Jeden, co se vyučil lovcem

zobrazeno 23×

Vložil(a): jitkamety, 7. 3. 2016 15.28

Byl jednou jeden mládenec, který se vyučil zámečnickému řemeslu a pak řekl svému otci, že by se rád porozhlédnul po světě, aby nabyl nějakých těch zkušeností.
„To se patří, synku.“ řekl otec spokojeně a dal mu do začátku nějaké peníze.
A hoch vandroval světem sem a tam a živil se řemeslem. Ale jednoho dne se mu jeho chlebíček přejedl a zámečnictví už mu nevonělo, nejraději by se věnoval lovu. A když na cestách jednou potkal lovce v zeleném hábitu, který se ho ptal, kam jde a co tam chce, tu mu hned řekl, že by měl tisíc chutí stát se lovcem, pokud by ho vzal do učení.
„Nu, proč ne, když chceš, pojď se mnou.“ A bylo to! Jinoch vstoupil do lovcových služeb a pilně se učil. A když se zdálo, že umí už dost, rozloučil se a že půjde dál do světa. Na cestu mu lovec dal starou pušku, která měla kouzelnou moc, na co zamířila, to nikdy neminula.
Tak šel a šel, až přišel do jednoho černého hlubokého lesa, kterému nebylo konce. Když nadešel večer, vylezl na vysoký strom, aby číhal na zvěř. Okolo půlnoci se mu ale zazdálo, že před ním v dálce zablikalo světýlko, chvíli to záření pozoroval, pak sundal klobouk a hodil ho tím směrem dolů, aby podle něj našel cestu. Pak slezl, našel klobouk, posadil si ho na hlavu a kráčel přímo za nosem. Čím šel déle, tím bylo světlo větší, a když přišel blíž, viděl, že je to vatra, u které sedí tři obřiska a pečou vola na rožni. Jedno právě rozumovalo:
„Musím ochutnat, zda je to maso už k jídlu!“ Odtrhnulo kus masa a chtělo ho strčit do huby, ale lovec strhl pušku a pif! Maso mu odstřelil z ruky.
„Copak, to je mi nějak větrno!“ řeklo obřisko a vzalo si jiný kus masa. A zrovna si ho neslo do huby, když tu pif! A bylo pryč! To obřisko pohněvalo, a tak se ohnalo a tomu obřisku, co sedělo vedle, dalo jednu za ucho a vztekle zařvalo:
„Proč jsi mi vyrazil z ruky, ty kolohnáte!?“
„Já jsem Ti nic nevyrazil,“ bránilo se druhé obřisko „to Ti někdo odstřelil.“ Obřisko si vzalo třetí kus masa, ale ani ten do huby nedoneslo, lovec mu ho zase odstřelil. Tu obřiska pravila:
„Panečku, to musí být skvělý střelec, který jen tak ustřelí maso od huby, ten by se nám hodil.“
„Pojď sem, ostrostřelče!“ volala obřiska „Sedni si k ohni a najez se dosyta, my Ti nic neuděláme. Ale pokud nepřijdeš, přivedeme Tě silou a to s Tebou bude veta!“
K potýkání s obřisky neměl mládenec žádné chuti, tak šel k ohni a řekl, že je vyučený lovec a na co svojí puškou zacílí, to také trefí.
Z toho byla obřiska celá natěšená, hned ho zvala k sobě, že se bude mít dobře, a pak mu vyprávěla, že za lesem je velká voda, za ní stojí věž a ve věži sedí krásná princezna, kterou jim pomůže uloupit.
„Ano,“ řekl „můžete se spolehnout, to bude pro mě hračka.“
„Nu, uvidíme.“ řekla obřiska „Mají tam totiž malého pejska, který štěká, jen se někdo přiblíží, a štěká tak dlouho a úporně, dokud na zámku všechno neprobudí, a proto se nemůžeme dostat dovnitř, pokud toho pejska dokážeš zastřelit, máme vyhráno.“
Tak se jinoch vydal přes vodu k zámecké věži, a když se to tomu malému pejskovi pranic nelíbilo, zacílil pušku a zastřelil ho. Obřiska to viděla a dala se do juchání, protože si myslela, že teď mají princeznu už jistou. Jinoch se chtěl ale nejprve porozhlédnout a popřemýšlet, jak by tu věc navlékli, a tak obřiskům řekl, aby chvíli počkali, dokud je nezavolá. Potom šel do zámku, kde bylo mrtvé ticho, protože všechno spalo. Když otevřel první komnatu, visela tam na stěně šavle, která byla z čistého stříbra, zdobená zlatou hvězdou a královým jménem: Na stole tam ležel zapečetěný dopis, který otevřel a četl, že ten kdo má tuhle šavli, připraví o hlavu každého, kdo mu přijde do cesty. Nu, taková šavle by se mu mohla hodit! Sundal ji a šel dál, až přišel do komnaty, kde spala princezna. To Vám byla krasavice! Zůstal před ní stát se zatajeným dechem a pomyslel si:
„Tuhle krásnou pannu bych měl vydat do rukou těch divokých a zlovolných obřisek?“ Pod postelí uviděl ležet pár pantoflíčků, na pravém byla vyšita hvězda s jménem jejího otce, na levém stálo její vlastní jméno. Kolem krku měla spící princezna hedvábný šátek, vyšívaný zlatem, na jeho pravém cípu bylo jméno otce, na levém její jméno. Jinoch popadnul nůžky a odstřihnul pravý cíp šátku a strčil si ho do kapsy, pak vzal pravý pantoflíček se jménem krále a ten si též strčil do kapsy. A aby toho nebylo po málu, ustřihnul si také kousek princezniny noční košile a udělal to tak šikovně, že se princezna vůbec neprobudila. A potom? Nu, potom šel pryč.
Když přišel k bráně, obřiska stála poslušně venku a čekala, neboť si myslela, že princeznu přinese sám. Tak na ně zavolal, aby šli dovnitř, princeznu už má, ale musejí mu s ní pomoci. Bránu jim ale otevřel jen na škvíru, aby se musel jeden každý protáhnout. A už se dovnitř soukalo to první obřisko, jinoch ho popadnul za vlasy, omotal si je kolem ruky, vtáhnul obra dovnitř a jedinou ranou kouzelné šavle mu uťal hlavu. A bylo to! Potom přilákal to druhé obřisko, a když leželo na druhé straně bez dechu i hlavy, přišla řada na to poslední. A protože si lovci už od nepaměti uchovávají trofeje, otevřel obřiskům tlamy a vyříznul jim jejich jazyky, které si pak strčil do rance. Potom si zamnul ruce nad tím povedeným dílem a pomyslel si:
„Teď bys měl zajít domů k otci, abys mu ukázal, že ses v tom světě něčemu přiučil. Pak se ještě poohlédneš trochu po světě, to štěstí, kterým Tě Pán mínil obdařit, to Ti už nadělil.“
Zatímco se měl kalupem k domovu, v zámku se probudil král, kterému bylo to spaní dlouhé, a tak se vydal po špacíru. A co neviděl! U brány ležela tři zcepenělá obřiska, hlavy pohozené ledabyle na stranu. Kdo to kdy viděl! Pospíchal do ložnice své dcery, probudil ji a ptal se, co se stalo, kdo to asi byl, co tu dělal pořádek s obřisky. Ale princezna pravila:
„Já nevím otče, já jsem spala.“ A když si chtěla natáhnout pantoflíčky, ležel tu jen jeden, pravý cíp šátku byl ustřižený a noční košilka došla také úhony. Král nechal svolat celý dvůr a vyptával se, kdo osvobodil jeho dceru a zabil ty obry. I byl tam jeden kapitán, chlap jednooký a tak ošklivý, až se stavělo srdce, a ten pravil, že to vykonal on. A starý král hned, že to od něj bylo hrdinské a že ho hned ožení se svojí dcerou. Ale děvenka se na vdávání necítila:
„Milý otče, než bych se za toho provdala, to raději odejdu pryč do světa a půjdu tam, kam mne nohy ponesou.“ To bylo králi k zlosti a v tom vzteku dceři poručil, ať sundá královský šat a oblékne se po selsku a jde k hrnčíři, aby u něj prodávala nádobí. A bylo to!
Princezna neváhala, svlékla královské šaty a šla k jednomu hrnčíři, od kterého si vypůjčila zboží, aby ho prodala na trhu a slíbila mu, že večer mu zaplatí. Dvořané zatím králi hlásili, že princezna sedí v jednom koutě na náměstí a prodává hrnce a mísy. A vzteklý král, který chtěl dceru vyučit poslušnosti, poslal lidí s povozy, aby jí tím stánkem projeli a vše rozbili na tisíc kousků. Inu, podivné jsou zvyky králů! Když princezna seděla mezi střepy, dala se do pláče:
„Ach, můj bože, jak já teď hrnčíři zaplatím?“ Král jí nechal vzkázat, že se má vrátit a vzít si kapitána. Ale to jí nebylo po chuti, místo toho se vydala znovu k hrnčíři a prosila ho, aby ji opět půjčil. Ale ten odvětil, že nepůjčí nic, dokud mu nezaplatí to předešlé zboží. Tak šla k otci a křičela a naříkala, že raději sejde ze světa, než by se za kapitána vdala. Tu se král zamyslel a pravil:
„Dobrá, nechám Ti postavit v lese hostinec, tam můžeš žít po svém. Budeš vařit pro každého, kdo přijde, ale nesmíš za to brát žádné peníze.“ Když byl hostinec hotov, pověsili nad dveřmi štít, na kterém stálo:
„Dneska zadarmo, zítra za peníze.“
Princezna žila v lese a starala se o všechny, co do jejího hostince zabloudili. A pověst o tom, že v lese stojí hostinec, ve kterém zadarmo vaří překrásná panna, se rozlétla světem. A jednoho dne dolétla i k uchu jinocha, který se opět toulal světem, a pomyslel si:
„To by bylo něco pro Tebe, máš stále hluboko do kapsy.“ Vzal svoji kouzelnou pušku a tornu, ve které nosil vše, co tenkrát vzal na zámku, a vydal se do toho lesa, aby tam hledal hostinec se štítem „Dnes zadarmo, zítra za peníze.“ Kolem pasu měl tu šavli, kterou useknul hlavy obřiskům, když vešel do hostince a poručil si něco k jídlu. A hostinská? Ta byla jako obrázek! Ptala se, odkud přišel a kam má namířeno a on pravil:
„Inu, jen tak chodím světem.“ Tu se dívka zeptala, kde přišel k té krásné šavli, bylo na ní totiž jméno jejího otce. A on na ní místo odpovědi vybafnul:
„Ty jsi ta princezna!“
„Ano.“ odvětila. „S tou šavlí,“ řekl:
„jsem třem obřiskům usekl hlavy.“ A jako důkaz vytáhnul z torny jejich jazyky, potom ji také ukázal pantoflíček, cíp jejího šátku a kousek noční košile. Dívka mu padla kolem krku a potom šli společně ke starému králi, kterému řekla, že ten lovec je ten pravý, kdo ji vysvobodil z moci tří obrů. A když král viděl ty důkazy, rozplynuly se všechny pochyby a konečně měl jasno, jak se to tenkrát všechno událo, a byl radostí bez sebe, že tohoto si princezna za muže určitě vezme.
Potom nechal král vystrojit velkou hostinu, na které se sešli hosté z blízka i dálky a přišel také ženich kapitán, kterého posadili po levé ruce princezny, zatímco jinoch seděl po pravé. Ženich si myslel, že je to nějaký cizinec, co přijel na návštěvu. Jak jedli a pili, zeptal se starý král kapitána, jak vysvětlí to, že jeden zabije tři obry a ti obři nemají v hlavách jazyky. Jestli to kdy svět viděl? Tu kapitán pravil:
„Obrové přece žádné jazyky nemají.“
„Kdepak!“ nesouhlasil král:
„I každé zvíře má jazyk.“ A měl se k ženichovi s otázkou, co by se mělo stát tomu, kdo se snaží oklamat krále. Kapitán odvětil:
„Tomu se patří rozsekat ho na tisíc kousků.“ A král si zamnul ruce nad tím moudrým soudcováním a než se byl kapitán nadál, byl rozsekaný na kusy.
Princezna pak slavila svatbu se svým vysvoboditelem. Ten pak nechal poslat pro svého otce i matku, aby u něj v pokoji a radosti žili, a on sám se stal po smrti krále vládcem celé říše.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight