Jednoočka, Dvouočka a Tříočka

zobrazeno 40×

Vložil(a): dáša, 14. 2. 2016 14.47

B yla jednou jedna vdova, která měla tři dcery, té nejstarší říkali Jednoočka, protože měla uprostřed čela jediné oko, té prostřední Dvouočka, protože měla dvě oči, a té nejmladší Tříočka, protože měla oči tři, to třetí uprostřed čela. A protože Dvouočka vyhlížela tak nějak obyčejně, nemohla ji matka ani sestry vystát: „S těma svýma dvěma očima nejsi nic onačejšího než ten nejposlednější žebrák! Mezi nás nepatříš!“ A měly tu nebohou k odstrkování, za vděk musela vzít místo šatů jen hadry a k jídlu dostávala jen to, co zbylo, a aby toho nebylo pomále, sladily ji život všelikerými příkořími, která jim přišla na mysl.

 ednoho dne Dvouočka musela zase s kozou na pastvu a byla vám tak hladová, protože toho dne jí sestry nenechaly k jídlu vůbec nic, že si sedla na mez a dala se do pláče a naříkání tak usedavého, že jí z očí tekly dva slané potůčky. A když na malou chvíli zvedla slzavou oponu, stala před ní, kde se vzala, tu se vzala, nějaká žena, a ta se ptala: „Dvouočko, pročpak tu pláčeš a naříkáš?“ Dvouočka odvětila: „Jak nemám plakat, když jsem taková obyčejná. Mám jen dvě oči jako ostatní lidé a moje sestry ani matka mne nemohou vystát. Místo šatů mi dávají jen hadry a k jídlu dostávám zbytky. A dneska od stolu nezbylo vůbec nic a já mám ukrutánský hlad.“ Tu ta moudrá žena pravila: „Dvouočko, osuš svoje slzy, něco ti poradím. Až ti zase budou na pastvě skřivánci zpívat hladovou ukolébavku, poruč své koze: „Kozičko, k činu se měj a k jídlu prostírej!“ Objeví čistě prostřený stoleček a na něm bude jídla do sytosti. Až se najíš a stoleček nebudeš potřebovat, tak jen řekni: „Kozičko, ty si jen lež, ty stolečku, ty běž!“ a on zmizí.“ A sotva to ta žena vypověděla, byla pryč.

 vouočka si pomyslela: „To musím ihned vyzkoušet, zda je to pravda, co ta paní povídala, hlad mám do bolesti!“ a tak řekla: „Kozičko, k činu se měj a k jídlu prostírej!“ A bylo to! Stál před ní stoleček prostřený bílým ubrouskem, na něm talíř, nůž, vidlička a stříbrná lžička a dokola ty nejvybranější pokrmy, které vám voněly a byly ještě horké, jakoby je právě přinesli z kuchyně. Dvouočka pronesla krátkou modlitbičku: „Pane náš, buď po všechny časy mým hostem! Amen!“ a sedla si a nechala si chutnat. A když se nasytila, pravila, jak jí ta cizí paní naučila: „Kozičko, ty si jen lež, ty stolečku, ty běž!“ A stoleček se vším, co na něm bylo, zmizel. „Tak to je mi krásné zaopatření.“ myslila si Dvouočka a byla spokojená a veselá. Večer, když přišla s kozou domů, měla na peci svoji hliněnou misku s jídlem, které jí tam nachystaly sestry, ale ani se jí nedotknula.

 ruhého dne vyhnala kozu opět na pastvu a těch pár kůrek ztvrdlého chleba, které jí podaly, nechala ležet. Poprvé to sestry nezpozorovaly, ale když to tak udělala každý den, všimnuly si toho a řekly: „Má se to s Dvouočkou nějak podivně, nechává teď jídlo stát, zatímco dříve snědla všechno, co se jí dalo. Za tím jistě něco vězí.“ Aby tomu přišly na kloub, měla jít Jednoočka s Dvouočkou na pastvu, aby dávala pozor, co se bude dít a zda jí někdo nenosí jídlo. Když se tedy Dvouočka brala na cestu, šla Jednoočka k ní a řekla: „Já dneska půjdu pást s tebou, abych se podívala, jak dobře pečuješ o naši kozu a jestli ji vodíš na tu nejlepší pastvu.“ Ale Dvouočka pochopila, co má Jednoočka za lubem a vyhnala kozu na šťavnatou pastvu a řekla: „Pojď, Jednoočko, posadíme se, já ti něco zazpívám.“ Jednoočka se posadila, neboť byla tou nezvyklou štrapácí a tím horkem uondána a Dvouočka ji k tomu zpívala: „Jednoočko, bdíš? Jednoočko, spíš?“ A Jednoočka zavřela své jediné oko a usnula. Když Dvouočka viděla, že Jednoočka tvrdě spí a nic prozradit nemůže, zvolala: „Kozičko, k činu se měj a k jídlu prostírej!“ A posadila se ke svému stolečku a jedla a pila, dokud se nenasytila a potom zvolala: „Kozičko, ty si jen lež, ty stolečku, ty běž!“ A všechno v mžiku zmizelo. Pak probudila Jednoočku a řekla jí: „Jednoočko, chtěla jsi pást a klidně při tom usneš! To by ti koza dávno utekla do širého světa, vstávej, jdeme domů!“ Tak šly domů a Dvouočka nechala svoji misku zase stát nedotknutou. Jednoočka matce neřekla, proč sestra nechce jíst, a na svoji omluvu jen uvedla: „Já jsem venku usnula.“

 ruhého dne řekla matka Tříočce: „Tentokrát s ní půjdeš ty, budeš dávat pozor, zda Dvouočka venku jí a zda jí někdo nosí jídlo a pití, neboť jíst a pít tajně musí.“ Tu šla Tříočka ke Dvouočce a řekla jí: „Já s tebou dneska půjdu pást, abych se podívala, jak dobře o naši kozu pečuješ a jestli ji vodíš na tu nejlepší pastvu.“ Ale Dvouočka věděla, co má Tříočka za lubem, vyhnala kozu do vysoké trávy a řekla: „Pojď, Tříočko, posadíme se, já ti něco zazpívám.“ Tříočka se posadila a byla tou cestou unavená a bylo jí horko a Dvouočka k tomu zpívala svoji ukolébavku: „Tříočko, bdíš?“ Ale místo toho, aby zpívala: „Tříočko, spíš?“, tak byla nepozorná a zpívala: „Dvouočko, spíš?“ A zpívala stále dokola: „Tříočko, bdíš? Dvouočko, spíš?“ Tu se Tříočce opravdu dvě oči zavřely a usnula, ale to třetí, protože v té průpovídce byla chybička, to neusnulo. Sice ho Tříočka zavřela, ale jen naoko, jakoby spala a skulinkou pod víčkem dobře všechno viděla. Když si Dvouočka myslila, že Tříočka tvrdě spí, řekla svoji průpovídku: „Kozičko, k činu se měj a k jídlu prostírej!“ a jedla a pila podle chuti a pak poručila stolečku odejít slovy: „Kozičko, ty si jen lež, ty stolečku, ty běž!“ a Tříočka to všechno viděla. Pak k ní Dvouočka přišla, probudila ji a řekla: „Ale Tříočko, ty jsi usnula! To bys dobře pásla! Jdeme domů!“ A když přišly domů, Dvouočka opět nejedla a Tříočka řekla matce: „Nyní vím, proč ta hrdopýška nic nejí. Ona venku poručí koze a ihned před ní stojí stoleček, který je prostřený tím nejlepším jídlem, daleko lepším než máme my, a když se nasytí, tak zase poručí a všechno zmizí. Já jsem to vše dobře viděla. Dvě oči mi sice Dvouočka svojí průpovídkou uspala, ale na to uprostřed čela naštěstí zapomněla.“ Tu závistivá matka zvolala: „Chceš se mít lépe jako my? Nu, ta chuť tě ihned přejde!“ Vzala ostrý řeznický nůž a vrazila ho nebohé kozičce do srdce.

 dyž to Dvouočka viděla, zalilo ji hoře jako slané moře, sedla si na remízek v poli a plakala a plakala. Tu se u ní opět objevila ta hodná žena a ptala se: „Dvouočko, proč tak pláčeš?“ „Jak nemám plakat?“ odvětila dívenka: „Tu kozičku, která mi každý den, protože jsem pronášela vaši průpovídku, tak krásně prostírala stoleček, tu mi macecha zabila. A nyní budu muset opět snášet hlad a bolest.“ Tu žena pravila: „Dvouočko, dám ti dobrou radu. Popros svoje sestry, zda by ti ze zabité kozy nedaly střeva a zahrabej je před domem, to ti přinese štěstí.“ S těmi slovy zmizela. Dvouočka šla domů a řekla sestrám: „Milé sestřičky, dejte mi něco z mé kozičky, nepřeji si nic velkého, stačí mi její střeva.“ A ony se smály a řekly: „Ty si klidně vezmi, když nic jiného nechceš!“ A Dvouočka vzala střeva a večer je podle rady té hodné ženy ve vší tichosti pohřbila před domem.

 ruhého rána, když se probudily a vyšly ven, stál přede dveřmi domu překrásný strom, který měl stříbrné listy a ovoce bylo ze zlata, nu něco krásnějšího a vzácnějšího by člověk na celém světě sotva pohledal. Nevěděly, kde se tam ten strom přes noc vzal, jen Dvouočka pochopila, že musel vyrůst ze střev její kozičky, protože stál zrovna na místě, kam je večer pohřbila. Tu se matka obrátila k Jednoočce: „Vylez nahoru, milé dítě, a utrhni jedno zlaté jablko!“ Jednoočka vylezla na strom, ale když chtěla jablko popadnout, tak jí větévka uhnula, a tak se stalo pokaždé, když se po nějakém ovoci natáhla, takže se jí žádné nepodařilo utrhnout, ať se namáhala, jak chtěla. Tu matka pravila: „Tříočko, vylez nahoru ty, s těmi třemi oky vidíš lépe než Jednoočka.“ Jednoočka slezla dolů a Tříočka vylezla na strom. Ale nebyla o nic šikovnější než její sestra a mohla koukat, jak chtěla, zlaté jablko se pod její rukou vždy odtáhlo pryč. Nakonec byla matka celá netrpělivá a vylezla nahoru sama, ale dokázala toho zrovna tak málo jako Jednoočka a Tříočka, vždy sáhla jen do prázdna. Tu pravila Dvouočka: „Já bych to také zkusila, možná se mi to podaří.“ Sestry na ni ale pokřikovaly: „Ty? S těma dvěma očima, co ty můžeš dokázat?“ Dvouočka však nahoru vylezla a zlatá jablka se od ní neodtahovala, nýbrž jí sama padala do rukou, takže mohla jedno po druhém utrhnout a uložit do zástěrky. Matka je vzala a místo toho, aby se ona, Jednoočka a Tříočka k Dvouočce měly lépe, byly z toho, že jedině ona mohla česat zlaté ovoce, ještě závistivější a zlomyslnější.

 ednoho dne, když tak spolu stály u zázračného stromu, projížděl kolem mladý rytíř. „Zmiz, Dvouočko!“ zvolaly sestry: „Vlez si sem, ať se za tebe nemusíme stydět!“ A strčily ubohou Dvouočku pod prázdný sud, který stál zrovna vedle stromu a schovaly tam i ta zlatá jablka, která jim dříve natrhala. Když přijel rytíř blíže, byl vám to krásný pán, u stromu se zarazil, podivoval se nad tou nádherou ze zlata a stříbra a řekl sestrám: „Komu patří ten krásný strom? Kdo by mi z něj dal ratolest, ten si může přát, co bude chtít!“ Tu Jednoočka a Tříočka odvětily, že ten strom patří jim a že mu větévku rády utrhnou. I snažily se, seč mohly, aby jeho přání splnily, ale marně, neboť větvičky i s ovocem jim před rukama zase uhýbaly. Tu rytíř pravil: „To je prapodivné, i když vám ten strom patří, nemáte sílu k tomu, abyste z něj něco utrhly.“ A ony trvaly na tom, že ten strom je jejich majetek. Zatímco ale takto mluvily, vyhodila Dvouočka zpod sudu několik jablíček tak, aby se dokutálela k nohám pána, neboť byla rozezlena, že Jednoočka a Tříočka nemluví pravdu.

 dyž rytíř uviděl jablka, podivil se a ptal se, kde se tu vzala. Jednoočka a Tříočka odvětily, že mají ještě jednu sestru, ale že mu ji nenechaly přijít na oči, neboť má jen dvě oči jako každý jiný obyčejný člověk. Rytíř si ji ale přál vidět. Tu Dvouočka vylezla zpod sudu a rytíř byl unesen její velkou krásou a řekl: „Ty, Dvouočko, mi jistě dokážeš utrhnout ratolest z toho stromu.“ „Ano,“ odvětila Dvouočka: „to mohu, protože ten strom patří mně.“ Vylezla nahoru a ulomila větvičku s jemnými stříbrnými lístky a zlatými jablíčky a podala ji rytíři. Tu rytíř pravil: „Dvouočko, co si za ni přeješ?“ „Ach,“ odvětila Dvouočka: „vedu tu tak neveselý život, když mne odtud odvedete, a tak vysvobodíte, budu nejšťastnější člověk na světě.“ Tu vyzvedl rytíř Dvouočku na koně a vzal ji domů na otcovský hrad. Tam jí dal krásné šaty, jídla a pití tam měla dosytnosti, a protože si ji časem ten pán velmi zamiloval, zasnoubil se s ní a za nedlouho ve vší nádheře slavili svatbu.

 dyž si Dvouočku krásný rytíř odvedl, sestry nad tím štěstím užíraly zlostí a závistí, ale pak si pomyslily, že jim alespoň zůstal ten krásný strom; sice z něj nedokáží utrhnout žádné ovoce, ale každý, kdo kolem pojede, se u nich zastaví a to jim také jistě přinese nějaké to štěstí. Ale druhého rána byl strom pryč a jejich naděje taky. A když se Dvouočka podívala z okna své komnaty, stál strom k její velké radosti před jejím oknem. Dvouočka žila dlouhý čas šťastně a spokojeně.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 ednoho dne přišly na zámek dvě ubohé žebračky a prosily o almužnu. Tu jim Dvouočka pohledla do obličejů a poznala své sestry, Jednoočku a Tříočku, které upadly do tak velké bídy, že musely chodit ode dveří ke dveřím a prosit o chleba. Dvouočka je poručila okamžitě přivést dovnitř a dobře se o ně postarala, a vším je zaopatřila tak královsky, že se ty dvě zaradovaly a hrubě litovaly, že se kdysi ke Dvouočce tak zle zachovaly.

Autor: bratři Grimmové

Zdroj: http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=118

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight