Jedenáct draků a černá paní

zobrazeno 14×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 21.48

V jedné zeni žil tuze bohatý panovný císař. Měl Všeho dost, zlata a peněz plné pokladnice a po zámku chodili služebníci sem a tam. Však byl také na všechen svůj majetek moc pyšný a nejvíce na svou jedinou a tuze krásnou dceru. 
Ten císař měl za souseda jednoho mladého a hezkého rytíře. Vládl v sousedním městečku, ale byl chudý jak kostelní myš a v celém domě měl jediného služebníka. Mladému rytíři se císařova dcera moc líbila. Jak by ne, byla krásná jak růže! Chodil za císařem, ať mu ji dá za ženu. I princezna by si ho hned vzala, ale císař odmítal, že prý je rytíř chudobný a že jim není rovný. Když si zase jednou rytíř princeznu namlouval, císař mu řekl: 
„Podívejme se, moji dceru bys rád? No já Ti ji s radostí dám, ale až dokážeš, že si ji doopravdy zasluhuješ.“ 
„Jak bych to dokázal? Jen mi to povězte!“ chtěl vědět rytíř. 
„Tak poslouchej, lehké to nebude. Jestli dojedeš do sousedního města a vrátíš se domů, Ty budeš ženich a má dcera nevěsta.“ 
To sousední město leželo za velkými a hustými lesy a říkalo se, že je začarované a že se z něho ještě nikdy nikdo nevrátil. Císař si v duchu myslel: Pojede a už ho neuvidíme. Nebo se zalekne a dá pokoj. Ale mladý rytíř povídá: 
„Nějak to zkusím pane císaři. Vůle všechno zmůže. Ale jestli se nevrátím do roka a do dne, ať mne už princezna nečeká a vdá se po své chuti.“ 
Ještě tu noc se nachystal na cestu. Celý den jeli černým lesem, kterému nebylo snad ani konce. Pak padla noc a oni už neviděli ani na krok. Rytíř povídá pacholíkovi: 
„Vylez na strom, jestli někde nezahlédneš světýlko.“ 
Sluhy vylezl na strom, na vysokou jedli, rozhlíží se na všechny strany a najednou radostně volá: 
„Pane rytíři, mně se zdá, že něco v dálce vidím!“ 
Pán tomu nechtěl věřit. Vylezl na jiný strom a díval se. Ejhle, v skutku se tam kdesi daleko míhalo světýlko, jak malinká hvězdička. Slezli ze stromů a brali se dál. Až za dlouhý čas dojeli k nějakému černému zámku, kde všechna okna byla tmavá, jen v jedné světnici nahoře blikotalo malé světlo. 
„Co prý uděláme, pane rytíři?“ ptal se sluha. „Pojedeme nebo ne?“ 
„Když jedeme za tím světlem takový kus světa, tak teď venku nezůstaneme.“ řekl rytíř. „Možná tam přeci jenom někoho najdeme, kdo se nás ujme.“ 
Brána byla dokořán, ale jak vjeli na nádvoří, sama od sebe se pohnula a s rachotem se za nimi zavřela. 
„No teď už zpátky nemůžeme.“ povídá rytíř a bral se po schodišti do zámku. Mohli vstoupit kamkoli, ale jakmile byli uvnitř, dveře za nimi vždy zaskřípaly a za zády se jim zavřely. Sluha povídal: 
„Co si teď počneme?“ 
„No co jiného, než že tu zůstaneme.“ řekl rytíř. „Zaveď koně do stáje a podíváme se do nějaké světnice, kde bychom mohli přenocovat.“ 
Prošli celý zámek a v prvním poschodí našli jednu komnatu dokořán a v ní svítilo světlo. Sedli si za stůl, stáhli si boty a odpočívali. Za chvíli rytíř povídá: 
„Běž se podívat na koně a dej jim trochu toho ovsa, co nám zbylo.“ 
Pacholík šel do stáje a nestačil se tomu divit! Oba koně tam stáli přichystaní jakoby na novou jízdu. Postroje a sedla visely vyleštěné na stěně, koně byli učesaní a už si pochutnávali na ovsu. Běžel nahoru a hned vyprávěl pánovi co a jak. 
„No to je divná věc,“ povídá rytíř „ale sedni si a uvidíme, co se bude dít.“ 
Jak si tak vykládali, aby jim čas utekl, sluha povídá: 
„Pane, já bych jedl. Mám po té cestě velký hlad.“ 
„Já také,“ povídá rytíř. „ale kde tady co najdeme ?“ 
Jen to dořekli, co to? Objevily se před nimi dvě černé ruce, prostřely na stůl pěkný ubrus a začaly nosit jídlo i pití, až toho byl plný stůl. Ti dva se dlouho nerozmýšleli, dali se do večeře a za chvíli byly mísy prázdné. Sluha se rozhlížel po světnici a povídá: 
„Pane, já bych spal. Kde si tu lehneme?“ 
Jen to pronesl, už se stalo! Pod okny se objevila dvě lůžka a dvě černé ruce na ně kladly prostěradla, bělostné polštáře a pokrývky. Sluha se uvelebil v jednom lůžku a mladý rytíř se natáhl na druhém. Pacholík spal hned jako zabitý, ale rytíř nemohl usnout a přemýšlel. Mám spát nebo nemám ..... říkal si v duchu. Tu se potichu otevřely dveře a v protější stěně se objevila černá paní. Kráčela neslyšně jako by šlapala po peří, až k němu a povídá: 
„Vstaň, obleč se a vezmi si meč.“ 
Rytíř vyskočil na nohy, ale černá paní se rozplynula jako pára a byla tatam ..... . Rytíř se zase celý ustrojil, chytil do ruky meč a dával pozor. Jak bylo 11 hodin, najednou slyší na schodech hrozný dupot a rámus. Dveře se rozletěly a vrhnulo se do nich jedenáct černých psů. Cenily zuby a rovnou na něho! Rytíř se bránil a sekal po nich svým mečem. Černí psi po něm skákali jak zběsilí. Už se mu zdálo, že padne únavou, ale v tom udeřila dvanáctá hodina. Psi zmizeli jako by je odnesl vítr a ve světnici vše utichlo. Rytíř stál a nahlas povídá: 
„Co mám teď dělat? Mám zůstat nebo mám jít spát?“ 
A za dveřmi se ozval hlas té černé paní: 
„Běž spát, ale zítra v noci dávej zase pozor!“ 
Tak si lehl a hned usnul, protože byl unavený jako nikdy ve svém životě. Když ráno vstali, na stole už bylo prostřeno pro dva. Nasnídali se a rytíř povídá svému sluhovi: 
„Běž se podívat dolů do stáje na koně a dej jim tam vody a ovsa.“ 
Mládenec byl ale hned zpátky a vykládal, že koně jsou v pořádku, že stojí pěkně učesaní a mají tam dost pití i žrádla. 
Jak přišel večer a najedli se, sluha se zase natáhl na lůžko, otočil se ke zdi zrovna spal. Mladý rytíř seděl na lůžku a čekal. V tom se dveře pomalu otevírají, do světnice vstoupí černá paní a povídá: 
„Dávej dobrý pozor. Dnes Tě bude čekat ještě větší boj než včera. Ale jestli obstojíš, bude dobře s Tebou i se mnou.“ 
Zase se ztratila, ale rytíř si stačil povšimnout, že jednu ruku už má bílou jako sníh. V tom začalo bít jedenáct hodin a dole na schodech se rozlehl dupot, jako by tudy běželo stádo koní. Co to bude? Prásk a dveře se rozlétly dokořán a do světnice se hrnulo jedenáct chlapů a sápali se na rytíře. Ten už je čekal! Když se bili už dlouho a zdálo se mu, že od únavy omdlí, vzpomněl si na koflík, co mu černá paní postavila na stůl. Vypil jej naráz a jako by mu do těla vjel oheň. Začal všechny chlapy odrážet s novou silou. V tom bim, bim, bim a začala tlouct půlnoc. Všechno zase naráz utichlo, chlapi zmizeli a za dveřmi se nesl hlas černé paní: 
„Děkuji Ti, žes vydržel. Už Tě čeká jen jedna těžká noc!“ 
Rytíř padl na lůžko, jak byl, a ani se neodstrojil. Zdálo se mu, že spí jen malou chvíli, když jej sluha budil. Prý je ráno a snídaně je nachystána na stole. 
Jak jedli, povídali si a sluha řekl: 
„Pane, tady se mi spí lépe než doma. Je tu takové ticho a klid.“ Pěkné ticho a klid, myslí si rytíř. Nemohl pohnout rukama ani nohama, jak ho po tom nočním boji bolely. Ale nechal si všechno pro sebe a neříkal nic. Když se najedli, povídal služebníkovi, ať se jde podívat do stáje, jestli koně něco nepotřebují. 
Sluha se vrátil za okamžik a povídá: 
„Kdepak pane, Ti jsou zaopatřeni zrovna tak dobře jako my. Někdo je zase ráno pěkně vyhřebelcoval, dal jim žrát i pít a nic jim nechybí.“ 
No den pomaloučku plynul, chodili po světnici, povídali si a dívali se oknem do krajiny. K večeru sluha povídá: 
„Pane, já bych už jedl. Jestlipak zase něco dobrého dostaneme?“ 
„Já už mám také hlad.“ dodal rytíř a v tu chvíli se před nimi objevily ve vzduchu dvě bílé ruce, prostřely na stůl ubrus a na něj kladly mísy s jídlem a pitím. Oni povečeřeli, chvíli ještě seděli u stolu a povídali si, ale pak se sluhovy začaly zavírat oči. 
„Jen si lehni a spi.“ řekl rytíř. „Já ještě zůstanu nějakou chvíli vzhůru. Však jsem dnes ráno spal déle než Ty. 
Jak sluha usnul a přiblížila se jedenáctá hodina, zjevila se ve světnici zase ta černá paní, ale obě ruce už měla bílé jak labutí peří. 
„Toto je poslední noc, ale ta je bude také nejtěžší. Jestli obstojíš, čeká Tě bohatství a štěstí.“ 
„Milá paní,“ řekl rytíř sklesle „rád bych i dneska vydržel, ale pro samou bolest už nemohu ani rukama hýbat, jak je mám oteklé.“ 
„Tady máš zlatý prsten . .“ povídala černá paní. „Až na Tebe přijde nejhorší chvilka, zatoč s ním na prstě a uvidíš sám ..... “ 
No jen to dořekla, ztratila se a zrovna začalo odbíjet jedenáct hodin. Ze zdola se ozýval hřmot, jako by se po schodech hnala bouřka! Rytíř chytil do ruky meč a pomyslel si: Co to zase jen přijde? Dveře se vyvrátily a do světnice se tlačily jako černé mračno jedenáct draků!! Rytíři se div nepodlomily nohy, když je spatřil. Draci se plazili po podlaze i stěnách, zvedali proti němu své černé hlavy, že je s těží stačil odrážet. Rytíř klesl na jedno koleno, potom padl na druhé koleno a moc nechybělo, byl by zůstal ležet celý. V té chvíli si vzpomněl na zlatý prsten, z poslední síly s ním otočil a už cítil, jak do něj vstoupá nová síla. Tu začala bít půlnoc. Všechno utichlo a jedenáct draků se proměnilo v jedenáct mužů a černá paní se proměnila v krásnou paní v dlouhých bílých šatech. Rytíř stál a nevěděl, co si o tom má myslit. Ale paní se na něho usmála a povídá: 
„Těch jedenáct mužů jsou jsou moji synové a můj manžel. Oni i já i celý zámek jsme byli prokleti za trest, že jsme zle nakládali se svými poddanými. Tys nás ale vysvobodil a zbavil jsi zámek navždy tohoto prokletí.“ 
Sedla si vedle něho a ještě mu pravila: 
„Zámek a celá země, ty všecky lesy a pole dokola, to je ode dneška Tvůj majetek, protože sis to zasloužil. My odtud odejdeme a nikdy se už nevrátíme.“ 
Vstala a šla se svým mužem a devíti syny pomalu pryč a všichni se rytíři klaněli a děkovali mu. Rytíř si sedl za stůl, položil na něj ruce a jak byl unavení tak hned usnul. 
Na druhý sen si vzali koně ze stáje a vydali se na zpáteční cestu. Když dojeli k císaři, ten se jen mračil, protože je měl už dávno za ztracené a těšil se, že se už nevrátí. 
No ale dal císařské slovo a nezbylo mu, než aby chystal svatbu. Princezna se naopak vůbec nezlobila. Měla mladého rytíře už dávno ráda a teď ho měla ještě raději. 
Když bylo po svatbě, rytíř praví: 
„ ¨Tatínku, teď Vás zvu, aby jste se jel podívat na můj zámek a na celé mé panství.“ 
„Nač bych se jezdil dívat?“ řekl císař „Však oba dobře víme co máš ..... “ 
Jen si sedněte na kočár a pojedeme se podívat.“ opakoval rytíř. 
Když dojeli do zámku v černém lese, pan císař nevycházel z údivu! Mladý rytíř mu ukazoval celý zámek, vodil ho po všech komnatách, po dvoře i po stájích a z okna mu ukazoval polnosti i lesy. Měl všeho více jak samotný císař!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight