Juro Jánošík

zobrazeno 27×

Vložil(a): jitkamety, 17. 5. 2016 14.22

Všechno začalo tím, že Juru, mladého a statného chlapce ze vsi, vzali na vojnu. Tehdy, když letopočet začínal číslicemi 17, nebylo jít na vojnu žádný špás. Pořád se někde vedla nějaká válka, nejčastěji s Turky, kteří ohrožovali evropské země, a kromě toho vojenská povinnost trvala deset až dvacet let. Když takového mladého chasníka odvedli, dostal vojenský šat a zbraně, šavli a pistoli, případně i koně se sedlem, a pozdravpámbu, už se hned tak domů nevrátil. Většinou tam na vojně nechávali život a pokud snad to všechno přežili, vraceli se domů zestárlí a často zmrzačení a nevěděli, čím se budou živit.
Takový osud hrozil i Jurovi Jánošíkovi, synkovi starého chalupníka na panství Jakuba Lowenburga. Nebylo to neštěstí jen pro mladého Juru, ale i pro staré rodiče. Kromě bolesti, že ztratili syna, dopadala na ně i plnou tíhou robota, která tehdy dusila životy poddaných jako zlá můra. Lidé museli pracovat na panském a jejich vlastní chudičké hospodářství chátralo. Všechno patřilo panstvu a prostý lid neměl žádná práva. Páni bohatli, lid se stával stále chudší. Nejednou vznikaly tu a tam vzpoury a bouře, ale copak mohli chudáci zmoci svými vidlemi a cepy proti panským drábům? A přece ne všichni si to nechali líbit. Na Slovensku jsou vysoké hory, které tehdy byly skoro nepřístupné, a ty se stávaly útočištěm mladým lidem, kteří hledali záchranu před vojnou, před robotou a ponižujícím otročením na panských pozemcích. Živili se tím, že přepadali bohaté a odnímali jim jejich majetek, o němž si mysleli, že je beztak vydřený z mozolů chudých lidí. Říkávalo se jim „horní chlapci„a pro panstvo byli nemalým postrachem.
Na horní chlapce často myslel mladý Juro, když se plahočil daleko od domova někde na tureckých hranicích a utrácel svůj život v těžkém vojenském životě. Vzpomínal na domov a snil o tom, že se vrátí domů, do své rodné vísky, k svým drahým rodičům. Představoval si všechno při starém. Jenže doma se leccos změnilo. Juro neměl tušení, že staří rodiče sebrali své poslední úspory a dali je vojenským pánům jako úplatek za slib, že jim syna propustí z vojny. Byl to jejich poslední majetek a teď už jim nezbyly než holé ruce a střecha nad hlavou. Upadající políčko museli zanedbávat, protože pro robotu neměli čas a pro stáří neměli sílu tolik pracovat. Na panské chodila ponejvíce matka, otec už mnoho práce nezmohl. Ale robota byla těžká a jednoho dne se Jurova stará matka uprostřed dřiny na panském lánu skácela na zem a už se neprobrala. Drábi, kteří dohlíželi na robotníky, s ní neměli soucit. Napřed křičeli, ať jen není líná a vstane, pak švihali bičem, aby ji probudili a nakonec zmlkli. Viděli, že jim smrt vyrvala jednu oběť. Dali mrtvou odnést a za chvíli zas biče svištěly vzduchem a lidé se lopotili, aby panstvo mohlo užívat sladkostí života.
Starý Jánošík smutně postál nad nebožkou ženou. V očích měl sucho, jako by mu slzy vysušila bída, ale v duši cítil lítost a bolest. Zůstal na světě sám jako kůl v plotě. Už ani nedoufal, že mu syna pustí z vojny a Juro se nevracel a nevracel. Tíha robotní povinnosti dopadla teď na starého Jánošíka samotného a on věděl, že ji neunese. Byl ze všeho tak zkormoucený, že se mu ani žít nechtělo. Při životě ho držela jen naděje, že se ještě shledá se synem. A tak zatínal zuby a dřel do úpadu. Staré síly mu nestačily a zlomyslní drábové ho často poháněli k práci bičem. Na těle měl od toho nejeden nezahojený šrám. Jedinou útěchou a pomocí mu byla Mikušovic Milka, Jurova milá, dcera přítele a souseda. Také ona se nemohla dočkat, až se Juro vrátí, a kdy jen mohla, zabíhala k starému Jánošíkovi popovídat si o svém milém. A také přiložila ruku k dílu, aby nahradila v chalupě chybějící ruku zemřelé Jurovy matky.
Bylo září roku 1711, krásný nedělní den. Po zaprášené silnici se vracel domů mladý voják propuštěný z vojny. Putoval už řadu dní, vyhladovělý, nevyspalý, unavený, ale v očích mu hořel nedočkavý ohýnek touhy po domově. Procházel dolinami, šplhal přes vrchy a skály, brodil se potoky, přeskakoval bystřiny a prodíral se lesními křovinami. V dáli viděl modré hory, jejichž některé vrcholky byly bílé od věčného sněhu. Tím směrem ležela rodná víska, kam se vracel. Z čela se mu řinul pot, ale mladý voják se ničím nezdržoval, ani lákavými tůněmi, kde by bylo příjemné se vykoupat. Měl dlouhé nohy a cesta mu ubíhala. Byl to ten, kterého tak netrpělivě čekal doma opuštěný otec.
Na něho myslel mladý Juro, který v duchu rozmlouval se svou drahou Milkou, jenže pranic netušil, že doma bude všechno vypadat jinak, než jak si představoval.
Jizba, kterou si vybavoval v myšlenkách, šuměla v tu chvíli mužskými hlasy. Okny zářilo do jizby mírné zářijové slunce a na stěnách i na dřevě stolu a lavice jako by někdo rozhodil zlaté skvrny. Hliněná pec byla vyhaslá. Několik malovaných talířů se pestřilo na stěně a z kouta hleděli z obrázků svatí a světice do hustého dýmu z dýmek, který zaplňoval světnici. Mysli chalupníků, kteří se tu shromáždili, byly plné trampot.
„Nikdo není na tom hůř než nevolník,“ vykládal chalupník Skála. „pořád aby jen dělal a dělal, a páni? Darmo mluvit. Ty jejich zámky stojí na našich mozolech.“
„Dej pozor, Skálo,“ mírnil ho ustrašeně o deset let starší soused Mikuš, který pamatoval o hodně víc než horkokrevný Skála, a byl proto opatrnější. „Za takové řeči už byl nejeden našinec lámán v kole.“
„Není to snad pravda?“ bránil se Skála. „Slyšíš snad něco jiného než pokřikování drábů: ,Na panské! na panské!' Celé dny! Čert aby je vzal i s jejich zámky!“
„Kmotr Mikuš má pravdu, Skálo,“ přidal se starý Jánošík. „Když je člověk mladý, myslí, že hlavou prorazí zeď, ale když zestárne a zmoudří, ví, že chudák na světě nemá zastání. Tohle Ti to řekne lepší než slova.“
A rozhrnul před Skálou košili. Na nahé hrudi bylo vidět jizvy od ran bičem, některé ještě podlité krví.
„Surovci!“ ulevil si Skála. „Za co?“
„Za nic víc než že jsem přišel pozdě na robotu.“
„Protožes ani nemohl dříve!“ skočil soused Mikuš starému Jánošíkovi do řeči. „Považ Skálo, že to bylo ten samý den, co pohřbíval svou nebožku ženu, která umřela na panském poli, když jí puklo srdce od dřiny! Mohl nechat pohřeb pohřbem, aby panstvo nepřišlo o pár klásků?“
„A naděje na vykoupení žádná!“ svěsili všichni v jizbě hlavy.
„A přece!“ nechtěl se poddat Skála. „Ještě jsou nad našimi hlavami hory a v horách ohně a při ohních naši horní chlapci!“
„Tak, tak,“ přikývl starý Jánošík a ostatním se zaleskly zraky. „Kdybych byl mladší, nikdo by mě tu dole neudržel.“
Zvenku dolehl hluk.
Ztichli a naslouchali, jak se přibližují drsné hlasy panských drábů, pobízejících robotníky:
„Na panské! na panské!“
„Blíží se bouřka a panstvo má strach o obilí,“ řekl Mikuš. „Už jim asi neutečem.“
„Musíte jít, není vyhnutí,“ řekl starý Jánošík. „Ale já ..... já nemůžu. Nemám už sílu. Ať mě radši zabijí rovnou, ale na pole mě nedostanou.“
Silní chlapi se rozcházeli. Ve dveřích se střetli s Mikušovic Milkou, která vběhla jako jarní vítr. „Běžím sem, abych pomohla kmotrovi Jánošíkovi, bude jistě potřebovat pomoc,“ říkala udýchaně.
Hned po ní strčili do jizby hlavy panští drábové.
„Odešli všichni?“ ptali se. „A co Ty tady?“ obrátili se na Milku. „Na mou věru, že máš tvářičky jak růže!“ rozesmál se jeden z nich. „Ukaž!“ a pokoušel se Milku štípnout do líček. Ale Milka se po něm zlostně ohnala:
„Nechte mě, nebo Vám oči vyškrábu, hanebníci!“ Drábi se jen smáli. „Však nám, krasotinko, neutečeš!“ A pokračovali ve svém díle. „Co tady lelkuješ, starý?“ rozkřikli se na starce Jánošíka. „Neslyšels, že voláme na panské? Hybaj!“
„Nemáte srdce?“ postavila se Milka před starého muže. „Nevidíte, že je chorý?“
„Ale ruce má a robota platí pro každého!“ vysmáli sejí drábové. „Však už ho práce vykurýruje!“ Popadli starého Jánošíka a hnali a strkali ho ze dveří. Jeden z drábů se na prahu obrátil:
„A Tebe, ty netýkavko, si budu pamatovat,“ řekl Milce. „Najdu si Tě a zkrotím! Po čertech se mi líbíš!“ A odešel. Práskání bičů a volání „Na panské! na panské!“ se vzdalovaly.
Milka klesla na židli a složila hlavu do dlaní. Vyhrkly jí slzy. Bylo jí líto Jurova otce, bylo jí smutno, že tu není Juro. Celý svět jí připadal černý.
Chvíli tak setrvala a mohlo se zdát, že spí.
Nevzhlédla ani, když se za ní ozvaly kroky. Až teprve, když ucítila mužskou dlaň, jak jí pohladila vlasy. Obrátila se a jako by jí tělem projel blesk. Zruměnila a oči sejí rozzářily. „Juro, Tys přišel!“ vzlykla a zavěsila se příchozímu na krk.
„Na Tebe jsem se těšil nejvíc,“ šeptal jí Jánošík. „A bylo mi na vojně někdy hodně zle.“
„A já bych bez Tebe nedovedla žít, Juro,“ smála se šťastně Milka. Ale hned zesmutněla. „Nejen já jsem Tě čekala. I zlá zpráva. Už nemáš matičku, Juro,“ řekla tiše.
Jurovi klesly ruce. Sklopil zrak, aby nebylo vidět, že se mu zamžily oči. Těžce vzdechl:
„Má ..... mamka drahá ..... Tak už ji nikdy neuvidím.“
Ale nebyl čas na radost ani na smutek. Milka dostala strach, aby se drábi nevrátili. „Rychle, Juro,“ naléhala, „někam se musíš schovat. Drábi chodí po vsi a honí na robotu. Všechny, mladé i staré.“
„Snad ne i mého otce?“ vzplanul Jánošík.
„Ne ..... toho ne ..... “ zalhala Milka. „Ten si jen odskočil k sousedovi. Bála se povědět pravdu a nevěděla, jakou lží se má vykroutit, když na ni hleděly Jurovy žhavé oči, v nichž doutnal hněv.
Náhoda jí pomohla. Do jizby vkročil Jánošíkův kamarád Uhorčík. Jánošík mu na vojně pomohl k útěku, když ho musel střežit ve vězení, kam byl Uhorčík zavřen pro vzpurnost.
Teď se zas viděli po dlouhé době.
„Konečně Tě pustili, Juro,“ spustil Uhorčík bez úvodu. „Doslechli jsme se, že se vrátíš.“
A vysvětlil o sobě Jánošíkovi, že je teď mezi horními chlapci a že všichni doufají, že se k nim Jánošík přidá. A nejlépe hned.
Jánošík zaváhal. Chtěl ještě napřed mluvit s otcem.
„Tak si ale pospěš, Juro,“ řekl Uhorčík. „viděl jsem, jak ho drábi vlekli na panské a nevypadal dobře, chudák.“
„Tos mi neřekla, Milko!“ vybuchl Jánošík. „Ale já jim ho vyrvu z drápů!“
Měli co dělat, aby ho zadrželi. „Blázníš?“ krotil ho Uhorčík. „Aby dostali Vás oba najednou? Chceš-li se jim pomstít, musíš k nám do hor.“
„Počkej aspoň, až se přežene bouřka,“ prosila Milka, když se zdálo, že Juro hned poslechne kamaráda.
Venku bylo opravdu temno od černých mračen a semtam se kmitl blesk. Prudký vítr narážel na dům, museli zavřít okna.
„Pravda,“ rozvažoval Jánošík se sklopenou hlavou. „Počkám, až se otec vrátí.“
Nemusel čekat dlouho.
Zvenčí dolehly hlasy, bylo slyšet nářek ženských a vzápětí několik mužů vneslo do jizby na nosítkách z kůlů starého muže. Bezvládně ležel, bledý, hlavu na stranu a z úst mu stékal proužek krve.
„Otče!“ zaúpěl Jánošík a vrhl se k nosítkám. Ale neslyšel odpověď. Starý Jánošík už nebyl mezi živými. Unikl pánům i robotě i drábům. Muži vyprávěli, že ho drábi ubili, když slabostí klesl.
„Ještě váháš, Juro?“ zeptal se Uhorčík a čekal. Jánošík mu pohlédl do očí a stiskl mu ruku. „Jsem váš,“ řekl. „Tady by mě ubili jako matku a otce, tam u Vás najdu sílu, abych pánům všechno splatil.“
Rozloučil se s Milkou, která slíbila, že bude za ním přicházet do hor. Potom vyšel s Uhorčíkem ze vsi a potají se brali lesem tam, kde planuly ohně horních chlapců.

Bílé nohavice svítily v ranním šeru kolem rozžehnuté vatry. V kruhu kolem ohně seděli urostlí chlapci ve vysokých čákách, které se podobaly bubnům, opásáni širokými koženými pásy. Někteří si opírali hlavu o valašky, jejichž břitké ostří se lesklo. Plameny olizovaly kotel, v němž se vařila polévka. Tu a tam některý chlapec v zelené košili potěžkal pistoli, prohlédl ji, zda je nabitá a zase ji zastrčil za opasek.
Seděli zamyšleni, někteří si tiše pobrukovali písničku. Čekali na východ slunce. Spánek měli za sebou.
Ostrý' hvizd rozťal ranní šero. Hlídka hlásila, že se někdo blíží. Byla to Milka, která už z blízké vzdálenosti volala Jánošíka. Přiběhla uzardělá stoupáním do strmých výšek a rychle vydechla, co přinášela. Byl to vzkaz od jejího otce Mikuše, Jánošíkova kmotra. Vzkazoval, aby Juro nechodil otci na pohřeb. Páni po něm pasou a dostali by ho snadno do své moci.
„Ani otce nemůžu doprovodit na poslední cestě,“ řekl Jánošík, spíše sám k sobě než k Milce. V duchu viděl malý venkovský hřbitůvek vysoko na kopci, kde byly hroby vyzdobeny velkými vyřezávanými kříži. Zatím Milka vyklopila další zprávy. Nešťastného Skálu chytili drábi, když prchal do hor. Navléknou mu nejspíš vojenský kabát a odvlečou ho někam na turecké hranice. Celá řada sousedů je ve vězení, protože reptali, když jim drábi oznámili novou povinnost: přispět jedenkaždý desíti tolary na zásnuby Lówenburgovy dcery Karolíny.
„Slyšeli jste to, kamarádi?“ obrátil se Jánošík k druhům.
Výkřiky hněvu byly odpovědí. Každý z horních chlapců byl nějakou nitkou spojen s osudy lidí dole ve vsích. Proklínali pány a slibovali jim odplatu.
Hora i les se třásly, jak to mezi chlapci vřelo.
Jánošík šel doprovodit Milku. Loučil se s ní smutnými slovy o tom, jaké zlé věci ho čekají a jak málo může s ním být Milka šťastná. Ale dívka se usmívala. „Na všechno zlé zapomenu, když jsem s Tebou, Juro. A když jsem sama, vzpomínka na Tebe mi rozjasňuje svět.“ Rozloučili se bez dalších slov. Ale oba věděli, že si slíbili lásku až za hrob.
Když se Juro vrátil k ohni, čekalo na něho překvapení. Až do dnešního dne byl velitelem chlapců Hrajnoha, ale právě dnes bylo třeba si zvolit nového vůdce. Sám Hrajnoha cítil, že v Jánošíkovi přišel někdo, kdo bude chlapcům lepším velitelem a nezlobil se pro to. Dokonce navrhl Jánošíka za svého zástupce. „Při posledním zboji,“ oznamoval chlapcům skromně, tak, jak to cítil v srdci, „se ukázalo, že je Jánošík z nás nejsilnější. Zvolte si ho proto za velitele. První hlas má ode mne.“
Zbojníci v rozpacích hleděli s Hrajnohy na Jánošíka. Chvíli bylo ticho. Uhorčík je porušil. Pevným hlasem řekl:
„Náš velitel musí být nepřemožitelný, jinak by byl pro posměch.“
Jánošík mlčky čekal, jak se rozhodnou.
Tu se k němu přitočil Gajdošík, který rád pil a vždycky byl trochu potměšilý, stiskl dudy, až se mečivě rozezněly a spustil písničku, jak ho právě napadla:

Však to každý říci muže,
že Tě nikdo nepřemůže,
chlapík jsi a sílu máš,
velitelem buď náš!

V očích měl jiskřičky výsměchu a Jánošíkovi se to nelíbilo. „Nech toho, Gajdošíku,“ vykřikl, „na žerty není čas!“
Gajdošík s potměšilým úsměvem před ním couval, ale neustával. „Nech toho, říkám!“ přikazoval mu Jánošík stále hněvivěji. Gajdošík zůstal stát, ale vytáhl pistoli. Jánošík se jí nezalekl. Jedním hmatem vytrhl pistoli posměváčkovi z ruky a namířil ji do koruny nejbližšího smrku. Pak stiskl kohoutek. Zahřměla rána a v několika okamžicích mu spadl k nohám ustřelený vrcholek stromu. Mistrovská rána vzbudila mezi chlapci pochvalný mrukot.
„Jánošík buď náš velitel!“ vykřikl někdo a ostatní se hlaholně připojili. „Jánošík! Jánošík!“ volali jeden přes druhého.
Tím byla volba provedena. Jánošík pozvedl ruku, aby je utišil. „Dobrá, hoši,“ řekl, „ale napřed si vyzkoušíme sílu. Postavte se jeden za druhého a udělejte hada. Ty, Hrajnoho, stůj v čele a podej mi ruku.“ A když se tak stalo, pokračoval:
„A teď zkusíme, kdo má větší sílu. Když mě dostanete z místa, kde stojím, nejsem hoden být Vaším velitelem. Když ne, budete mě poslouchat ve všem jako silnějšího.“
Zápas začal.
Ale had, vytvořený z tolika silných chlapců, Jánošíkem nepohnul. Marně se namáhali. Jánošík stál jako skála, jako by byl do země vrostlý. Obratným hmatem se mu dokonce podařilo maličko jek sobě přitáhnout, pak povolil, pustil, a had lidských těl se zřítil na zem. Hrajnoha upadl na druhého, ten na třetího a tak dál, až zůstali překvapeně ležet.
Z očí jim koukal obdiv k Jánošíkově síle.
„Ať žije velitel Jánošík!“ vykřikovali, až se to rozléhalo po stráních. Seskupili se kolem nového velitele a začali vesele křepčit. Gajdošík spustil znovu, ale tentokrát bez posměchu.

Už jsi, Jánošíku, náš,
Z kruhu se nevymotáš!
Hej hop! Hej hop!

Veselí nebralo konce, až je Hrajnoha přerušil. „Dost, chlapci, někdo musí na hlídku,“ přikazoval, jako by byl dosud velitelem. Vzápětí si uvědomil, že dát rozkaz příslušelo už Jánošíkovi. V rozpacích pohlédl na Jánošíka, ale ten přistoupil a bratrsky ho objal. „Máš pravdu, Hrajnoho, zapomněl jsem dát rozkaz sám. Napravil jsi mou chybu, a cos řekl, platí.“
Hrajnoha se vděčně usmál. A zatímco se dva chlapci vypravili na hlídku, a ostatní seděli kolem ohně, popíjeli a jedli, obrátil se ke Gajdošíkovi. „Spusť ještě jednou,“ řekl mu, „je zvykem, že nově zvolený kapitán zatančí kamarádům velitelský tanec.“
Jánošík se bránil. A Uhorčík mu přispěl na pomoc. „Má otce na márách, hoši,“ vysvětloval, „drábi mu ho zabili na poli. Jak by mohl tančit, když má v duši smutek?“
Odpustili Jánošíkovi tanec, ale neodpustili to pánům. Vlna rozhořčení se zvedla a všichni spílali Lówenburgovi, který tím vším byl vinen. A když někdo oznámil, že Lowenburg, který chce dát dceru Karolínu jakémusi hraběti, už drsně pro ten účel vydírá z každého poddaného deset tolarů, neznal hněv chlapců meze.
„Víte, co?“ vzkřikl Hrajnoha. „půjdeme na ty zásnuby taky! Uvidíme, jak se bude Lowenburg tvářit, až nás pozná!“ Pohlédli na Jánošíka a ten přikývl. Bylo rozhodnuto. Vyskočili od ohně a byli by hned vyrazili, kdyby nepřiběhl jeden z hlídky:
„Panský kočár se blíží dole cestou!“ volal, „a doprovází ho několik drábů. Vzácný pán!“
To právě potřebovali. Aby jim někdo z pánů padl v této hněvivé náladě do rukou. Popadli valašky a pistole a rozběhli se lesem po svahu dolů. Skryti za stromy čekali, až uslyší hrkot kočáru. Konečně se dočkali. Z ohbí cesty se vynořil kočár, provázený dráby a dva vozy. Chlapci vyrazili z úkrytu. Dík překvapení snadno odzbrojili dráby a otevřeli dvířka kočáru. Uvnitř seděl poděšený, ale zároveň rozzlobený šlechtic.
„Protestuji!“ volal na zbojníky, když ho tahali z vozu.
Zbojníci se mu posměšně ukláněli. „Horní chlapci zvou pana barona k svému ohni.“ A baronovi nic nepomohlo, musel s nimi stoupat lesem a prodírat se křovisky ve svých nádherných šatech. Za ním vedli chlapci dráby, kteří museli držet ruce vzhůru. A zcela volně šlo několik vozků, kteří nesli vaky a truhlice z vozů jim svěřených. Vozkové šli klidně, cítili se jakoby mezi svými. Byli ze stejné krve jako horní chlapci.
Průvod došel k ohni. Tam započal výslech. „Jsem baron Radvanský!“ prohlašoval polapený šlechtic. „Všechny Vás to bude stát hrdla!“ vyhrožoval. Ale když viděl, že nepořídí, slevoval:
„Pusťte mě a nic se Vám nestane. Žádný zbojník nemá právo soudit šlechtice.“
„I když je za co?“ křikl na něho Hrajnoha. „Kam jste měl vůbec namířeno, pane barone?“
„Na pohřeb generála Petrócyho. Znovu žádám, abyste mě pustili.“
Ale když mu prohledali zavazadla, našli vedle vzácných darů pro nevěstu i slavnostní úbor polského šlechtice.
„To měl být veselý pohřeb,“ smáli se mu. A obraceli se k Jánošíkovi. „Co s tím máme dělat, veliteli?“
Jánošík nařídil všechno zabavit. Když se našly hotové peníze přikázal je rozdělit mezi vozky, kteří odcházeli a hlasitě vyjadřovali své díky. A pokud šlo o barona, vyhověl jeho neustálým prosbám propuštění. „Pustíme ho i s jeho dráby na svobodu,“ řekl, „ale aby je nikdo nepřepadl, půjdou jen bosí a v košilích. A po lýtkách se budou švihat pruty. To je nebude zdaleka tak bolet, jako bolí naše hřbety od panských bičů.“
Hlasitý smích mu byl odpovědí. Jen baron mlčel a hryzl si bezkrevné bledé rty. Z očí drábů koukala bezmocná zuřivost.
V několika okamžicích svlékli barona i dráby do košil a vtiskli každému do ruky prut. Pak jim poručili, aby se postavili do řady a na dané znamení měli vyrazit.
Uhorčík zvedl pistoli. Třeskl výstřel a baron a drábi se rozběhli v košilích po svahu dolů. Namířené pistole zbojníků dbaly o to, aby se potrestaní nezapomněli švihat po lýtkách. Několik chlapců tak provázelo barona až dolů na silnici, kde všechny ponechali jejich osudu. Když se chlapci vrátili k ohni, našli už ostatní v bujné zábavě. Gajdošíkovy dudy neodpočívaly a zpěv a tanec naplňovaly prostranství. Jediný Jánošík se nezúčastnil obecného veselí. Seděl stranou a zadumaně hleděl do země. Vzpomínal na matku a na otce na vzdálenou Milku. A s vážnou myslí přemýšlel o tom, co přijde v budoucnosti.

Mezi panstvem vzbudila příhoda barona Radvanského rozruch, tím spíš, že se baron po chladné procházce v košili nastydl a musel ulehnout. Ale zásnuby Lowenburgovy dcery to neodvrátilo. Mělo k nim dojít na zámku v Tepličce, který si Lowenburg teprve nedávno postavil. Dokonce nebyl zámek ani úplně dostavěn. Zatímco se v předních komnatách slavnostně osvětlených začínala hostina, v zadní části zámku ještě kladli zedníci cihly.
Společnost, která se sjela na zásnuby, byla vybraná. Z lustrů zářily stovky svící, v komnatách zněl šum hovoru a smíchu, na židlích posedávaly starší dámy a rozmlouvaly o mladých dvojicích, které se chystaly k tanci. Se zdí se dívaly obrazy vznešených pánů i dam v těžkých zlacených rámech. Pozornost vzbuzoval i polský šlechtic ve skvělém úboru. Nikdo ho neznal a od úst k ústům se šířil šepot otázek, kdo je ten vznešený host. Nikdo nemohl tušit, že je to zbojník Uhorčík v šatech, které byly odňaty baronovi Radvanskému. Uhorčík hrál svou roli dobře. Tvářil se opovržlivě a znuděně, s nikým nemluvil a postával stranou, jako by mu nikdo nebyl dost dobrý, aby s ním ztratil slovo. Proto si všichni mysleli, že to bude asi náramně vzácný pán.
Většinou se v hloučcích hovořilo o zbojnících. Mnohý na ně navrhoval poslat dráby nebo pandury, ale sám nebyl nikdo ochoten vypravit se na ně se zbraní v ruce. Radovánky jim byly přednější. Dámy se nejvíc zajímaly o podrobnost zásnub, jaké šaty má Karolína, jaké dostane věno, jaký bude její ženich hrabě Duendély. Šum hlasů najednou utichl, když se pán domu postavil s rozpřaženýma rukama, aby zjednal klid. Potom spokojeným a samolibým hlasem oznamoval hostům:
„Vážení přítomní, dovolte, abych při této příležitosti oznámil zasnoubení své dcery Karolíny s hrabětem Duendélym. Připíjím na jejich zdraví s Vámi!“ Pozdvihl pohár a připil snoubencům. Ve všech rukou se objevily číše a ze všech úst se ozvalo provolávání slávy mladému páru. Hudebníci do toho spustili fanfáry, až se okna otřásla. Také Uhorčík pozvedl číši a hlasem, který byl příliš drsný na toto zjemnělé prostředí, zvolal:
„Ať žije spravedlnost!“ V tom zvolání bylo cosi zneklidňujícího. Spravedlnost nebylo právě slovo, které přítomné uši rády slyšely. Lowenburg položil Uhorčíkovi ruku na rameno a snažil se setřít nepříjemný dojem. „Rád bych Vám, vzácní hosté, ještě představil hraběte Jerzembinského, který sem vážil cestu až z Polska. Bude Vás zajímat, že také on byl cestou přepaden Jánošíkem. Naštěstí vyvázl bez úhony a beze škody.“
Jánošíkovo jméno působilo na přítomné jako puma. Hosté si začali vzrušeně šeptat a šuškat:
„Hrůza! Bude ještě někdy na našich cestách bezpečno?“, „Zbojníci číhají na nás jak hladoví vlci!“, „Každý by měl vzít zbraň a vypravit se na tu škodnou!“
„Nač máme chodit my, když jsou tady od toho naši drábové?“, „Platíme císaři takové daně a co z toho máme?“ Lowenburg musel znovu zasáhnout. Opět pozdvihl číši a zvolal:
„Fiat justitia! Ať žije spravedlnost!“ A pokračoval:
„Opakuji slova našeho polského hosta. Zajisté se tím myslí spravedlnost pro nás, protože pro lůzu je škoda i spravedlnosti. Buďte bez starosti o budoucnost a užijte dnes zábavy vrchovatou měrou!“
Uhorčík k tomu dodal svým hromovým hlasem:
„Být to u nás, vzácné panstvo, popadneme šavle nebo pušky a vytáhneme na všechny povaleče a darmožrouty.“
Jeho slova opět byla dvojsmyslná a mnozí se cítili uraženi, jako by povaleči a darmožrouty byli míněni právě oni.
Společnost se raději tvářila, že nic takového neslyšela. Obrátili se zády k Uhorčíkovi a hovořili v kroužcích mezi sebou. Nikomu se přece nechtělo jít na zbojníky, jestliže polský šlechtic mínil svými slovy zbojníky a nikoli povaleče s erbem. Lowenburg dal raději pokyn italskému majstrovi, aby zahájil tanec. Elegantní, hubený stařík s ladnými pohyby, majstr Piccolini, pokynul hudebníkům a sám prvý předtančil úvodní tanec, a po něm už se v sále rozvlnily sukně mladých tanečnic a zašoupaly podrážky střevíců nakadeřených mladých pánů. Hudba přidala náladu a komnaty si oddechly a vrátily se k rozhovorům a veselému smíchu. Dobrá nálada však netrvala dlouho. Sluha přinesl Lówenburgovi dopis, prý donešený jakýmsi otrhaným klukem od samého ..... Jánošíka! Lowenburg se pustil do čtení a bledl. Někteří hosté se zvědavě nakupili kolem a poslouchali, neboť Lowenburg četl nahlas:
„Doufám, že nebudu na Vaší slavnosti rušit, když přijdu jako nezvaný host. Ale jistě jste mluvili o mně tolik, že se musím představit osobně. Jánošík.“
Lówenburgovi se objevily na čele krůpěje potu. Musil se otírat hedvábným kapesníkem a sluha mu musel podat číši, aby zahnal mdloby. Mezi hosty to zabouřilo hněvem i maskovaným strachem. „Jaká drzost!“, „Ničema!“, „Vojáky na ně!“ se ozývalo rozhorleně z mnoha úst. Někteří to však pokládali za hostitelův žert. „Jistě nás chtěl pán domu napřed postrašit, aby nám potom vysvětlil, že šlo o pouhý šprým ke zvýšení dobré nálady,“ říkali. Ale kdo se podíval na Lowenburga, snadno poznal, že pán domu nežertuje. Jenže nebyl čas na zjišťování, zda jde o pravdu či o žert. Na balkóně se objevily stíny drsných postav a vzápětí se nahrnuli do komnat z balkónu i ze dveří horní chlapci s pistolemi a valaškami. S nimi přicházelo i několik lidí ze vsi. Skála, který unikl z vojenské moci, Mikuš a jiní. A do třetice se objevilo i několik cikánů s basou, houslemi a cymbálem a rozestavili se k hudební produkci, ke které jim chyběl jen zbojnický povel.
Hosté přihlíželi jako zkamenělí. Nemohli věřit svým očím.
Zvláště když se v čele zbojníků objevil i jejich velitel Jánošík a s úsměvem se ptal hostitele a pána domu, zdali četl jeho skromný dopis. Poslední se objevil Uhorčík, teď už také ozbrojený, pistoli v pravé a valašku v levé ruce a na tváři ne už výraz nudícího se šlechtice, ale tvářnost smělého zbojníka. Přesto se našli mezi hosty takoví, že si při spatření Uhorčíka odddychli v domnění, že polský šlechtic je zárukou, že jde o pouhý žert. „Nejspíš pán domu přestrojil svou čeleď za zbojníky a sehrál s námi tuto komedii, při které běhá mráz po zádech, abychom tím víc pak ocenili pohodu dnešního večera,“ soudili nahlas, ale nepřesvědčili ostatní. Brzy se objevilo, že o žert nejde.
Jánošík přistoupil blízko k Lówenburgovi a s úsměvem, při němž boháče mrazilo, se zeptal:
„Tomu říkáte uvítání, vzácný pane? Doufal jsem, že rád uvítáte Jánošíka pod svou střechou.“
„Protestuji jmén ..... nem svého cís ..... saře!“ koktal bledý Lowenburg. „A žádám Vás, abyste opustili můj dům.“
„Vaše přání je nám rozkazem,“ usmál se Jánošík. „Ale jistě dovolíte, abychom si vyřídili několik drobností. Napřed co se týče lidí z vesnic.“ A obrátil se k Mikušovi:
„Kolik že jste půjčili panstvu na zásnuby?“
Jánošíkův kmotr nebyl zvyklý být před panstvem ve výhodě a chvějícím se hlasem začal vypočítávat, kolik celkem odevzdali vesničané na příkaz panstva na zásnubní slavnost.
„Dobrá, stačí,“ pokývl Jánošík. „Dluh je splatný dnes večer i s úroky.“ A nedbaje Lówenburgových protestů přikázal chlapcům:
„Pán domu Vás doprovodí do komnaty, kde má peníze připravené k vrácení. Kdyby se mu snad nechtělo, doprovoďte Vy jeho.“
„Drábové! pomoc!“ vykřikl Lowenburg, ale málo mu to bylo platné. Musil se podrobit a zkroušeně odvést dva chlapce tam, kde měl svou pokladnu. Než to bylo vyřízeno, odebrali ostatní zbojníci hostům výkupné, jak tomu řekli, a skládali svou kořist do připravených truhlic. Když pak přinesli chlapci peníze, vynucené Lowenburgem z poddaných, rozdělil je Jánošík mezi přítomné vesničany s přáním, aby sami doma určili, komu a kolik se má dostat.
Lowenburg už na všechno mlčel. Třásl se jen o vlastní život, stejně jako většina jeho hostí. I císařští důstojníci bezmocně přihlíželi, protože je chlapci odzbrojili a spoutali.
Jánošík se opět obrátil k Lówenburgovi.
„Vidíte, vzácný pane, že naše návštěva nebyla dlouhá. A pokud jsme snad pokazili zábavu, ochotně to napravíme. Sami jsme, jak vidíte, přivedli cikány, kteří hudou po našem. Vaše dámy a dívky jistě rády uvítají změnu, když je vyzvou k tanci moji chlapci.“ Zvedl ruku a zvolal k cikánům:
„Spusťte, cikáni! A všichni do tance!“
Cikáni se dali do bláznivě rychlé hry a zbojníci popadli nejbližší dámy a dívky a začali s nimi divoce vířit. Hosté však stáli, jako by měli nohy dřevěné, a když je pobídli chlapci pistolemi, začali kroužit po sále se ztrnulými obličeji a s křečovitými pohyby. Bylo to zároveň k smíchu i k pláči, podle toho, kdo se díval.
Jánošík netančil. Jen se díval, ale tvář měl zachmuřenou. myslel si, že je to malý trest na ty, kdo si stavěli zámky na bedrech utiskovaných. Nakonec už byl té podívané sytý. Poručil krátce Hraj nohovi, aby chlapci opustili zámek a v několika okamžicích nebylo po zbojnících stopy. Vesničané zmizeli s nimi, jen cikáni se poněkud opozdili, protože vlekli své nástroje.
Teď se zdálo, že to všechno byl jen sen.
Ale pouta na rukou a nohou důstojníků a drábů svědčila o tom, že to sen nebyl. Hosté sami svými zjemnělými prsty jim museli rozvazovat pouta. Lowenburg se poněkud vzpamatoval a naléhal, aby slavnost pokračovala. Ale už se netančilo. A nálada byla prašpatná. Jánošíkův přízrak zůstal mezi nimi. Zásnubní slavnost se nevydařila.
Uplynul rok. Nic se nezměnilo ani v životě poddaných ani v životě panstva, a přece leccos bylo jiné. Tak se například stalo, že se drábům podařilo v davu na pouti lapit Jánošíka. Přikovali ho k řetězům v žaláři, ale Jánošík jim za pomoci svých druhů utekl. Páni zuřili a Jánošík byl napříště opatrnější. Nebylo možné ho polapit, leda zradou. Proto páni usilovali získat někoho z jeho družiny a náhoda jim přála. Získali ..... Gajdošíka!
Stalo se to tak. Při kterési příležitosti padl podnapilý Gajdošík drábům do rukou. Pití se stávalo pomalu, ale jistě jeho zkázou. Pil, protože se mu mezi chlapci přestávalo líbit. Jánošík vracel všechno chudým a nechával si pro sebe a pro družinu jen nejnutnější. Gajdošíkovi to bylo málo a začal Jánošíka nenávidět. Svou zlost si utápěl v pití. A když se dostal drábům do rukou, nepotřeboval mnoho a vyznal se ze své zášti k Jánošíkovi. Drábi mu nalévali číši za číší a Gajdošík nakonec kývl k tomu, že jim bude napomáhat. Dostal peníze a mohl si kdykoli přijít a dostal i pít, co hrdlo ráčilo. Jánošík sice pozoroval, že se Gajdošík mění, ale nemohl uvěřit tomu, že by se z něho mohl stát zrádce. Těžce na tuto důvěru doplatil.
V poslední době si horní chlapci oblíbili krčmu starého Záhory. Byla vysoko nad údolím a ze vsi tam přišel málokdo. Krčmář byl dobrák, ale měl zlou ženu, která bažila po penězích. Snad proto, že sama byla ošklivá a kulhala na jednu nohu. Přitom měla tak krásnou dceru, že to byl div, jak mohla být Zuzce matkou. Na Zuzku si už leckdo myslel a padla do oka i Gajdošíkovi, který se tu potom začal stavovat sám, bez ostatních.
Zuzka však obdivovala Jánošíka a tajně si na něho myslela. Když to Gajdošík poznal, nenáviděl svého velitele tím víc. A pevně se rozhodl, že Jánošíka vydá drábům, jen co se naskytne příležitost. Navázal spojení s dráby a zosnoval s jejich velitelem Lehotským plán, při němž měla být návnadou Zuzka. Věřili, že hezká dívka vzbudí Jánošíkův soucit a umožní jim, aby byl Jánošík polapen. Zuzce se však nesvěřili. Jen její matce, která jim za peníze slíbila všemožně napomáhat. Starý Záhora byl poctivec a měl Jánošíka rád, proto mu o svém záměru neřekli. A začali jednat.
Gajdošík namluvil Jánošíkovi, že by s ním krčmářova Zuzka ráda promluvila o něčem, co ji trápí a v čem by jí mohl prospět jenom někdo, kde se nebojí pánů, jako třeba Jánošík. Jánošík nic zlého netušil a slíbil v určený den přijít.
Ten den seděl Gajdošík s Lehotským za dubovým stolem Záhorovy krčmy a vydatně popíjeli. Gajdošíkovi se brzo začal motat jazyk, ale Lehotský jen předstíral, že je zmožen vínem. Ve skutečnosti měl hlavu čistou a bystře pozoroval všechno, co se dělo. Oba hosté se nějak dlouho neměli k odchodu a starý Záhora byl z toho neklidný. Věděl, že má Jánošík přijít a pomýšlel už na to, že vyjde zbojníkům naproti, aby je varoval, že v krčmě sedí velitel drábů. Ale vtom už se Lehotský zvedl a odvedl s sebou motajícího se Gajdošíka. Záhora netušil, že se skryli na dvorku, kde jim vyhledala úkryt sama krčmářova žena Mara. V krčmě nastal klid. Záhora podřimoval za výčepním pultem a Zuzka se každou chvíli dívala z okna, zdali už Jánošík nepřichází. Gajdošík jí nalhal, že Jánošík přijde za ní, aby jí vyznal lásku. Uplynula malá hodinka a na prahu se objevil Hrajnoha. Strčil hlavu dovnitř a ptal se:
„Vzduch čistý?“ A vsunul se dovnitř, nejdřív valaška, pak pistole a teprve potom celý Hrajnoha v plné slávě. Zjistil, že je krčma prázdná a pronikavě hvízdl z okna. Na to znamení se vynořili z lesa chlapci a s nimi i Jánošík.
Zuzka běžela Jánošíkovi vstříc. „Juro, jsem tak ráda, že jsi přišel. Nemusíš mi nic říkat, vím všechno a stačí mi, že jsi přišel,“ šeptala mu.
Jánošík jí nerozuměl. Ale nechtělo se mu hovořit. Usmál se, pokýval hlavou a vešel do krčmy. Poslední dobou měl málokdy veselé myšlenky. Neměl zprávy o své Milce a neslyšel o ní od doby, co byl v žaláři. K Zuzce necítil lásku, ale byla mu milá a rád ji vídal.
„Jsem tak ráda, že jsi přišel, Juro,“ opakovala Zuzka. „Chtěla bych být s Tebou pořád.“
„Jako bys nevěděla, že je na mou hlavu odměna,“ usmál se Jánošík. „Trpký život by Tě čekal se mnou.“
Ale ve veselé náladě ostatních se všechny chmury rozplynuly. Zuzka nalévala chlapcům číše a krčmou hlaholily zbojnické písně.
Nečekaným zpestřením bylo několik studentů, kteří putovali pěšky přes hory a stavili se v krčmě. Jánošík měl studenty vždycky rád a zalíbili se mu i tito. Pozval je ke stolu a bohatě je hostil jídlem i pitím.
„Z Trnavy jdete?“ ptal se. „Zdalipak tam ještě pamatují Jánošíka?“
„Jakpak ne,“ přikyvovali studenti. „Po horách, po dolách se o něm vypravuje. A jaké pěkné věci! Všichni věří, že jim pomůže proti pánům.“
Jánošík se rozhorlil. „Nemají soucit páni, nezajímá je, má-li chuďas co jíst nebo kde spát, jen když mají své zámky a v nich hýření a radovánky. A když je člověk starý, uštvou ho k smrti ..... “, povzdechl a v duchu se mu vynořila otcova bledá nehybná tvář, jak ji viděl naposledy. Mávl rukou. „Páni se nezmění,“ zesílil hlas, „a zle je s každým, kdo se jim postaví. I mě odsoudili na smrt a vypsali odměnu na mou hlavu. Ale já tu budu i zítra a kdyby mě i zabili, zůstane tu mé jméno, nebo aspoň pověst o mně a bude posilovat chuďasy v jejich těžkém zápase. Nemáme proč být smutní!“
Všichni naslouchali jeho slovům se zatajeným dechem. Zuzka stála v koutku a dívala se láskyplnýma očima na toho, koho už dávno měla ráda. Studenti měli slzy v očích a sevřené pěsti. „Zazpívejme si radši!“ přerušil Jánošík chvíli ticha, „a především nám ukažte Vy, studiózové, jak dovedete držet notu!“
Studenti se nedali pobízet a spustili tu svou. Za chvíli krčma hlaholila zpěvem. V šumu a hluku si nikdo nevšiml, že se krčmářka vytratila. Pospíšila si na dvůr a vypustila Gajdošíka a Lehotského z úkrytu. Ti už snadno přivolali rozžatou lucernou dráby, skryté doleji v lese.
V krčmě se bavili vtipkováním. „Takové dřevo ještě nevyrostlo, aby nám z něho udělali šibenici!“ smáli se chlapci. „A dokud se nenajde mezi námi zrádce, budou nás marně páni lapat!“ Pozvedli džbánky a Hrajnoha se rozkřikl:
„A to se nestane nikdy, aby se našel mezi horními chlapci zrádce!“
Dveře se otevřely. Pohledy chlapců se stočily tím směrem. Na prahu spatřili chlapci toho, kdo jim tak často hrával na gajdy při tanci kolem ohně.
„Gajdošíku!“ vyskočil Jánošík od stolu se zlým tušením. „Kdo je s Tebou?“
Gajdošík se obrátil dozadu. „Je tu!“ řekl a ustoupil drábům, kteří se vřítili dovnitř a s velkou přesilou spoutávali překvapené zbojníky. Jen Jánošík a Uhorčík vzdorovali a bili se jako lvi. Ale přesila je tísnila. Jánošík se pokusil prosekat se valaškou ke stěně, aby měl krytá záda. Poťouchlá krčmářka to zpozorovala. Popadla mísu s hrachem a nasypala ji Jánošíkovi pod nohy. Jánošík uklouzl a padl. Valaška mu vypadla z ruky, dráhové se na něho sesypali jako vosy. „Pomoc, Uhorčíku!“ zvolal velitel horních chlapců, ale marně. Věrný Uhorčík už ležel ztuhlý a bílý uprostřed kaluže krve. Unikl drábům tam, kam jejich moc nesahala. Jánošíka však dostali živého.
Zuzka najednou pochopila všechno. Gajdošíkovu zradu i to, že byla vnadidlem v pasti na Jánošíka. Vrhla se k drábům. „Pusťte ho!“ křičela a slabými pěstmi bušila do zad silným chlapům, kteří se jen zasmáli a odstrčili ji, až letěla do druhého kouta.
Nedalo se nic dělat. Zrada se podařila. Gajdošíka museli naložit na nosítka a odnést, jak byl zpitý. Horní chlapce odváděli v poutech jednoho po druhém. Jánošíka samého hlídali čtyři muži, když ho vedli.
V krčmě zůstal jeden mrtvý a tři živí. Zuzka s hlavou na stole a s rameny, která se otřásala pláčem. Zděšený Záhora, který s nenávistí pozoroval vlastní ženu. A krčmářka Mara, zlomyslně se usmívající a pod zástěrou potěžkávající svou jidášskou odměnu ..... hrst zlaťáků.
Tak skončili Jánošíkovi horní chlapci.
Co ještě zbývalo, bylo truchlivé.
Před soudem se Jánošík choval hrdě a vyrovnaně. Stál před zraky zemanů, kteří seděli v lavicích pro obecenstvo a zdálo se, že ne soud soudí Jánošíka, ale Jánošík pány.
„Jaká byla pohnutka Tvých činů, Jánošíku?“ ptal se soudce.
„Křivdy a bezpráví pánů na poddaných,“ odpovídal Jánošík. A třebaže soudní síň zašuměla rozhorlenými výkřiky přítomného panstva, pokračoval Jánošík neotřesen:
„Spravedlivé zákony jsem neporušil, jen ty, podle kterých jsou poddaní pro pány bezprávnými zvířaty.“
„Uráží soud!“ zaznělo ze zemanských lavic. „Trest! Trest!“
Tím bylo rozhodnuto. Obhájce se ani nesnažil omluvit Jánošíkovu vinu a soud vynesl přísný ortel: Provinilec budiž proboden hákem a pověšen na šibenici.
Jánošík neřekl už ani slovo. Hrdě zvedl hlavu a vyšel ze soudní síně, jako by byl vítězem.
Stejně tak se choval při exekuci.
Neprosil o milost, naopak si se smutným úsměvem zatančil po zbojnicku pod vlastní šibenicí a zemřel jako hrdina, který věřil ve vítězství své pravdy v budoucích časech.
Mezi těmi, kdo přihlíželi popravě, byl i starý Záhora, který se cítil vinen zradou, jíž se dopustila jeho vlastní žena. Po boku mu stála Zuzka. Podobala se mramorové soše, a když kat probodl Jánošíkovu hruď, klesla v mdlobách na zem. Cítila, že ztratila slunce svého života. O Jánošíkově Milce nebylo slyšet ani v těchto dnech. Bůhvíkde jí byl konec.
Jen pro chudý lid Jánošík nezemřel. Ožil v jeho vyprávění a byl mu posilou v jeho zápasech o chléb a spravedlnost.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight