Jednooký vousáč

Jeden mladík se převelice pyšnil svým střeleckým uměním. Vždycky, když přišel domů, poručil své ženě, aby natáhla ruku, a trefoval se lukem do prstýnku s kamenem, který měla na prstě.
Tak to dělal každou noc, až žena začala ztrácet barvu a hubnout.
Všichni v domě si toho všimli a doneslo se to i staré hospodyni.
„Pročpak jsi tak bledá, co Tě trápí?“ zeptala se stará hospodyně snachy. Ale ta nechtěla nic povědět. Poslali k ní sousedku, té že to snad poví.
„Vždycky, když se muž vrátí domů,“ řekla jí mladá žena, „musím natáhnout ruku, a on se trefuje lukem do mého prstýnku s kamenem.
Žiju v neustálém strachu, že se jednou netrefí a že mě zmrzačí. Proto blednu a hubnu. Jiného nic mě netrápí.“ Sousedka jí poradila:
„Když je tomu tak, až dnes přijde domů a poručí si, abys natáhla ruku, řekni mu: To je hrdinství, dokazovat své střelecké umění na ubohé ženě? Kdybys byl opravdu chlap, tak bys mi přinesl hlavu Jednookého Vousáče.“ Večer se muž vrátil domů a jako obvykle poručil ženě:
„Natáhni ruku!“
„Proč bych natahovala ruku? Na ženu si troufneš, ale jestlipak si troufneš i na jiného?“ odpověděla žena.
„Co mám tedy udělat?“ zeptal se muž.
„Jestli jsi opravdový chlap, přineseš mi hlavu Jednookého Vousáče.“
Muž se dlouho nerozmýšlel, osedlal koně a jel.
Blízko té vesnice, kde bydlil Jednooký Vousáč, se usadil drak. Pověděli o tom Jednookému Vousáčovi a on se vydal draka zahnat. A zrovna když tam mladík dorazil, vyjel Jednooký Vousáč s taseným mečem proti drakovi.
Mladík si řekl:
„Příhodnější chvíli jsem si nemohl vybrat!“
Vzal luk a vystřelil po Jednookém Vousáčovi. Vystřelil podruhé, vstřelil potřetí, ale Jednooký Vousáč se ani neohlédl. Přijel k drakovi, ten se polekal taseného meče a utekl. Jednooký Vousáč se otočil a jel domů.
Když jel kolem domýšlivého mladíka, natáhl ruku, zvedl ho ze sedla a strčil si ho pod řemen od třmene. Jeho koně chytil za uzdu a jel. Doma mladíka postavil na zem a pozval ho k sobě.
Ale mladík se urazil a nechtěl jít.
„Jsou takoví, kterým se stala ještě horší věc než Tobě, a přece si z toho nedělají nic.“ řekl mu Jednooký Vousáč a zavedl ho do domu.
Když si sedli, pravil Jednooký Vousáč:
„Inu, chlapče, nikdy se neholedbej svou statečností, když nevíš, s kým máš co dělat. I já jsem na to doplatil. Jen si poslechni můj příběh:
Bylo nás sto, samí vybraní junáci, a vyjeli jsme si do hor. Jak jsme tak jeli, uviděli jsme na cestě před sebou bryčku a v ní seděli tři lidé.
„Jeď za nimi, poslali mě moji druhové a zavolej na ně, že si z jejich bryčky uděláme dno ke kolébce“
Jel jsem tedy, a když jsem bryčku dohonil, slyším, jak jeden z těch, co tam seděli, hraje na harmoniku a zpívá si:
„Jestli potkám sto junáků; dám se do nich.“
Pak zazpívala dívka, která tam seděla:
„Jestli Ty se do nich dáš, já z nich svléknu šaty.“
Poslední zazpíval kočí:
„Jestli Ty z nich svlékneš šaty, stáhnu já z nich kůži.“
Vrátil jsem se ke svým druhům a vyprávěl jsem jim to. A pak jsme se rozhodli, že bryčku přepadneme.
Rozjeli jsme se tryskem za ní. Kočí vyskočil na koně a pádil pryč, a ten mládenec, co seděl ve voze, se dal na útěk. Devadesát devět junáků se rozjelo za nimi a já skočil za dívkou do bryčky.
A dívka mě požádala:
„Vousáči, vyřiď tomu mládenci, co tamhle utíká, ať se místo mě podívá, co má napsáno v šosu!“
Vyrazil jsem za mládencem a vyřídil jsem mu to. A on se opravdu podíval do šosu, pak se z ničeho nic rozběhl proti nám a jednoho po druhém srazil z koně.
Dívka seskočila z vozu, začala mé druhy svlékat a šaty skládala na vůz.
Když došlo na mě, dostal jsem strach a poprosil jsem tu dívku, aby mě někam schovala. A ona mě strčila pod ty šaty.
Pak přišel ten mládenec a povídá dívce:
„Nějak se nemohu dopočítat, je jich jenom devadesát devět.“
Dívka nic.
„Že Tys ho někam schovala?“ řekl zas a začal přehrabovat šaty. Ve mně byla malá dušička. A on, jak píchal do šatů bičištěm, vypíchl mi oko.
„Co je tohle?“ zeptal se a přetáhl mě bičem.
„Můj host,“ řekla dívka. „pěkně Tě prosím, pusť ho.“
Mládenec neřekl nic a nechal mě být.
Pak přiběhl kočí, naložil do bryčky kůže našich koní a taky mě přetáhl bičištěm.
„A já byl rád, že jsem nedopadl hůř.“
Když Jednooký Vousáč skončil, pohladil si knír a dodal:
„Tak je to, příteli. Příště nedej na ženské řeči.“
A pak poslal mladíka domů.