Katova, dcera

zobrazeno 51×

Vložil(a): jitkamety, 19. 3. 2016 20.45

Byl jednou jeden kat a ten měl dcerku. Dělal to, co dělají všichni kati. Ale občas, když se vyspal z těžké opilosti, v níž trávil většinu svého života, brával svou dcerku na kolena a z hrdla se mu dral nějaký zvuk, jako by chtěl něco říci. V takové chvíli připomínal ochraptělou kukačku, která chce kukat, ačkoli to dopadalo strašně.
Dcerka zatím dospívala.
Měla rezavé vlasy a všichni už z dálky rozpoznávali, že přichází katova dcera.
Vyrůstala osaměle. Všichni se jí vyhýbali a jen skulinami v plotě mohla vidět, jak kvetou slunečnice v cizích zahradách.
Kat se upil k smrti. Padl na ulici, když vycházel z krčmy. Z úst mu vycházel modrý plamen a nikdo ho nechtěl zvednout. V noci kata doprovodili na hřbitov zbrojnoši s obnaženými meči a hořícími pochodněmi. Za rakví kráčela pouze jeho dcera se sklopenýma očima pod matčiným šátkem.
Druhý den ráno se šla na hřbitov podívat na otcův hrob, ale našla ho prázdný. Hřbitovem protékala černá říčka. Tři staré černé olše tu zvedaly k nebi uschlé holé větve. A co děvče ve větvích spatřilo? Na prostředním stromě visel s roztaženýma rukama její otec. Červená katovská košile se třepotala ve větru. V jedné ruce držel láhev vodky a v druhé provaz ze šibenice. Černá hejna havranů mu klovala holá lýtka. Děvče si zakrylo rukama tvář a dalo se na útěk. Ten strašný obraz ji všude pronásledoval. Teprve nyní se dozvěděla, čím byl její otec. A rezavé vlasy teď nosila na hlavě jako plameny. Zdálo se jí, že každý, koho potkává, hned ví, čí je dcerou. Proto odešla.
Děvče šlo několik dní a nocí, až došlo do jiného kraje, kde lidé žili v klidu a štěstí a nic nevěděli o přísných soudcích a nelítostných katech. Začalo pást krávy u hodných hospodářů. Byla to ale zvláštní děvečka. Nosila vlněný šátek, ať byl déšť nebo svítilo slunce, nezúčastňovala se halekaček s jinými pasáčky a nikdy ji nikdo neslyšel ..... jako jiné pasačky ..... vesele zpívat. Všude, kam jen šla, jako by jí někdo po špičkách kráčel v patách a šeptal do ucha: Jsi katova dcera!
I tehdy, když naslouchala ptačímu zpěvu nebo se těšila z krásného květu a na okamžik zapomínala na své trápení, tušila za zády pronásledovatele. A jako kosa podsekává květinu, tak jeho jedovatý šepot jí otravoval každou radostnou chvíli.
Děvče nemělo žádné přátele ani příbuzné. Jejím bratrem byl pouze Spánek. Na jeho dvoře vždy skotačilo plno usměvavých dětí a v orosených olších visely stříbrné houpačky. Zde byla jako všichni ostatní. Děti si s ní hrály, vodily ji za ruku a posadily na houpačku. Ale houpačka visela na tenké tyči, ta se zlomila, děvče spadlo a probudilo se .....
Slunce už svítilo do okna a všechno bylo zas tak nemilosrdně jasné. Děvče se na sebe podívalo a uvidělo, že je opět jen katovou dcerou.
Jednou v noci, když seděla u okna a nemohla usnout, spatřila pod jasmíny jasnou tvář měsíce. Listy jasmínů se lehce chvěly a úzké paprsky měsíčního svitu se prodíraly větvičkami.
Katova dcera si přehodila přes ramena šátek a zvolna kráčela po chvějící se stezce z měsíčních paprsků. Chtěla dojít k zámku paní Luny. Její tvář je tak čistá a jasná, když se shora dívá na hory a lesy. Všechno vidí a o všem ví. Poradí děvčeti, co dělat. A dá jí radu, která ji zbaví trápení a osvobodí ji od ní samé.
A tak děvče šlo a šlo, až došlo do velkého lesa. Znenadání zaslechlo za svými zády dusot ..... dupy dupy dup! Jedle se otřásly hrůzou až ke kořenům a celý les se zachvěl neklidem. Potom všechno utichlo. Děvčeti přeběhl po zádech mráz a opět slyší dusot ..... dupy, dupy, dup! Černý jezdec se nad ní přehnal jako vítr. Jeho široký plášť narážel na chvojí jako slepý pták, když zbloudí v houští. Podkovy duní stále blíž a polekané děvče se schovalo pod jedlí. Jezdec zastavil koně, vzal polomrtvé děvče do náruče, posadil je před sebe do sedla a popohnal svého koně tryskem vpřed. Děvčeti dýchal na zátylek ostře a rychle a dívce se od toho dechu zježily vlasy v chladné hrůze. Zdálo se jí, že má hlavu velkou a dutou jako buben. A jezdcův hlas burácí:
„Kampak jdeš, dítě?“
„Jdu do zámku paní Luny.“
„Ta cesta je daleká, mé dítě, ale já Tě mohu svézt.“
„A kdo jsi, černý člověče, a jak sis mě všiml, když jsem se skryla pod jedlí?“
„Jsem Zoufalství. Znám dobře své děti. Můj kůň letí rychleji než vítr. Ale já jezdím jen do svítání.“
Tak tedy jeli ..... dupy, dupy, dup! a les se otřásal až ke kořenům. Když svítalo, jezdec sundal děvče ze sedla, dal koni ostruhy a ten se vznesl k nebi a zmizel za korunami stromů v ranní mlze. Pouze okraj jezdcova černého pláště zastínil na chvíli slunce.
Dívka vyšla na rozkvetlou louku a každá travička byla k ní hodná jako zelená maminka. Cítila únavu, chtělo se jí spát, ale neměla žádnou pokrývku ani podušku. Květiny jí však podaly své šátečky s třásněmi a mechy zas hnědé polštářky. .....
„Ach, tady je postýlka pod každou květinkou!“ divilo se děvče. Procházelo se po louce a nikomu tenkrát nevoněly květiny tak krásně jako toho rána katově dceři. A před nikým, ani před králem, se neskláněly trávy tak laskavě jako tehdy před ní. Ten, kdo je bohatý a pyšný, chodí po světě sám se sebou a na všechno pohlíží jenom ze své povznesené výše. Ale katova dcerka se skláněla nad každým kvítkem a všechny se na ni usmívaly, protože byla vskutku nešťastným dítětem a každý lísteček na kraji cesty cenila víc než samu sebe. A když už neměla nic jiného, zbývala jí aspoň tahle pokorná radost.
Přes den odpočívala s hlavou na zeleném drnu u cesty a různé kytičky jí zpívaly své zelené písničky. V noci ji černý jezdec posazoval na divokého koně a pak spolu uháněli lesem ..... dupy, dupy, dup!
Jedné noci děvče uvidělo, že les je řidší a světlejší. Jezdec zastavil koně, sundal dívku a řekl:
„Teď už cestu najdeš. Zámek paní Luny není daleko,“ a odcválal zpět do lesa.
Jedle prořídly, objevily se javory, po jejichž listech šplhaly měsíční paprsky jako modří pavoučci a spouštěly se pod něžnými stíny na dlouhých stříbrných nitkách. Pak přišly bledé jasmíny. Byly plné lehkého a dalekého vánku, jako by na ně samo nebe tiše dýchalo. Za jasmíny se ukázala vysoká věž s úzkými stříbrnými okénky. U starodávných kamenných schodů stál na stráži modrý Turek se srpem místo meče. Odložil srp a uvolnil děvčeti cestu. Musela stoupat po schodech vysoko převysoko a schůdky byly stále užší. Zdálo se jí, že se věž houpe. Ale děvče ..... jako ten pavouček po svém vláknu ..... šplhalo stále výš a výš, až se dostalo do pokojíčku, kde žila paní Luna, Měsícová matka. Bylo tam všechno jako za starých dobrých časů. U kulatého okýnka stál zlatý kolovrátek. Nahoře bylo navlečeno zlaté lněné přadeno. Paní Luna seděla a předla. Měla laskavou tvář a sněhobílé vlasy. Kývla děvčeti na pozdrav a poděkovala za přání dobrého večera; její prsty přitom předly.
Když děvče povědělo, proč přichází, stařenka mu podala stříbrný klíček.
„Tady máš klíček. Tím otevřeš všechny dveře a navíc ten, kdo ho drží v ruce, se stává neviditelným. Jdi a vysvoboď z rukou kata něčí mladou duši, pak dojdeš klidu. Za třikrát devíti horami je zámek krále Soumračné země. Mladý hrdina je tam zavřen ve věži a čeká na popravu. Jdi a zachraň ho!“
Děvče poděkovalo paní Luně ..... Měsícově matce a vydalo se na cestu. Prošlo kolem jasmínů i javorů a opět se ocitlo v temném lese. Dál už nevědělo, kudy jít, a začalo plakat. V tom slyší za jedlemi: dupy, dupy, dup! Objevil se černý jezdec. Okraj jeho pláště se dotkl dívčiny tváře .....
„Proč pláčeš?“ zeptal se jí černý člověk.
„Neznám cestu k zámku krále Soumračné země.“
„Sedni si na mého koně, dovezu tě!“
Lesem jeli dlouho, jak ještě nikdy nejeli. Děvče se drželo koňské hřívy a jezdcův horký dech jí vzadu ožehoval krk. Každou chvilku se jí zdálo, že užuž spadne a divoký kůň ji rozdupe. Přes kořeny stromů se řítili tmou jako po schodech do propasti ..... dupy, dupy, dup! dupy, dupy, dup!
K ránu jezdec zastavil koně u ojíněných vrat. Ve věžním okýnku slabě svítilo jako zamrzlé bledé světýlko.
„Ty dobrý černý člověče,“ řeklo děvče jezdci, „počkej v lese, až Tě zavolá jeden mládenec. Pak si ho posaď na koně a odvez ho přes hory, kam už nesahá moc krále Soumračné země.“
Potom děvče, nikým neviděné, začalo tiše otvírat jedny okované dveře za druhými, až se dostalo ke komoře, kde za zamrzlým oknem svítilo bledé světýlko a kde mladý hrdina čekal na svou smrt.
„Vezmi si tenhle klíček a staneš se neviditelným. Můžeš jím otevřít všechny dveře. Vezmi si ho a utíkej! Já tu zůstanu místo Tebe.“
Ale mládenec se už rozloučil se životem a chtěl umřít. A děvčeti dalo velkou práci ho přesvědčit.
„Když mě strážci nenajdou, povedou na šibenici Tebe!“
„Ať vedou. Musím jim něco říct. Je mi, jako bych až dosud žila v nějaké tmavé jeskyni. Teď chci uvidět denní světlo a promluvit!“
„Taková smrt patří hrdinům!“
„Pak mi tedy dovol, aby mi patřil život. Aspoň na jednu jedinou chvíli ať mi patří. Ať ho aspoň na chvíli před svou smrtí uvidím jako zelené moře, vlnící se za hlavami lidí. Ať ho uvidím vycházet jako ranní slunce. Jen ať mě vedou! Musím vystoupit na popraviště a říci tam své slovo. Nikdo neví, jak dlouho a těžko hledalo to slovo cestu k mým rtům. Můj otec byl kat. Když jsem byla malá a on se probral z opilosti, brával mě na kolena. Nějaké zvuky v jeho ochraptělém hrdle marně hledaly slova. Už vím, co tenkrát nebyl schopen říct ..... já to zítra s radostí povím. Jen ať mě vedou! Chci vystoupit na popraviště a pronést jen jediné slovo. To slovo zní ..... láska!“
Mladý hrdina se už dál nevzpíral dívčině oběti, vzal z jejích rukou klíček a odešel.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight