Jirka a miminko

Dobré ráno, tatínku, kde je maminka?"

„Dobré ráno, Jirko, maminka je v nemocnici. Představ si, máš sestřičku, Klárku."            

„Já mám sestřičku, hurá, sláva!"    

„Jiříčku, hned jak se nasnídáme, sedneme do auta a pojedeme se na  ně podívat. Ale to ti povídám, maminka bude hodně unavená. Ty už jsi velký chlapec, dokonce už chodíš do školy, tak ne že budeš zlobit!

„Tatínku, já budu moc hodný a  Klárku  budu chránit. Jsem přece starší bratr, to je něco jako rytíř, že?

„No ano, když máš malou sestřičku, tak ji musíš bránit a opatrovat jako opravdový rytíř.  Také budeme mamince se vším pomáhat, že? "

Když Jiříček poprvé uviděl malou Klárku, vůbec nevěděl, co by měl říct. Z peřinky koukal jen maličký růžový obličejíček.

„Tak to je ta moje sestřička?" Myslel si. " Taková mrňavá? Jestli vůbec někdy vyroste... jak dlouho to bude trvat než si se mnou bude hrát?"

„No tak, Jiříčku, pozdrav pěkně tu naši princezničku."

A tím všechno začalo... princeznička, panenka, beruška, hvězdička... Jirkovi se zdálo, že všichni mluví jen o ní. Každý  obdivoval, jaké má Klárka maličké prstíčky, kolik má vlásků, jaká je roztomilá... ale že Jirka umí už psát "s" a "l", to nikoho  nezajímá, i babička řekla jen:

„Hmm, to jsi šikovný."  Ani se nezeptala, kolik už má Jirka jedniček. Jirkovi to bylo líto.

Moc se těšil, až maminka s Klárkou přijedou z nemocnice, že bude vše jako dřív. Ale  kdepak, nic nebylo jako dřív: pohádku před spaním Jirkovi přece vždy četla maminka, ale Klárka je nenasyta, maminka ji stále jen krmí a pohádku musí číst tatínek. Dokonce i svačinu do školy mu dnes chystal tatínek a nedal mu pití... ach jo... a to vše jen kvůli jednomu miminu!

Jirka se převaloval v postýlce a nemohl usnout: "Zítra bude neděle a snad ani nepojedeme s tatínkem na výlet. Bez výletu by nebyla žádná neděle. Ta Klárka se má, všichni ji jen chovají, chválí, jak je pěkná, šikovná a já, jako bych tu ani nebyl. Nejraději bych se stal také maličkým miminkem, aby si mě konečně všimli."

S tou myšlenkou Jirka usnul.

Brzy ráno ho tatínek budil: "No tak, vstávej, lenochu, dnes pojedeme hodně daleko."

„Pojedeme na výlet, to je dobře!“ Radoval se Jirka.

A už šlapali: první Jirka na svém malém kole a za ním na velkém kole tatínek. Dlouho jeli po pěkných cestách z kopce i do kopce a Jirka ani trošku nefňukal, že ho bolí nožičky, šlapal jako... no prostě jako velký kluk.

Přijeli k lesu. Nádherný les. Ne jen samé smrky, které stojí v řadě jeden za druhým. Byl to les, jak má být. Jirka s tatínkem  se posadili do mechu, aby si odpočinuli a nasvačili se.  Obdivovali  vysokánské stromy - tolik dávaly stínu a jak krásně to tu vonělo. Tatínek  vyprávěl o tom, kolik živočichů najde na takovém stromě úkryt a obživu, kolik jiných rostlin může díky němu růst, kolik vyčistí vzduchu, kolik může dát lidem dřeva - to vše a ještě mnohem víc vzrostlý strom dokáže. Jirka se nestačil divit. Někdo by mohl říci "obyčejný strom", ale kdepak obyčejný, Jirka už dávno věděl, že v přírodě není nic obyčejného. Běhal od jednoho stromu ke druhému a hladil jejich rozpraskanou kůru. Náhle ho napadlo: 

„Tatínku, půjdeme se podívat, jaké stromy jsou tam dál podél potoka? Budeme  průzkumníci!" A hned se tam také rozběhl.

Tatínkovi se nápad líbil. Jen zamkl kola a už Jirkovi ukazoval, podle čeho pozná olši, jak vypadá velký buk, jak malý doubek... tatínek uměl všechny stromy pojmenovat, jako by to byli jeho staří kamarádi. Jirka poslouchal a snažil se co nejvíc si zapamatovat. Tolik se toho o stromech ještě chce dozvědět - ale co to? Les náhle končil. Kam se jen podívali, viděli takovou jako louku a na ní jeden maličký stromeček vedle druhého. Mezi stromečky chodili lidé a vysekávali trávu.

„Tatínku, kde to jsme? To je les pro trpaslíčky?

„To je, Jirko, lesní školka. Hodní lidé se zde starají o taková stromová miminka. To víš, než vyroste vysoký les, dá to hodně práce. Malé stromečky je třeba v zimě chránit, aby je neokousali zajíci, v létě zas, aby je nezahlušila vysoká tráva. Jen se podívej, kolik lidí tu kolem nich běhá. Je to jako s lidskými miminky, že? S Klárkou je teď také tolik práce, stále ji musíme chovat, krmit, přebalovat... Ale až z malé sazeničky vyroste velký strom, už nepotřebuje tolik péče. Roste pak sám, však jsi viděl. A Klárka, až bude tak velká jako jsi teď ty, Jirko, bude mamince pomáhat a vrátí jí všechnu tu péči - stejně tak, jako velký strom vrátí lidem všechnu tu práci, co s ním mají, dokud je ještě maličký.

„Tatínku, já už nechci být miminko."

„Jirko, copak  to máš za nápady? Proč bys měl být miminko?"

„Víte, tatínku, mě bylo moc líto, že se všichni  těší jen s Klárkou a mě si nikdo ani nevšimne. Tak jsem si přál být také miminkem.  Ale už nechci. Chci být jako ten vysoký strom, co je všem pro užitek a není s ním moc práce.

„No to bych řekl, Jirko, kdybys byl miminkem, všichni bychom tě chovali a šišlali na tebe, ale copak by si s tebou maminka mohla popovídat? A kdo by pomohl trhat třešně? A v neděli bych si asi musel zapřáhnout kočárek za kolo, abychom mohli jet na výlet, ne?Jirka se rozesmál:

„To byste mě, tatínku, nejspíš na první polní cestě z kočárku vytřásl. To je dobře, že nejsem miminko. A víte co? Kdyby mi někdy opět bylo líto, že má maminka s Klárkou tolik práce, vzpomenu si na na tyto maličké stromečky a na ty veliké v lese. Pojďte, půjdeme se na ně ještě podívat, ano?"

Jirka se radostně rozběhl zpět do lesa.

Když se pak vrátili z výletu domů, jen co si umyl ruce, spěchal za Klárkou:

„Ty naše maličká panenko,to jsem rád, že jsi tu s námi. Pozdravují tě stromy a stromečky."

Od té chvíle byl Jirka opravdový malý rytíř. Chránil a opatroval svou sestřičku ze všech sil. A když na něj někdy maminka nebo tatínek neměli kvůli práci s Klárkou čas, představil si malou sazeničku v lesní školce a jen se usmál.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/jirka-a-miminko/