Ježíšek v chaloupce

zobrazeno 66×

Vložil(a): jitkamety, 9. 2. 2016 21.21

Vichřice se sněhovými metelicemi se proháněla krajem, a když se objevilo modré nebe, byl takový mráz, že až pod ním země pukala. Zima byla tuhá a zlá. Smutno bylo ptákům a zvířátkům, neboť všechna země byla vysoko pokryta sněhem, a kde jí jen kousíček vykukoval, tam byla zmrzlá a ztvrdlá jako kámen, takže ji nebylo možno drápky rozhrabat ani zobákem rozklovat.
Strýc Jakub stále častěji odcházel do hor, aby nasypal zrní a nakladl sena hladové zvěři. Tatínek, když se vracel z práce, vyprávěl, že červené chomáče jeřabin jsou všechny již ze stromů sezobány, že i černé kuličky trnek i červené šípky zmizely z keřů a že v mnohých místech v lesích je ohlodána kůra ze stromů.
Když večer v podzimním odpoledni přikryl kraj tmou, přicházeli nesměle od lesů hladové srnky, jeleni a zajíci, aby hledali u chalup stojících o samotě něco k jídlu. Denně maminka s Petříčkem a se zvířátky smítali na dvoře sníh z velkého kamene, kterým byla pokryta studně, a Petříček vysypal vždy na odmetené místo velkou ošatku zrní, chleba a zbytků jídel. Za dne přilétali ptáci z lesů a zobali, večer pak Petříček a zvířátka čekali zticha u zamrzlých oken a naslouchali, ozve-li se ze dvora nějaké ťapkání. Ráno byl vždycky kámen čistý a pod popraškem sněhu, který jej pokryl, nezbyl ani drobeček. A kolem po dvoře bylo plno tlapek a tlapiček. Ty byly od koroptví, ty od zajíčků, jiné od srnek a největší kopýtko od jelena.
„Kdybychom ho tak viděli!“ přáli si Petříček i zvířátka. Strýc Jakub se jen smál a následujícího večera, když svítil měsíc, se jim jejich přání vyplnilo. Zahlédli ho, jak jde opatrně od lesa po zasněžených polích. Nikdo z nich ani nedýchal, jen Vocásek vrčel a vrčel a najednou se docela rozštěkal a chtěl běžet ven, že prý toho jelena zná, že je to jeden z těch, kteří přivezli medvídky a strýce Jakuba na saních. Ale Míša jej pleskl packou, že to není on, že strýčkovi jeleni jsou celí bílí a ten, co přišel, že jen vypadá jako bílý, protože na něj svítí měsíc. Tu se Vocásek utišil a díval se s ostatními. Viděl, jak se jelen opatrně rozhlédl, slyšel, jak zatroubil do lesů a hned na jeho zavolání přiběhl houf laní přímo k chalupě. Zvířátka a Petříček seděli ve tmě světnice a báli se pohnout, aby je nevyplašili.
Pak ani nečekali na strýčka a tatínka, ale jako často předtím šli spát, když dříve s maminkou povečeřeli a vzkázali tatínkovi a strýčkovi Jakubovi dobrou noc.
Tak to bylo mnoho dní. A dny byly stále kratší a kratší a noci delší a delší a temnější. Jenom tehdy, když svítil měsíc, bylo o něco veseleji.
A právě taková to byla noc, dlouhá a tmavá, kdy měl přijít Ježíšek. Den před ní byl ještě kratší než ty předešlé. Brzy potom, co se naobědvali, začalo se stmívat a večer v ten den přišel dříve a tajemněji než kdy jindy. Ani ho neviděli, ani neslyšeli. Tatínek přišel domů po obědě, a sotva si otřepal sníh z bot, Petříček a zvířátka ho hned obklopili a vyptávali se, zdali již někde nepotkal Ježíška.
Tatínek se jen usmál a řekl, že leckoho potkal, ale po Ježíškovi, že nikde není ani stopy. Aby se však podívali oknem, možná že na nebi uvidí zlatou rýhu a ta rýha, to že je skulina mezi nebeskými vraty, kterými vyjede Ježíšek na saních. Saně potáhnou čtyři andílci s bílými křídly, na křídlech budou mít zvonečky a v rukou zlaté trouby. Na zvonečky budou zvonit a na trouby vytrubovat na všechny strany, že Ježíšek už jede.
Dívali se tedy, ale nic neviděli, jenom hvězdy na tmavé obloze. Až najednou Vocásek začal vrčet, že on sice nic nevidí, ale že slyší, jako by někdo šramotil v síňce. Hned se rozběhl ke dveřím a otevřel je. Za dveřmi stálo pět zajíčků, největší z nich s ranečkem na zádech. Vocásek hned začal vrčet, cože tu chtějí, žebrota že tady není dovolena.
Zajíčci se roztřásli strachem a přitiskli se k sobě. Oni nejdou žebrat, kdepak, oni jdou jen koledovat, protože dnes je Štědrý den. A začali nesměle zpívat:


„My jsem malí koledníci,
přicházíme k Vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta
vinšujeme Vám.
Veliká je zima, mráz,
ach, prosíme pěkně Vás,
nechte nás tu chvilku ohřát,
potom půjdem zas.“

„Ale, ale, to jsou koledníci!“ spráskla ruce maminka.
„Tak jen pojďte dál,“ zval je tatínek. Nic nedbal, že se Vocásek na ně mračí, pozval je do světnice a rychle za nimi zavřel dveře, aby teplo neuteklo.
Zajíčci se posadili na lavici u kamen, a zatímco jim maminka dávala koledu do ranečku, nahřívali si kožíšky a povzdychovali:
„Takové teploučko!“ To u nich ..... ó jé! Do pelíšků jim fouká vítr a sype se sníh a taková je tam zima, že jim až čumáčky přimrzají! A k jídlu nikde nic! Co bylo, všechno sníh zasypal! Oh, oh! Zima je tuze zlá pro toho, kdo se nemá kde ohřát a nemá co jíst!
„Tak zůstaňte u nás!“ zval je Petříček.
„A kam bychom je dali?“ zavrčel Vocásek.
„K Tobě do boudy!“ vyštěkl radostně medvídek Míša a ostatní hned přisvědčili.
„Vrrr, haf, haf, haf!“ rozštěkal se rozzlobeně Vocásek. „Pejskové nikdy neměli zajíčky rádi a já je nemám také rád! Vlezou-li mi do boudy, všem jim kožich roztrhám!“
Zajíčkové se polekali a nevěděli, co počít.
„Jděte, jděte!“ štěkal Vocásek. Nic nedbal maminčina a tatínkova napomínání, vrčel a svítil očima až hrůza!
Tu zajíčci vzali polekaně koledu, poděkovali a hopkovali ke dveřím. Ale v té chvíli, jak přihopkovali na práh, přihnaly se odkudsi mraky, vichr začal skučet a sníh se sypal, jako když roztrhne velikou peřinu. Když otevřeli zajíčci dveře, vtrhl vichr do světnice, zhasil oheň, zhasil lampu a taková byla zima a tma, až se všichni roztřásli a Vocásek ze všech nejvíc.
„Nikam nepůjdete! Tady zůstanete!“ vyštěkl pojednou Vocásek a běžel přirazit dveře. Jak je přirazil, lampa se rozsvítila a oheň v kamnech se znovu rozhořel. „Vrzají a vrzají, až všechno teplo vyvrzají!“ zabručel, stáhl ocas mezi nohy a vlezl pod stůl.
Maminka se smála, tatínek pokyvoval hlavou a Petříček a zvířátka zvali zajíčky, aby se posadili a zůstali. Zajíčci stáli u dveří a nevěděli, co mají dělat.
„Snad abychom přece jen šli,“ řekl tiše ten nejmenší.
„V takové sibérii, to tak! Nikam nepůjdete!“ rozzlobil se znovu Vocásek, vylezl zpod stolu a začal pobíhat po světnici. Pak se zastavil rovnou před zajíčky a rozštěkal se:
„Nemám Vás rád, ne, ne, ne! Ale boudu Vám půjčím, abyste nezmrzli. Zůstaňte si v ní třeba až do jara. Já se už bez ní obejdu! Tak, a pojďte za mnou!“ Chytil zajíčkův raneček s koledou do zubů a nesl jej pod přístřešek do boudy.
Jak otevřel dveře na dvorek, metelice jako zázrakem ustala a na tmavém nebi se zatřpytily hvězdy. Vocásek se udiveně zastavil na prachu chaloupky, Petříček a zvířátka za ním. Vzadu nad lesy se objevila zlatá štěrbina a z ní vyplul měsíc. V té chvíli se na zemi všechno vyjasnilo jako ve dne. Na dvorku u chaloupky bylo vidět všechno kolem dokola, stodolu, kůlnu, přístřešek i prošlapanou cestu od schůdků ke stodole a od stodoly k přístřešku, kde pod přístřeškem stála Vocáskova bouda. Ale to nebyla stará bouda, to byla nová s krásnou střechou pobitou lepenkou, bouda plná čerstvé slámy, teplá a pohodlná, taková, jakou si už dávno Vocásek přál!
Co to? Vocásek údivem pustil raneček ze zubů. Jak jej pustil, raneček se rozvázal a z ranečku se vykulilo plno dobrých věcí, které Vocásek tolik rád. Kousky cukru, jatýrka, maso a kosti. ..... Ne ..... jak se to jen mohlo stát? Ohlédl se, aby se zeptal zajíčků, ale zajíčci byli ti tam. Vedle něho na prahu v údivu stál Petříček v červené čepičce a za ním medvídci a všechna zvířátka, co byla s nimi v chaloupce.
Jak se to jen mohlo stát? Běželi všichni k mamince a k tatínkovi.
„Nejspíš Ježíšek!“ řekla maminka.
Tu se všichni pootočili a za pootevřenými dveřmi světničky uviděli světlo. Cililink! Cililink! Cililink! zvonily zvonečky v síňce a ve světničce. Rozběhli se za nimi.
Z široce rozevřených dveří zářilo světlo a před dveřmi stál strýc Jakub. „Přivedl jsem k Vám Ježíška!“ volal ode dveří.
„Kde je, kde?“ hrnuli se jeden přes druhého dovnitř.
„Už sice odletěl, ale něco Vám tu nechal.“
Ve světničce stál veliký vánoční strom, od země až do stropu, a na něm plno světel, stříbrných a zlatých nití, ptáčků a barevných koulí a cukroví a na vrcholu veliká hvězda. Pod stromečkem měl každý nějaký dárek. Strýc Jakub vysoké boty do lesa, tatínek beranici a teplé rukavice, maminka zástěry ke kuchyni, Petříček hračky a pohádkové knížky, slepičky s kohoutkem kukaň na vajíčka, kočička barevný balónek na hraní, kozička pentličku se zvonečkem, Vocásek a medvídci každý hezký obojek se svým jménem, krátce každý dostal něco, na nikoho Ježíšek nezapomněl! To bylo radosti!
„A podívejte se, koho k Vám Ježíšek přivedl na návštěvu!“ řekl strýc Jakub a všichni se hned otočili za ním ke dveřím. V otevřených dveřích stála stará medvědice, našich medvídků maminka! To bylo radosti! To bylo smíchu a vyptávání! Co dělala a zdali se jí stýskalo a zdali jim něco přinesla, zůstane-li s nimi a jak dlouho ..... všichni tři, Míša, Kníkálek i Cmuchálek, se na ni pověsili a tiskli ji packami, div ji neudusili.
Stýskalo se jí, to se rozumí, a proto se na ně přišla podívat a přinesla jim každému něco, i Petříčkovi i ostatním, ale nezůstane prý tady, jenom dnes večer, protože zase musí do lesa hlídat pelíšek, aby měli přes léto kde spát.
Když si to všechno vypovídali a se všemi se přivítala, zasedli všichni ke stolu. Na stole byl dnes bílý ubrus a sváteční talíře. Nejdříve všichni poděkovali Ježíškovi, že na ně nezapomněl, pak mamince, tatínkovi a strýčkovi Jakubovi, že se za ně u Ježíška přimluvili, aby jim každému něco nadělil. Potom přinesla maminka mísu polévky a každému dala vrchovatý talíř velikou naběračkou. Maminka, tatínek a strýček měli k večeři ryby, kočička dostala kosti a ostatní buchtičky polité medem a máslem.
„Dnes byla nejdelší noc a nejkratší den,“ řekl mezi jídlem strýc Jakub.
Ale teď se už chválabohu budou noci zase krátit a dni budou stále delší a delší,“ usmála se maminka a pobízela, aby si ještě brali.
„Jak to, že budou dni delší?“ ptal se Petříček.
„Sluníčko se k nám začne pomalu vracet,“ odpověděl za miminku tatínek.
„A odkud? Kde je teď?“
„Z horami a za lesy na druhé straně země.“
„A co tam dělá?“ ptal se Míša.
„Svítí jiným lidem a jiným zvířátkům, aby také u nich měli jaro a léto, aby včely nanosily medu a uzrála jablíčka na stromech,“ odpověděla Míšovi stará medvědice.
„A přijde už brzo k nám?“ zakvokaly slepičky a kohoutek začal obcházet novou kukaň, v které se měla vylíhnout kuřátka.
„To bude ještě trvat mnoho dní. Ale každým dnem bude o kousíček blíž,“ řekl tatínek a usmál se na všechny kolem.
Pak si ještě dlouho a dlouho všichni povídali a radovali se z dárků, které jim přinesl Ježíšek. Na stole svítila lampa a v kamnech hořel oheň.
Zvenčí se zamrzlými okny dívaly do světnice hvězdy a měsíc ještě dlouho potom, když zhasili lampu a odešli spát, když bylo v celé chaloupce ticho a tma.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight