Jeníček a Mařenka

zobrazeno 29×

Vložil(a): jitkamety, 28. 5. 2016 20.36

U velikého a hlubokého lesa bydlil v chaloupce chudý drvoštěp. Žena mu umřela a zůstal v chaloupce sám se dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Než se jaro potkalo s jarem, oženil se znovu a přivedl dětem do chaloupky macechu.
Toho roku vypukl v zemi veliký hlad a bída se nastěhovala i do drvoštěpovy chaloupky. Sklep byl prázdný, truhlice na mouku byla prázdná a v celé chalupě zbyl jenom malý bochníček chleba. Večer nemohl drvoštěp dlouho pro starosti usnout.
„Co si počneme?“ bědoval potichu, „jak uživíme děti?“
Macecha zaslechla jeho vzdychání a odpověděla:
„Víš co, muži? Odvedeme zítra ráno děti do lesa, tam, kde je nejhustší, rozděláme oheň a dáme každému poslední kousek chleba. Potom půjdeme za svou prací a necháme je o samotě. Cestu domů už nenajdou a zbavíme se jich.“
„Ne, ne,“ bránil se muž, „to neudělám.“
„Co si myslíš, když je do lesa neodvedeme, zemřeme hlady všichni čtyři,“ řekla žena a nedávala mu pokoje dokud nesvolil.
Děti nemohly hlady usnout a slyšely, co macecha otci radí. Mařenka se rozplakala a povídala Jeníčkovi:
„My se už nikdy do chaloupky nevrátíme.“
Jeníček ji utěšoval:
„Neplač, Mařenko, neboj sem však já něco vymyslím a pomůžeme si.“
Otec s macechou usnuli, Jeníček vstal, oblékl si kabát a vyklouzl ven. Věděl o bílých křemíncích, které ležely na cestě před chaloupkou. Měsíc na ně svítil a křemínky se třpytily jako kousky stříbra. Jeníček jich nasbíral do kapes kabátu, kolik se tam vešlo. Vrátil se a pošeptal Mařence:
„Spi klidně, sestřičko, zítra všechno dobře dopadne,“ a lehl si do postele.
Jakmile se rozednívalo, ještě než vyšlo slunce, přišla macecha a probudila děti:
„Vstávejte, půjdeme do lesa na dříví.“
Dala každému kousek chleba a napomínala je:
„Tady máte oběd, ale nesnězte hned všechno, nic jiného nedostanete.“
Mařenka schovala chleba do zástěry, protože Jeníček měl v kapsách kamínky, a vydali se do lesa. Sotva ušli kousek cesty, zastavil se Jeníček, ohlédl se na jejich chaloupku a za chvilku zas a zas. Otec se ho zeptal:
„Jeníčku, co jsi pořád pozadu a kam se díváš?“
„Dívám se na svou bílou kočičku, sedí nahoře na střeše a chce se se mnou rozloučit,“ řekl Jeníček.
Macecha řekla:
„Kdepak, to není Tvoje kočička, to je ranní slunce a svítí na komín.“
Ale Jeníček se nedíval za kočičkou, vyhazoval z kapsy na cestu bílé křemínky.
Uprostřed lesa otec poručil:
„Nasbírejte, děti, dříví, rozdělám oheň, aby Vám nebylo zima.“
Jeníček a Mařenka nanosili na hromadu roští, otec ji zapálil, a když oheň šlehal hezky vysoko, řekla macecha:
„Teď si, děti, odpočiňte a my půjdeme do lesa na dříví. Až budeme hotovi, přijdeme pro Vás.“
Jeníček a Mařenka seděli u ohně a v poledne snědli kousek chleba. Poněvadž slyšeli v lese rány sekyrou, mysleli si, že je otec nablízku. Ale nebyly to rány sekyrou. Otec přivázal na strom větev, a jak foukal vítr, tloukla větev o strom. Děti seděly dlouho, oči se jim začaly klížit a pevně usnuly.
Probudily se, kolem nich tmavá noc. Mařenka se rozplakala a naříkala:
„My se už nikdy nedostaneme z lesa ven!“
Jeníček ji utěšoval:
„Počkej jenom chvilenku. Až vyjde měsíc, najdeme cestu.“
Čekali a na oblohu vyplul kulatý měsíček. Jeníček vzal sestru za ruku a šli. Na cestě se třpytily bílé křemínky a ukazovaly jim, kudy mají jít. Šli celou noc, a když svítalo, došli k otcově chalupě. Zaklepali na dveře, macecha otevřela, a jakmile uviděla Jeníčka a Mařenku, hubovala:
„Vy ošklivé děti, tak dlouho jste spaly v lese! mysleli jsme, že se už ani nevrátíte.“
Otec měl radost, že se děti vrátily, ale bída rostla a rostla a dívala se v chalupě z každého kouta. V noci povídá macecha muži:
„Máme v chalupě jen půl bochníčku, pak začne znovu stará písnička. Musíme děti odvést. Tentokrát je zavedeme hlouběji do lesa, aby cestu nenašly. Když to neuděláme, zemřeme všichni hlady.“
Muže taková řeč zarmoutila a pomyslel si: Bylo by lépe, kdybych poslední sousto s dětmi rozdělil. Macecha nechtěla nic slyšet, vyčítala a hubovala. Když povolil poprvé, musel i podruhé.
Děti byly vzhůru a uslyšely, co se chystá. Otec s macechou usnuli, Jeníček vstal z postele a chtěl nasbírat křemínky jako posledně. Zkusil otevřít dveře ..... dveře byly zamčené. Nemohl ven. Sestřička se rozplakala.
„To nevadí, Mařenko, neplač a pěkně spi, uvidíš, že mi něco napadne,“ utěšoval Jeníček.
Časně ráno děti vstaly a dostaly ještě menší kousek chleba než minule. Cestou drobil Jeníček v kapse chleba, zastavoval se a házel drobečky na zem.
„Jeníčku, copak zůstáváš pozadu a ohlížíš se,“ řekl otec. „Jdi a nezastavuj se.“
„Dívám se na svou holubičku, sedí na střeše a chce se se mnou rozloučit,“ řekl Jeníček.
„Kdepak,“ povídala macecha, „to není holubička, to je ranní slunce, svítí na komín.“
Jeníček se nedíval za holubičkou, trousil z kapsy drobečky.
Macecha zavedla děti ještě hlouběji do lesa, tam, kde nikdy, nikdy nebyly. Otec rozdělal oheň a macecha dětem poradila:
„Odpočiňte si, děti, můžete si i zdřímnout. My půjdeme do lesa nadělat dříví a večer, až budeme hotovi, přijdeme pro Vás.“
V poledne se Mařenka rozdělila o svůj chleba s Jeníčkem. Potom si děti lehly do trávy a usnuly. Ani nezpozorovaly, že se snesla noc. Probudily se, kolem tmoucí tma. Jeníček těšil Mařenku:
„Jen počkej, Mařenko, až vyjde měsíček, uvidíme drobečky chleba, které jsem cestou sypal, a najdeme cestu domů.“
Čekali, vyšel kulatý měsíček, ale drobečky najít nemohli. Lesní ptáci je sezobali. Jeníček Mařenku utěšoval:
„Neměj strach, i tak cestu najdeme.“
Šli celou noc a ještě jeden den od rána do večera, a cestu přece nenašli. Hlad je trápil, snědli jenom několik jahůdek, které se červenaly v trávě. Od samého chození je nohy rozbolely, lehli si pod strom a usnuli. Když se probudili, vydali se zase na cestu a les byl temnější a temnější. V poledne uviděli krásného bílého ptáčka. Zpíval tak mile a točil hlavou po dětech, že zůstaly stát a naslouchali mu. Ptáček zamával křídly a letěl před nimi, jako by jim chtěl ukázat cestu. Děti se rozběhly za ním a doběhly na palouk. Na palouku stála chaloupka. Byla docela jiná než ta, ve které bydlili s otcem a macechou, a voněla, ach, jak voněla!
„Mařenko, podívej se, chaloupka má zdi z chleba,“ volal Jeníček.
„Jeníčku, podívej a střechu má z perníku a okna z jasného cukru,“ divila se Mařenka.
„To si pochutnáme,“ zaradoval se Jeníček a olizoval se.
„Já sním kus ze střechy a ty, Mařenko, si ulom kousek okna. Jé, to je sladké.“
Jeníček natáhl ruku a ulomil si kousek střechy, aby ji ochutnal, a Mařenka se postavila k oknu a chroupala cukr. Najednou se uvnitř ozval hlas:

„Chrup, chrup, chrup, slyším zoubky,
kdo to mlsá u chaloupky?“Děti odpověděly:

„Vítr, větříček láme perníček.“Jedly dál a nedaly se zaplašit. Jeníčkovi střecha moc chutnala. Utrhl veliký kus perníku, ukusoval a liboval si, Mařenka ulomila kus okna a mlsala. V tom se otevřely dveře a z chaloupky vyšla bába, prastará, vrásčitá a opírala se o berličku. Jeníček a Mařenka se polekali. Bába zakroutila hlavou a povídala:
„Ale, ale dětičky, jakpak jste se sem dostaly? Když už jste tady, pojďte dovnitř, u mě se budete mít dobře.“
Vzala Jeníčka i Mařenku za ruku a odvedla je do chaloupky. Položila před ně na stůl mléko, pocukrovaný koláč, jablka a ořechy a ustlala jim dvě bílé postýlky. Jeníček s Mařenkou si lehli a mysleli, že jsou v ráji.
Brzy ráno, dříve než se děti probudily, bába vstala, chytila Jeníčka a odnesla ho do chlívku. Zavřela za ním laťková vrátka, aby neutekl. Potom šla za Mařenkou, zatřásla s ní a volala:
„Vstávat, vstávat, nanosíš vody a uvaříš svému bratříčkovi něco dobrého k jídlu. Sedí v chlívku, aby ztloustl.“
Mařenka se dala do pláče, ale musela zlou čarodějnici poslechnout.
Jeníčkovi se vyvářelo každý den nejlepší jídlo, Mařenka jedla jenom zbytky. Ráno chodila bába ke chlívku a volala:
„Jeníčku, vystrč prstíček, ať si sáhnu, jak jsi tlustý.“
Jeníček byl chytrý. Nevystrkoval bábě prst, vystrkoval kostičku. Bába dobře neviděla a divila se, že Jeníček netloustne. Uběhly čtyři týdny a Jeníček se zdál bábě pořád hubený. Jednoho dne se už rozzlobila. Ať je hubený nebo tlustý, déle čekat nebudu, bručela.
„Mařenko, nanos rychle vody do kotle,“ přikázala děvčátku.
Mařenka nosila vodu a slzy jí tekly po tváři. Věděla, že bába nic dobrého nechystá. Když byl kotel plný vody musela pod ním rozdělat oheň.
„Nejdříve si napečeme chleba,“ řekla bába. „Už jsem v peci zatopila a připravila těsto.“
Odvedla Mařenku k peci, z které nahoře šlehaly plameny.
„Vlez dovnitř,“ řekla bába, „a podívej se, jestli je dost zatopeno. Budeme sázet chleba.“
Ale bába nechtěla sázet chleba, chtěla za Mařenkou pec zavřít. Mařenka poznala, že ji chce bába ošidit, a nedala se. Povídala:
„Nevím, jak bych mohla vlézt dovnitř. Pec je malá, nevešla bych se tam.“
„Je vidět, že jsi hloupá,“ zabručela bába. „Pec je dost veliká i pro mě. Hned Ti ukážu, že mám pravdu.“
Přibelhala se k peci a strčila do ní hlavu. Mařenka ..... šup, strčila do báby a bába byla v peci. Rychle za ní zavřela železná vrátka a utíkala k Jeníčkovi. Odemkla chlívek a volala:
„Jeníčku, pojď ven, bába nám už nic neudělá.“
Jeníček vyskočil z chlívku jako kůzlátko, objal Mařenku a vesele se s ní zatočil. Natrhali si na cestu perníku a podívali se v chaloupce do všech truhel. Truhly byly plničké perel a drahokamů.
„Tohle je lepší než křemínky,“ řekl Jeníček a nabral si do kapes kolik jen mohl.
Mařenka nezůstala pozadu.
„Já přinesu domů také něco,“ povídala a naplnila si zástěrku.
„Ale teď poběžíme,“ pobízel Jeníček Mařenku, „ať jsme ze začarovaného lesa venku.“
Běželi a doběhli k veliké řece.
„Nedostaneme se na druhou stranu,“ řekl Jeníček, „nevidím nikde lávku.“
„Nevidím ani loďku,“ odpověděla Mařenka, „ale tam pluje bílá kachna, poprosím ji, snad nám pomůže na druhou stranu.“
A zavolala:

„Kachničko, kachničko,
bílé peříčko,
převez nás na druhou stranu!
Jinak se s bratříčkem,
mým milým Jeníčkem
domů nedostanu.“

Kachna připlula, Jeníček se na ni posadil a prosil sestřičku, aby si sedla k němu.
„Ne,“ povídala Mařenka, „kachnička by nás oba neunesla. Převezeme se jeden po druhém.“
Kachna převezla Jeníčka a vrátila se pro Mařenku. Šťastně se dostali na druhou stranu. Na druhé straně byl les známější a známější a konečně uviděli zdálky chalupu svého otce. Dali se do běhu, vrazili do chalupy a padli otci kolem krku. Otec posadil na jedno koleno Mařenku a na druhé Jeníčka a povídali si. Co byli pryč, bylo mu smutno a nic ho nemohlo potěšit. Pořád na Jeníčka a Mařenku vzpomínal. Zlá macecha umřela a zůstával v chaloupce sám.
Když se dost napřivítali a naobjímali, vytřepala Mařenka zástěrku a perly a drahokamy jen jen po světnici poskakovaly. Jeníček je sebral na hromádku a přidal, co přinesl v kapsách. Bylo po nouzi a po starostech.
Teď už všechno víš, tamhle běží myš; chytni ji, Pepíčku, budeš mít z kožíšku na zimu čepičku.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight