Kam se poděla láska?

zobrazeno 29×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.22

„Ukliď si konečně ty věci! Kolikrát ti mám říkat, že máš ve svém pokoji stále jen nepořádek!“

„No jo, mami,“ ozve se smutně z pokoje.

„Víš, že jsem unavená z práce, dneska jsem měla opravdu těžký den a ještě se musím s tebou zlobit!“

„To říkáš každý den.“

„Cos to řekla? Nebuď drzá!“

Rozladěná matka odchází kvapně po schodech dolů do kuchyně a spěšně vybaluje z tašky hromádku igelitů a obalů, z jejichž obsahu poskládá večeři.

Již se stmívá. V chodbě bouchly dveře. Přichází otec .

Večeře je na stole. Unavená matka se pokouší o srdečné přivítání.

„Ahoj, miláčku.“

„Ahoj, to snad není pravda, kam jsi mi dala ty brýle! Kolikrát ti mám říkat, že mi je nemáš uklízet? Nikdy je nemůžu najít!“

„Máš je přece na ledničce, jako vždycky!“

„To jsi zase koupila tenhle salám? Tos nemohla něco pořádnýho uvařit? Dneska jsem měl fakt těžký den, přijdu domů a tady je zas takový nepořádek!“

„Co si myslíš? Myslíš, že mám čas tady běhat s hadrem a stát věčně jenom u plotny? Dneska jsme měli celý den jednání a já jsem musela obhajovat před komisí ten náš nový projekt. Šéf říkal, že by to takhle zvládl málokterý muž.  Celý den jsem z toho ve stresu a ty si přijdeš domů a jenom na mě křičíš!“

„Co sis to zas koupila?“ dívá se muž do tašky.

„Potřebuji nový kostým. Zítra máme firemní večeři. Nemůžu mít přece pořád to samé!“

„Ale vždyť to je sako a minisukně!“

„No a co, myslíš, že už jsem na to stará?“ Odsekne uraženě žena a povytáhne si tepláky.

„Jak to, že pořád někde běháš, místo abys doma trochu uklidila? Za chvíli jsou vánoce. U sousedů už mají výzdobu a ty to budeš dělat zase na poslední chvíli!“

„No jo, v sobotu vezmu auto a zajedu všechno nakoupit.“

 

Po takovéto každodenní scéně bývá doma už ticho. Je to ale ticho plné napětí,  spěchu a disharmonie. Dospívající Lada se rychle nají, jen aby už mohla být zase sama ve svém pokoji. Tam se to tak dobře sní. Je plná ideálů a  nových nápadů. A vždy si říká, jak jinak si to zařídí, až bude dospělá!

Jednou potká muže, kterého bude opravdu milovat a on ji. Nikdy se nebudou hádat. Těší se, až bude mít svou domácnost a pěkně si jí vyzdobí a bude si tam udržovat pořádek. Bude tam panovat jenom láska, mír a harmonie, které budou cítit v každé maličkosti. Ráda bude svému muži vařit. A  s dětmi si bude vždycky povídat, co pěkného dnes prožily ve škole. Vždy si na ně udělá dostatek času a bude pro ně stále otevřenou a hřejivou náručí.

 

Určitě nechce mít práci, která by ji vyčerpávala. Chce dělat něco, kde by mohla rozdávat lásku, nebo vytvářet něco pěkného. Nebude chodit na nějaké večeře s cizími muži z práce a ještě k tomu vyzývavě oblečená, jenom kvůli kariéře. Před svým mužem doma bude chodit pěkně upravená, protože si jej bude vážit a chce, aby si mohl vážit on jí. Další a další věci se jí honí hlavou.

 

Někdy si říká, zda je vůbec možný takový krásný život? Proč si vlastně maminka tatínka brala, když se stále jen hádají? Vzpomíná si, že jí  jednou vyprávěla, že se s tatínkem měli moc rádi a že byli velmi šťastní, když se jim Lada narodila. Proč se tedy nyní stále hádají? Kam se podělala jejich láska ve víru všedních dní?

Lásku je třeba živit, zalévat a ošetřovat. Ano tak je to. S těmito myšlenkami usnula.

 

Druhý den, když maminka nebyla doma, Lada si řekla, že vše udělá tak, jakoby to byla její domácnost. Přišla dnes brzy ze školy, a tak měla dost času, než přijde tatínek z práce. Naplnila ji velká radost, nemusela nyní plnit jen maminčiny příkazy, ale mohla si vše zařídit podle svého. Maminka určitě nebude proti, když uvidí pořádek a nějaké změny.

Lada měla mnoho nápadů, jak vše uklidit, vylepšit a vyzdobit. Dělala to s radostí a s láskou, přemýšlela, co na to asi řekne tatínek, až přijde domů. Ale ve své fantazii si představovala, že je dospělá a brzy přijde její  manžel a že vše dělá pro něj. Ale nejen pro něj. Vždyť brzy budou vánoce. Už nechce prožívat vánoce plné spěchu, stresu a vše zdobit a připravovat jenom proto, že se to tak dělá. Dostávat plno dárků, ze kterých stejně nikdo nemá radost.

 

O vánocích se mají všichni členové rodiny sejít doma, a to, co dělá vánoce vánoci, je ta neopakovatelná atmosféra. To něco, co se nedá koupit za peníze v obchodě, ani se to nevytvoří bohatou výzdobou a množstvím dárků. Je to atmosféra lásky harmonie a vděčnosti. Vděčnosti za to, že před dávnou dobou putoval po prašných cestách této země Ježíš.

Lada si často o těchto věcech povídá se svou kamarádkou.  Ježíš  nás lidi učil této lásce. Učil nás, jak máme žít tak, abychom nebyli zatíženi vinou, která nás přikovává k této zemi. Naše duše pak nemůže výš, do království nebeského, o kterém  hovoříval. Tyto myšlenky ji natolik naplňovaly, že aniž by o tom věděla, vnášela do bytu právě tu nádhernou atmosféru, o které snila.

Doma nebylo jen uklizeno a vyzdobeno, bylo tam něco, co není hmatatelné a viditelné a přesto to otvírá a oblažuje duši. Lada také uvařila tatíkovo oblíbené jídlo. Sice to neuměla tak, jako maminka, ale dělala to ráda a to bylo na tom jídle také znát. Tak, teď už jenom douklidit poslední drobnosti, umýt nádobí a je to.

Vše stihla právě včas, protože brzy slyší, že v zámku chrastí klíče a tatínek je tady. Ladě tlouklo srdce napětím. Jestli si toho tatínek všimne, jestli zase nebude unavený a rozzlobený?

 „Ahoj, tati!“ Přivítala srdečně tatínka.

„Ahoj, Lado!“

„Ukaž, tati, pomůžu ti s tou taškou. Jak se měl dnes v práci?“

„Ale jo, docela dobře. Víš, že jsem dnes potkal tetu?“

„Ano? A co říkala?“

„Ptal jsem se jí, jak se má, vždyť je to teprve rok, co měli svatbu. Říkala, že je s manželem moc šťastná. Že má práci, která jí velmi baví, ale jenom na půl úvazku. Aby prý měla čas na manžela a na domácnost. Vycházelo z ní takové štěstí a vnitřní klid.“

„To je hezké, tak pojď dál, tati.“

„Teda, Lado! Jak jsi tohle dokázala? Už jsem myslel, že to tady u nás nejde uklidit!  Vidíš a tys to dokázala za jeden den! Vždycky mě to moc zlobilo, rád bych se vracel po těžké práci domů jako do oázy klidu a míru.“

„Když maminka na to nemá vůbec čas. Říká, že její práce je moc důležitá a na domácnost už nemá sílu.“

„Vidíš a teta si to zařídila tak, aby čas měla. Ani nevíš, Lado, jak je tu teď hezky!“

 

„Tati, uvařila jsem večeři.“

„No ne, to bych do tebe neřekl. Maminka vždycky říkala, že jsi nepořádná a nedokážeš si uklidit ani svůj pokoj.“

„Když tady stejně nebylo nikdy hezky když jste se hádali. Měla jsem to v pokoji stejné, jaké to bylo všude.“

„Máš pravdu. Mrzí mě to. Vždycky, když jsem přišel domů, mě tady vše rozčilovalo. Ale teď je o tu úplně jiné. Jiná, hezká atmosféra. A ty se o mě tak hezky staráš.

 Ale co uděláme pro to, aby už to takhle mohlo zůstat?“

„Můžu mamince pomáhat, ale když ona mívá vždycky špatnou náladu, když přijde z práce, a tak raději chodím k sobě do pokoje a zavřu se tam.“

„Myslím, že je to tím, že se v práci nutí do něčeho, co není pro ni. Práce, kterou dělá je spíše pro muže. Samá jednání, zodpovědné rozhodování, organizace, kolektiv mužů, kterým jde hlavně o peníze. Maminka bývala vždycky jemná a citlivá žena a takto jsem jí poznal a miloval ji. Když jsi povyrostla, začala chodit do práce, dostala se do kolektivu ctižádostivých a sobeckých lidí. Nejdříve doma plakávala, ale pak, jak říkala, naučila se „v tom chodit.“

 

„Tati, moc bych si přála, aby to byla zase ta naše milá maminka, jako dřív.“

„Slibuji ti, že jí zkusím také pomáhat. Určitě s ní promluvím. Brzy budou vánoce a bude na to čas.“

„Nenechávej to až na vánoce, tati. Nechci, aby byly zase takové jako loni, prosím.“

„Dobře, holčičko moje. Zkusím to. Mám z tebe radost. Večeře byla výborná.“

„Už půjdu spát, tati, nějak mě to zmohlo.“

„To se ani nedivím. Udělala jsi pěkný kus práce.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc a děkuji, Lado.“

 

Lada usínala s velkým přáním, aby byl doma zase mír a harmonie.

Maminka se vrátila dříve než tatínek očekával. Rychle svlékla kabát a tiše vklouzla do ložnice, spěšně odložila moderní kostým, vrhla se do peřin a plakala, v domění, že to nikdo nevidí. Tatínek tiše vešel, sedl si na kraj postele a pohladil jí po vlasech.

„Eleno, co se ti stalo?“

Eleno? Jménem jí neřekl již několik let.

Ještě větší vlna pláče přemohla ženu. Dlouhou chvíli nemohla ani promluvit, pláč lomcoval celým jejím tělem.

„Tak už neplač, Eleno, jsem tady s tebou.“ Objal ji, její slzy mu stékaly na ruku.

„Ach, Petře, byla jsem tak hloupá!“ a zase jí otřásl pláč, ale tento byl již lehký, očišťující a odplavující všechnu bolest.

„Neboj, všechno bude dobré.“ Jeho slova působila jako balzám a navíc takto k ní nemluvil již tak dávno!

„Utekla jsem, řekla jsem jim, že už nikdy nepřijdu!“

„Co se stalo?“

„Viděla jsem je všechny v pravém světle. V práci se chovají  tak, že všechno vědí, že jim patří celý svět a budí takový dojem také u ostatních. Po pár sklenkách vína ale všichni ukázali svou pravou tvář, zabývají se jen penězi, podvody, nejsou věrní svým ženám a jejich duše jsou úplně zkažené. Já hloupá jsem myslela, že lidé jsou poctiví a slušní, když se tak chovají a oblékají.  Ale pod touto maskou se skrývá tvrdé a bezcitné srdce. Byla jsem tam jediná žena, začali mít neslušné narážky, chtěli, abych byla jako oni, ani ti nemohu popisovat, co všechno jsem musela vyslechnout. Vím, že jsem si tím sama vinna, když jsem se ještě tak hloupě oblékla. Sáhla jsem si opravdu na dno. Ještě když si pomyslím, že jsem kvůli těmto lidem úplně zahodila péči o náš domov, lásku k naší dceři a hlavně, lásku k tobě! Odpusť mi to, prosím!“

„Také jsem se k tobě nechoval hezky, nyní bude vše dobré, uvidíš!“

„Nevím, co vyroste z Lady, ani netuším, co prožívá. Je teď v takovém věku, kdy na ni číhá všude tolik pokušení. A já jsem si už tak dlouho nenašla ani chvilku, abychom si popovídaly. Vstanu a  trochu uklidím. A mám velký hlad.“

„O Ladu neměj strach. Až budeš hotová, přijď do kuchyně. Čeká tě tam překvapení.“

Elena si vzala dlouhou sukni, která ležela až na spodu skříně. Prožila si na dno duše, jak působí v krátké sukni- vyzývavě a povrchně. Muži u ní nehledají čistou duši, ale vidí jen tělo, které se vystavuje na odiv pohledům všech.

Vešla do kuchyně, kde manžel prostřel slavnostní stůl. A vytáhl šampaňské.

Elena nevycházela z údivu: „Kdo, kdo to tady tak krásně uklidil?“

„Naše Lada.“

„Lada? A já jsem jí vždycky hubovala kvůli nepořádku. Ale byl to můj nepořádek, co mě tak rozčilovalo. Moc mě to mrzí. Snad mi to odpustí.“

Celý večer si manželé povídali, vše trpké se z jejich duší vyplavilo a opět nalezli lásku jeden k druhému. Elena byla doma a hledala si práci, která by jí bavila a naplňovala .

Lada byla šťastná. Byly to vánoce jejích snů. Méně dárků, ale ta kouzelná atmosféra lásky a štěstí, kterou znala z dětství. Maminka pečlivě dbala na to, aby harmonii, kterou znovu nalezli, nic nemohlo zkalit. Věděla, že atmosféra domova je v rukou ženy a ona se této úlohy s radostí zhostila.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/kam-se-podela-laska1/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight