utrpení. A oči mu začaly zaplavovat slzy jako tichá teplá vlna v zimě při pohledu na bíle zasněžený sad ..... Ó ano, král dosud nevěděl, že bolest se může vznášet tak tiše a lehce jako bělostné sněhové vločky, jež hluboko pod sebou skrývají bláto zmučené země. Jeho bolest bývala hořká. Ztrpčovala a omračovala mu život, zhášela zlaté lampy v královských komnatách a slunce v nebi. Královo utrpení mělo jen trny a každý trn mířil do jeho srdce. Teď však jako by dostal lehká bílá křídla z květů. Mohl plakat i usmívat se, jako se usmívají sněhové vločky, když se snášejí na zem tonoucí v blátě.
Kočička dokončila své vyprávění, král si ji vzal na klín a tiše se jí zeptal:
„Pověz mi, co mám udělat s černým kocourem?“
„Já, králi, nejsem pomstychtivá,“ odpověděla.
„A co mám udělat s Tvými nevděčnými dcerami?“
„Čiň jim jen dobře. Když jsem jako žebračka chodila po světě, bylo i tak utrpení všude dost. Proč ho ještě rozmnožovat? Ať se raději množí radost!“
„Máš pravdu, kočičko,“ pravil král zamyšleně. „Chtěl jsem jednou pověsit zloděje, ale tím by se k smrti utrápila jeho matka. Matčino trápení by způsobilo bolest jeho sestře a sestřina bolest by ublížila sadu. Květiny by zvadly a jabloně shodily své nedozrálé plody, protože by je truchlící dcera přestala zalévat v době květů. A tak jsem zmírnil jeho trest, neboť jsem nechtěl zvětšovat utrpení v tomto světě .....
A co mám dělat s těmi kluky, co Tě tak nemilosrdně týrali?“ zeptal se král.
„Ach, králi, já jim nic zlého nevyčítám. Ti malí človíčkové bývají hrozně zvědaví. Ale ještě nevědí, co je to bolest. Chtějí uvidět utrpení a mají radost, že se kočka trápí. Přijde však čas a život jim zraní mladé duše. Pak teprve poznají, jak to bolí. Nakonec budeme snad dobrými přáteli.“
Tu král vstal z trůnu a přikázal, aby rozsvítili všechna světla ve všech zlatých lampách. Ty pak jedna za druhou zazářily v nástěnných nazelenalých zrcadlech a jedna po druhé pak svým jasným plamenem zjasnily tvář a oči krále i malé princezny Ilzičky, když se oba procházeli, jako by je nesla tichá vlna štěstí po zámeckých komnatách, kde plály tisíce radostných světel.
„Ale mlýn přesto musíš dostat zpátky! Jsi přece vyučená mlynářka a lepší řemeslo si pro Tebe ani nedovedu představit,“ pravil král kočičce.
A tak se stalo, že kočička dostala opět svůj mlýn. Čerti odvlekli černého kocoura i s truhlou peněz do močálů, protože život ve mlýně se jim nezdál bezpečný.
Kočička opět pracovala ve svém mlýně a na sobě měla bílý mlynářský kožíšek. A znovu zahrčely žernovy na ořechy i na mandle: vrní, vrní, vrní, .....
Král se uzdravil a v zámku začal nový život.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight