Jdi tam, nevím kam, přines to nevím co

zobrazeno 19×

Vložil(a): vendy.z, 2. 7. 2016 21.46

Vládl kdysi v jednom carství gosudarství báťuška car, nemladý nestarý, a vládl sám, bez carevny. Měl na svém dvoře družinu myslivců střelců; ti cara bavili, vyjížděli s ním na divoké hony a lovili ptactvo a zvěřinu do carské kuchyně. Mezi členy družiny zvlášť vynikal urostlý mládenec jménem Fedot, znamenitý střelec, který se nikdy neminul cíle; však se jeho uměním car všude chlubil. 
Stalo se, že jedenkrát vyjel Fedot na lov sám. Zamířil do hlubokého lesa a najednou uviděl na stromě sedět hrdličku. Strhl pušku z ramene a zamířil. Hrdlička se mu však najednou tak zalíbila, že v poslední chvilce uhnul puškou, aby ptáka nezabil. Přece jen však ji zasáhl; střela zlomila hrdličce křídlo. Zatřepalo se zdravé křídlo, jak chtěla hrdlička uletět, ovšem se zlomeným křídlem to nešlo; spadla na zem. Fedot ji zvedl. V tom se ozval ustrašený lidský hlas: 
„Ach, střelče smělče, nezabíjej mě, netrhej mi hlavičku, neber mě ze světa bílého. Raději si mě dones živou domů, posaď na okénko a dávej na mě pozor. Jakmile začnu dřímat a očka přivírat, v tu chvíli mě uhoď hřbetem ruky a dojdeš velikého štěstí.“ 
Fedot kroutil hlavou a velice se divil: 
„Co to? Na pohled je to pták, na poslech mluví lidským hlasem. To jsem jaktěživ neviděl ani neslyšel. Přeješ si jít se mnou, půjdeš tedy se mnou, ať se děje co se děje.“ 
Nechal dalšího lovu, vzal hrdličku a vrátil se. Doma ji posadil na okénko a čekal. Po nedlouhé chvíli položila hrdlička hlavu pod křidélko a zadřímala. Fedot rychle přiskočil a uhodil ji lehounce hřbetem ruky tak, že spadla na podlahu. Jak se její tělo dotklo země, změnilo se v dívku tak krásnou, že se to nedá ani představit, ani na to pomyslet; jen v pohádce o tom dá se povídat. Po celém světě širokém daleko bys takové krasavice nenašel. Už pohlíží dívka na Fedota, už mluví k mládenci carskému střelci: 
„Dovedls mě získat, uměj se mnou i žít, Fedote. Ty mi budeš souzeným mužem a já Tobě dobrou ženou.“ 
Jak řekla, tak se i stalo. Byla tedy svatba a Fedot se těší s mladou manželkou. Nic na to nekouká, že měla všeho majetku jen jednu nevelkou knihu, beztoho se dívá jen na její milé a chytré oči. Nejraději by byl přestal i s lovem, aby se od ní nemusel hýbat; z čeho by však udržovali domácnost? Rád nerad musel vzít každé ráno pušku, jít do lesa či na luka a střílet všechno, co létalo a běhalo, a zanést úlovek do carské kuchyně. 
Netrvalo dlouho a žena vidí, jak je Fedot od služby unavený a utrmácený. Řekla mu proto: 
„Špatně žiješ, Fedote, jako když stromek schne. Je mi Tě líto, holoubku sivý. Den co den musíš se honit po lesích a brouzdat v bažinách a ke mně se pak vracíš umáčený, zemdlený a uštvaný. Všechen užitek z toho má car, tak jaké je to řemeslo? Já bych věděla o lepším. Opatři někde sto rublů, pak ještě jednou sto a nakup za ně nejbarevnější a nejjemnější hedvábí.“ 
Fedot byl tak upachtěný, že se ani nezeptal, k čemu to všechno má být. Padl na lože a usnul. Ráno si však na ženinu prosbu vzpomněl a začal se mezi kamarády střelci vyptávat, kdo by mu mohl nějaké peníze půjčit. Krátce se to řekne, dlouho se však peníze shánějí. Po delší době měl však přece jenom dvě stě rublů pohromadě a vydal se na nákup hedvábí. Ostatní myslivci se mu smáli, když viděli, co kupuje: 
„Fedot bude lovit v hedvábném sarafánu! Fedot se chce líbit medvědicím a laním! Fedot chce plašit zvěř jako strašák!“ 
Fedot se však o posměch nestaral a šel s nákupem domů. Žena vzala hedvábí, promnula je v rukou a řekla: 
„Dobřes vybral a nakoupil. Teď jdi spát, ráno bývá moudřejší večera. Ráno se poradíme, co dál.“ 
Jen muž usnul, vzala žena svou knihu, vyšla na zápraží, nalistovala jedno místo a přečetla několik slov. Z ničeho nic stáli před ní dva mládenci a ptali se: 
„Co poroučíš, naše paní?“ 
„Vezměte toto hedvábí a do hodiny mi z něho utkejte takový koberec, jaký ještě nikdy nikdo na světě neviděl. Ať je na něm vyznačeno celé carství s městy i vesnicemi, s horami i dolinami, řekami, moři i jezery, lesy i poli, s ptactvem na nebi, zvěří v lesích a na polích a rybami v oceánech i jezerech a řekách!“ 
Neřekli mládenci ani slůvka, vzali hedvábí a dali se do práce. 
Netkali ani hodinu, netkali ani půl hodiny; ve chviličce udělali koberec krásný nade všechny koberce, jak žena poručila. Odevzdali svoje dílo a zmizeli tak, jak se objevili. 
Ráno dala žena koberec Fedotovi a řekla mu: 
„Na, zajdi na trh a prodej koberec kupcům. Dej však pozor, cenu neříkej. Ber jen, co Ti dají.“ 
Vzal Fedot tkaný obraz, rozestřel jej na trhu a stojí. Lidé se sbíhají, diví se, na cenu se ani neopovažují zeptat. Až přiběhl jeden kupec a ptá se: 
„Poslouchej, příteli, je ten kouzelný obraz na prodej?“ 
„Je.“ 
„A kolik stojí?“ 
„Ty jsi kupec, nabídni cenu!“ 
Kupec se dal do přemýšlení. Dumá, hlavu si láme, cenu však odhadnout nemůže. Přidal se druhý obchodník, třetí, čtvrtý, další se obdivují, až jich byl celý houf. Diví se a hádají, přou se a domýšlejí, koberec však ocenit nedovedou. V tom jel okolo carův rádce; uviděl rozvaděné a rozhádané kupce a zachtělo se mu poslechnout čím si lámou hlavy a o čem tak urputně mudrují. Vystoupil z vozíku carské kolesky, vmísil se mezi ně a povídá: 
„Buďte zdrávi, kupci z domova, i Vy, obchodníci ze zámoří, vzácní hosté! O čempak vedete hádku? Proč to hašteření a nesváry?“ 
Kupci pozdravili vznešeného pána a řekli mu co a jak, tak a tak, že se nemohou vůbec dohodnout na ceně toho koberce. Rádce si prohlédl dílo a užasl také. 
„Pověz mi, střelče, po pravdě pravdoucí, kdes vzal takovou nádheru? Kdo vytvořil tu krásu?“ 
„Ten koberec je dílem mé ženy.“ 
„Kolik za něj? Taková krása může zdobit jen carský palác.“ 
„Já cenu neznám. Žena mi poručila, abych nesmlouval. Kolik mi dají, abych vzal.“ 
„Dobře. Tady máš, střelče, deset tisíc. Car není žádný kupčík, aby se o vzácné kráse dohadoval jako trhovkyně.“ 
Fedot vzal peníze, složil koberec a odnesl jej carskému rádci do jeho vozu. Pak spěchal s penězi domů. 
Rádce okamžitě spěchal s novým nákupem za svým pánem. 
„Nepřeje si carské Veličenstvo vzhlédnout na vzácnost, která je opravdu hodna jeho očí a kterou jsem dnes koupil na trhu?“ 
Car se podíval a vidí veškerou svou říši jako na dlani. Jak se podivil! Ten koberec musí mít! 
„Jakživ jsem takové umění neviděl! Ten koberec musí už zůstat na mém zámku, ten už nikam neponeseš.“ 
Kázal na místě vyplatit rádci dvacet pět tisíc rublů a koberec poručil pověsit na stěnu slavnostní síně, kde vládl a přijímal cizí ministry, vojevůdce a svou radu. Rádce se ani nezlobil. Řekl: 
„Jak se líbí, carská Vznešenosti. Půjdu a objednám si nějaký i pro sebe. Jsem rád, že jsem mohl Vaše Veličenstvo potěšit.“ 
Vzal svůj výdělek a rozjel se ihned ke střelci. Dal si ukázat, kde Fedot bydlí a rovnou dovnitř. Když však uviděl střelcovu ženu, zapomněl na všechno, ba ani nevěděl, proč vlastně přijel. Před ním stála taková krasavice, že z ní nemohl vůbec spustit oči ani se vzpamatovat z toho ohromení. Hleděl a žasl, v hlavě stíhá myšlenka myšlenku: 
„Kdo to kdy viděl, obyčejný střelec a taková krasavice! Takový prosťák a má mít doma takový poklad! Já mám generálskou hodnost a sloužím u samého carského Veličenstva, takovou krasavici jsem však ani ještě neviděl.“ 
Rádce zapomněl, proč vůbec do chaloupky přijel. Vycouval ze dveří a honem do zámku. Od té doby chodil jako vyměněný. Ani ve dne ani v noci na nic jiného nemyslel, pořád měl před očima krásnou střelcovou. Netrvalo dlouho a všiml si toho sám car gosudar. Začal se rádce vyptávat: 
„Co se s Tebou stalo, že jsi tak zaražený? Že by si můj carský rádce nedovedl poradit?“ 
„Ach, Vaše carské Veličenstvo, střelec Fedot, který nám prodal koberec, má ženu ..... taková krása není po celém světě. Nemohu si vůbec pomoci, pořád na ni myslím, pořád ji před sebou vidím.“ 
Když car vyslechl rádcovu odpověď, pojala ho zvědavost, jaká že asi ta nevídaná krasavice je. Poručil ihned, aby mu zapřáhli kočár, a jel se na ni podívat. Dal si ukázat Fedotovu chaloupku, vystoupil a jde dovnitř. Sotva vešel do světnice, bylo mu, jako kdyby ztratil řeč. Jako by při pohledu na tu krásu ztratil srdce. Nezmohl se ani na slovo, otočil se a jel rovnou do zámku. Tam si zavolal rádce a povídá mu: 
„Jak může být taková krasavice ženou obyčejného střelce? Té bylo jistě souzeno, aby se stala carevnou. Teď mě dobře poslouchej! Uměls mi ukázat střelcovu ženu, krásu nevídanou. Musíš teď také dokázat odstranit jejího muže. Chci se s ní oženit. Nesprovodíš-li ho ze světa, uvidíš, co se stane Tobě. Jsi můj věrný sluha, ale šel bys na šibenici.“ 
Šel nyní rádce dvakrát smutný, s hlavou skloněnou. Jak tak jde, vrazí málem do jakési stařeny. Byla to baba Jaga čarodějná. A ta hned: 
„Stůj, carský rádce! Znám Tvoje myšlenky. Chceš-li, pomohu Ti v Tvém trápení.“ 
„Dokážeš-li to, babo, zaplatím Ti víc než dobře.“ 
„Tak mě poslouchej. Dostals carský rozkaz, abys zahubil střelce Fedota. S tím nebude tak těžké pořízení, je to prosťáček. Ale jeho žena! Ta je tuze chytrá. Vrať se teď k carovi a řekni mu, že za třikrát devíti zeměmi v třikrát desátém carství je ostrov. Po tom ostrově se klusem probíhá a travičku pyskem probírá jelen zlatoparoháč. Ať dá car vybrat třikrát dvacet námořníků, těch nejhorších a nejlínějších opilců, kterých nebude žádná škoda, a ať káže připravit k plavbě starý shnilý koráb, který už třikrát deset let nebyl k potřebě. Na tom korábu ať pošlou Fedota lovce, aby přivezl z ostrova zlatoparohatého jelena. Ať mu nikdo neříká, že k ostrovu se musí plout třikrát jeden rok a zpátky také třikrát jeden rok, dohromady šest let na oceáně. Stejně se vrátit nemůže, mocný rádce. Ta loď nevydrží delší plavbu než třikrát jeden týden a potopí se. Fedot i jeho námořníci utonou, žádná živá moc jim nepomůže.“ 
Rádcovi se plán baby Jagy zalíbil. Poděkoval ji, odměnil ji třemi pytlíky dukátů a honem k carovi. 
„Vaše carské Veličenstvo, už to mám, tak a tak bude možno Fedota zahubit,“ povídá a vysvětlil vládci všechno, co mu baba Jaga poradila. 
Car byl s tím srozuměn a hned vydal rozkaz, aby všechno sehnali a připravili. Když už stál v přístavu poloshnilý koráb se zásobami na šest let s hordou zchátralých námořníků, dal si car zavolat Fedota a sdělil mu: 
„Junáku Fedote, Tys můj nejlepší střelec a jenom na Tebe je spolehnutí. Musíš nyní vykonat pro mne obtížnou službu, kterou nemohu svěřit nikomu jinému než Tobě. Odjedeš zítra ráno lodí daleko, přes třikrát devět zemí do třikrát desátého carství. Tam je ostrov a po něm se klusem probíhá a travičku pyskem probírá zlatoparohý jelen. Chytíš toho zlatoparoháče a živého mi ho přivezeš sem, do mého zámku.“ 
Fedot vyslechl cara a zamyslel se, jak by se takový úkol dal asi splnit či jak by se mu dalo vyhnout. Myslí, dumá, odpovědi nemá. Car však ani o nějakou odpověď nestál. Povídá: 
„Mysli nebo nemysli, zítra ráno jedeš. Loď s posádkou už čeká v přístavu. Když nepojedeš, tady je můj meč. Ten by Ti hlavu na krku nenechal, ani on, ani já nesnášíme neposlušnost.“ 
Fedot se tedy obrátil a vyšel z paláce. Chodil chvíli po městě jako bludná duše a přemýšlel, proč to asi cara napadlo. Doma s ním také nebyla řeč. Když se ho žena vyptala, proč je tak smutný a zda ho potkal nějaký nezdar, vypověděl jí teprve, že má jet pryč. 
„Proto se tedy rmoutíš? Nebuď smutný, to není služba, to je službička. Jen se nestarej a jdi spát. Jitro bývá moudřejší večera.“ 
Uložila Fedota ke spánku a počkala, až usne. Pak vzala kouzelnou knihu, vyšla na zápraží, otevřela ji, zalistovala na správné místo a přečetla slova. V tom okamžení stáli před ní dva mládenci a ptali se: 
„Co poroučíš, naše paní? Rozkazuj, čeho je Ti třeba!“ 
„Za třikrát devíti zeměmi v třikrát desátém carství je ostrov. Na tom ostrově chytíte jelena zlatoparoháče a přinesete ho sem. Rozuměli jste dobře?“ 
„Všechno jsme slyšeli a dobře jsme porozuměli. Do svítání bude všechno vykonáno.“ 
Vichrem přenesli se mládenci na ten ostrov, chytili jelena zlatoparoháče a bleskem s ním na Fedotův dvorek. Tam jim žena ještě poručila sbít velkou bednu, do které by se jelen vešel, a pak je propustila. Mládenci zmizeli, jako by se propadli. Žena pak šla také spát. Na úsvitě probudila svého muže a řekla: 
„Vstaň a jdi se podívat! Po Tvém dvoře se prochází jelen se zlatými parohy. Vezmi ho s sebou na koráb a plujte kupředu jen pět dní, šestého dne se vrať.“ 
Fedot zavedl jelena do klece, klec zavřel a dal ji odvézt na loď. Námořníci se začali vyptávat: 
„Kdo jsi? Co tady chceš? Cos to přivezl?“ 
„To jsou další zásoby. Cesta bude dlouhá a můžeme při ní všelicos upotřebit,“ odpověděl jim Fedot. „A kdo jsem, to Vám zanedlouho poví sám car.“ 
Čas vyplutí se blížil. Mnoho lidí přišlo vyprovodit plavce a popřát jim mnoho štěstí na té podivné plavbě. I sám car dokonce přijel. Vyhlásil Fedota nejvyšším, nad všemi námořníky a pak dal rozkaz k vyplutí. Vlajky zavlály, ozvaly se rány a koráb se odpoutal k cestě na širé moře. 
Čas plynul a loď byla na cestě už pátý den, po nějakém břehu nebo přístavu nebylo ani památky. Po obědě dal Fedot vyvalit soudek pálenky a řekl námořníkům: 
„Pijte, bratři, co hrdlo ráčí. Cesta je ještě daleká.“ 
Námořníci byli rádi a provolali veliteli slávu. Hned se rozeběhli s radostí k bečce a začali nalévat. Pili a pili, klábosili a zpívali. Nakonec se všichni do jednoho opili a tvrdě usnuli. Na tuto chvíli Fedot čekal. Chopil se kormidla a obrátil koráb na cestu zpět. Když se námořníci začali probírat, vyvalil Fedot další soudek a tak námořníci vlastně prospali celou cestu zpět. Když jedenáctého dne připlula loď zpátky do přístavu, vztyčil Fedot lodní vlajku a začal slavnostně střílet z děl. Rány bylo slyšet až do zámku, a tak se začal car zajímat, co to je, co se děje. Nikdo však nedovedl odpovědět. Rozzlobený vládce se tedy sebral a ujížděl ke kotvišti lodí. Představme si jeho rozhorlení, když uviděl Fedotovu výpravu, že se vrací za pár dní místo za šest let, že se koráb nepotopil, že se černé plány zhatily. Obořil se na Fedota celý bez sebe vzteky: 
„Jak ses mohl, ničemo, opovážit porušit můj plán? Proč se vracíš před určenou lhůtou?“ 
Fedot se však nelekl. Povídá klidně: 
„Jak zněl můj úkol, Vaše Veličenstvo? Přivézt živého jelena zlatoparoháče. O nějaké lhůtě nebyla řeč. Jiný by se třeba plavil po mořích deset let a stejně by nic nedokázal. My jsme pluli všeho všudy jedenáct dní, a co je hlavní, Vaše Veličenstvo, uloženou povinnost jsme splnili. Bude snad libo podívat se na jelena se zlatými parohy?“ 
Nato dal povel námořníkům a ti spustili na břeh velkou klec. Všichni užasli nad krásou a mohutností podivného zvířete a provolávali slávu celé posádce a hlavně veliteli Fedotovi. Car, ač velmi nerad, musel uznal svou prohru. Přemohl se před lidmi, nasadil laskavou tvář a dovolil Fedotovi jít domů. Námořníkům, kteří na lodi pluli, dal svobodu na šest let. V té době je nesměl nikdo chytat na vojnu, protože si svá léta vlastně takhle odsloužili. 
Car se nemohl vůbec vzpamatovat. Střelec Fedot ho takhle přelstil, bůhví jak to dokázal, na krasavici bude čekat kdoví jak dlouho. A to všechno zavinil rádce s tím svým plánem na chycení vzácného jelena. Však mu to také hned poví. Sluhové museli co nejrychleji rádce sehnat a přivést ho. Jen se hledaný našeptávač dostavil, obořil se na něho car a začal mu vyhrožovat: 
„Děláš si snad ze mě žerty? Takhle mě zesměšnit! Vidím, že Ti nějak málo záleží na vlastní hlavě. Koukej vymyslet nějakou pořádnou příležitost, jak bychom mohli střelce poslat na zlou smrt!“ 
Rádce měl z toho hněvu srdce až v kalhotách, jak se bál. 
„Va ..... va ..... Vaše carské Ve ..... ve ..... veličenstvo, de ..... dejte mi je ..... jen trochu ča ..... času na ..... na rozmyšlenou,“ koktal a utíral si pot, „snad se to po ..... povede.“ 
Uklonil se, vycouval pozpátku z komnaty a utíkal, jako by mu hlavu zapálil, na známé místo. Baba Jaga už ho čekala. Povídá: 
„Stůj, carský rádce! Znám Tvé myšlenky. Chceš-li, pomohu Ti od Tvých trampot.“ 
„Pomoz, babo, pomoz, zachraň mě před carovým hněvem, zaplatím Ti víc než dobře. Fedot se vrátil, a co je horšího, přivezl živého zlatoparohatého jelena!“ bědoval rádce. 
„Už jsem slyšela, všechno vím. Fedot je prosťáček, nebylo by těžké zahubit ho. Má však velice chytrou ženu. Dobře mě poslouchej! Vrátíš se k carovi a poradíš mu, aby poslal Fedota za dalším úkolem. Ať jde střelec tam, nevím kam, a ať přinese to, nevím co. Takový rozkaz nemůže Fedot odmítnout. A že by ho mohl provést? To v žádném případě. Vrátit by se mohl nanejvýš s prázdnýma rukama a ohlásit carovi, že příkaz nevykonal, a jeho hlava padne. Ten se však nemůže už nikdy vrátit, buď klidný.“ 
Rádce poslouchal, pokyvoval hlavou a uklidňoval se, když takovou radu slyšel. Honem babě zaplatil víc než dobře a zčerstva zpátky na zámek, rychle k carovi a ještě celý udýchaný hlásí, k čemu je baba Jaga ponouká nyní. Car nic neřekl. Chvíli uvažoval, pak nechal zavolat do paláce střelce Fedota. Jen se Fedot objevil, udělal car přátelský obličej a povídá sladce: 
„Fedote, můj nejmilejší a nejprvnější střelče, jsi opravdový junák. Splnil jsi jedno moje přání bez chyby a rychle, přivedl jsi mi jelena se zlatými parohy. Vykonej nyní i službu druhou; jdi tam, nevím kam, a přines to, nevím co! Pamatuj však,“ pokračoval najednou výhružně, „je to služba carská. Nepřineseš-li, budeš o hlavu kratší.“ 
Fedot neřekl ani slůvko, otočil se a šel. Přišel domů zasmušilý, zarmoucený, s hlavou svěšenou a skoro se slzami v očích. Žena si toho hned všimla a starala se: 
„Co Tě trápí, můj milý?“ 
„Ech,“ povzdechl si Fedot, „jedno soužení mám z krku a druhé přišlo. Zavolal si mě car a posílá mě tam, neví kam, abych přinesl to, nevím co. Ve městě se říká, že to je vše pro Tvou krásu.“ 
Když slyšela žena carské přání, byla celá zaražená. Byl to úkol nesmírně těžký, který ještě nikdo nedokázal. Chtěla však uklidnit Fedota, a tak povídá: 
„To je přetěžká povinnost, kterou Ti car ukládá. O mě se bát nemusíš, i když to nebude snadné. Tam musíš jít devět let a nazpět také devět, tedy osmnáct roků. A kdo ví, bude-li ta cesta vůbec k něčemu dobrá. Něco však vymyslíme. Jdi teď spát, ráno bývá moudřejší večera.“ 
Jakmile Fedot usnul, zavolala žena ihned ty dva kouzelné mládence a ptala se jich: 
„Víte, jak jít tam, nevím kam, a přinést to, nevím co?“ 
Mládenci mlčeli, přemýšleli, a pak řekli smutně: 
„Ne, paní naše, to nevíme.“ 
Poklonili se a ve mžiku byli pryč. 
Té noci žena dlouho přemýšlela, jak se carovi ubránit. Vzbudila pak střelce a řekla mu: 
„Půjdeš k carovi a vyžádáš si od něho plnou pokladnici peněz na cestu. Vždyť máš putovat osmnáct let. Ze zámku se navrať ještě domů a rozloučíme se. Neboj se, že navždy. A nestrachuj se ani o mě, ani o sebe.“ 
Na zámku dostal střelec skutečně velký měšec zlata a pak se šel rozžehnat se ženou. Ta už ho čekala. Podala mu vyšívaný ručník a klubíčko a poradila mu: 
„Kudy se klubíčko pokutálí, tudy povede Tvoje cesta. Ať jsi kde jsi, utírej se jen ručníkem ode mě, ničím jiným, A teď jsi!“ 
Fedot se rozžehnal se ženou i s přáteli střelci, poklonil se na rozloučenou a vykročil. Jen byl za městskými hradbami, hodil klubíčko na zem. Klubíčko se kutálí a kutálí po pěšinách i cestách, přes lesy i louky, a Fedot všude za ním. Když byl unavený, otřel se ručníkem, který dostal na cestu, a hned se mu šlo zase dobře, hned cesta líp ubíhala. 
Za několik týdnů zavolal car svého rádce a povídá mu: 
„Střelec už je dávno pryč a bude se nejméně osmnáct let potloukat po širém světě. Podle všeho se ani živý nevrátí. Má s sebou hodně peněz, třeba ho loupežníci přepadnou a na zlou smrt vydají. Myslím, že bych si jeho ženu mohl vzít už teď. Sedni do carského kočáru a zajeď do střelecké vesnice. Přivezeš mi Fedotovu krasavici. Já zatím připravím přivítání, jaké jí bude hodno.“ 
Učinil rádce, jak mu rozkázáno. Zastavil před Fedotovým domkem a jde rovnou do jizby. Poklonil se ženě a ohlásil jí: 
„Buď pozdravena, krasavice! Jeho Veličenstvo car Gosudar, vládce celé země a všech lidí v ní, mi nařídil, abych Tě přivezl do jeho paláce.“ 
Střelcová neříkala nic a jela. Jen se objevila v paláci, uvítal ji car s velkou slávou a užasl ještě víc nad její krásou. Vedl ji pak do zlacených komnat a mluvil k ní zvláštní slova: 
„Chceš být carevnou celé mé říše? Vezmu si Tě za ženu.“ 
„Kdo to kdy vídal, kdo to kdy slýchal,“ podivila se žena, „takhle chtít manželku živého muže za ženu? Ať je jaký chce, třeba jen prostý střelec, je to můj zákonný muž. A vládce musí první dodržovat zákony, které sám vydal.“ 
Taková odpověď cara rozlítila. Nebyl zvyklý, že by mu někdo odmlouval, natož osoba nevznešená. Rozkřičel se: 
„Nepůjde-li to po dobrém, stane se tak po zlém. Stráže sem!“ 
Krasavice se však nelekla, jen se usmála. Než se car nadál, padla na podlahu a v tu chvíli se proměnila v hrdličku a frrr oknem pryč! Car zůstal jako vyjevený a marně se rozhlížel, kam se mu krasavice poděla. Když přiběhla stráž, rozkřičel se na ni a poslal ji pro rádce. 
Fedot zatím přešel mnoho zemí. Klubíčko se však kutálelo stále dál a dál. Kde byla v cestě řeka, mostem ji přemostilo, kde se Fedotovi zachtělo odpočívat, tam se klubíčko rozestlalo prachovou postelí. Rychle se pohádka povídá, ne rychle cesta ubíhá; konečně přišel Fedot k nádhernému paláci. Klubíčko se dokutálelo k vratům a najednou, jako by tu nikdy nebylo, jako pára se rozplynulo. Střelec chvíli zůstal stát a pak si povídá: 
„Asi jsem u cíle. Půjdu přímo!“ 
Jde, vykračuje si po schodech z bílého mramoru, do modrých a zlatých pokojů přichází. Najednou zaslechne klapot pantoflíčků a proti němu se blíží tři dívky nevýslovné krásy a hned se začnou vyptávat: 
„Odkud jsi? A proč přicházíš, dobrý člověče?“ 
„Ach, krasavice! Že jsem dobrý člověk, to poznáte. Ani mi však po předlouhé pouti nedáte vydechnout a už vyzvídáte. Kdybyste přišly k nám, já bych Vás nejdříve napojil a nakrmil a teprve potom bych začal klást otázky.“ 
Krasavice hned nechaly prostřít stůl, posadily junáka do čela, uctily hosta a počastovaly a nakonec ho uložily ke spánku. Když se Fedot dosyta vyspal a z měkké postele vstal, krasavice už mu nesou zlaté umyvadlo a bohatě vyšívaný ručník. Střelec se opláchl v zlaté nádobě, bohatě zdobený ručník však nechce. Povídá: 
„Mám svůj ručník, mám čím líce osušit, jako by mě moje znejmilejších hladila.“ 
Vyndal osušku, kterou mu dala na cestu žena, a utíral kapky z junáckého těla. Podivily se krasavice, když to spatřily, a začaly volat jedna přes druhou: 
„Dobrý člověče, kdes k tomu ručníku přišel? Odkud ho máš?“ 
„Odkud bych ho měl? Dala mi ho moje milá žena na cestu.“ 
„Ach,“ radovaly se krasavice, „to máš tedy za ženu naši nejmladší sestru!“ 
Obrátily se a co nejrychleji běžely pro maměnku stařenku, aby jí ukázaly neznámého zetě. Maminka hned přišla, prohlédla si ručník, pak si prohlédla zetě a řekla: 
„To je práce mé dcery, poznávám ji, a Ty mi teď pověz hezky od začátku, jak jsi přišel až sem.“ 
Střelec jí rád všechno pověděl, jak to bylo s ženou hrdličkou a carem a jak ho nakonec poslal car, aby šel tam, nevím kam, a přinesl to, nevím co, a jak ho klubíčko přivedlo až sem. 
„Nevím, milý synu, nevím, vždyť ani já jsem nikdy o něčem takovém ani slůvkem neslyšela. Neztrácej však naději, snad to budou vědět moji poddaní a sluhové.“ 
Po těch slovech vyšla maminka před dům, postavila se na velký kámen a zavolala mocným hlasem. Ozval se hluk, praskot a šum a najednou, kde se vzali tu se vzali, stáli před stařenkou maměnkou všichni živí tvorové; seběhla se zvířata, sletěli se všichni ptáci. Když se utišili, oslovila je vládkyně: 
„Hej, zvířata lesní i polní, ptáci povětrní, slyšel-li kdo z Vás, jak se jde tam, nevím kam, a přinese to, nevím co?“ 
Odpověděli ptáci i zvířata jedním hlasem: 
„Ne, o tom jsme nikdy neslyšeli!“ 
Maměnka stařenka je poté propustila. Vzala svou kouzelnou knihu, otevřela ji, přečetla několik slov a v tu chvíli stáli před ní dva mládenci: 
„Co poroučí naše paní?“ 
„Takto Vám poroučím, sluhové moji věrní: zanesete mě spolu s mým zetěm na daleký oceán ..... moře široširé a zastavíte se s námi vprostřed nad nejčernější hlubinou!“ 
Vyplnili mládenci stařenčin rozkaz a donesli je jako na bujném vichru do samého středu dalekého oceánu ..... moře široširého. Sami stojí jako dva sloupy nad vodou a drží svou paní a Fedota na rukou. Zavolala maměnka stařenka mocným hlasem a přihnaly se k ní všechny ryby a připluli k ní všichni živočichové mořští. Tolik se jich hemžilo okolo, že ani hladinu nebylo rozeznat. 
„Hej, tvorové mořští, i Vy, ryby bystré, Vy všude doplavete a u všech ostrovů a ostrůvků jste byli. Neslyšel-li kdo z Vás, jak přijít tam, nevím kam, a přinést to, nevím co?“ 
Mořští tvorové i ryby však odpověděli jako jedním hlasem: 
„Ne, ani neslyšeli, ani neviděli.“ 
Tu se najednou protlačila stará chromá žába, která žila už třicet let na odpočinku, a povídá: 
„Kvaky kvak, já vím, kde takový div najít.“ 
„Má milá, Tebe já zrovna potřebuji,“ řekla maměnka stařenka, vzala žabku do náručí a poručila mládencům, aby je zase zanesli domů. Tam se začala stařenka hned žabky vyptávat, kterou cestou by měl její zeť jít. Žabka odvětila: 
„To místo je na samém kraji světa, daleko, předaleko. Sama bych mu ukázala cestu; jsem však stará, sotva nohy vleču. Ani za padesát let bych tam nedoskákala.“ 
Stařenka přinesla velikou láhev, nalila do ní čerstvé mléko, posadila do ní žabku a láhev podala zeťovi. 
„Tuto láhev poneseš a žabka Ti bude ukazovat cestu. Poslechni ji ve všem, ona je jediná Tvoje naděje, jen s ní najdeš svůj cíl.“ 
Střelec vzal láhev, rozloučil se s maměnkou stařenkou i s krasavicemi švagrovými a vypravil se od domova dál a k cíli blíž. Jde a jde, žabka mu cestu ukazuje. Rychle se pohádka povídá, cesty však pomalu přibývá. Dlouho, předlouho kráčeli, až přišli k ohnivé řece. Za řekou viděli skrze plameny vysokou horu a v hoře se rýsovaly mohutné dvéře. 

„Kvaky kvak,“ povídá žabka, „vyndej mě z láhve, musíme se nějak dostat přes ohnivou řeku.“ 
Fedot žabku vyndal a pustil ji na zem. 
„Nu, dobrý mládenče, posaď se na mě. Nemusíš se bát, že bys mě rozmáčkl. Jenom se dobře drž, z ohnivé řeky se nikdo živ nedostane.“ 
Žabka se začala nadýmat a nadouvat; nafukovala se, až byla velká jako koník. Střelec se držel jako klíště; měl strach, že spadne do ohnivého proudu. Žába však hop skok a byla na druhém břehu. Tam se zase zmenšila a řekla Fedotovi: 
„Já budu čekat venku a Ty, dobrý mládenče, půjdeš do těch dveří. Octneš se v jeskyni a tam se pěkně schováš. Za nějaký čas přijdou dva starci; dobře je poslouchej, co budou říkat, a všímej si, co budou dělat. Až skončí rozhovor, odejdou, a Ty pak opakuj vše, cos viděl a slyšel.“ 
V jeskyni byla tma, že by ji mohl krájet. Fedot šel potichu a rukama tak dlouho tápal, až nahmatal prázdnou truhlu. Sedl si do ní, zaklapl víko a našel si dírku po suku, aby viděl. Zanedlouho slyší klapnout dvéře; do jeskyně přišli dva stařečci a zavolali: 
„Hej, Svate Všechnoznale! Budeme jíst!“ 
V té chvíli, kde se vzaly tu se vzaly, rozsvítily se svíčky ve svícnech, zacinkaly sklenice, zazvonily talíře a mísy a na stole stála nejrůznější jídla a nejvybranější vína. Starci se najedli, popovídali si o tom i o onom a pak zavolali: 
„Hej, Svate Všechnoznale, uklidit!“ 
V ten okamžik všechno zmizelo ..... stůl pryč, jídla i vína tatam, svíce zhasly a všude jen tmoucí tma. Ozvaly se kroky, dvéře zapadly a Fedot věděl, že je v jeskyni zase sám. Vylezl z truhly a zavolal: 
„Hej, Svate Všechnoznale, dej mi jíst!“ 
Znovu tu byly rozsvícené lustry a prostřený stůl plný vybraných jídel a nejlepších vín. Fedot si vybral místo u stolu a povídá: 
„Hej, Svate Všechnoznale, bratře, posaď se ke mně! Budeme jíst a pít spolu! Samotnému by mi ani nechutnalo.“ 
„Ach, dobrý člověče,“ ozval se hlas, „odkud jsi přišel? Už je tomu třicet let co věrně sloužím oběma starcům, a za celou dlouhou dobu mě ani jedenkrát nepozvali ke stolu. Děkuji Ti pěkně.“ 
Fedot se rozhlížel kolem sebe, nikoho však neviděl. Jen jídlo z talířů mizelo, jako by je někdo vymetal, a láhve s vínem jako by samy létaly a do skleniček víno nalévaly, dokud nebyly prázdné. Fedot nic neříkal, jen hodoval a popíjel. Když se najedli, řekl Fedot: 
„Poslouchej mě dobře, Svate Všechnoznale. Nechtěl bys jít se mnou? U mě se budeš mít vždycky tak dobře, jako se budu mít dobře já.“ 
„Proč by ne,“ odpověděl hlas, „tady mě to už beztoho dávno omrzelo. A ty, jak vidím, jsi dobrý člověk. Nic není na světě mrzutějšího než nevděk.“ 
„Dobře, půjdeme spolu. Teď všechno ukliď a vyrazíme.“ 
Fedot vyšel z jeskyně a rozhlíží se a ohlíží na všechny strany, nikoho však nevidí, ani u sebe, ani v jeskyni. Lekl se a zavolal: 
„Hej, Svate Všechnoznale, jsi tady?“ 
„Jsem,“ ozval se známý hlas, „jen se neboj, já Tě neopustím. Stačí, když zavoláš.“ 
Fedot si tedy sedl zase na žabku, ta se nafoukla a hop zpátky přes ohnivou řeku! Za řekou ji posadil střelec znovu do mléka a vydali se na zpáteční cestu. Šli dlouho, předlouho, až konečně dorazili k maměnce stařence a ke třem krasavicím švagrovým. Když se přivítali, přikázal Fedot svému neviditelnému sluhovi a příteli, aby všechny dobře pohostil, zvláště starou žábu. Když se najedli a všechno si pověděli, neměl už Fedot stání. Všechno ho táhlo domů, k manželce, i když se bude muset nějak porovnat s krutým carem. Šel, pospíchal a chvátal, cesta se mu však zdála nekonečná. Byl už tak unavený, že sotva nohy vlekl. Když už ho nohy ani dál nést nechtěly, povzdechl si: 
„Ach, bratříčku Svate Všechnoznale, kdybys tak věděl, jak jsem už zemdlený. My snad ani nedojdeme a já svou milou ženu už neuvidím.“ 
„Bratříčku Fedote, proč jsi to už dávno neřekl,“ ozval se hlas, „já bych Tě byl hned odnesl, kam by sis poručil. To je maličkost.“
V tu chvíli něco Fedota uchvátilo, jakoby silný vichr, a neslo ho to povětřím tak rychle, až Fedot ztratil čepici. 
„Hej, Svate Všechnoznale, počkej! Počkej chvíli! Ztratil jsem čepici!“ volal střelec. 
Hlas mu však odpověděl: 
„Už je pozdě, pane, vzpomněl sis pozdě. Tvoje čepice je už pět tisíc verst za námi někde v moři, tu bychom už nenašli.“ 
A letěli dál přes hory doly, nad městy a dědinami, pod sebou viděli řeky a lesy. Když letěli nad sivým oceánem, povídá Svat: 
„Chceš-li si odpočinout, udělám v moři zlatou besídku. V té si odpočineš a ještě pomůžeš svému štěstí.“ 

Fedot souhlasil, a tak se začali spouštět k mořské hladině. Kde se zvedaly ještě před chvilkou obrovské vlny, tam se nyní tyčil uprostřed klidné vody utěšený ostrůvek a na něm stál zlatý altánek. Svat Všechnoznal povídá Fedotovi: 
„Sedni si pod zlatou stříšku, popřej si klidu a oddechu, na siné moře se dívej. Až poplují kolem tři kupecké koráby a přistanou k ostrovu, pozdrav kupce, jídlem je počastuj a pitím je ucti. Pak budete obchodovat. Neboj se ničeho a vyměň mě za tři kouzelné věci, které kupci mají. Já se k Tobě po krátkém čase zase vrátím.“ 
A tak se i stalo. Vidí Fedot ..... od severní strany se blíží po hladině tři koráby. Lodníci už zahlédli ostrov a zlatou besídku, už k ní namířili a připravili se k přistání. Tři kupci kapitáni nasedli do lehké lodičky a jedou k ostrůvku. 
„Co je to za div,“ ptají se kupci jeden druhého, „kolikrát jsme se už tudy plavili a nikdy tu zlatá besídka nestála, vždycky tu bylo jen vlnobití!“ 
To už k nim přicházel Fedot a srdečně je vítal: 
„Buďte zdrávi, kupci z dalekých zemí. Pojďte dál, posaďte se a pobavte se a poveselte, odpočiňte si po daleké plavbě. Má besídka je postavena právě pro Vás.“ 
„Buď pozdraven i ty, dobrý člověče,“ odvětili kupci a posadili se pohodlně do stínu besídky. A Fedot už volá: 
„Hej, Svate Všechnoznale, dej nám jíst a pít!“ 
V tu chvíli se vyměnil stůl, krásně se prostřel, za další okamžik se perlí na ubruse ve sklenkách víno a talíře se plní nejvybranějšími jídly. Kupci připíjejí, jedí a žasnou nad těmi divy. Pak si zanedlouho začnou něco šeptat a vtom se nejstarší z nich obrátí na Fedota: 
„Nechceš s námi měnit? Ty nám dáš svého sluhu a vezmi si za něho, co jen budeš chtít.“ 
„A jaké vzácnosti vezete?“ 
„Podívej se, uvidíš!“ 
Nato vyndal jeden kupec z kapsy malou skříňku. Jak ji otevřel, ihned se po celém ostrově rozestřela překrásná zahrada; protkávaly ji sypané pěšiny, všude plno vůní z nejvzácnějšího kvítí. Jakmile kupec krabičku zavřel, byla zahrada tatam. Druhý kupec měl pod kabátem sekeru. Sáhl pro ni a začal tesat. Ťuk ťuk na dřevo a už tu byl koráb. Ťuk ťuk podruhé a byl tu druhý koráb. Stokrát takhle zaťukal sekerou, sto korábů se houpalo na vlnách. Plachty se nadouvaly, námořníci pobíhali a připravovaly děla ke střelbě; ozval se povel a lodě se hnuly kupředu. Děla zahřměla stonásobným výstřelem a kapitáni žádali od kupce další rozkazy. Kupec tesař se však už dost předvedl; schoval sekyru pod kabát a koráby zmizely, jako by se propadly do hlubin. Třetí obchodník už měl připravenou trubku polnici. Zatroubil a už tu stálo vojsko: pěchota a jízda, za koňskými potahy byla připřažena vyleštěná děla, rozkazy poletovaly, prapory se třepetaly. Ode všech pluků přibíhali kurýři a žádali od kupce rozkazy. Nakonec se ozval povel, zahřměla hudba a vojska vykročila. Kupec se pobavil a potěšil, zatleskal vojákům a pochválil je. Pak foukl do polnice z druhé strany a vojsko najednou zmizelo, jako by tu nikdy nepochodovalo. 
„Pěkné věci máte,“ povídá na to Fedot „pro mě se však nehodí. Co já s nimi? Koráby a vojsko, to patří carovi, na zahradu u svého domku místo nemám. Chcete-li však mermomocí se mnou měnit, dejte mi za mého sluhu všechny tři věci.“ 
„Není to příliš mnoho?“ bránili se kupci. 
„Mnoho, málo, měnit chcete Vy, a ne já,“ poznamenal na to Fedot, „jen se dobře rozmyslete.“ 
Kupci dali hlavy dohromady, šeptají a dohadují se, jak to nejlépe rozhodnout. Nakonec se uradili, že mohou více potřebovat bez starostí se najíst a napít než vojsko a koráby a zahrady, které jim byly pro hru. Dali tedy Fedotovi své vzácnosti a zavolali na sluhu jak je naučil Fedot: 
„Hej, Svate Všechnoznale, my Tě bereme s sebou! Budeš nám sloužit, jako jsi nám tady posloužil?“ 
„Proč bych nesloužil,“ ozval se neviditelná hlas, „mně je jedno, u koho jsem.“ 
Tak si nakonec plácli na ten obchod. Pak se kupci zvedli, rozloučili se s Fedotem a nastoupili zpět na své koráby. Jen tam přišli, začali Svata Všechnoznala prohánět, aby nosil jídlo a hlavně pití pro všechny. Pili a pili, až se lodníci svalili jako špalky a upadli do hlubokého spánku. Střelec Fedot seděl zatím v altánku a vzpomínal na svou milou ženu. Pak ho napadlo, co asi dělá Svat. Povzdechl si: 
„Jaká by ho byla škoda, bratříčka. Kdepak asi můj Svat Všechnoznal teď běhá a co asi dělá?“ 
„Tady jsem, pane můj,“ ozval se najednou vedle něho známý hlas. 
„To je dobře, to je dobře,“ zaradoval se Fedot. „Není už čas letět domů?“ 
Stačilo jen říci. Ostrůvek s besídkou zmizel, Fedota opět uchvátil vichr a nesl ho pryč. Netrvalo dlouho a střelec uviděl známé lesy a město s carským zámkem. Přistáli na břehu siného moře na pustém místě nedaleko sídelního města a Fedot povídá: 
„Hej, bratříčku Svate Všechnoznale, mohl bys tady postavit na tom místě palác?“ 
„Proč ne, pane můj, hned bude hotov.“ 
Zašuměl vítr, ozval se praskot a už stál před střelcem palác tak nádherný, že by se to těžko vypovědělo. Byl dvakrát krásnější než carské sídlo. Fedot otevřel kupeckou skříňku a namísto pustiny rozkládala se najednou kolem paláce pohledná zahrada. Moře šumělo, vzácné stromy obsypané nevídaným ovocem lákaly k ochutnání, různobarevné květy lemovaly upravené chodníky, pestré ptactvo se proletovalo pod modrým nebem. Fedot zašel do paláce a díval se z okna na ten půvabný kus země a na jeho utěšenou krásu. Vzpomínal na ženu a těšil se, až jí všechno ukáže. Najednou vidí, jak se mezi stromy mihla hrdlička a zamířila k jeho oknu. Vletěla do komnaty a udeřila sebou o podlahu. Fedot se ani nestačil podivit, a vtom tu stála jeho milá žena krasavice. To bylo přivítání a objímání! A vyprávění, co kdo z nich zažil. Napřed mluvil Fedot. Vyřídil pozdravy od maměnky stařenky a sester, povykládal o Svatovi Všechnoznalovi a o vzácných věcech a nejvíc povídal o tom, jak se mu stýskalo po ženě. Žena mu pak vysvětlila, proč ho car na takové služby posílal a jak ji chtěl pro sebe ukrást. 
„Cos odešel z domu, létala jsem pořád po lesích jako osiřelá hrdlička. Teď jsem tu zase s Tebou, můj milý Fedote, a Tys se mnou. Tak zůstaneme navždy.“ 
Druhý den zrána stál car na věži svého zámku a rozhlížel se po krajině. Když sledoval běh mořských vln, užasl. Na samém břehu stojí nový palác tak nádherný, že carské sídlo vypadá vedle něho chudě a sešle, a kolem paláce skvělá zahrada. 
„Stráže sem! Hned zjistíte, kdo se opovážil stavět u mého sídla takový palác bez mého svolení!“ 
Běželi zvědové, vrátili se za chviličku a hlásili carovi, že palác je od střelce Fedota postaven a ten že v něm bydlí se svou ženou krasavicí. Když slyšel car o krasavici, rozlítil se ještě víc. Nařídil svolat veškerá vojska své říše, museli hned přivést nejvyššího generála a car sypal jeden rozkaz za druhým: 
„Celé vojsko pěší, jízdní i námořníci hned ke břehu, kde stojí ten palác. Všecko vzít útokem, zahradu vytrhat do kořene a vypálit, palác rozbořit do základů a na drobné kousíčky rozdrtit a rozdupat, toho myslivce a jeho ženu přivést živé a připravit je na hroznou smrt. Všechno se stane hned, bez prodlení!“ 
Vyšlo vojsko, vyrazila jízda, vypluly válečné koráby a všechno se blížilo ze všech stran k Fedotovu paláci. Když střelec viděl vojska přicházet, přijíždět a připlouvat proti sobě, popadl kupeckou sekeru a trubku polnici a honem s nimi ven. Sekerou ťuk ťuk a na vlnách byl koráb připravený k boji. Ťuk ťuk znovu, ťukl stokrát a na vlnách se houpalo sto lodí připravených vyrazit proti carovu loďstvu. Plachty se nadouvaly, námořníci pobíhali a chystali všecko k boji, kapitáni žádali od Fedota další pokyny. Pak vzal střelec polnici a troubil a troubil. Foukl poprvé ..... proti carským vojskům se staví ohromná armáda pěchoty. Foukne podruhé ..... přivalila se jízda a čeká na rozkazy. Fedot neváhal a vydal jen jediný rozkaz: aby započali bitvu. 
Trubači zatroubili, bubeníci udeřili v bubny a pluky se hnuly kupředu. Pěchota rozhání carské oddíly, jízda je stíhá a zajímá, koráby potápějí carské loďstvo a zbylé lodi prohánějí po mořské hladině. Když car viděl, že jeho oddíly se daly na útěk, chtěl je zastavit. Marně. Nakonec v tom válečném zmatku a nepořádku zahynul, ani se neví, kde se to stalo. Bylo po bitvě. 
Celé carství si oddechlo, že je po starém carovi. Všichni si žádali za vládce vítěze, střelce Fedota. Fedot souhlasil, a tak se stal nakonec carem. Vládl pak dlouhá léta a šla o něm pověst, že vládl mírně a spravedlivě a že chudý člověk měl u něho vždycky zastání. Zvláště pak přál svému oddílu myslivců a střelců, na které nedal dopustit a s kterými si mnohokrát vyjel na lov jako za starých časů. Nikdy však ani svým oblíbencům neprozradil, proč bylo v celém carství přísně zakázáno střílet po hrdličkách.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight