Kachní dvorek

zobrazeno 45×

Vložil(a): jitkamety, 25. 3. 2016 20.48

Jedna kachna přišla k nám až z Portugalska. Někteří vykládali, že je ze Španělska, ale to je jedno: říkali jí Portugalka. Snášela vejce, zařízli ji a upekli: taková je kachní životní dráha! Všem kachnám, jež se vyklubaly z jejích vajíček, říkali Portugalky, a to už něco znamená. Nyní zbyla v kachním dvorku z celého toho rodu jen jediná kachna ..... v dvorku, kam měly přístup i slepice a kde vystupoval s bezmeznou pýchou kohout.
„Uráží mě svým pronikavým kokrháním,“ stěžovala si Portugalka. „Ale hezký je, to se nedá popřít, třebaže to není kačer. Měl by se mírnit, ale mírnit se je umění; svědčí o vyšším vzdělání. Mají je drobní zpěváčci na lípě v sousední zahradě: jak líbezně zpívají! V jejich zpěvu je cosi nesmírně tklivého, řekla bych portugalského! Kdybych měla takového zpěváčka, byla bych mu ráda matkou, milující, dobrou matkou ..... mám to v krvi, ve své portugalské krvi.“
A právě když to říkala, přiletěl tam malý ptáček zpěváček, přiletěl po hlavě shora se střechy. Honil ho kocour, ale ptáček mu se zlomeným křídlem unikl a spadl do kachního dvorku.
„To se podobá kocourovi, tomu vyvrheli!“ řekla Portugalka. „Znám ho ještě z dob, kdy jsem měla sama káčátka! Že takové stvoření smí vůbec žít a procházet se po střechách! Tohle v Portugalsku jistě není!“
Litovala maličkého zpěváčka a ostatní kachny, jež nebyly portugalky, ho také litovaly.
„Chuděrka malý!“ říkaly; přicházely hned jedna, hned druhá. „Samy sice nezpíváme,“ říkaly, „ale máme v sobě zpěvnou strunu nebo tak něco; cítíme to dobře, i když o tom nemluvíme.“
„Já však o tom chci mluvit,“ prohlásila Portugalka, „a chci pro něho něco udělat, je to přece naše povinnost!“
Vlezla do koryta a plácala do vody, že by byla malého zpěváčka málem utopila v záplavě, kterou ho zalila; ale bylo to dobře míněno.
„Je to dobrý skutek,“ říkala, „měli by si toho ostatní všimnout a vzít si z toho příklad!“
„Píp!“ zapípal ptáček. Měl jedno křídlo zlomené a mohl se jen s námahou otřepat, ale chápal, jak dobře bylo to šplíchání míněno.
„Jste ze srdce dobrá, madame!“ prohlásil, ale o další ošplícháni již nepožádal.
„Nikdy jsem neuvažovala o svém srdci,“ řekla Portugalka, „ale vím, že miluji všechna stvoření až na kocoura, ale to na mně nemůže nikdo žádat! Sežral mi dvě káčata. ..... Ale buďte tu teď jako doma, to můžete! Sama jsem z cizích končin, však to jistě vidíte na mém držení i na mém péřovém šatu. Můj kačer je domorodý, nemá mou krev, já se však nijak nevypínám! Najdete-li tu u někoho porozumění, odvažuji se tvrdit, že je najdete u mne.“
„Má ve voleti portulackou ,kuří nohu!'„prohlásilo o ní jedno obyčejné káče, které mělo vtip.
A ostatní obyčejné kachny nesmírně chválily jeho nápad s portulackou .....
„kuří nohou“ zní to přece jako „portugalskou!“ Šťouchaly se a volaly „kách!“ Jak je to káče hrozně vtipné!
Blahosklonně se pak obrátily k malému ptáčkovi.
„Portugalka má ovšem vyřídilku dobře proříznutou,“ říkaly. „My sice nemáme zobák plný velkých slov, ale cítíme s Vámi stejně. Když pro Vás něco děláme, necháme si to pro sebe. Zdá se nám to tak hezčí!“
„Máte líbezný hlas,“ řekla jedna z nejstarších kachen. „Musí to být krásné vědomí oblažovat tolik stvoření jako Vy. Nevyznám se však v tom vůbec, proto také držím zobák. Je to vždycky lepší, než říkat nějaké hlouposti, jako Vám říká tolik jiných.“
„Netrapte ho!“ napomínala Portugalka. „Potřebuje odpočinek a ošetření. Můj malý zpěváčku, nemám Vás znovu ošplíchnout?“
„Ach ne, jen mě nechte suchého!“ prosil ptáček.
„Vodoléčba je jediné, co mi pomáhá,“ řekla Portugalka. „Rozptýlení je také dobrá věc! Přijdou za chvíli na návštěvu slepice ze sousedství. Jsou mezi nimi dvě čínské slepičky, nosí kalhotky s kanýrkem kolem nohy. Mají skvělé vychování a jsou importované ..... to je povznáší v mých očích.“
Slepice přišly a přišel i kohout; byl dnes tak zdvořilý, že nebyl ani hrubý.
„Jste opravdový zpěvný pták,“ řekly. „Dovedete vyloudit ze svého hlásku všechno, co se z takového hlásku vyloudit dá. Aleje zapotřebí mít trochu víc lokomotivnosti, aby bylo přece slyšet, že jde o mužského!“
Obě Číňanky byly při pohledu na malého zpěváčka celé u vytržení; byl po pošplíchnutí, jež mu bylo uštědřeno, velmi rozcuchaný, takže se jim zdálo, že se podobá čínskému kuřeti. „Jak je roztomilý!“ A obě slepice byly k němu samá laskavost. Hovořily s ním vznešenou čínštinou, šeplavým hlasem, vyrážejíce hlásku „pch“.
„Náležíme vlastně k Vašemu druhu. Kachny, i ta Portugalka, náleží k vodním ptákům, jak jste již jistě zpozoroval. Nás dosud neznáte, ale kdo nás vlastně zná nebo se vůbec obtěžuje poznat! Nikdo, ani mezi slepicemi, třebaže jsme zrozeny k tomu, abychom seděly výše na hřadě než většina ostatních. ..... Ale buďsi, chodíme si klidně svou cestou mezi ostatními, jejichž principiální založení se liší od našeho; ale přihlížíme vždy jen k dobrým stránkám a mluvíme jen o tom, co je kde dobré, ačkoli je nesnadné najít něco tam, kde nic není. S výjimkou nás dvou a kohouta není v kurníku nikoho, kdo by byl nadaný a přitom poctivý! To se o obyvatelích kachního dvorku nedá říci. Varujeme Vás, milý zpěváčku, před tou s useknutým ocasem, je potutelná! Tamhleta kropenatá, ta s křivým zrcátkem na křídlech, je zblázněná do disputací a nedopřeje nikdy nikomu poslední slovo, a přitom nemá nikdy pravdu! A ta tlustá kachna každého pomlouvá. Příčí se to naší přirozenosti: když nemůžeš mluvit o někom hezky, raději drž zobák! ..... Portugalka je jediná, kdo tu má trochu vzdělání a s kým je možno se stýkat, ale je vášnivá a mluví příliš mnoho o Portugalsku.“
„Co toho ty dvě Číňanky našuškají!“ říkaly si kachny. „Unavují mě. Jaktěživa jsem s nimi nepromluvila.“
V tom přišel kačer! myslel, že malý zpěváček je vrabec.“Inu to já nerozeznávám,“ prohlásil. „Je to taky za stejné peníze! Je to taková hračička, jen takový strojek na zpívání: mám ji, mám ji, nemám ji, nemám ji!“
„Nedejte nikdy na to, co říká!“ reptala Portugalka. „Má velkou vážnost, pokud jde o obchody, a obchody jsou mu přede vším. Ale teď si půjdu odpočinout. Každý je povinen sám sobě tím, aby byl pěkně tlusťoučký, až ho jednou budou na pekáči balzamovat jablky a švestkami.“
Uvelebila se na sluníčku a mžourala jedním očkem, ležela si tam pěkně, byla pěkná a pěkně usnula. Malý zpěváček urovnal své zlomené křidélko a uložil se až u samé své ochránkyně. Sluníčko krásně svítilo a hřálo, bylo mu tam opravdu dobře.
Slepice ze sousedství chodily kolem a hrabaly, přišly tam vlastně jen za obživou, číňanky odešly první a za nimi i ostatní. Ono vtipné káče se vyjádřilo o Portugalce, že ta stará káča se při svém dětinství za chvíli vrátí do káčecích let, a ostatní kachny se tomu daly do smíchu. „Je opravdu hrozně vtipné!“ A opakovaly si jeho dřívější vtip s portulackou kuří nohou. Bylo to tak zábavné! A pak se uložily.
Chvíli ležely; vtom kdosi hodil do kachního dvorku nějaké dobroty. Plesklo to a celé spící osazenstvo dvorka vyletělo, mávajíc křídly. Také Portugalka se probudila; převalila se a zpěváčka zle přimáčkla.
„Píp!“ zanaříkal. „Stiskla jste mě tolik, madame!“
„Proč ležíte v cestě!“ řekla mu. „Nesmíte být tak choulostivý! Mám také nervy, ale nikdy takhle nepípám.“
„Nezlobte se!“ řekl malý zpěváček. „Uklouzlo mi to zapípnutí ze zobáčku.“
Portugalka ho však neposlouchala, pustila se do shozeného pamlsku a hodovala. Když bylo po hodech a zase si lehla, přišel zpěváček za ní a chtěl jí udělat radost:
„Tylilitýt! Chceš píseň mít o srdci svém? Kdybych vzlít, mohla by znít, znít, znít.“
„Chci si teď po jídle odpočinout,“ řekla. „Musíte se naučit zdejším mravům. Teď chci spát!“
Zpěváček byl, jako když ho opaří ..... mínil to přece tak dobře! Když se později Portugalka probudila, stál před ní se zrníčkem, které našel, a položil je před ni. Ale kachna se špatně vyspala a byla v mrzuté náladě.
„To dejte leda nějakému kuřeti!“ řekla mu „A nevěšte se stále na mne!“
„Vy se na mne zlobíte,“ domlouval se malý zpěváček. „Co jsem Vám jen udělal?“
„Udělal!“ zvolala Portugalka. „To není právě nejvybranější výraz, dělejte, ať si to už jednou odvyknete!“
„Včera tu svítilo sluníčko,“ povzdychl si ptáček. „A dnes je zataženo a smutno. Velmi mě to rmoutí.“
„Zřejmě se nevyznáte v počítání času,“ prohlásila Portugalka. „Dnešní den přece ještě vůbec neskončil. A nestůjte tu a netvařte se tak hloupě!“
„Hledíte na mne rozzlobeně jako ty dvě zlé oči tehdy, když jsem spadl sem do dvora.“
„To je nestydatost!“ zvolala Portugalka. „Srovnávat mě s kočkou, s tím dravcem! Nemám v sobě ani kapičku zlé krve; ujala jsem se Vás a naučím Vás teď dobrému chování!“
A uštípla zpěváčkovi hlavičku; zůstal tam ležet mrtev.
„Co je to zas!“ řekla kachna. „Cožpak ani tohle nevydrží? Inu, pak se opravdu nehodil pro tento svět! Chovala jsem se k němu jako matka, vím to, mám přece dobré srdce!“
Kohout ze sousedství vstrčil hlavu do dvorka a zakokrhal silně, jako když píská lokomotiva.
„Připravil byste tím svým kokrháním člověka o život!“ kárala ho kachna. „Beztoho za všechno můžete jen vy; ubohý zpěváček ztratil hlavu a já ji málem už také ztrácím.“
„Je ho ale ždibíček, jak tu tak leží,“ podotkl kohout.
„Mluvte o něm s úctou!“ pohoršila se Portugalka. „Měl v sobě krásné tóny, měl v sobě krásný zpěv a měl vysoké vzdělání! Byl laskavý a jemný, jak se sluší na zvířata i na tak zvané lidi.“
Kachny se shromáždily všechny kolem mrtvého zpěváčka. Kachny propadají silným vášním, ať již jde o závist nebo o soucit; a protože tu nebylo co závidět, pojaly hluboký soucit ..... také obě čínské slepičky.
„Takového zpěváčka nebudeme už nikdy mít! Byl to skoro Číňánek!“ A plakaly, až škytaly a kvokaly, a všechny ostatní slepice také škytaly a kvokaly, a kachny zas měly oči celé červené.
„Máme přece srdce,“ říkaly, „to nám nemůže nikdo upřít!“
„Srdce!“ zvolala Portugalka. „Ba že máme srdce ..... skoro stejně velké jako v Portugalsku!“
„Ale mysleme teď raději na to, dostat něco do žaludku!“ řekl kačer. „To je nejdůležitější! Když se některá z těch hračiček poláme, nebudeme přece proto chudší!“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight