Jirka a jeho tři psi

zobrazeno 45×

Vložil(a): dáša, 17. 3. 2016 15.51

Byl jeden sirotek, jmenoval se Jirka a sloužil u lakomého sedláka. V neděli čeládka odpočívala, jen Jirka musel pást vepře. Už by byl dávno od sedláka utekl. Ale sloužila tam také hezká Anička a on na ni myslel jako na svou nevěstu. Všechno snášel, jen aby jí zůstal nablízku. 
Jednou v neděli zase tak u lesa pase, vepři sbírají bukvice a on sedí pod stromem, na dřevěnou píšťalku si píská a myslí je u své Aničky. Tu vyjde z lesa myslivec a v patách za ním se ženou tři psi se železnými obojky na krku. 
Myslivec se zastaví u Jirky a povídá: 
„Přenech mi ze stáda tři vepře, dám Ti za ně ty psy.“ 
„Co bych dělal se psy,“ řekl Jirka, „a jak by sedlák vyváděl, že má o tři vepře méně.“ 
Myslivec začal psy vychvalovat, co všechno dovedou. 
„Tenhle,“ ukázal na ryšavého, „se jmenuje Drž, koho chytí, toho nepustí. Černý se jmenuje Dech, na koho dýchne, toho omráčí. A tamhleten bílý slyší na jméno Vševím, jak zavětří, na deset mil slyší i jehlu do trávy spadnout. 
Jirka už chtěl myslivce odbýt. Tu myslivec řekl, aby zahrál na píšťalku. Jirka spustil, psi se postavili na zadní nohy a dali se do pitvorného tance. Jirka po chvilce nemohl smíchy dál. 
„Vezmi si tři vepře,“ zvolal, když se dosyta vysmál, „a dej mi ty psy.“ 
„Vyměnil jsi dobře,“ pravil myslivec. „Ale železné obojky jim nesundávej.“ Nechal Jirkovi psy a tři vepře ze stáda si odehnal do lesa. Psi se k Jirkovi lísali, jako by odjakživa byli jeho. On však se prve nenabažil veselé podívané a znovu spustil na píšťalku. Psi tančili podle Jirkovy noty, tu se předníma nohama chytili a jako děti tančili ve třech mlýnské kolo, tu zase společně metali kozelce a střídavě se po předních a po zadních nohách natřásali. 
Slunce už zapadlo za kopce, když se Jirka se svým stádem ubíral domů. Hnal o tři vepře méně a strach ze sedláka ho tlačil v žaludku jako kámen. Za tmy dohnal do statku, psy nechal ve strouze za vraty a šel zavřít vepře do ohrady. 
„Pojďte,“ zavolal na psy, když se vrátil, „musíme utéci, sedlák by mě stejně vyhnal.“ 
Šli celou noc černým lesem, Jirkovi se steskem svíralo srdce, myslel na svou Aničku, snad už ji víckrát neuvidí. Psi se v lese vyznali, vedli Jirku dobře, ani o větvičku se neškrábl. Ráno vyšli z lesa a před nimi do dáli cestičkami běžel a vesničkami odpočíval širý kraj. „Jak ten svět přejdeme?“ zvolal Jirka. Ale sedm takových krajů a sedm lesů přešli a živili se všelijak: něco sehnali psi, někde pomohl Jirka při žních nebo při mlácení a dostal za to jídlo i nocleh. 
Tak došli do velkého města. Všechny domy byly potaženy černým suknem. Lidé si jen šeptali, koně měli kopyta obalená hadry, ani podkůvka nezazvonila, a v hospodách se pilo jen z dřevěných džbánků, ani sklenka nezacinkala. Jirka se u jedné hospody zastavil. 
„Proč je tu všechno jako o pohřbu?“ ptal se. 
„Máme už tři roky smutek,“ pravil šeptem hostinský. „Králi se v jeden den ztratily tři dcery. Od té doby král chřadne, v celé zemi život vadne. Ministři hledají někoho, kdo by krále vytrhl ze zármutku. Ale dosud se to nikomu nepodařilo.“ 
Hostinský si vzdychl a šel za svou prací. Měl jí málo: z hospody se neozvala ani písnička, jen dva džbánky tu a tam zaklepaly o stůl, jako by někdo rakev zatloukal. 
„Já krále rozveselím,“ řekl si Jirka a dal se rovnou k zámku. Stráže ho hned pustily dál, jako předtím pustily mnoho šašků a zpěváků, princů i chudáků, kteří přišli s tím, že krále vytrhnou ze smutku. 
Zavedli Jirku do královy komnaty. Zdi byly pokryty černými čalouny, 
černé záclony zastíraly okna a v jednom rohu smutně zářily tři svíce. Jirka se rozkoukal a uviděl krále, jak sedí na trůnu, hlavu si drží v dlaních a vzdychá. I přiložil k ústům dřevěnou píšťalku a spustil. Psi se postavili na zadní nohy, začali tančit a všelijak se pitvořit. Černě odění sloužící za chvilku zapomněli, že mají s králem držet smutek, a také se začali podle píšťalky vrtět. Marně se chytali za kolena, marně si dávali ruce na ústa, nohy v klidu neudrželi, smích jim vyskakoval mezi prsty. 
Hlas píšťalky a šoupání nohou probudily krále z černých dum. Chtěl spustit, kdože ho to ruší, ale když uviděl ty podivné tanečníky, rozesmál se na celé kolo. Sluhové, jak se tak vrtěli, byli mu k smíchu víc než ti psi. Za chvíli už si také podle Jirkovy píšťalky pobrukoval a nohama mu to trhalo. Slzy mu smíchem tekly z očí, psi zrovna tančili na předních nohou, sluhové to zkoušeli po nich, stavěli se na ruce, ale žádnému z nich se stojka nepovedla, padali a váleli se na hromadě. Tu dal král znamení a Jirka přestal hrát. 
„Zůstaneš u mne,“ řekl mu král, „do smrti se o Tebe postarám.“ Víc si Jirka nemohl přát. 
Od té chvíle žil na zámku a bavil krále. Král dal sundat černé záclony z oken a hned bylo v zámku veseleji. Ale město se ze smutku neodstrojilo, lidé se ještě nesměli radovat. Tak zem z toho, že se králi vedlo lépe, mnoho užitku neměla. 
Z Jirky se stal hezký dvořan, všem se líbil, kdekdo si ho předcházel. Uměl pěkně a jadrně mluvit, mluvil jako lidé ze vsi, pro všechno měl trefné přirovnání, každé slůvko něco znamenalo. Jen dvorní básník nemohl přijít jeho řeči na chuť, rád mluvil v samých kudrlinkách a medovými slovy králi jen lichotil. Ale z lichocení dobře není. 
Život jen o tanci a písničkách, jen o jídle a dobrém bydle Jirku brzy omrzel. Často věšel hlavu, stýskalo se mu po Aničce. Psům zde také nesvědčilo. Když zrovna netancovali, ploužili se po chodbách a po nádvoří a na všechno vrčeli. 
„Co Ti chybí, Jirko ?“ ptával se ho král. „Teď abych já povyrážel Tebe!“ 
„Nesvědčí mi tu,“ odpovídal Jirka, „půl radosti žádná radost.“ 
Když byl na zámku rok, řekl jednoho dne králi: 
„Propusť mě, králi, půjdu hledat ztracené princezny a přivedu Ti je.“ 
Král zpočátku nechtěl Jirku pustit: 
„Jak bys mohl najít mé dcery. Dokud je les nevrátí, neuvidím je.“ 
A snad už posté vyprávěl Jirkovi, jak si princezny vyjely do lesa, jak se strhla vichřice, obalila je i s koňmi listím a zanesla bůhvíkam. „Co rytířů už se pokoušelo princezny najít, ale žádný z nich se nevrátil.“ 
„Já se vrátím,“ řekl Jirka, „a ne sám, ale s princeznami.“ 
Král se podíval oknem, slunce zrovna zapadalo za lesy a z černého města šel takový smutek, že se králi stáhlo hrdlo. „Jdi si tedy,“ pravil, „můžeš vyrazit hned zítra ráno.“ 
Druhý den Jirka vyjel na dobrém koni z města, za ním v patách vesele poskakovali psi a čenichem chytali od lesů čerstvý vzduch. 
Mnoho dní, mnoho týdnů bloudil Jirka nazdařbůh starými hvozdy. V duchu litoval, že dal králi tak neprozřetelný slib. Všechno se mu stavělo na překážku. Jak nasel schůdnější stezku, stezka mu před očima začala zarůstat trním a marně se Jirka namáhal prosekat se mečem. Jindy zase pohodlná stezka ho zvábila, pobídl koně, kůň se dal do cvalu a jen taktak že se stačil zastavit na kraji srázné strže. Tak Jirka jezdil křížem krážem lesy, zásoby mu docházely, a les ani zajíčka, ani veverky nevydal, natož srnce. Když Jirka srazil šípem ubohou kavku a chtěl si ji upéci, spustil se liják a oheň uhasil. 
Jednou večer dojel na mýtinu a uondaný slezl z koně, že tu přespí. Vyhladovělí psi se rozložili kolem. Jirka ležel v trávě, sedlo pod hlavou, a smutně se díval na černé nebe. Hvězd bylo, jako by mouku proséval. 
Najednou Vševím nastražil uši, naježil srst, a než se Jirka nadál, zmizel v houštině. „Přinese zajíčka,“ těšil se v duchu Jirka, „a já se konečně najím.“ Vševím se dlouho nevracel a Jirku z toho čekání a dívání na hvězdičky obestřela dřímota. Tu ucítí něco vlhkého na tváři, probere se a vidí, že ho Vševím čenichem budí. Protře si oči rosou, ale zdá se mu, že spí dál, nevěří sluchu; slyší, jak Vševím praví lidským hlasem: 
„Vstávej, pane. Prve jsem slyšel deset mil odtud kolovrat vrčet. Běžím za tím zvukem a najdu v chaloupce krásnou pannu, jak na stříbrném kolovratu přede měsíční nit. Pojď, dovedu Tě k ní.“ 
Jirka se podivil, že pes mluví jako člověk. Třikrát se štípl do tváře a viděl, že nespí. I nemeškal, vsedl na koně a pustil se za Vševímem, v patách se mu drželi Drž a Dech. 
A hle, cesta se před nimi sama otvírala, svatojánci jim svítili, větve se odkláněly a za malou hodinku stáli u chaloupky. Jirka seskočil z koně a šel rovnou dovnitř. Spatřil tam krásnou dívku bledých tváří, seděla u stříbrného kolovratu a předla. V prstech se jí třpytil měsíčný paprsek. Malou komůrkou stále vanul studený průvan. Dívka zaslechla kroky, trhla sebou, měsíční paprsek se jí z prstů svezl na»zem, a zvolala jako ze sna: 
„Srdíčko se mi v těle leká, zde není místo pro člověka. Utec, než hrozný pán se vrátí, uteč, nežli Ti život zkrátí.“ 
Její libý hlas zvonil smutně jako potůček pod ledem a Jirka cítil, že má sladkosti plné srdce a srdnatosti plné ruce. Hned si pomyslel, že by to mohla být jedna ze ztracených princezen. Zeptal se jí, a když přikývla, Jirka hned, aby se připravila, že ji odvede domů. 
Ale princezna zase tím snovým hlasem řekla: 
„Domů, mládenče, nemohu jít, dokud nespředu měsíční nit.“ 
„S tou prací bys nebyla hotova nikdy,“ pravil Jirka. „Pojď, než se Tvůj otec ustýská!“ 
V tom se chaloupka otřásla a s ledovým vzduchem vpadl dovnitř ošklivý muž v šedém vlajícím plášti, z každého záhybu studeně čišelo. 
„Přichystej se na smrt!“ zasípal, ledové krupky mu poletovaly z úst, a hnal se po Jirkovi. Byl to hrozný pán lesních vichrů, troufal si na stromy velikány, natož aby si netroufal na člověka. 
Ale než se mohl Jirky dotknout, chytil ho do zubů Drž, Dech se mu předníma nohama opřel o prsa a horkým dechem ho omráčil. 
Pán lesních vichrů sesypal se na zem v hromádku jehličí. 
Nic jim nestálo v cestě. Za chaloupkou našli princeznina koně, Jirka naň princeznu posadil, vesele se vyšvihl na svého a ujížděli pryč. Cestou se Jirka princezny ptal, co ví o svých sestrách. Ale ona nevěděla nic, měla je za mrtvé. 
Nejeli dlouho, a najednou se Vševím zastavil, nastražil uši a naježil srst. Než se vzpamatoval, zmizel v houštině. Pustili se za ním, ale kdepak aby mu stačili. Jirka musel krok za krokem houští mečem prosekávat, a když už se chtěl vzdát a vrátit se, zpod hustého mlází vyrazil jim naproti Vševím. 
„Dej se za mnou, pane,“ pravil. „Prve jsem pět mil odtud slyšel hrkat stav. 
Běžím tam, běžím, a v chaloupce najdu krásnou pannu, jak na stříbrném stavu na roucho z hvězdných nití tká.“ 
Jirka řekl princezně, aby počkala na místě, a pustil se za Vševímem, v patách se mu hnali Drž a Dech. Nic se jim v cestu nestavělo a brzy stanuli u chaloupky. Jirka seskočil z koně a vběhl dovnitř. U okénka seděla nad stříbrným stavem překrásná dívka a tkala. Třpytné hvězdné paprsky se kmitaly od člunku a modravá záře oblévala dívčiny líce smrtelným smutkem. Celá komůrka byla zatopena v chladné stříbřité mlze. 
Dívka sebou trhla, když Jirka vešel, a jako ze sna volala: 
„Srdíčko se mi v těle leká, zde není místo pro člověka. Uteč, než paní má se vrátí, uteč, nežli Ti život zkrátí.“ 
Jirkovi se zdálo, že má ještě líbeznější hlas než ta první, a cítil v srdci dvakrát tolik sladkosti a v prsou za dva muže smělosti. „Že Ty jsi jedna z těch princezen, co se ztratily?“ ptal se jí. Přikývla a on ji hned vyzval, aby s ním šla, že ji dovede domů. Princezna k němu obrátila smutnou tvář a pořád ještě jako ze sna pravila: 
„Nad stavem stříbrným zůstat mám, dokud z hvězd na roucho neutkám.“ 
„Na takové roucho bys neutkala nikdy,“ zvolal Jirka a vzal ji kolem pasu, že ji třeba násilím odvede. Neudělali ani krok, všechno jako by se najednou do mlhy propadlo, a dovnitř se vedrala ošklivá babizna. Mokrý nos jí koukal ze žluté Šály, z šatů čišel vlhký chlad. 
„Vaz Ti v propasti zlámu,“ zaskřehotala babice, paní lesních mlh, a sápala se na Jirku. Ale už ji chytil Drž, Dech se jí předníma nohama opřel o prsa a omráčil ji horkým dechem. Paní lesních mlh sesypala se v hromádku mokrého listí. 
Byli volni, vyběhli ven a za chaloupkou našli koně, Jirka naň posadil princeznu, sám si sedl na svého a Vševím je dovedl na místo, kde Čekala první princezna. Sestry se objímaly, děkovaly Jirkovi za vysvobození a prosily ho, aby ještě nasel třetí princeznu, už věřily, že je také naživu. Les se rozjasňoval, blížilo se k ránu. Tu se Vševím zastavil, nastražil uši, naježil srst a zmizel v houštině. Za chvilku byl zpátky. 
„Na míli odtud jsem slyšel vlnu Česat,“ pravil. „Běžím tam, běžím, a v chaloupce najdu krásnou pannu, jak u okna sluneční vlnu češe. Dej se za mnou, pane!“ 
Jirka řekl princeznám, aby počkaly na místě, a pustil se za Vševímem, za ním běželi Drž a Dech. Slunce zrovna vycházelo, když stanuli u chaloupky. Jirka seskočil z koně a vběhl dovnitř. V komůrce ze všech koutů lezla studená tma, ze stropu visely cáry černých pavučin. U okna seděla spanilá dívka a česala sluneční vlnu. Trhla sebou a zvolala jako ze sna: 
„Srdíčko se mi v těle leká, zde není místo pro člověka. Uteč, než obluda se vrátí, uteč, nežli Ti život zkrátí.“ 
Jirkovi srdce sladkostí přetékalo, v pažích cítil sílu za tři muže. „Neboj se,“ řekl, „dovedu Tě odtud k sestrám a k otci!“ Nepochyboval o tom, že je to třetí princezna. Dívka zvedla smutnou tvář od zlaté vlny, obrátila se k Jirkovi, tma zastřela její krásné líce a snový hlas zazněl s povzdechem: 
„Jdi si sám, já už si neoddechnu, sluneční vlnu mám sčesat všechnu.“ 
„Máš pravdu, neoddechla by sis nikdy,“ zvolal Jirka. Vzal princeznu do náručí, byla jako pírko lehká, ale než s ní udělal první krok, do dveří vpadla obluda, černější než nejčernější noc, bez tváře, bahenní zápach z ní šel a její chapadla se vztahovala po Jirkovi. Byla to paní lesních temnot. 
„Zahubím Tě, zahubím,“ mumlalo to z ní. Drž se na obludu vrhl, ale neměl se ostrými zuby čeho chytit, Dech se chtěl obludě opřít o prsa, ale propadal se do ní jako do bahna. Chapadla se vztahovala po Jirkovi, a tu Jirka vytasil meč, srazil ty černé cáry pavučin ze stropu, dvakrát sekl do zpuchřelých trámů, strop se otevřel a slunko zaplavilo komůrku. Obluda zmizela, jen trochu bahna se lesklo na hliněné podlaze. 
Byli volni. Za chaloupkou našli zase koně a brzo se všechny tři princezny shledaly. Za ranního sluníčka je Vševím vedl zpívajícím lesem. Na trávě a na listí se třpytila rosa, koně chytali nozdrami čerstvé vánky, bujně pohazovali hlavou a do ptačího křiku znělo štěbetání princezen. Už tři roky neměly s kým promluvit, teď si to chtěly vynahradit. Jejich hlásky už nezastíral smutek a ta snová krása už se na nich také neskvěla. 
Proto bylo Jirkovi všelijak, když mu rozradostněný král řekl, aby si jednu z nich vybral za ženu. Dcery zase vrátily králi veselost a smích, ze stěn zmizely černé čalouny, z oken černé záclony, v ulicích už nestrašilo černé sukno, místo něho vlály z domů pestré fábory. Koně zase vesele zvonili podkovami, sklenice v hospodách cinkaly, lidé mluvili nahlas a zpívali. 
„Tak kterou z mých dcer si vezmeš?“ ptal se král Jirky. Jirkovi však princezny nevytlačily ze srdce Aničku. Prosil krále, aby mu dal den na rozmyšlenou. Král netušil, co Jirka v srdci chová, myslel si, že se ostýchá. „Tak zítra mi povíš, kterou princeznu chceš,“ pravil a Jirku propustil. 
Večer se Jirka procházel se svými psy královskou zahradou a dumal, dumal, jak by se králi vymluvil, aby ho neurazil. „Má zlatá Aničko,“ povzdechl si, „kdybys tu tak byla!“ 
Tu se mu o nohy otřel Vševím a řekl: 
„Pane, pomohli jsme Ti, prokaž nám také službu.“ 
„Velmi rád,“ pravil Jirka a pohladil Vševíma po hlavě. „Pověz, co byste rádi.“ 
„Sundej nám ty železné obojky,“ odvětil Vševím, „tolik nás tíží.“ 
Jirka se usmál, zdálo se mu to lehké. Sehnul se k Vševímovi, ale ať to zkoušel, obojek držel na krku jako přirostlý. U druhých dvou psů to nešlo lépe. 
„Poradím Ti, pane,“ pravil Vševím, „vezmi meč a utni nám hlavy, obojky samy spadnou.“ 
Jirka se zhrozil. To přece nemůže věrným přátelům udělat. Vševím však ho nepřestal přemlouvat, lépe prý mít hlavu dole než obojek na krku. Prosil a Drž a Dech očima o to žádali, i vytrhl Jirka meč a s bolestí v srdci jim hlavy uťal. 
myslel, že se pominul s rozumem. Místo psů před ním stojí tři krásní jinoši, nádherně odění, a u nohou jim leží tři obojky, už ne železné, ale celé zlaté. 
„Už máš po starosti,“ pravil nejhezčí z nich, a v jeho hlase poznal Jirka hlas Vševímův. „My se oženíme s princeznami a Ty se ožeň se svou Aničkou. Ty zlaté obojky si vezmi, dáváme je Tvé nevěstě jako věno.“ 
Jirka litoval, že ztratil tři věrné druhy. Ale přál jim, že se dostali ze zakletí. Vyprávěli mu, že jsou princové z dalekého království za mořem. Zlý čaroděj se nepohodl s jejich otcem a přičaroval jim psí podobu. V ní se železnými obojky měli bloudit tak dlouho světem, dokud nepomohou vysvobodit poslednímu pánu tři princezny. Aby se pak stali zase lidmi, stačí, když jim pán sundá obojky. Čaroděj nepočítal s tím, že si dají srazit hlavy, aby se obojků zbavili, a tak nakonec prohrál. 
Princové Jirkovi děkovali a slibovali mu přátelství do smrti. Ale Jirka nemyslel na nic jiného než na svou Aničku. Král už mu dceru nenutil, měl ženichy pro všechny tři, a jaké ženichy! Jirka se s králem a šťastnými snoubenci rozloučil a vydal se na cestu domů. 
Sedm krajů, sedm lesů přesel, až přesel poslední les, přeběhl poslední mez a došel do rodné vsi. Šel rovnou do statku, kde pásal vepře. Sedlák ho nepoznal; až když mu řekl, kdo je, a za tři vepře mu dal hromádku stříbrňáků, uvítal ho jako vzácného hosta. Hned zavolali z pole Aničku. Očím nevěřila, že ten hezky oblečený mladík je Jirka. Hned že se vezmou a koupí si chalupu s poli. 
Když Jirka ukázal sedlákovi tři zlaté obojky, lakotný sedlák se vyptával, jak k nim přišel. 
„Za tři psy jsem dal tři vepře,“ pravil Jirka. „A od těch psů mám obojky.“ 
Sedlák chtěl vědět víc. 
„Řeknu Ti jen, jak jsem přišel ke psům,“ pravil Jirka, „to ostatní se snad dovíš sám.“ 
Řekl mu o tom, jak si u lesa hrál na píšťalku, jak přisel myslivec a nabídl mu za tři vepře tři psy. 
„To mi stačí,“ řekl sedlák. „Ale já budu mít třicet zlatých obojků.“ 
Druhý den ráno viděli lidé, jak sedlák žene celé své stádo, třicet vepřů, k lesu. Večer se nevrátil a nikdo o něm od té doby neslyšel. 
Jirka s Aničkou pilně hospodařili. Léta s vodou odplouvala, Anička třikrát kolébala, tři statné syny vychovala. Po tátovi měli dobré srdce a pracovité ruce, po mámě veselou mysl a tváře jako z růže květ.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight