Ježdík

Poslyšte záznam soudní pře mezi Ježdíkem a Cejnem, jak jsem ho slovo od slova zapsal:
„Žaloba rybímu panstvu, velikému Jeseteru, Běluze a Vyze. Podává bojar Cejn, syn jezera Rostovského, se všemi svými přáteli. Žaloba vznáší se na člověka zlého, Ježdíka Štětiníka, na toho donašeče. V minulých letech, slavný soude, náleželo jezero Rostovské nám. Když tu Ježdík, člověk zlý a podlý, Stětiníkuv nástupce, připravil nás o Rostovské jezero, o naše staré živobytí. Zmíněný Ježdík rozmnožil se v řekách všech i jezerech. Sám je co do vzrůstu malý, ale štětiny má ostré jak bodláky, a když se s námi na sněmu setkává, píchá nás svými štětinami do boků, propichuje nám žábry a táhne jezery a řekami jako vzteklý pes, který zběhl z cesty. Ale my, slavný soude, my neumíme žít z uskoku a lsti, ani se s takovými zlomyslníky soudit nechceme, nýbrž k Tobě, slavný soude, se utíkáme a na Tebe se obracíme, abys Ty nás bránil a svou záštitu nám poskytl.“
Soudci se obrátili na obžalovaného Ježdíka:
„Obžalovaný Ježdíku, chceš odpovědět žalobci Cejnovi?“
„Odpovídám, slavný soude, za sebe i za své druhy v tom smyslu, že jezero Rostovské bylo pradávným sídlem našich dědů, tudíž po právu dědickém i naším sídlem, a on, Cejn, žil z milosti na dně jezera a nikdy se nahoře neobjevoval. Já, Ježdík z boží milosti, mám od otce i matky požehnání, a nejsem, slavný soude, žádný darebák ani zloděj, lupič či zbojník. V životě jsem nebyl obžalován ani stíhán pro zlodějství či jiný zločin. Jsem poctivý člověk, žiji jen ze své práce, a nikdy z cizí. Znají mě v Moskvě i jiných městech, znají mě bojaři i knížata, šlechtici urození i dvorní služebníci, moskevští občané, zná mě kněžstvo i lidé všemožných hodností, kupují mě za drahé peníze a podávají mě vařeného s pepřem a šafránem mezi nejdražšími a nejlepšími jídly. Mnozí dobří lidé si na mně pochutnávají, když vypili mnoho vína nebo vodky, a blahořečí mi.“
Soudcové se obrátili k žalobci Cejnovi:
„Žalobce Cejne, z čeho obviňuješ obžalovaného Ježdíka?“
„Volám ho před Váš slavný soud, jakož i před soud boží.“
„Žalobce Cejne, kdo může dosvědčit, že jezero Rostovské jakož i řeky a potoky patřily Tobě?“
„Slavný soude, odvolávám se na zasvěceného Pstruha, dobrého člověka, který žije v německé oblasti pod městem Ivanem v řece Narvě. Dále se odvolávám na Lososa, žijícího v Novgorodské oblasti na řece Volchově.“ Soud se obrátil na obžalovaného Ježdíka:
„Obžalovaný Ježdíku, přijímáš svědky, kterých se dovolává žalobce Cejn?“
„Slavný soude, my se takových lidí, jako je Pstruh a Losos, dovolávat nesmíme. A to proto, slavný soude, že oba jsou lidé bohatí, zámožní. To je též příčinou, že Cejn, sám člověk urozený, se dovolává jejich svědectví.“
„Obžalovaný Ježdíku, pověz, proč s nimi, lidmi dobrými, žiješ v nepřátelství.“
„Nikdy, slavný soude, nebylo nepřátelství mezi nimi a mnou. Jen tolik říkám, že bych se jejich svědectví dovolávat nemohl, protože jsou to lidé zámožní.
I Cejn je vznešeného rodu a nás, bezmocné lidi, by chtěli soudní pří úplně ožebračit.“
Soud se obrátil na žalobce Cejna. „Komu je ještě známo, že jezero Rostovské jakož i řeky i potoky patřily Tobě?“
„Slavný soude, ze zasvěcených mi to dosvědčí též Sleď, který žije v Pereslavském jezeře.“ Soud se obrátil na Ježdíka:
„Obžalovaný Ježdíku, přijímáš svědka Sledě?“
„Pstruh, Losos i Sleď jsou příslušníky jedné rodiny, z níž i Cejn svůj původ odvozuje. Jsou sousedi a jedí i pijí společně.“
I vyslal soud svého vykonavatele Okouna se svědkem Mníkem, aby předvedli před soud pereslavského Sledě. Ale Mník nabízí soudnímu vykonavateli Okounovi vysoké úplatky:
„Pane Okoune, já se za svědka nehodím. Břicho mám tak veliké, že ani chodit nemohu, oči mám malé, maličké, že vidím jen kousek před sebe, a pysky mám tak tlusté, že se před lidmi ani mluvit neodvážím.“ Vykonavatel Okoun vzal tedy za svědky Hlavatku a Jesena a předvedli pereslavského Sledě. Soud vyslýchá Sledě:
„Svědku, pověz nám čistou pravdu o Cejnovi a Ježdíkovi, a co víš o tom, kterému z nich patřilo Rostovské jezero.“ Sleď odpověděl:
„Cejn i jeho přátelé jsou známi. Cejn je dobrý člověk, nikomu neubližuje. Ale Ježdík, slavný soude, je člověk zlý. Inu, Stětiník.“
„A Ty ho znáš?“ Jeseter vypovídá:
„Slavný soude, co teď řeknu, řeknu ne kvůli soudu nebo z poslušenství, ale proto, abych přispěl pravdě. Slyšel jsem o Ježdíkovi, že kdo ochutná v polévce jeho maso, hned je vyplivne. A ještě, slavný soude, vypovím, jak mě urazil. Když jsem táhl z řeky Volhy k jezeru Rostovskému, abych se tam množil, potkal jsem Ježdíka v ústí jezera. On mě nazval bratrem. Neznal jsem ho a nevěděl jsem nic o jeho lstivosti, ani jsem se nikoho zeptat nemohl. Ježdík mi řekl: ,Kam kráčíš, bratře Jesetere?' ..... Jdu k Rostovskému jezeru, abych si založil rodinu. 'Ježdík mi řekl: ,Bratře Jesetere, když já táhl řekou Volhou, byl jsem tlustší než ty. Boky jsem se třel o břehy Volhy, oči mé jako plná číše byly nalité a ocas jsem měl jak obrovskou lodní plachtu. Teď se vracím z Rostovského jezera a podívej se, jak jsem vyzáblý. ' Když jsem, slavný soude, ta lstivá slova uslyšel, vrátil jsem se od Rostovského jezera. Družinu svou i děti své jsem hladem mořil a nakonec jsem sám málem zahynul. A ještě, slavný soude, vypovím, jak Ježdík oklamal mne, Jesetera, starého člověka. Přivedl mě k rybářské síti a řekl: ,Bratříčku Jesetere, pojďme do sítě, je tam hodně ryb, to budou hody!' Chtěl jsem, aby šel napřed, ale on povídá:,Bratře Jesetere, což jsi kdy slyšel, že by mladší bratr šel před starším?' Vešel jsem tedy do sítě, ale jak jsem se obrátil, uvázl jsem v ní. Rybářská síť je jako bojarský dvůr: Když vcházíš, zdají se Ti vrata široká, když však vycházíš, úzká; a Ježdík se mi jen vysmívá: ,Už jsi se, bratříčku, najedl ryb?' A když mě vyvlekli v síti na břeh, loučí se se mnou Ježdík: ,Bratříčku Jesetere, odpusť mi a nevzpomínej na mne ve zlém. '„To je konec soudní pře. ..... Soud po vyslyšení obou stran vynesl tento rozsudek: Cejna a jeho přátele viny zprostit, a Ježdíka uznat vinným. Soud přikázal Ježdíka bičovat a potom ho za parných dnů pověsit za jeho podvody a klevetnictví na slunce. Soudní při projednávali samí úctyhodní lidé. Tajemníkem byl vousatý Sumec, svědkem Karas, zapisovatelem byl Piskoř, tiskl Rak svým zadním klepetem a při tom mu pomáhala pereslavská Mřenka. O obžalovaném Ježdíkovi sepsali listinu a rozeslali ji po všech vodách. „Kdo Ježdíka přistihne ve svých vodách, má právo popravit ho bez soudu.“
Řekl Ježdík soudcům:
„Slavný soude! Soudili jste podle mzdy, a ne podle pravdy. Cejna s přáteli jste osvobodili a mne jste uznali vinným.“ Plivl Ježdík soudcům do očí a mžikem zmizel v rákosí, že všichni zahlédli jen konec jeho ocasu.