Kníže pán

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 9. 4. 2016 16.27

Kterak dal vystavět lovecký zámeček sobě i panstvu pro potěšení a jak v něm takové nevídané kratochvíle pořádal, že prostí lidé měli pány za pohany

Kníže Liechtenštejn kdysi rád lovil v lužních lesích kolem Pohanska na Břeclavsku. Bylo tam plno zvěře a vodního ptactva, pro lovce tu byl opravdový ráj. Když se kníže prodíral za zvěří hustými houštinami, brodil zátočinami staré řeky, zapomněl na všechny starosti. Staleté stromy zdobily mýtiny a byly plné ptačích hnízd. Tráva tu rostla do vysoká a leckde skrývala i záludnou mokřinu. Podzim zde býval dlouhý a teplý. Voněl houbami a tlejícím listím. Kníže pán tu býval často. Jídlo a pití za ním myslivci vozili na koních, zpět zase odváželi zabitou zvěř. Ale lovecká společnost urozených pánů a dam potřebovala větší pohodlí. V době dešťů bývalo všude plno vody a bahna, často se vylila řeka z břehů. Když si kněžna vyjela na Pohansko, vždycky si stěžovala, že tam jenom zničí koně a nikde si nemůže odpočinout. Tak se kníže pán rozhodl, že na Pohansku postaví zámeček. Když sešel sníh a vody opadly, přišli řemeslníci a začali stavět. Kníže pán sám dohlížel na stavbu, místo pro ni vybral a lidem dobře platil, jen aby stavba byla brzo hotova. Jednou k němu přišel starý myslivec a uctivě pána pozdravil: „Knížecí milosti! Jsem starý služebník a doufám, že v panské službě dosloužím. Proto mi toho leží tolik na srdci a musím to povědět, ať se stane cokoliv.“
„Jen se neboj, starý brachu, a pověz! Rád Tě vyslechnu,“ řekl kníže pán a byl zvědavý, co mu poví.
„Lidé si všelicos o Pohansku vyprávějí a říkají, že tu straší. Proto sem ani na dřevo nechodí. Kdysi dávno prý tu stálo bohaté město, ale protože lidé v něm nepamatovali na boha a jenom v pitkách a frejích utráceli čas, pánbůh se na ně rozhněval a oni se i s městem propadli do země. A nyní, když se tu někde v lese vyvrátí strom, často se pod ním objeví lidské kosti.“
„To jsem ještě neslyšel,“ podivil se kníže pán. „To jsou jistě nějaké babské povídačky, starý! Z těch si my nic dělat nebudeme.“
„Neměla by to knížecí milost brát na lehkou váhu. Mezi lidmi se tu všelicos povídá, ale když jde o strašidla, nikdo je tu neudrží.“
„To je pravda, starý! Proto už o tom nechci nic slyšet.“
Netrvalo ale dlouho, když se při kopání základů našly lidské kosti. Všichni z toho byli vyděšeni, jen kníže pán ne. Sám si je prohlédl a potom nařídil: „Ty kosti co nejdříve někde v lese zahrabte! A zakazuji vám, aby se o nich někde mluvilo. Kdo můj zákaz přestoupí, toho z práce propustím.“ A lidé raději mlčeli, než by přišli o dobře placenou práci. Kníže pán nechal dovézt i sud piva, aby jim šla práce lépe od ruky. Na podzim tu chtěl uspořádat veliký hon na divokou a pozvat mnoho hostů. A tak stavba rychle rostla a do léta byla pod střechou. Když byl lovecký zámeček dostavěn, kníže ho dal vyzdobit vzácným nábytkem, nádobím a loveckými rytinami. Do sklepa uložili několik sudů moravského a uherského vína, do kuchyně a komory pak všechno, co bylo potřeba k veliké hostině. Od Břeclavi na Pohansko udělali pohodlnou cestu a kolem ní vysadili stromy. Po celý ten čas sem hosté ale nesměli, mělo to být veliké překvapení i pro kněžnu. V zámečku se natrvalo usadil správce se ženou, která byla dobrou kuchařkou. Onoho památného dne se hnaly na Pohansko ze všech stran panské kočáry a lovci na koních, kolem cesty stáli myslivci a hajní a zdravili panstvo. Kočár za kočárem dojížděly až k zámečku, kde panstvo vysedlo, kočí pak zajeli do vykázané ohrady. Na všechno tu bylo pamatováno, nic nesmělo chybět.
Kníže pán vítal hosty nahoře v sále, kde sloužící v zelených livrejích podávali malé občerstvení. V přilehlé komnatě měly dámy svoji šatnu, tam se také mohly připravit na večerní ples. Kolem velikých zrcadel byla pořád tlačenice, dámy se chtěly líbit knížeti i ostatním kavalírům.
Když přijela kněžna se svým doprovodem, spěchal jí kníže v ústrety a podal jí na přivítanou velikou kytici růží.
„Kníže! To se Vám opravdu povedlo. Takové překvapení a nádhera. Nikdy jsem si nemyslela, že by se tu něco takového dalo postavit.“
„Těší mne, madam, Vaše uznání! Ale pojďte se podívat, odkud se budete dívat s dámami na malé dostihy.“
Provedl kněžnu sálem a otevřenými dveřmi vstoupili do sloupové lóže, která zabírala celé průčelí zámečku. Byl odtud výhled na velikou mýtinu před zámkem, kterou obtáčela příjezdová cesta.
„Hořím už nedočkavostí,“ řekla kněžna. „Tolik překvapení za jediný den, milý kníže! Přeji vám, aby se všechno povedlo co nejlépe.“
Když jí kníže pán za tu chválu políbil ruku, vrátili se spolu do sálu. Tam už sluhové přinášeli lovcům zbraně a dámy jim přály hodně štěstí. Na Pohansko se sešlo mnoho myslivců, honců a čeledě, všichni se měli zúčastnit té knížecí kratochvíle. Už den před tím každý z nich věděl, co bude dělat, kde bude stát. Všechno muselo jít jako na drátkách, aby se všechna ta překvapení splnila. Když podkoní vyvedli dostihové koně z ohrady a jezdci se připravili, ve sloupové lóži zdobené těžkými koberci a kožešinami zasedla kněžna s dámami a některými pány. Kníže pán zahájil dostihy a koně vyrazili. Běželi kolem celé mýtiny a druhou stranou se vraceli zase k zámečku. Když první dorazil do cíle, ozvaly se fanfáry a potlesk.
„Pane, jste vítěz! Kněžna má pro Vás odměnu a nenechejte ji dlouho čekat!“ řekl kníže pán prvnímu jezdci, když slézal s koně. „Děkuji, kníže! Hned se jdu paní kněžně poklonit.“
A za ním dojížděli další jezdci. Podkoní hned odváděli koně a za nimi už se chystali lovci. Kníže pán nařídil, aby se sešikovali před zámkem do jedné řady a čekali. Za ohradou vykukovaly hlavy sluhů, kuchařek a lokajů, kteří se také chtěli podívat na tu velikou podívanou.
Od večera už v lesích zatahovali honci kruh a naháněli černou zvěř k zámečku. Nebylo to lehké, když se bachyně rozzuřily a začaly dorážet na lidi, hole a vidle na ně nestačily. Kníže pán dal ale rozkaz a ten musel být splněn. V pravou chvíli, když myslivci zatroubili začátek lovu, na mýtinu se hnali ze všech stran divočáci s velikým kvikotem a chrochtáním. Byla to ohromná podívaná, dámy tleskaly a vzdychaly obdivem, lovci pochvalně halasili. Potom se rozpoutala řež a tuhý boj. Uštvaní kňouři pobíhali z místa na místo a padali jako ovce. Bachyně rozrývaly zemi a hledaly úkryt pro malá selata, která se kolem nich batolila. Nebylo ale úniku, pošlapaná tráva a podupaná země se barvily krví. Koně se plašili a nejeden lovec skončil v té změti na zemi. Nebylo toho konce, dokud lovci všechnu zvěř nepobili. Potom myslivci odtroubili konec lovu a kníže pán si spokojeně zašel k dámám pro pochvalu. Kněžna ho uvítala jako vítěze a ozdobila ho vyšívanou stuhou.
„Na památku této podívané, můj kníže! Jsem hrdá, že se Vám lov tak vydařil. Bylo to velkolepé!“
Mezi hosty byla také jedna hraběnka, odvážná amazonka, která velmi litovala, že se toho lovu nemohla zúčastnit.
„Kníže, něco takového jsem ještě neviděla! Nyní mi ale jistě dovolíte, abych se šla dolů podívat. Pan baron mne doprovodí!“
A než mohl kníže něco namítnout, vzala hraběnka svého společníka za ruku a pospíchala před zámeček. Ostatní dámy jí to měly za zlé, ale kněžna se jen usmála. „Jen nechte hraběnku jít, milé dámy! Ona je tak nebojácná a zajímavá. Až se vrátí, musí nám o tom vyprávět!“ A zvala dámy ke stolu, kde už se chystala veliká hostina.
Jen kníže pán nebyl hraběnčiným nápadem nadšen. Dobře si všiml, že koně a kňouři vyhrabali na mýtině plno lidských kostí. I lebka se někde objevila. Než ale mohl dát nějaké rozkazy, ozval se hraběnčin výkřik. Všichni ho slyšeli, a kdo neslyšel, ten se brzy dověděl, že se venku něco přihodilo. Páni a dámy spěchali po schodech dolů.
Nedaleko cesty ležela hraběnka v mrákotách a nad ní se skláněl baron, kolem pobíhali sloužící.
„Co se stalo? Co se děje? Kníže!“ volala kněžna a marně se domáhala odpovědi. Až přiběhla její společnice s pláčem.
„Knížecí milosti! Hrozná věc se přihodila. Paní hraběnka našla venku lidské kosti a lebku. Leží prý jich tam na každém kroku několik!“
„Co to povídáš? Hned mi zavolej knížete! Ne, knížete nevolej! Dej zapřáhnout můj kočár! Ale rychle!“
„Ano, milosti!“ zašeptala paní a zmizela za dveřmi.
Kněžna přecházela sem a tam, péra na klobouku se jí chvěla. Usilovně se ovívala vějířem, protože ji co chvíli polévalo veliké horko.
Právě když lokaj oznamoval, že kočár je připraven, vběhl do hodovní síně kníže pán a prosil kněžnu, aby nikam nejezdila, že se všechno brzy vysvětlí. „A co mi chcete vysvětlit, kníže? Tu ostudnou událost, že se paní hraběnka zbytečně polekala? Nic nechci slyšet, odjíždím na zámek a Vy si to zde s hosty vyřiďte, jak chcete!“
Kněžna vzala vlečku a pospíchala ze dveří, jako by za ní hořelo. A také ostatní dámy se chystaly k odjezdu. Když se hraběnka ze mdloby probrala, dala hned zapřahat. Nikdo už neměl na ples ani pomyšlení. Jen skalní přátelé knížete zůstali a zasedli k připravené tabuli.
V pohárech se zaperlilo víno a brzy potom se rozproudila také řeč. Páni utěšovali knížete, vyprávěli o lovu a o koních, zábava vázla a kníže se vyšel na vzduch ochladit. Dole pod stromem seděli myslivci a hajní, povídali si o strašidlech. „Tady přece vždycky strašilo, ale kníže pán nechtěl o tom ani slyšet. Tamhle za rybníkem se co chvíli objeví nějaké strašidlo,“ povídal starý myslivec.
„Vždyť ti páni jsou jako pohani,“ ozval se jeden honec. „Dají si nahnat zvěř na porážku a bez milosti ji ubíjejí. Co jsem živ, takový hon jsem ještě neviděl.“ Ozývaly se všelijaké hlasy, ale v tom houstnoucím šeru nebylo vidět lidem do tváře. Vzadu v ohradě řehtali koně a na staré rozsochaté duby za rybníkem se slétali havrani a vrány a strašlivě krákali. Najednou vystoupil kníže pán ze stínu do světla, které sem padalo z kuchyně. Lidé se začali zvedat od stolů a několik se jich rychle vytratilo.
„Jen seďte! Seďte!“ vybídl je a obrátil se k nejbližšímu myslivci. „Řekněte ostatním, aby hned ráno poslali své lidi na zámeckou mýtinu. Všechny ty kosti musí posbírat a zakopat. Čert ví, kde se tu berou.“
Bylo už k ránu, když kočáry odvážely vínem zmožené pány. A kníže pán potom dlouho na Pohansku nebyl a o zámečku nechtěl ani slyšet. Kněžna se prý na něho dlouho zlobila a pořád mu vyčítala, že ho tam dal postavit.
Než tráva na mýtině dorostla a deště a sněhy smyly všechnu prolitou krev, přišlo jaro. Ale lesní houštiny zůstaly opuštěny a dlouho trvalo, než se zvěř do nich zase vrátila.
Mezi lidem se rozkřiklo, že na Pohansku straší. Knížecí služebníci viděli všude samá strašidla a kostlivce. Nikdo se k rybníku neodvážil a do lesa zbytečně nezašel. Jen havrani a vrány létali ze stromu na strom a krákáním odpočítávali čas.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight