Kmotřička

zobrazeno 16×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 22.01

Byl mladý sedlák, nedávno ženatý. Jel do pole orat. V brázdě uviděl skrčenou koroptev; i šlehl po ní bičem a šťastně ji zašlehl. Dostal na ni laskominy, neboť si myslel: koroptvička musí být přece dobré jídlo. 
Nechal tedy orání, běžel domů a řekl: 
„Ženuško, přistroj mi tu koroptev k obědu; nemám beztoho nikdy nic dobrého k jídlu.“ 
Žena se dala hned do škubání, že mu ji k obědu připraví. Dala ji na pekáč a pekla. 
Přišla ji navštívit kmotřička: 
„Copak Vám tu tak voní?“ 
„Koroptev, můj ji dnes v brázdě zašlehl a přinesl ji, abych mu ji upekla k obědu.“ 
„Ale, kmotřičko, koroptvička musí být dobré jídélko, ještě jsem ji jaktěživa nejedla.“ 
„Kmotřičko, já také ne; ale už ta vůně, jen přivoňte, jaká to libost!“ 
„Hra! To by byla pochoutka. Kmotřičko, víte co, snězme ji!“ 
„Ale prosím Vás, kmotřičko, co by můj řekl? Nestálo by to s tím za mrzutost!“ 
„A což si neumíte pomoci, kmotřičko?“ 
„Jakpak?“ 
„Upřete mu to. Řekněte, že Vám žádnou koroptvičku nepřinesl, že se mu něco zdálo, nebo že blázní! Pojďte, snězme ji.“ 
I přemlouvala kmotřička ženu tak dlouho, až ji přemluvila. Koroptvičku snědly. 
Bylo poledne, sedlák přijel domů z orání. Usedl za stůl a jedl polívku, už ani ne s velkou chutí. Po polívce přinesla žena nějaké knedle, jako obyčejně. Sedlákovi nešly knedle dobře dolů; vrtal v nich a šťoural a čekal pořád, aby už tu byla koroptvička. Koroptvička však nepřicházela. 
Když mu to už dlouho trvalo, konečně řekl: 
„Ženo, kdepak máš koroptev?“ 
„Jakou koroptev?“ tázala se žena, jako by o ničem nevěděla. 
„Nu koroptev, co jsem dnes zašlehl a domů donesl, abys mi ji přistrojila k obědu.“ 
„Ale mužíčku, vždyť jsi mi žádnou koroptev nedal, jakpak ji můžeš na mně žádat?“ 
„Nedal? Což jsem ji nezašlehl?“ 
„To já nevím; ale vzpomeň si jen, Tys mi žádnou nepřinesl.“ 
„I aby hrom do toho!“ udeřil sedlák na stůl, „což jsem blázen?“ 
„Nu, nu,“ řekla žena, „jen mi s takovou nepřicházej! Kdybys mi ji byl dal, byla bych Ti ji upekla; ale jsi Ty asi pilný oráč! Lehl sis tam někde na mez a spal. Zdálo se Ti tam něco o koroptvi a nyní chceš, abych Ti ji z rukávu vytřepala!“ 
Umlkl sedlák, aby z toho nevznikla hádka. 
Druhého dne vyskočil mu z brázdy zajíc; i hodil po něm botkou tak šťastně, že ho zabil. 
Přinesl ho domů a řekl ženě: 
„Upeč mi dnes zajíce k obědu; ale ne abys zase řekla, že jsem Ti ho nepřinesl: tu máš zajíce!“ 
Odpověděla žena: 
„Pánbůh zachovej, milý mužíčku! Když si jej přineseš, pročpak bych Ti ho neudělala; ale s koroptvičkou, to se mýlíš!“ 
Odešel sedlák na pole a žena pekla zajíce. 
Přijde kmotřička: 
„Copak Vám tu tak voní?“ 
„Zajíc,“ odpověděla žena, „můj ho zabil dnes na poli botkou.“ 
„Ach, kmotřičko! Zajíček musí být dobré jídélko, já, ale povězte mi, jakpak to dopadlo včera s koroptvičkou? Dobře jste se vysekala?“ 
„Dobře,“ odpověděla žena, „musel mi věřit, že žádnou nepřinesl. Ale už jsem měla strach, milá kmotřičko! Rozčepýřil se jako kohout, udeřil si Vám na stůl a chtěl mermomocí, abych mu dala koroptev. Musila jsem potom na něj zostra.“ 
„To jste dobře udělala, zlatá kmotřičko! Jen zostra na muže, jen zostra. A víte co, toho zajíčka snězme ho spolu, vždyť je už upečený, a zas mu to upřete. Musíte se hodně ozvat a zostra na něj. Milá kmotřičko, kdyby se člověk neozval, mohl by se dostat kolikrát pro pravdu na šibenici, pro patrnou pravdu! Ano, jen hubujte, milá, ale snězme toho zajíčka, milá kmotřičko!“ 
I přemlouvala ji tak dlouho, až se do zajíce daly a snědly ho. 
Přijel sedlák z pole. Žena mu dala oběd: polívku a nějakou kaši. Čekal sedlák, ale zajíc nepřicházel; i řekl tedy k ženě: 
„Dej sem vidličky!“ 
„A nač?“ tázala se žena. 
„Na zajíce.“ 
„Na jakéhopak zajíce?“ 
„Co jsem botkou zabil a přinesl ráno, abys mi ho k obědu upekla.“ 
I zapírala žena, že jí nic nepřinesl, že neví o žádném zajíci. 
Zapírala tak dlouho, až jí musel muž věřit. 
Šel však ven, zakroutil slepici krk a řekl: 
„To mi přece neupřeš, že jsem Ti zakroutil slepici! Uvař mi ji k večeři.“ 
Žena slíbila, že učiní podle jeho vůle. 
Přišla kmotřička: 
„Co Vám to tak pěkně voní?“ 
„Slepice.“ 
„Ó, slepice je také dobré jídélko; ale jak jste to odbyla, milá kmotřičko, se zajícem?“ 
„Odbyla jsem to, odbyla, ale už reptal.“ 
„E, aťsi reptá, nechte ho reptat a snězme i tu slepičku, milá kmotřičko!“ 
Bála se žena, ale kmotřička ji přemlouvala, až ji tak dalece přemluvila, že i slepičku spolu snědly. 
Přijede sedlák z pole a ptá se: 
„Ženo, kde mám slepici?“ 
„Jakoupak slepici?“ ptala se žena. 
„Co jsem jí krk zakroutil.“ 
„Ale mužíčku, Ty musíš přece jen bláznit, vždyť jsi mi žádnou slepici nezakroutil ani nedal!“ 
Hádala se s ním tak dlouho, až jí musel věřit, ale věřil jen trochu. Sebral se a šel do hospody, aby se napil, že ji vyplatí, až domů přijde. 
Přišla kmotřička: 
„Kdepak máte, kmotřičko, Vašeho, a jak jste to odbyla se slepicí?“ 
„Ach, má zlost a bude mi dělat vzdory. Šel do hospody, kdovíkdy přijde, a já tu musím být samotná. Prosím Vás, kmotřičko, zůstaňte tu se mnou, abych se nebála.“ 
„Zůstanu tu s Vámi,“ řekla kmotřička a lehla si s ní do lůžka. Bála se však žena, přijde-li muž opilý domů, aby mu nenapadlo, že by snad začal skládat účty za slepici, zajíce a koroptvičku, proto nemohla usnout. 
Kmotřička však hned usnula. 
I vstala žena z lůžka, oblékla se a lehla si pod lůžko. 
Pozdě v noci přišel muž domů, vzal metlu a jal se bez počítání skládat účty kmotřičce v domnění, že to je jeho žena. Plným hrdlem křičela kmotřička, ale rozzlobený sedlák bil a jen bil. 
Když jí hodně naložil, pustil ji a milá kmotřička běžela domů, jak jen mohla. 
Sedlák ráno vstává mysle, že bude žena ležet. Žena však přijde plna švitornosti z kuchyně, přinese mu na másle vejce k snídani a plna laskavosti jen se usmívá. 
I divil se tomu sedlák a tázal se: 
„Copak je to, že jsi dnes tak hodná?“ 
„Já hodná?“ odpověděla žena, „vždyť jsem já pořád taková! A proč bych neměla být hodná, což jsi mi něco udělal?“ 
„I arciže!“ řekl sedlák, „vždyť jsem Tě spráskal, až jsem myslel, že budeš celý týden ležet.“ 
„Propánakrále!“ řekla žena. „Mužíčku, Ty musíš přec jen bláznit! Brzo chceš na mně koroptev, brzo zajíce, ba zase slepici, a nyní chceš dokonce tvrdit, že jsem byla bita. Tak se na mě jen podívej a viz, že není ani znamínko na mé kůži, které by o dosti malém výprasku svědčilo. Už vidím, že skutečně blázníš!“ 
Vida sedlák, že žena není zbita, dosvědčil a řekl: 
„Ba, už vidím, že skutečně blázním.“ 
Po čtyřech týdnech přišla zase kmotřička. 
„Ach! Milá kmotřičko, co jsem já ubohá od Vašeho zkusila! Samá modřina a samý pruh! Ani k poznání jsem nebyla, tak tuze mě ztloukl.“ 
I tázala se jí žena: 
„Kmotřičko, jak Vám chutnala koroptvička?“ 
„Ach, dobře, to byla opravdová lahůdka.“ 
„A zajíček, jak ten?“ 
„Ach, dobře, není nad zajíčka!“ 
„A slepice, jak ta?“ 
„Ach, což je o to, křehounké masíčko!“ 
„Vidíte, milá kmotřičko,“ mluvila žena dále, „když Vám chutnala koroptvička, zajíček i slepička, nemusela jste být rozmazlená a mohla jste si nechat chutnat i kmotrův výprask, vždyť jste si ho beztoho zasloužila.“ 
Od té doby žena poslouchávala lépe slova svého muže než slova mlsných a všetečných kmotřiček. 
Sluha odešel a povídal si: 
„Dost malé peníze. Měl jsem se však dobře, a co jsem potřeboval, naučil jsem se.“ 
Přišel do hospody a koupil si za tři groše chleba. Zaplatil, ale zas měl v kapse tři groše. Šel domů k tatíčkovi, poslal sestru pro pivo za tři groše, a pořád měl tři groše v kapse. Mohli tedy nakupovat maličkosti, ale na větší potřeby chudobný otec neměl. Proto mu syn jednou povídá: 
„Tatíčku, já vím, jak vydělat víc peněz. Já jsem teď tak vyučený, že se mohu udělat, čím chci. Pojďte se mnou na trh a já se Vám udělám koněm. Až mě ale dovedete na trh a až mě budete prodávat, žádnému mě nedávejte s ohlávkou! Ohlávku si vždycky vymiňte! To by mě pak dali okovat, a já bych už navěky musel koněm zůstat.“ 
Než přišli na trh, udělal se syn takovým pěkným koněm, že tatík za něho hned dostal tři sta. Jak ho ale kupec měl, udělal se kůň po nějaké chvíli zase člověkem a ztratil se mu. Tak jim to šlo dost dlouho, že se dělal tím koněm a že ho otec prodával. 
Když se o tom kouzelník dověděl, řekl sám sobě: 
„Není-li to ten šelma, co u mě sloužil a povídal mi, že neumí číst a psát? Však já Tě dostanu!“ 
A když přijel tatíček zase na trh na pěkném koni, už tam kouzelník byl. Hned přišel k otci a ptal se ho, co za toho koně chce. Otec odpověděl: 
„Tři sta bez ohlávky!“ 
Kouzelník se však nedal: 
„Totototo! Kdo to viděl koně prodávat bez ohlávky! Tu máš tři sta za koně a čtvrté sto za ohlávku!“ 
Otec viděl další stovku; zapomněl na domluvu se synem a vzal všechny peníze. Kouzelník hned šel s koněm ke kovářovi, aby ho dal okovat, protože koník byl bez podkov. Kovář nebyl však doma, byl někde na trhu. V domě byla jen kovářka s dcerou. Kouzelník uvázal koně ke sloupu u kovárny a šel pak ke kovářce do jizby, kde na kováře čekal. Děvče zatím bylo venku. Koník se jí líbil, bylo jí však divné, že se pořád snažil ohlávku si o sloup stáhnout. Šla se podívat blíž a vtom na ni kůň zavolal: 
„Děvenko, stáhni mi tu ohlávku. Popotáhni jenom dolů, aby mi spadla!“ 
Dívka se podivila, ale šla a koníkovi ohlávku stáhla. Jakmile ohlávka spadla, koník hned utekl. Děvče běželo k matce do jizby a volalo: 
„Maměnko, ten kůň mluví! Maměnko, ten kůň mluví!“ 
Matka se zasmála a povídá dceři: 
„A co Ti povídal, když mluví?“ 
„Abych mu stáhla ohlávku!“ 
Když to kouzelník uslyšel, ulekl se a hned se běžel podívat na svého koně. Ten tu však už nebyl. Udělal se zajícem a utekl. 
Po chvilce rozhlížení ho kouzelník uviděl. Udělal se hned psem a za ním! Když už pes zajíce doháněl, udělal se zajíc slavíčkem. 
Pes se v tu chvíli změnil v krahujce a za ním! Slavíček letěl nad veliké pěkné město a krahujec za ním. Díval se na to jeden pán oknem a povídá: 
„Aj, aj, aj, aj! Co si ten krahujec myslí, že takového malého pěkného ptáčka honí? Necháme to okno otevřené, třeba ten ptáček přiletí k nám.“ 
Ptáček opravdu do okna vletěl a hned pod lůžko. Nikdo ho tam však neviděl. Když pak dcera toho pána vymetala jizbu, vymetla zpod lůžka krásný diamantový prstýnek, který si s radostí dala na prst. Kouzelník však už také byl v domě. Jak uviděl, že tam slavíček vletěl, udělal se člověkem. Šel pak za pánem domu a dal se do služby za kuchaře. Nic jiného nechtěl za tři roky služby, jenom od té dcery ten prstýnek. 
Ten prstýnek byl však zvláštní. Ve dne byl prstýnkem, ale v noci se udělal z něho krásný mládenec a povídal té dceři: 
„Nedávej mě tomu, kdo mě chce. Kdybys mu ten prstýnek dala, tak jako bys mu mne dala. Až ho po Tobě přece bude chtít, hoď prstýnek na zem a řekni, ať se rozsype na prosná zrnka. Těch zrnek bude sedm. Sedmé zrnko přišlápni a šest nech jen tak na zemi. Přiletí slepice s devatero mladými kuřaty, bude ta zrna zobat a to sedmé zrnko bude velice hledat. Až budou ta kuřata nejvíc pípat, Ty z toho sedmého zrnka odstup. Já se pak udělám lasičkou a všecky potrhám.“ 
A tak se i stalo. Když bylo po všem, udělal se z lasičky zas krásný mládenec a toho si vzala ta dcera za manžela. Tatínka si vzali k sobě, a že byli bohatí, nikdy už žádné prodeje nedělali.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight