Karlštejnský ovčák

zobrazeno 44×

Vložil(a): dáša, 17. 3. 2016 15.52

Kterak císaři službu nabídl a sám dva ďábly zahnal, aby lidem neškodili, jak bohatě za to obdarován byl a vyvolen, aby královské poklady hlídal

Když císař Karel IV. dal stavět nedaleko řeky Berounky mezi Hlubokým a Studeným dolem na vysoké skále hrad, sešlo se k tomu mnoho lidu z okolních vsí, kteří byli císaři povinni robotou, a potom ti, které sem pozval sám císař pro jejich umění nebo dobré řemeslo. Protože neměli kde bydlet, vystavěli si při cestě od brodu na Berounce několik dřevěných bud. Císař chtěl, aby hrad byl nejen dobře vystavěn, ale aby se nepodobal žádnému jinému v zemi. Nešetřilo se proto stavivem, zdi paláce byly nevídané svou silou a hradby obtáčely skálu z několika stran. Přestože byl hrad zdánlivě nevysoký, bylo z něho dobře vidět dolů k Berounce, i na opačnou stranu. Dvě mohutné věžovité stavby byly mezi sebou spojeny dřevěnými můstky a podobně připojeny k císařskému paláci. Dole pod nimi stálo purkrabství, na které císař dosadil karlštejnského purkrabího. 
„Musíš se mi o hrad Karlštejn dobře starat, protože sem snesu to nejvzácnější, co tato země má. Nešetři proto na malířích, kteří zdobí kapli, a dbej, aby se nikdo nepovolaný nepotuloval po hradě,“ nařídil mu, když se přijel podívat, jak práce pokračují. 
Císařský palác už byl hotov, ale císař stále nebyl s něčím spokojen. Celé hodiny prochodil po hradě a sám dohlížel na řemeslníky, aby odvedli dílo podle jeho představ. Na několika vozech dal dovézt na Karlštejn mnoho vzácných kamenů, které byly pak vsazovány do klenby v kapli a zdobeny zlatým plechem. Brzy se tu vzklenulo celé nebe poseté hvězdami. 
„Dej mi sílu, panebože, abych to dílo dokončil a celému světu i všem říšským knížatům ukázal moc a slávu této koruny.“ 
Císař prosil nebe, ale nebál se ani pekla. Na stěnách vyrůstaly podivuhodné výjevy bitev andělů s ďábly a dosud nepoznanými příšerami. Kristus, obklopený sedmi zlatými svícny, shlížel shůry na lidstvo zmítané vášněmi, válkami a zemětřesením. Sedmihlavý drak letěl za okřídlenou ženou, najednou tu stojí vedle na půlměsíci krásná paní ozářená sluncem a poklidně shlíží dolů na každého, kdo stanul v údivu a hrůze před touto stěnou. 
Malíři pracovali dnem i nocí, aby císaři vyhověli, protože on sám to byl, který jim zadával jednotlivé obrazy a radil, jak by je nejlépe zpodobnili. 
Karlštejn vzrostl a bylo tu mnoho čeledě. Panští i robotní manové se střídali ve službách a císař nikomu nedopřál klidu. Na hrad dovezl mnoho vzácných klenotů, které bylo třeba dobře hlídat. 
Mezi prostým lidem se o císařově novém sídle vyprávěly prapodivné věci. Nejvíce je děsily zprávy o ďáblech, kteří prý se usadili na stěnách kostela Panny Marie. Málokdo z nich se tam však dostal, protože služba v císařových světnicích a kapli patřila jenom předním pánům a kanovníkům, kteří měli při hradní cestě také svůj dům. 
Ale stala se nevídaná věc. Do hradní studně se dvakrát do roka napouštěla voda ve skále vytesanými štolami z potoka v Hlubokém dolu, jednou na jaře a podruhé na podzim. Toho podzimu bylo veliké sucho a potok vyschl. Na Karlštejně začali mít obavu o vodu. 
„Musíme s vodou šetřit! Ve studni jí ubylo už tolik, že než děvečky vytáhnou jedno vědro vody pro kuchyni, pořádně se v dřevěném kole našlapou,“ stěžoval si purkrabí pánům, kteří v panské světnici spokojeně popíjeli dobrého vína. „Ty máš starosti o vodu a my zase o mýto,“ smáli se bujaře páni. „Představ si, pane purkrabí, že se prý na mýtě nedaleko Karlštejna objevují ďáblové a naši lidé se bojí tudy s povozy projet.“
„To není k smíchu, milí páni!“ rozmrzele na to odpověděl purkrabí. „Až se to Jeho císařská Milost dozví, bude s vámi zle. Měli byste se podívat, jestli tam někdo neloupí na vlastní pěst a zbytečně naše lidi nestraší.“ 
Ale páni už dost popili a všechno jim bylo k smíchu. Jeden z nich mu zlomyslně odpověděl: 
„Jak vidím, císař si vybral dobrého purkrabího! Ten se postará o všechno. Ale neměj žádné obavy, pane! My už si s tím ďábelským mýtem nějak poradíme, ale ty sotva doliješ do hradní studny vody, jestli nezaprší. Měl by sis vyprosit pomoc všech svatých, nebo Ti nezbude nic jiného než nosit vodu na hrad až z Berounky.“ Purkrabí měl zlost, že se vůbec dal s pány do řeči. Dokud byl císař na hradě všichni se mu snažili vyhovět a jeden druhého předbíhal ve službě. Ale když tu císaře nebylo, páni nedrželi služby, jak měli. A proto musel často zasedat manský soud, aby vyřešil jejich spory. 
Lesy kolem hradu Karlštejna byly hluboké a lidé jezdili se svými vozy jen pc cestách k tomu určených, protože jinde projet nemohli. Jakmile se někde objevil zával stromu nebo vymletý břeh potoka, museli si cestu opravit sami. 
Když přijel císař Karel IV. se svým průvodem na Karlštejn, vítaly ho fanfáry a purkrabí s pány vyjeli mu naproti. Císař měl rád to slavné uvítání a každý obřad dodržoval. Sotva se s pány pozdravil, vždycky se ptal: 
„Co je nového na mém Karlštejně?“ 
Pánům ale tentokrát nebylo do řeči. Honem vyprávěli, kolik práce kde řemeslníci udělali, a nechali na purkrabím, aby císaři pověděl to nejhorší. 
„Císařská Milosti! Veliké sucho nás trápí, mám strach o vodu. V hradní studni už je jí pomálu a musíme vodou šetřit.“
„To je zlé,“ řekl císař, „ale snad pánbůh dopřeje zemi zase vláhu a potoky se znovu naplní vodou. Potom i naše studna dostane tolik vody, kolik potřebujeme. Budeme se za to modlit.“ 
Potom císař poručil, aby se páni z doprovodu ubytovali, on že už nebude žádných služeb potřebovat. Purkrabí o ďáblově mýtě raději mlčel a myslel si, ať si to moudří páni manové sami s císařem vyřídí. 
Císař měl ve zvyku před spaním se dlouho modlit a někdy usnul v kapli svaté Kateřiny únavou. Ale ráno brzy vstal a zasedl v císařské světnici, kde vždycky pracoval a přijímal prosebníky. 
Toho dne k němu přivedli statného ovčáka, který chtěl mluvit jenom s císařem a dlouho se domáhal vstupu do hradu. Když ho konečně dovedli, padl na kolena a klobouk mačkal na prsou. 
„Cos mi přinesl, ovčáku?“ zeptal se ho císař. Páni mu řekli, že je to robotník Jeho Milosti, který pase ve dvoře ovce. 
„Urozený pane a císaři náš milovaný, přišel jsem za tebou, abych Ti nabídl svou pomoc,“ řekl ovčák pevným hlasem, jak byl zvyklý mluvit na pastvě. Páni, kteří stáli kolem císaře, sebou trhli a chtěli dát toho opovážlivce vyvést ze světnice. Císař ale zvedl ruku, aby mlčeli. 
„To je od Tebe milé, ovčáku! Jsem opravdu zvědavý, čím bys chtěl Naší císařské Milosti pomoci a být prospěšný, vždyť mám kolem sebe tolik chrabrých a udatných pánů. Ale neboj se, povstaň a mluv! Rád Tě vyslechnu a moji páni budou poslouchat se mnou.“ 
Přívětivý hlas císaře Karla se nesl světnicí a ovčák hned pookřál. Nemotorně vstal z kamenných dlaždic, kloboukem oprášil kolena a narovnal se. Bylo vidět, že je pěkné a urostlé postavy. Jen ten starý a odřený ovčí kožich a kožené promaštěné kalhoty nevypadaly vedle těch panských šatů nejlépe. 
„Císařská Milost asi neví, že se nedaleko Karlštejna usadili zlí ďáblové a přepadají lidi u mýta. Každý se tudy bojí jezdit a mnoho těch, co mýtem projelo, se už nevrátilo. Když mi dovolíš, já se sám na ty ďábly vypravím a vyženu je odtud holí.“ Císař pozorně naslouchal a potom se přísným pohledem podíval po svých manech, kteří stáli nedaleko dveří. 
„Slyšeli jste, páni, toho prostého ovčáka? Já mu věřím, že se nebojí a půjde se rvát třeba s celým peklem, jenom aby lidem pomohl. Ale Vás bych se chtěl zeptat, proč jste mi o tom neřekli? Dobře všichni víte, jak mi záleží, aby perla české země, můj Karlštejn, byl bez úhony. Nebýt ovčáka, ani jsem nevěděl, co se tady děje.“ Páni se chtěli všelijak vymlouvat, ale on je nepřipustil k řeči a obrátil se znovu k ovčákovi. 
„Děkuji ti, žes mi přišel nabídnout pomoc. Rád ji od Tebe přijmu. Domluv se s karlštejnským purkrabím a ten Ti dá všechno, co k tomu budeš potřebovat. Jestli se Ti to podaří, nebudu šetřit odměnou a všude dám rozhlásit, jak ses statečně zachoval.“ 
Císař milostivě ovčáka propustil a obrátil se na své many, aby je rázně napomenul. Purkrabí byl rád, že tomu ušel, a vedl ovčáka k sobě na purkrabství, aby si s ním popovídal. 
„Jak to chceš udělat, ovčáku? Císař Ti je milostivě nakloněn a bude rád, když se Ti podaří ďábly z mýta vyhnat.“
„Dlouho jsem o tom přemýšlel,“ začal rozvážně, „ale potřeboval bych k tomu dva dobré koně a několik pytlů nevymlácené hrachoviny.“
„Dobře, všeho se Ti dostane,“ řekl mu purkrabí. „Ale když budeš s těmi ďábly jednat, měl by ses jich zeptat, proč v potoku Hlubokého dolu není žádná voda. Dělá mi to veliké starosti.“
„Když ještě pár dní počkáte, urozený pane, určitě bude pršet. Moji starou tetu už kolik dní loupe v kolenách a to vždycky pršívá. Zbude-li mi na to ale čas, rád se těch potvor zeptám na vodu.“ 
Purkrabí přikázal pacholkům, aby dali ovčákovi dva pěkné koně a nechali ho na komoře vybrat několik nových pytlů. Do každého pak nacpali něco hrachoviny a naložili je na koně. Když ovčák odcházel z hradu, každý se za ním ohlížel. Protože bylo něco málo po poledni a nikam nespěchal, vydal se rovnou k tetě. Ta už stejně vyhlížela oknem a jak ho uviděla na cestě, honem otvírala vrátka na dvorek. Ještě ani neuvázal koně pod kůlnu, když se ho stará teta začala vyptávat: „Mluvil jsi s císařem?“
„Mluvil, teto, zrovna tak jako teď s vámi,“ odpověděl jí ovčák. 
„To je dobře, chlapče, žes měl takové štěstí. Ale měj se před pány na pozoru, nikdy Ti nezapomenou, žes je před císařem zahanbil. Nebýt tebe, nic by se nedělo a nikdo by nešel lidem pomoci.“ 
Když se najedl, nejprve mu pomohla udělat ze čtyř pytlů jeden veliký. Potom do něho znovu nacpali hrachovinu a na jedné straně zlehka zavázali. Až se setmělo, naložil ovčák na jednoho koně dva pytle hrachoviny a na druhého ten jeden veliký. S tetou se rozloučil a vedl oba koně po cestě k mýtu. S sebou si nevzal nic než starou kabelu a pořádnou hůl, kterou ukrví ve velikém pytli. 
Než došel k mýtu, na chvíli koně zastavil a do všech pytlů nadělal nožem větší díry, aby bylo vidět, co v nich je. Potom sám vlezl do toho velikého a holí popoháněl koně před sebou. Měsíc vyšel z mraků a bylo vidět jako ve dne. Nedaleko cesty byl vyschlý potok, který se táhl až do Hlubokého dolu. Sotva koně ušli kousek cesty, objevily se před nimi dvě příšery. Obě měly ruce i nohy, ale na jejich koncích veliké zahnuté drápy a celé byly porostlé srstí. Ovčák vykukoval dírou z pytle a všechno viděl jako na dlani. Nebylo pochyb, že to jsou dva ďáblové, o kterých se všude tolik mluvilo. Jeden z nich se ptal druhého: „Co to tady jede?“
„Copak nevidíš, že jde kůň za koněm a nesou plné pytle na hřbetě!“ povídal ten druhý a stoupl si do cesty. 
„Ale kde mají vozku? Přece nejdou jen tak sami?“ divil se zase ten první. 
Když ohmatali pytle, poznali, že v nich šustí hrachovina. Něco zrnek se přitom vysypalo na zem. Jeden je sebral a hned snědl. 
„Bratře, tohle by bylo dobré k snědku. Dejme se do toho, když jinou kořist nemáme.“ 
Z prvního koně stáhli dva pytle a každý si sedl k jednomu. Ovčák ani nedutal, jenom se koukal na ty dva, jak se cpou hrachovinou. Netrvalo dlouho a oba pytle byly prázdné. V tu chvíli se vrhli na další, aby ho také snědli. Ovčák už déle čekat nemohl, vyskočil z hrachoviny a každého přetáhl pořádně holí. Protože měl dobrou ránu, trefil oba. Ďáblové s hekáním padli na zadek a drželi se za hlavu. „Proč ten mezek tolik kope?“ divil se ten hloupější, ale ten chytřejší mu tentokrát neuměl odpovědět. 
Zato ovčák se do nich pustil a mlel je hlava nehlava, že nevěděli, na kterou stranu by měli uhnout. 
„Já Vám dám mezka, Vy potvory!“ křičel na ně jako na lesy. „Kdopak se Vás prosil, abyste mi snědli tolik hrachoviny? Když jste se na mém tak dobře poměli, teď se budeme spolu rovnat.“ 
Ďáblové byli tak najedeni, že se jim ani hnout nechtělo, natož aby s někým zápasili. Proto ten chytřejší povídá: 
„Jestli odtud neutečeš, sníme Tě taky. Já už mám zase hlad.“
„Tohle na mne neplatí, holenkové! Se mnou si hrát nebudete, já mám pro strach uděláno. Zbůhdarma jsem nevezl dva pytle hrachoviny, abyste mi je snědli. A ještě mi chcete vyhrožovat? Nejlepší bude, když se odtud postěhujete zase tam, odkud jste přišli. Za mnou jede se svými lidmi sám náš císař a ten už si s ďábly dovede poradit. To mi věřte!“ 
Jak to ty pekelné potvory slyšely, daly se do velikého nářku a prošení. 
„Milý pane, my Tobě nechtěli škodit ani tvému císaři. Jen nám řekni, jak můžeme škodu vynahradit, a půjdeme.“ 
Ovčák viděl, že jsou tou hrachovinou tak nacpáni, že by je snadno přepral. Břicha měli nafouklá až k prasknutí, sotva stáli na nohou. 
„Když mi povíte, kam se ztratila všechna voda z našeho potoka, pustím vás. Já se nikdy nebiji s tím, kdo mi není rovný silou.“ 
Ďáblové byli rádi, že se nechce prát, a vedli ho do lesa ke skále, o kterou byl opřen veliký balvan. Společnými silami ten balvan odvalili a ze země vytryskl proud vody tak mocný, že brzy naplnil vyschlé koryto potoka. Než se ovčák zmohl na slovo, oba ďábli se vrhli na vodu a pili a pili. Hrách jim v břichu nabobtnal a než se nadál, pukli jako dva žaludy. 
„To si pěkně pomohli,“ řekl ovčák, „alespoň mi ušetřili práci.“ 
Jednoho po druhém odtáhl do lesa a zahrabal, aby nekazili vodu. Když viděl, že pramen vody ve skále je vydatný, šel ke koním a vrátil se s nimi domů. 
Druhý den vzal ovčák prázdné pytle od hrachoviny i ty dva koně a vydal se nahoru na hrad povědět císaři, jak pochodil. Sotva se objevil v bráně, vítal ho purkrabí vesele: 
„Jestlipak víš, ovčáku, že nám zase teče voda do studně? A ani kapka ještě z nebe nespadla.“
„Jak bych nevěděl, urozený pane!“ usmál se ovčák. „Vždyť ti dva ďáblové zavalili pramen balvanem, a proto žádná voda v potoku nebyla. Ale od noci je tomu jinak. Neboj se, v potoku už bude vždycky vody dost.“ 
Když ovčáka přivedli k císaři, všechno mu pověděl, jak s ďábly bojoval a hrozil jim, a jak se šťastně vrátil. 
„Jsi poctivý, ovčáku, a věrný! Do smrti Ti toho nikdy nezapomenu. Až budu zase potřebovat Tvé pomoci, sám Tě dám zavolat. Dobře vím, že mne nikdy nezklameš.“ Císař ho bohatě obdaroval a dal mu do užívání jeden z dvorů, což mu všichni páni mimo purkrabího záviděli. 
Když pak císař Karel IV. umřel, Časy se změnily a na Karlštejne bývalo nadobyčej veselo. Divoké pitky a honby se střídaly jedna za druhou. Zlato a drahé kamení i jiné klenoty nedaly pánům pokoje, a proto o ně obírali nového krále, kde mohli. Ale císař prý před koncem svého života zavolal k sobě karlštejnského ovčáka a dal mu do opatrování veliký poklad. Ovčák ho odnesl do lesů a nedaleko jedné studánky uložil do země. Od té doby obchází za měsíčních nocí kolem hradu Karlštejna, jak mu císař přikázal, a za sebou místo psa vodí na řetězu velikého berana, který má každou nohu jako čtvrt věrtele. U studánky ho vždycky napojí a napase. Chodí prý tudy v létě i v zimě a každý zlý se mu raději vyhne, protože s sebou nosí silnou hůl. Šedivé vlasy pokrývá rozedraný klobouk, ale starý ovčák dosud chodí zpříma a každému se odhodlaně postaví, kdo by chtěl ublížit Karlštejnu, perle české země.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight