Jaro světů

„Děti, vstávejte! Venku je nádherný den, sluníčko krásně svítí. Dnes konečně roztál sníh a brzy bude moci přijít jaro,“ budí maminka děti.

Vendulka s Pavlem jsou hned na nohou. Po dlouhé zimě je poprvé teplejší slunečný den. Děti se těšily, až opět uvidí zahrádku, která byla celou zimu pod sněhem. Vendulka se běžela podívat na květinový záhon. Vzápětí však maminka slyší usedavý pláč.

Vendulka plakajíc přiběhla a mezi vzlykáním je jí rozumět pouze: „Maminko, maminko, moje kytička!“

„Co se stalo, Vendulko, jaká kytička?“ maminka Vendulku obejme a snaží se ji uklidnit. „Tak pověz mi, co se stalo?“

„Ta kytička, kterou jsem si loni zasadila, má úplně hnědé uhnilé lístečky! To ona pod sněhem uschla!“ A Vendulka pláče dál.

Pavlík se přidal: „Všechny kytičky jsou uschlé, uhnilé nebo úplně zmizely. Myslely jsme, že zahrádka bude hezká, jako vždycky bývá, a ona je taková smutná. Jenom v koutě u plotu kvete pár sněženek.“

„Ale nebojte se, vy moji malí zahradníci, všechno v přírodě přes zimu odpočívá.

Teprve na jaře se všechny rostliny probudí a začnou opět růst. Jejich kořínky, hlízy nebo cibulky zůstaly pod zemí a většina z nich své listy zcela ztratila, ale to neznamená, že květiny zahynuly. Jen počkejte, až přijde Vesna, bytostná jara, a vše se opět probudí k novému životu.“

„A kdy to bude?“

„Inu, to poznáte. Až jednou vyjdete ven a ve vzduchu bude vonět jaro. Zhluboka se nadechnete a vaše tváře pohladí jarní vánek. Když už má sluníčko větší sílu, pomalu zahřívá zemi a v té se děje zázrak za zázrakem. Bytostní, kteří se o květiny starají, jsou v pilné práci. Všechny květiny, které odpočívaly pod zemí, opatrně vystrčí nad zem první lísteček jako prstíček, který jim říká, jestli je již venku dost teplo na to, aby mohly povyrůst a vyslat ven i své krásné květy.

Pod sněhem květiny nemohly růst, protože jim chybělo světlo a teplo. Žádná rostlina bez světla růst nemůže.“

„Tak to jsme rádi, že kytičky nezahynuly! A kdy už konečně přijde to jaro?“

„Jen vyčkejte, všechno má svůj čas. Vy byste chtěly všechno hned. Ale poslouchejte, co vám ještě povím. Představte si, že celá naše Země je nyní jako ta naše zahrádka. Již dlouhý, předlouhý čas je zde vše, jako by spalo pod sněhovou peřinou. To proto, že tak, jako to platí u rostlin, tak je to se vším. Nic nemůže vzkvétat bez světla. Ale nyní nemyslím na světlo, které dává slunce, to k nám přece vysílá své paprsky každý den. Ale myslím Světlo, které k nám přichází z výšin. Jako elfové a ostatní bytosti oživují své rostliny a díky jejich působení vše pod paprsky slunce roste a vzkvétá, tak my lidé máme přijímat a dávat dál Světlo, které k nám proudí shůry. Máme se snažit, aby vše, co děláme, bylo užitečné a krásné. Abychom svými činy, myšlenkami i slovy vše zušlechťovali a zkrášlovali. Ale většina lidí již zcela zapomněla na to, proč zde na Zemi jsou. Svá nitra lidé uzavřeli proudům Světla shůry. Jejich díla, slova a myšlenky jsou většinou jen temné a ošklivé a nic pěkného nevytváří. A tak to na naší Zemi nyní vypadá tak, jako by všude vládla chladná zima, a vše vypadá tak smutně jako nyní naše zahrádka, ze které odtál sníh.

Nyní má však přijít opět jaro světů, kdy Světlo shůry zesíleno proudí dolů a my lidé jej svými nitry máme přijímat a dávat dále. Máme se přičinit ze všech svých sil, abychom dokázali to, co člověk činit má a co je jeho dávným úkolem. V paprscích Světla pracovat na tom, aby mohlo vše na Zemi vzkvétat. Vše potřebné k tomu máme, jen musíme všechny pomoci využít. Ženy a dívky mají schopnost svým čistým nitrem zachytávat proudy Světla a jako strážkyně touhy po Světle mají vše prozařovat a zušlechťovat. Muži pak skrze toto čisté působení žen a dívek přijmou tolik síly, že mohou celou Zemi přetvářet k obrazu světlých výšin.

Spolu se Světlem naší Zemi nejvíce chybí láska. Rozhoříme-li ve svých srdcích plamen lásky, vzhlédneme-li opět vzhůru a rozpomeneme se na svůj úkol, může vše kolem nás opět začít klíčit, zelenat se a kvést.

Bytosti přírody každým rokem na jaře přemění celou Zemi v nádhernou rozkvetlou zahradu. A člověk? Dokáže to také? My lidé se můžeme od bytostných mnohému naučit. A společně s nimi můžeme Zemi opět zkrášlit.

Po dlouhé zimě přijde opět den, ve kterém všichni tvorové na této Zemi budou moci radostně zvolat: „Přišlo jaro, celá Země se znovuzrodila a nový život na ní povstal...“

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/jaro-svetu1/