Když se spolčí kočka s myší

zobrazeno 29×

Vložil(a): jitkamety, 9. 4. 2016 16.26

Jedna kočka se seznámila s myškou a tolik jí toho napovídala o své převeliké lásce a přátelství, až se myš nakonec dala přemluvit, aby spolu bydlily v jednom domě a společně hospodařily. Žily si spolu hezky a byla to úplná idylka.
„Ale na zimu si musíme opatřit něco do zásoby, jinak budeme mít hlad,“ řekla kočka. „Ty se přece nemůžeš všude odvážit, myško, ještě aby ses mi někde chytila do pasti, to by tak scházelo!“
Podle té moudré rady se opravdu zařídily a koupily hrníček sádla. Jenže nevěděly, kam by si ho měly dát. Dlouho přemýšlely a rozmýšlely, až nakonec kočka řekla:
„Já už vím. Nejlepší bude, když ho schováme do kostela, odtamtud si nikdo netroufne něco vzít. Postavíme ho pod oltář a dřív ho nenačneme, dokud to nebude zapotřebí.“
Odnesly tedy hrníček do kostela a měly ho bezpečně schovaný.
Ale netrvalo dlouho, kočka dostala náramnou chuť na sádlo a povídá myšce:
„Abych nezapomněla, myško: sestřenice mě žádá, abych šla za kmotru. Narodil se jí synáček, bílý s hnědými flíčky, tomu mám jít za kmotru. Nech mě dnes jít na křtiny a postarej se o domácnost sama.“
„Beze všeho,“ odpověděla myška, „jen si spánembohem jdi, a když budeš něco dobrého jíst, vzpomeň si na mne: taky bych si ráda lízla sladkého červeného vína, které se pije o křtinách.“
Ale všechno to byla lež, kočka žádnou sestřenici neměla a nikdo ji za kmotru nezval. Šla rovnou do kostela, připlížila se k hrníčku se sádlem a začala lízat, až vrchní tučnou vrstvu vylízala. Potom si vyšla na procházku po střechách a rozhlížela se po městě, konečně se natáhla na sluníčko, a kdykoli si připomněla ten hrníček se sádlem, hned se olízla a otírala si vousky. Domů přišla teprve v samý večer.
„Tak už zas doma?“ vítala ji myška. „Jistě tam bylo veselo a dobře ses poměla.“
„No, ušlo to,“ odpověděla kočka.
„A jakpak jste dítě pokřtili?“ zeptala se myš.
„Vrchpryč,“ řekla kočka stručně.
„Vrchpryč!“ vypískla myš, „to je ale prapodivné jméno, takové zvláštní, to je u Vás v rodině?“
„Copak je na něm tak divného,“ odpověděla kočka, „není to jméno o nic horší než Drobtykrad, jak se jmenují Tvoji kmotřenci.“
Zanedlouho kočka dostala zase laskominy. Řekla myšce:
„Budeš zase tak hodná a postaráš se o domácnost sama? Žádají mě podruhé za kmotru, děcko má bílý proužek okolo krku, už proto nemohu odříci.“
Dobračka myš svolila a kočka se oklikou přikradla ke kostelu a sádlo z hrníčku do poloviny vylízala.
„Jen co je pravda,“ povídala si, „nejlíp vždycky chutná to, co sníme sami,“ a byla se svou dnešní prací spokojena.
Když přišla domů, zeptala se myška:
„Jakpak jste pokřtili tohle děťátko?“
„Půlpryč,“ odpověděla kočka.
„Půlpryč! Neříkej ..... tohle jméno jsem ještě jaktěživa neslyšela,“ divila se myška. „Vsadím se, že vůbec není v kalendáři!“
Nu, kočka se namlsala a brzo se jí zase sliny sbíhaly na tu pochoutku.
„Do třetice všeho dobrého,“ řekla myšce, „zase mám jít za kmotru.
Děcko je celé černé, jen pacičky má bílé, jinak po celém těle ani jediný bílý chloupek, to se vyskytne sotva jednou za kolik let. Viď, že mě necháš jít?“
„Vrchpryč! Půlpryč!“ odpověděla myška, „to jsou prapodivná jména, přece jen mi to pořád leží v hlavě.“
„Inu, věčně věků sedíš doma v tom svém tmavošedém chlupatém kabátku a taháš za sebou ten dlouhý cop,“ řekla kočka, „a pak máš brouky v hlavě. To máš z toho, že za dne ani na krok nevyjdeš a nevystrčíš nos.“
Když byla kočka pryč, pustila se myš do uklízení a všechno všudy dala do pořádku, a mlsná kočka zatím sádlo z hrníčku dočista sežrala.
„Tak, teď jsem to všecko slupla, teď bude mít dušička pokoj,“ libovala si a přišla domů až v noci, nacpaná, že sotva dýchala.
Myška se hned ptala, jaké jméno dostalo třetí děcko.
„Nejspíš se Ti taky zas nebude líbit,“ řekla kočka, „jmenuje se Všepryč.“
„Všepryč!“ vypískla myš, „tohle jméno se mi ani trochu nezdá, to jsem ještě nikdy neviděla vytištěné. Všepryč! Co to má znamenat?“ Dlouho nad tím vrtěla hlavou, potom se stočila do klubíčka a usnula.
Od té doby už kočku nikdo nežádal, aby šla za kmotru. Ale když přišla zima a venku se už nedalo najít nic k snědku, vzpomněla si myška, že mají něco do zásoby, a řekla:
„Pojď, kočičko, máme přece schovaný hrníček sádla, teď si na něm pochutnáme.“
„To si myslím,“ odpověděla kočka, „pochutnáš si, pochutnáš,“ a potichu dodala:
„Jako bys jazejček vystrčila z okna ven.“
Vydaly se na cestu, a když došly do kostela, stál sice hrníček pořád na svém místě, ale byl prázdný.
„Aha,“ řekla myška, „teď už vidím, co se stalo, teď se to ukazuje. Tys mi pěkná přítelkyně! Všechno jsi to snědla, jak jsi chodila za kmotru: nejdříve vrch pryč, potom půl pryč a potom ..... “
„Mlčíš,“ křikla kočka, „ještě slovo, a sežeru Tě!“
Ale chudinka myška to nešťastné "vše pryč" už neudržela na jazyku, a sotva bylo venku, kočka po ní skočila, chramst! a spolkla ji.
Inu, tak už to na světě chodí. Když se kočka s myší spolčí, pro myšku to špatně skončí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight