Kmotřička Smrt

zobrazeno 23×

Vložil(a): nikihiphop, 15. 3. 2016 19.25

Byl jednou jeden chudičký muž a ten měl dvanáct dětí, a tak musel dnem i nocí pracovat, aby je vůbec uživil. Když přišlo na svět třinácté dítě, přišla na něj úzkost, a tak se vydal silnicí, aby prvního, kterého potká, požádal o kmotrovství. A ten první, kterého muž potkal, nebyl nikdo jiný než náš milovaný Pán, který věděl, co má ten chudák na srdci a pravil: „Dobrý muži, je mi tě líto, vezmu tvé dítě ke křtu a postarám se o něj, aby bylo na tomto světě šťastné.“ Muž se podivil a zeptal se: „A kdopak ty jsi?“ „Já jsem Bůh.“ „Tak tebe si za kmotra nepřeji,“ odvětil muž: „ty dáváš bohatým, zatímco chudáky necháváš hladovět.“ Tak pravil a od Pána se odvrátil; nevěděl, jak moudře bohatství i chudobu Bůh rozděluje.

Muž šel dál a tu k němu přišel ďábel, který se ho ptal: „Co hledáš? Vezmi za kmotra mne, dám tvému dítěti hojnost zlata a všechny radosti světa k tomu.“ Muž se zeptal: „A kdopak ty jsi?“ „Já jsem ďábel.“ „Tak tebe za kmotra nechci,“ odvětil muž: „ty lidi zavádíš a balamutíš a podvádíš.“

Muž šel dál a tu silnicí kráčela kostlivá Smrt a řekla: „Vezmi si za kmotru mne.“ Muž se zeptal: „A kdopak ty jsi?“ „Já jsem ta, která vše srovná. Říkají mi Smrt!“ Tu muž odvětil: „Ano, ty jsi ta pravá, ty bereš chudé i bohaté bez rozdílu, ty budeš kmotřička mého dítěte.“ Smrt odvětila: „Učiním tvé dítě bohatým a věhlasným, neboť kdo mě má za přítele, tomu nic nechybí.“ Muž řekl: „Příští neděli jsou křtiny, přijď včas.“ A Smrt se opravdu zjevila, jak si přál a stala se řádnou kmotrou jeho chlapce.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Když přišel chlapec do let, jednoho dne přišla kmotra a poručila mu jít s ní. Zavedla ho do lesa, kde mu ukázala nějakou bylinu, která tam rostla, a řekla: „Nyní dostaneš svůj dárek, kmotřenče. Udělám z tebe věhlasného lékaře. Když tě zavolají k nemocnému, pokaždé se ti zjevím. Budu-li stát v hlavách nemocného, tak můžeš směle říci, že ho opět uzdravíš, pak mu dej tuto bylinu, aby jí snědl. Ale budu-li stát v nohách nemocného, tak je můj, musíš říci, že tady je všechna pomoc marná. Ale střez se, abys tu bylinu proti mé vůli použil, to by se ti potom špatně vedlo.“ Jak řekla, tak udělala a netrvalo to dlouho a hoch se stal tím nejvyhlášenějším lékařem na světě. Stačilo mu na nemocného jen pohlédnout a už věděl, jak na tom je, zda bude opět zdráv nebo musí zemřít. Přicházeli lidé z dálky i z blízka, aby ho odvedli k nemocným a za léčení mu dávali tolik zlata, že z něj byl brzy boháč.

Jednoho dne onemocněl sám král. Zavolali lékaře, aby řekl, zda je možné uzdravení. Ale když přišel, stála u jeho nohou Smrt; pro krále už na světě žádná bylina nerostla. „Nemohl bys přeci jen jednou smrt obelstít?“ pomyslil si lékař: „Vždyť z toho nic zlého vzejít nemůže, jsi její kmotřenec, protentokrát přivře oko, jen do toho!“ Tak popadnul nemocného a položil ho obráceně a Smrt mu stála v hlavách. Potom dal králi léčivou bylinu a ten se vzpamatoval a byl opět úplně zdráv. Ale Smrt lékaři pohrozila prstem a řekla: „Ty jsi mne obelhal! Tentokrát ti prominu, protože jsi můj kmotřenec, ale pokusíš-li se o to ještě jednou, půjde ti o krk, já sama tě odvedu z tohoto světa.“

Brzy nato upadla do těžké nemoci králova dcera. Byla jeho jediné dítě, a tak naříkal dnem i nocí, až mu z toho oči osleply a nechal vyhlásit, že ten, kdo ji zachrání před smrtí, stane se jejím mužem a zdědí trůn. Když přišel k posteli nemocné princezny zázračný lékař, uviděl Smrt, jak stojí v jejích nohách. Měl sice na paměti kmotřiččino varování, ale zaslepila ho princeznina veliká krása a vidina štěstí být jejím manželem, a tak neviděl, jak po něm Smrt hodila hněvivým pohledem a zahrozila mu kostlivou pěstí. Zvedl nemocnou princeznu a položil ji tak, že hlava ležela tam, kde prve měla nohy. Potom jí podal bylinu a ona se opět probrala k životu.

Smrt, zlostí bez sebe, že byla už podruhé obelhána o své vlastnictví, připochodovala k lékaři a řekla: „Teď je s tebou konec! Přišla řada na tebe!“ Popadla lékaře ledovou rukou tak pevně, že se nemohl bránit, a vedla ho do podsvětí. Tam viděl hořet tisíce a tisíce svící v nedozírných řadách, některé velké, jiné poloviční, jiné úplně malé. Každý okamžik jich několik zhasnulo a na jejich místě se rozhořely jiné, takže ty plamínky se objevovaly neustále znova a znova. „Vidíš,“ řekla Smrt: „to jsou světýlka života všech lidí. Ty velké patří dětem, ty poloviční rodičům v nejlepších letech a ty malinké dědům a bábám. Ale i děti či mladí lidé mívají často malá světýlka.“ „Ukaž mi moje.“ řekl lékař a myslel, že musí být ještě dost velké. Smrt ukázala na jedno malé světýlko, které hrozilo každou chvíli zhasnout, a řekla: „Podívej, to je ono!“ „Ach, milá kmotřičko,“ zvolal vyděšený lékař: „zapal mi nové, udělej to pro mne, abych se mohl stát králem a manželem krásné princezny.“ „To nemohu,“ odvětila Smrt: „nejdřív musí jedno zhasnout, než se zapálí nové.“ „Tak to staré posaď na nové, aby začalo hořet, až tohle bude u konce.“

Smrt se stavěla, jako by jeho přání přece jen chtěla vyplnit, ale protože ho chtěla také jen obelstít, tak se natáhla tak nešikovně, že se světýlko skácelo a zhasnulo. Lékař v tu chvíli klesnul k zemi a byl v rukou Smrti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight