Jeziňky a Janeček

zobrazeno 30×

Vložil(a): dáša, 1. 4. 2016 16.17

Byl jeden chudý hoch sirotek, neměl otce ani matky, a musel jít sloužit, aby byl živ. Dlouho chodil, nikde nemohl službu najít; až jednoho dne přišel k nějakému stavení o samotě pod lesem. 
Na prahu seděl starý dědoušek, měl místo očí v hlavě tmavé důlky; kozy v chlívku mečely a dědoušek řekl: 
„Rád bych Vás, ubohé kozičky, na pastvu dovedl, ale nemohu, nevidím; a nikoho nemám, abych ho s Vámi poslal.“ 
„Dědoušku, pošlete mne,“ ozval se hoch, „já Vám ty kozičky budu pást a Vám taky rád posloužím.“ 
„Kdopak jsi? A jak se jmenuješ?“ 
A hoch mu všecko pověděl a že mu říkají Janeček. 
„Dobře, Janečku, vezmu tě; a nejdříve mi ty kozy na pastvu vyžeň. Ale tam na tu hůrku v lese je nevoď: přišly by na Tě jezinky, uspaly by Tě a pak by Ti vyloupaly oči, tak jako mně to udělaly.“ 
„Nic se, dědoušku, nestarejte,“ odpověděl Janeček, „mně jezinky oči nevyloupají.“ 
Poté pustil kozy z chlívka a hnal je na pastvu. 
První a druhý den pásl pod lesem; ale třetího dne řekl sám sobě: 
„Což bych se bál jezinek? Poženu, kde je lepší pastva.“ 
Pak si uřízl tři zelené proutky ostružiny, schoval do klobouka a hnal kozy zrovna do lesa na tu hůrku. Tam se kozy rozběhly po pastvě a Janeček si sedl do chládku na kámen. 
Dlouho neseděl, a nenadále, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním krásná panenka, celá bíle oblečená, vlasy po zádech pěkně rozčesané, černé jako havran, a oči jako trnky. „Pozdrav pánbůh, mladý pasáčku,“ povídá, „hleď, jaká to jablíčka rostou v naší zahrádce! Tu máš, jedno Ti dám, abys taky věděl, jak jsou dobrá.“ I podávala mu krásné červené jablíčko. Ale Janeček věděl, kdyby to jablíčko vzal a snědl, že by usnul a že by mu potom oči vyloupala; i řekl: 
„Děkuju pěkně, krásná panenko, můj hospodář má v zahradě jabloň, rostou na ní ještě pěknější jablíčka; dost jsem se jich najedl!“ 
„Nu, když nechceš, nebudu Tebe nutit,“ řekla panenka a odešla. 
Za chvíli přišla jiná, ještě krásnější panenka, měla v ruce pěknou červenou růži a řekla: 
„Pozdrav pánbůh, mladý pasáčku, hleď, jakou jsem tamhle na mezi utrhla krásnou růžičku! A jak pěkně voní! Přivoň si taky!“ 
„Děkuju pěkně, krásná panenko, můj hospodář má v zahrádce ještě pěknější růžičky; navonil jsem se dost!“ 
„Nu, když nechceš, nech tak!“ řekla panenka celá rozhněvaná, obrátila se a zas odešla. Po některé chvíli přišla třetí panenka, nejmladší a ze všech nejkrásnější. „Pozdrav pánbůh, mladý pasáčku!“ 
„Děkuju pěkně, krásná panenko!“ 
„Věru, švarný jsi hoch,“ řekla panenka; „ale byl bys ještě hezčí, kdybys měl vlásky pěkně učesané; pojď, já Tě učešu!“ Janeček neříkal nic; ale když panenka k němu přikročila, aby ho česala, vzal z hlavy klobouk, vytáhl z něho jeden proutek ostružiny a šup! uhodil panenku po ruce. Panenka dala se do křiku: 
„Och, pomozte, pomozte!“ začala plakat a z místa se nemohla hnout. Janeček nedbal nic na její pláč a svázal jí ostružinou ruce. Tu přiběhly ty druhé dvě panenky, a vidouce sestru chycenou, začaly Janečka prosit, aby ji jen rozvázal a pustil. 
„Rozvažte si ji samy!“ řekl Janeček. 
„Och, nemůžeme, máme měkounké ručičky, popíchaly bychom se!“ Ale když viděly, že hoch jinak nechce, šly k sestře a chtěly ostružinu rozvázat. V tom Janeček přiskočil a šup! šup! uhodil je taky proutkem a pak jim oběma svázal ruce. 
„Hleďte, mám Vás, Vy zlé jezinky, co jste mému hospodáři vyloupaly oči.“ Poté běžel domů k hospodáři a řekl: 
„Dědoušku, pojďte, našel jsem někoho, kdo Vám zas oči Vaše dá.“ A když přišli na tu hůrku, řekl té první jezince: 
„Teď mi pověz, kde jsou dědouškovy oči? Nepovíš-li, vhodím Tě tuhle do vody!“ 
Jezinka se vymlouvala, že neví, a Janeček ji chtěl vhodit do řeky, co tam pod hůrkou tekla. 
„Nech mne, Janečku, nech mne!“ prosila jezinka, „já Ti dědouškovy oči dám.“ I vedla ho do jedné jeskyně, kde byla veliká hromada očí, velikých i malých, černých, červených, modrých i zelených, a dvě z té hromady mu vybrala. Ale když Janeček je dědouškovi vsadil, začal ubohý naříkat: 
„Och, běda, běda, to nejsou moje oči; vidím samé sovy!“ Janeček se rozhněval, jezinku popadl a vhodil do vody. Potom povídá té druhé: 
„Pověz ty, kde jsou dědouškovy oči?“ Ta začala se taky vymlouvat, že o nich neví; a když jí hoch pohrozil, že ji taky do vody vhodí, vedla ho zas do té jeskyně i vybrala mu dvé jiných očí. Ale dědoušek zase naříkal: 
„Och, to nejsou moje oči; vidím samé vlky!“ I stalo se druhé jezince tak jako té první ..... jen se nad ní voda zavřela. 
„Pověz mi ty, kde jsou oči dědouškovy?“ řekl Janeček té třetí, nejmladší jezince. Tu ho taky vedla k té hromadě v jeskyni a dvé očí mu vybrala. Ale když byly vsazeny, zase dědoušek bědoval, že to nejsou jeho oči, prý: 
„Vidím samé štiky!“ Janeček vida, že ho též obelhala, chtěl ji taky utopit, ale jezinka prosila ho s pláčem: 
„Nech mne, Janečku, nech mne, já Ti ty pravé dědouškovy oči dám.“ I vybrala je zespodu celé hromady. A když je Janeček do důlků zasadil, vykřikl dědoušek radostně: 
„To ..... to jsou moje oči! Chvála pánubohu, teď zas dobře vidím.“ 
Potom Janeček a ten dědoušek byli spolu dobře živi: Janeček pásal kozy a dědoušek dělal doma syrečky a pak je spolu jedli. A ta jezinka potom už nikdy víc na té hůrce se neukázala.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight