Joza a Janek

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 5. 4. 2016 16.02

Švec Marek měl dva syny, Jozu a Janka. Joza byl také ševcem; ale hrdý a urputný ve svém jednání, nesrovnával se s nikým, a proto jej také nikdo nemiloval. Janek nebyl ničím; ale všecko, co viděl, uměl hned udělat, jen když chuti nabyl. Byl dobromyslný, chytrý, úslužný a přitom velmi hezký chasník, jenže se nechtěl ničemu pořádnému učit, a proto mu bratr, který ho v nenávisti měl, hloupý Janek říkal. Otec ale navzdor tomu Janka přece radši měl.
Jednou řekl Joza k otci:
„Milý tatíčku, já umím sice dost, ale přece bych se mohl ještě něčemu jinému ve světě naučit, nechte mě tedy jít do světa.“
„Inu, když chceš, nebudu Ti zbraňovat.“ A tak se odebral Joza do světa.
Když šel již třetí den, přišel na mez, tam si sedl, a maje z domova ještě kousek chleba, začal jisti. Tu se okolo něho obsypaly tisíce mravenců; všichni po něm lezli, jako by ho o kousek prosili. On je ale zlostně se sebe smítal a ani drobečku jim nedopřál.
„Počkej, počkej, my Ti také nepomůžeme,“ křičela na něho ta přičinlivá zvířátka. On si toho ale nevšimnul a šel dále.
Třetí den opět přišel na zelenou louku, a tam se dva čerti prali.
„Pojď a pomoz mi, Jozo,“ křičel jeden na něho. Ale on se obrátil a řekl mrzutě:
„Co mi do Tebe, pro mne se třeba zabijte, co je mi do Vás!“
„Jdi, jdi,“ křičeli zase čerti, „však my Ti také nepomůžeme.“ On se ale více po nich neohlédl a šel dále.
Přišel k jezeru, a tu viděl na kraji ležet velikého kapra, jak sebou na suchu sem tam hází a do vody si pomoci nemůže.
„Prosím Tě, Jozo, hod mě do jezera,“ prosil kapr, když k němu švec přišel.
„I dejte mi všichni svatý pokoj a pomozte si každý sám,“ prohodil tento a nechal kapra v blátě.
„Však já Ti také nepomohu,“ křičel za ním kapr. On se mu ale vysmál a šel dále.
Chodil dlouho po světě, nedostal ale žádné práce, a všude se mu zle vedlo. Musel se tedy zase domů vrátit.
„To jdeš brzy domů, Jozo,“ řekl Janek, když bratra spatřil, „a myslím, že mnoho nepřinášíš!“
„Počkej,“ odsekl tento, „teď půjdeš ty, a uvidíme, o mnoho-li chytřejší se vrátíš a co s sebou přineseš.“
„I to se ví, že půjdu, proč bych nešel?“ odpověděl Janek opravdově. Mrzel se na to, že ho Joza za tak hloupého drží, i chtěl tedy dokázat, že není bez hlavy, a řekl to otci.
„I copak Ti to napadlo, Janku,“ podivil se starý Marek, „že chceš jít do světa? Zůstaň raději doma a uč se něčemu; copak myslíš, že Ti budou jinde pečení ptáci do huby lítat?“
„To já všecko vím, od bratra si ale nenechám déle hlupáků přezdívat,“ řekl rozhorlený Janek.
„Inu jdi si, když jinak nechceš, ale jen se něčemu ve světě nauč.“ A tak se milý Janek na cestu přichystal.
Navečer před tím dnem, kdy měl z domu jít, vzal ho Marek za ruku a vedl ho do sklepa, který byl několik kroků za chalupou. Když do něho vešli, odvalil švec v koutě kámen a vytáhl maličkou lahvičku, která nějakou vodou naplněna byla. „Vidíš, Janku,“ řekl synovi, „tuhle vodičku jsem dostal na památku od jednoho velmi učeného muže, kterému jsem z neštěstí pomohl. Je prý pro každou zlou nemoc. Kdo jí patnácte kapek využívá, hned se uzdraví. Tak mi řekl. Já ji nepotřeboval, a zůstala tedy schována. Tvému bratru jsem ji proto nedal, poněvadž vím, že by žádnému nepomohl. Tobě ji ale svěřím, možná že Ti bude k Tvému štěstí. Jen ji dobře opatruj.“
Janek si lahvičku schoval a oba šli ze sklepa ven.
Druhý den se rozloučil s dobrým otcem a se zlým bratrem a kráčel pak tou samou cestou jako prve Joza. I musel přijití také na tu mez, kde dříve bratr jeho si odpočinul. Sednuv si na ni, vytáhl z kapsy kousek chleba a začal jíst. Tu se hned obsypalo okolo něho mravenců až černo.
„I Vy ubohá zvířátka, máte asi hlad? Žádný Vám tu nic nedá; počkejte, já Vám dám, co sám mám.“ Tu jim celý kus chleba na drobečky rozdělil a po zemi nasypal. Mravenci chudinky sbírali a jedli. Janek si nato chvilku poseděl a pak se ubíral dále.
„Až budeš potřebovat, pomůžeme Ti,“ křičeli za ním mravenci.
„Vy mně toho asi pomůžete, ubožátka,“ pomyslel si Janek.
Druhý den přišel na zelenou louku. Tu viděl dva čerty spolu se prát.
„To jsou blázni, jak se rvou,“ pravil, „musím je rozehnat.“ Ihned se do nich pustil, a skutečně je smířil.
„Když budeš, Janku, od nás něco potřebovat, jen přijď, my Ti vždy pomůžeme,“ řekli čerti, když odcházeli.
„Vždyť je dobře,“ odpověděl Janek a šel svou cestou.
Třetí den přišel k jezeru. Tu viděl, jak se velikánský kapr v blátě hází a z něho si nijak do vody pomoci nemůže.
„Ty bys, chudáčku, se tady utloukl,“ řekl dobromyslný Janek, a pojav kapra z bláta, do jezera ho spustil. „Tak, teď si pohovíš.“
„Kdykoli co ode mne potřebovati budeš, jen na mne zavolej,“ řekl kapr, hlavičku z vody povystrčiv.
„Dobře, dobře; vždyť já to rád udělal.“
Od jezera přišel přímo do jednoho velikého města. Když vešel do hospody, ptal se, co nového.
„Nic jiného, nežli že s naší princeznou je pořád hůř a hůře.“
„Copak je nemocná?“ ptal se Janek.
„Musíte být z ciziny, že to nevíte; již tomu kolik let, a teď je jí hůř, a nikdo jí pomoci nemůže, ač král oznámil, že ten, kdo ji uzdraví, od něho za manželku ji dostane.“
„Je-li pak hezká?“
„To si myslím,“ řekl hospodský, „jako obrázek, třeba nemocná; jedinká její chyba je, že je hrdá.“
„To se napraví,“ pomyslel si Janek. Zaplatil hospodskému a šel ke králi. Když k němu přišel a za lékaře se ohlásit dal, byl hned předvolán a s radostí od krále uvítán. Tu prosil, by jej k princezně dovedl, což král s ochotností učinil. Janek se jí na všecko ptal, jako bůhvíjak učený doktor; všecko ale jen proto, by s ní mluviti mohl, neb se mu náramně zalíbila; potom vytáhl lahvičku a dal jí několik kapek zázračné vody. Když odcházel, přislíbil, že druhý den zase přijde podívat se, jaký účinek ty kapky míti budou. Nespal ale strachem celou noc, obávaje se, aby nebylo nemocné ještě hůře.
Druhý den byl již časně ráno u krále a nemálo se zaradoval, když uslyšel, že je princezně mnohem lépe. Hned jí ostatní do patnácti chybějící kapky dal. Třetí den byla princezna zdravá a jeho nevěstou. On měl velikou radost, ona však nikoli, neboť se jí Janek hrubě nelíbil. Byl sice hezký chasník, to musel každý říci, ale v tom ošumělém šatu vypadal přece proti ní tuze prostě. K tomu přišlo ještě, že se právě v tom samém obleku s ní zasnoubit chtěl, což tu hrdou dámu bolestně urazilo. Ale co dělat; otec to chtěl mít, a dcera viděla, že se musí svému osudu poddat. Udělala si ale výminky, myslíc, že nějak s chytrou ženichovi uklouzne. Řekla tedy Jankovi, že si ho dříve nevezme, dokud tři věci, které ona od něho žádat bude, nevyplní. ..... Z lásky k ní co by byl Janek neudělal? Slíbil jí tedy všecko. Tu mu rozkázala: že chce z moře perlu, ale tak velkou a krásnou, jaké posud na světě nikdo nemá. Za sedm dní a sedm nocí chtěla ji mít. Tu bylo s Jankem zle.
„Jakpak bych se mohl do hlubiny mořské pustit jako ryba?“ pomyslel si, ale vtom si vzpomněl na kapra:
„Vždyť mně přislíbil, že mi pomůže, až budu od něho něčeho potřebovat; půjdu tedy k němu.“
Rozloučil se s nevěstou a s králem, který dceru plísnil, že se svým dobrodincem takové hry provádí, ale on mu to sám vymlouval, řka, že to všecko rád učiní. V duchu si však umínil, že se milence pomstí. Nato odešel k jezeru.
Cestu věděl dobře, a tak tam lehko přišel. Sedl si na pokraj a hleděl na čistou hladinu jezerní. Tisíc rybiček v něm plavalo, ale velikého kapra neviděl a také nevěděl, jak má na něho zavolat. „I ať je to jak chce,“ myslel si a začal volati:
„Kapříčku, kapříčku, já jsem to, abys vyplnil, cos mi připověděl.“
A sotva jeho hlas dozněl, začalo se jezero v dáli lehce vlnit a tiše připlul král jeho s tisícerými rybami, svými dvořeníny.
„Co žádáš, dobrý Janku?“ ptal se kapr.
Tu mu Janek svou žádost přednesl.
„O to není zle, já Ti hned pomohu, jen zde chvilku počkej.“ Nato zmizel. Netrvalo to dlouho, kapr opět tak tiše jak odplul, zase připlul, jako by byl pro vyražení po jezeru vesloval. Když přišel až k Jankovi, vyvrhl krásnou perlu k jeho nohám, řka:
„Zde máš nejkrásnější a největší perlu, která na hlubině mořské ležela. Vezmi ji a dones princezně,“ a pak se svou družinou zase pod vodou zmizel.
Janek s radostí klenot vzal a k domovu se obrátil. Sel dnem i nocí, by se jen v určitý čas vrátil, což se mu také poštěstilo. Na cestě si ale něco vymyslel, čím by hrdou milenku potrestal. Znal bylinu, která zeleně barvila, ale zase lehko setřít se dala. Tu si v lese vyhledal, a rozetřev ji, vlasy jí si namazal.
Sedmý den ráno, když šel s požádaným klenotem k princezně, myslel každý, kdo jej potkal a neznal, že je to vodník. A což se teprve princezna lekla, když spatřila zelenovlasého ženicha, jak jí perlu přináší!
„Kdožpak Ti tak ohavně vlasy obarvil?“ ptala se Janka.
„To mně udělaly vodní panny, když jsem jim z moře klenot kradl. Ale to nic nedělá, proto se Ti budu přece líbit, vždyť jsem učinil, co jsi sama chtěla.“
Nelíbil-li sejí dříve, nelíbil sejí teď docela, pročež si pořád vymýšlela, kam by ho podruhé poslala, by jí přinést nemohl, co by chtěla, a ona jeho zproštěna byla. Konečně si vymyslela, že ho pošle do pekla, netušíc, že tam má dobrého známého.
„Nyní,“ řekla Jankovi, „přineseš mi z pekla zlatou růži, ale musí být tak krásná jako nejkrásnější samorostlá.“
To byla zase těžká úloha pro Janka, ale naštěstí vzpomněl si na čerty, kterýmž na louce pomohl k smíření.
Král se zase tuze na dceru rozzlobil, že ubohého ženicha tak trýzní a sama sebe hyzdí. Ale Janek mu to všecko zase vymluvil.
Druhý den odešel, by se mohl za sedm dní a nocí z pekla vrátit. Nejhůře bylo, že nevěděl, kudy tam. Šel tedy na louku, kde se čerti prali; když tam přišel, dal se tou cestou, kterou je tenkráte odcházet viděl. Když šel celý den a celou noc, přišel velkým lesem k jednomu vrchu, a tam viděl železné dvéře. Klepal na ně, dlouho ale žádný nešel otvírat; konečně se někdo ptal, kdo to klepá a co kdo v pekle hledá. Tu byl Janek rád, že je na konci své cesty, a hned se prohlásil, kdo je. Za chvilku přišel čert a otevřel mu dvéře, i poznal Janka a Janek čerta. Řekl mu hned, proč přišel, a čert mu s ochotností růži přislíbil. „Musíš jen trochu počkat, Janku, až přinesu od pana Lucifera klíče od pokladnice, pak si můžeš vybrat, co budeš chtít.“
To bylo Jankovi vhod. Za chvilku se čert s klíčem přirachotil a vedl Janka do pokladnice. Museli kolikerými dveřmi kráčet, než tam přišli. Ale jak poslední dvéře otevřel, zůstal Janek jako oslepen. Tu bylo v kádích zlata, stříbra a jiných klenotů taková síla, že kdyby se klenoty z pokladnic celého světa najedno místo snesly, tolik by jich nebylo jako v té Luciferově pokladnici. Janek byl tak omámen, že ani nevěděl, co má vzít, až tam mezi jinými vzácnostmi také zlatou růži viděl. Tu si teprve vzpomněl, co má přinést. Vybral si tedy tu růži, k níž mu čert ještě všelijaké jiné skvostnosti na památku přidal. Nato s tím Janek z pekla pospíchal, by včas doma byl, a také vskutku šťastně sedmou noc domů se dostal.
Tu si udělal černou mastičku a ráno, když měl jít s růží k nevěstě, potřel šijí tváře. Princezna leknutím vykřikla, když Janka spatřila, neb myslela, že sám čert pro ni jde. On ji však upokojil a zlatou růži podal. Měla ovšem z klenotu radost, ale přece ještě větší starost, že si již bude muset černého ženicha vzít.
„Jakpak jsi přišel k té černé tváři?“ ptala se malomyslně princezna Janka.
„Když jsem z pekla růži odnášel, pustili se čerti za mnou, aby mně ji vzali, ale já jsem jim přece tak rychle uklouzl, že žádné moci ke mně neměli. Zlostí tedy nadchnuli tvář mou pekelným dechem, a ta mi zlým povětřím celá zčernala. Z toho si ale pranic nedělám věda, že mne tím radši mít budeš.“
Král tu Janka srdečně litoval a přísně dceři zakázal, aby ženicha nikam již neposílala a do nebezpečenství neuváděla.
Ta ale měla pro něj již něco jiného přichystáno. Navečer přinesly Jankovi princezniny služebnice pytel popela a pytel máku, vysypaly to na podlahu v jeho světnici a dohromady smíchaly. Pak přišla k němu sama nevěsta a přikázala, by to do rána zase čistě, každé zvlášť, do pytle přebral, chce-li, aby si ho vzala.
Když odešla, nevěděl si Janek žádné rady. To bylo pravé ukrutenství! Jakpak to mohl do rána přebrat? I vzpomněl si na mravenečky. Ale jak se k nim dostat, vždyť to do rána má být přebráno. Jak se tak smutně na tu míchanici dívá, vidí, že se to pohybuje, že v tom něco běhá. Dívá se blíže, a tu vidí tisíce mravenců.
„I Vy dobrá zvířátka, jakpak jste mě slyšela?“
„Vždyť jsme Ti povídali, že máš jen zavolat, že Ti přijdeme na pomoc.“ A tak ti pracovití dělníci snášeli mák z popela na jednu hromádku; a když se schylovalo k ránu, byla ho hromada, a ráno plný pytel a čistého popela též tolik. Janek jim tisíckrát poděkoval a oni zase utíkali na mez.
Časně ráno byla princezna u Janka, by se podívala, daleko-li je s přebíráním. Jak ale užasla, když všecko přebráno viděla! Již nebylo pomoci, to věděla, a protož se také déle nezdráhala.
Otec s radostí hned všecko k svatbě chystat poručil, neboť měla se hlučně a skvostně slavit. Janek však nebyl docela potěšen; věděl, že ho princezna nemiluje, a to jej tuze mrzelo. Snad by se jí byl zalíbil, kdyby se byl přece pořádně přistrojil, k tomu ale neměl chuti, chtěje marnivost a hrdost její potrestat. I zůstal při své hlavě.
Den před svatbou šel k nevěstě a řekl jí:
„Já Ti, drahá nevěsto, mnoho k vůli udělal, ba až příliš mnoho; a snad bych se Ti byl přece zalíbil v předešlé postavě své, ale teď Ti to sám za zlé nemám, že mne ráda nemáš, neb vidím, že jsem příliš škaredý; stalo se ale, jak jsem řekl, všecko jen Tobě k vůli. Nyní ale i Ty mně také něco k vůli udělej. Neslušelo by to, kdybych se já v těchto šatech krásně a skvostně přistrojené královské nevěstě zasliboval; protož se i Ty zítřejšího dne ustroj do prosté sukně beze všeho šperku. Možná, že se bohové udobří, kteří Tě snad za Tvou hrdost mou zpotvořenou tvářností potrestali.“
Princezna, když si jeho slova rozvážila, viděla, že má pravdu, že vždy hrdá byla a obzvláště nebohému ženichovi křivdu dělala. Nemohla mu jeho skromnou, jí však dosti mrzutou prosbu odepřít. Spokojen a v srdci s ní smířen odešel Janek od ní.
Druhý den byla svatba; všecko bylo skvostné a pěkné; jen ženich a nevěsta vypadali jako žebráci; ženich ve svém oškubaném šatě, s rozcuchanou zelenou hlavou a s černou tváří; nevěsta v prosté šedivé suknici jako chudá děvečka. Každý jí to přál, že za svou hrdost trestu došla.
Při stole bylo ale dobrosrdečnému Janku přece krušno, když nevěstu tak smutně vedle sebe sedět viděl. Chtěl ji ovšem ještě trochu poškádlit, její lítost ho ale udobřila; a také by byl rád laskavé oko u nevěsty viděl. Sel tedy do svého obydlí a dal si přinést šaty, které mu král k svatbě poslal. Když si vlasy a tvář očistil a nádherný šat oblékl, byl tak hezký, že se mohla každá princezna, byť sebehezčí byla, do něho zamilovat. Přistrojen šel k princezně, která ve svém pokoji seděla. I podivila se, odkud tak krásný mladík k ní přichází, a chtěla se ho již ptát, kdo je a co u ní chce; ale slovo jí na rtech vázlo, když Janek mluvit začal, a ona v něm svého zelenovlasého ženicha poznala. Musela se na žádost svého manžela též ve svatební šat přistrojit a oba šli pak spolu do hodovní síně. S plesem a radostí vítali hosté krásný párek. Nato trvaly radovánky celých osm dní. Po osmi dnech jel mladý král pro svého otce. Starému Markovi práce z rukou vypadla, když se čtvero koní a nádherný vůz, v němž zlatem přioděný pán seděl, u jeho charouzny zastavil. Ale radostí strnul, když pán vyskočil, do sedničky vstoupil, starému Markovi okolo krku padl, a on v něm svého milého Janka poznal. Tu přišel také bratr, který ani svým očím věřit nechtěl, že by to hloupý Janek byl. Za několik dní se navždy s chaloupkou zase rozloučil a s otcem i bratrem do své země odejel. Když starý král umřel,stal se Janek plnomocným pánem v zemi té, a panoval dlouhá léta v lásce a bázni boží.  

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight