Jakub Krčín

zobrazeno 29×

Vložil(a): jitkamety, 2. 4. 2016 21.41

Kterak se na Sedlčanském panství usadil a po smrti první ženy druhou si vzal, ale syna mu přece jenom neporodila, i když mu byl ďábel ve všem nápomocen

Jednoho dne dostali na Sedlčanském panství nového pána. Nebyl to nikdo jiný než regent rožmberského vladaře pan Jakub Krčin z Jelčan a nyní také na Sedlčanech. Když se zajel podívat do Křepenic, dobře si tu všechno prohlédl a brzy se dal do stavění nového hrádku. Stará křepenická tvrz už byla na spadnutí a pan regent byl zvyklý jinému pohodlí.
Leccos se povídalo o něm nepěkného, ale potají. Jinak se ho každý bál, protože to byl pán přísný a tvrdý. Když tedy začal stavět ten nový hrádek Krčínov, honil lidi zběsile do práce a s ničím nebyl spokojen. Sám si dělal plány na nové stavení, sám všechno všude přeměřil, a běda, když zedníci udělali něco jinak, než nařídil. Každému hned hrozilo vězení nebo bití. Přesto stavba rychle rostla. „Tomu Krčínovi pomáhá satanáš!“ povídaly si mezi sebou svíčkové báby. „Určitě s ním udělal zase novou smlouvu a on mu teď staví ten hrádek i v noci. Jinak by stavba takhle nerostla.“
Pan regent nutil lidi, aby pracovali dlouho do noci při loučích a svíčkách, nešetřil peněz, jen aby byl panský dům uprostřed velikého dvora brzo dostavěn. Kolem stála pak jiná stavení: ovčín, stáje a také tři bašty. Rybník Návesník obtáčel sídlo půlkruhem a dlouhá hráz s mostem vedla až k silnici.
„Nic tu nesmí být nadarmo,“ říkával regent Krčin, když prohlížel své nové sídlo. „Jedno je k užitku a druhé pro radost. Ale všechno musí být děláno poctivě.“ Světnice dal pěkně vymalovat, i mázhaus, kde se sám král na zdi milostivě skláněl nad regentem. Kolem dveří a oken bylo plno květů, rozmanitých lístků a pentlí. V jiné světnici byla na zdi panna v oblacích a dva vojáci, z toho jeden s jelení hlavou.
Služky tam umývaly podlahu a před těmi malůvkami se křižovaly. Jedna druhé šeptala:
„Že se náš milostpán boha nebojí, taková prostopášnost z toho kouká.“ Sotva bylo všude uklizeno, ve stáji stáli koně, ve chlévě krávy a voli, ovčín byl plný ovcí, hned najal regent novou čeládku a odkudsi přivezl šafáře. Než se kdo nadál, zastavilo před mostem několik vozů s truhlicemi, stoly, almarami a vyřezávanými židlemi. V panském kočáře přijela nová paní.
Když jí pan regent pomáhal z kočáru, nemohla ani prolézt dveřmi pro spoustu suknic a kožešin. Byla to babka už scvrklá a vrásčitá. Ruce se jí třásly, ale hubu měla jako meč.
„Tohle je ten nový hrádek, Jakube?“ ptala se paní Dorota a přitom nastavovala kdekomu ruku k políbení.
„Ano, paní Doroto! To je nový hrádek Krčínov,“ řekl pan regent unaveně. „Ves Křepenice je tam dole pod kopcem.“
„To rejsování na zdech stálo asi dost peněz a není k ničemu,“ řekla zlobně, než vešla dovnitř, a nic se neohlížela, že ji všichni kolem poslouchají. Pan regent byl k paní zdvořilý, zvláště před lidmi. Doma za zavřenými dveřmi už tomu dávno tak nebylo. Vdovu Dorotu si vzal kdysi pro peníze, které nutně potřeboval, a nic mu nevadilo, že byla o kolik let starší než on. Ona měla muže a on potřebný majetek. Potom si svůj život zařizoval vždycky po svém, jak tomu byl zvyklý od mládí. Dříve se paní na něho často zlobila a hrozila mu, křičela, ale pan regent ujížděl z domu, kdy se mu zachtělo. Nakonec se paní se vším smířila a byla ráda, že není ve stáří docela sama.
„Tahle stavba stála dost peněz a s panským sídlem si nezadá, přestože je o mnoho menší,“ řekl pan regent ženě, když ji usadil v panské světnici. „Budeš zde mít pohodlí i své služky a o nic se starat nemusíš. Pokud nebudu doma, o všechno se postará šafář.“
„A co já? Já se mám prosit o všechno šafáře? Ještě jsem Tvoje žena před bohem i lidmi, ať se Ti to líbí nebo ne, Jakube! A dokud budu živa, bude tomu tak,“ rozkřikla se paní Dorota ostrým hlasem, ale s panem regentem to ani nepohnulo. Už dávno si zvykl. Mohla křičet, jak chtěla, jeho nepřivedla nikdy z míry. „Peníze Ti tu vždycky nějaké nechám a pak máš přece služky. Co budeš potřebovat, to Ti rády udělají. Jinak se do ničeho nepleť! Znáš mne. Darmo by bylo mezi námi zle a toho už není potřeba.“
Potom jí ukázal, které světnice jsou její, kde je komora pro služky a kuchyň. „Ty budeš bydlet tu v patře, je tu tepleji. Já v přízemí. Dal jsem si tam už všechno zařídit a rušit Tě nebudu. Tak to tu všechno ve zdraví užívej!“ Potom pokynul hlavou na pozdrav a odešel.
Paní Dorota seděla u stolu ještě celá nabalená, aby neprochladla, a uvažovala o tom, jestli udělala dobře, že se dala k tomu stěhování přemluvit. Pan regent byl pořád ve službách pana Viléma z Rožmberka a jenom občas zajížděl na své panství. Jinak býval celý čas na Krumlově nebo na Třeboni, kde stavěl nový rybník Rožmberk.
Paní Dorota bydlela na Křepenicích několik let, ale ve vsi ji nikdo neznal. Když umřela, žádný pro ni také neplakal. Služky byly rády, že se jí zbavily, protože je celé dny a noci jenom trápila. Když pan regent přijel na pohřeb, pozval kněze a brzy všechno odbyl. Potom se pozeptal šafáře, kde je co nového, dal opravit spadlou zeď a zase odejel.
Na Křepenicích si lidé povídali, že ho jednou jistě odnese čert, protože je mu tak podobný. Ani děti nemá, a když mluví, jako by pilou řezal. Ale pan regent najednou začal mládnout, i když mu na zádech sedělo už pět křížků. Všude byl a všechnu práci zvládl, hlavu měl pořád plnou nových nápadů a rožmberského vladaře zahrnoval novými starostmi i radostmi.
„Co se s tím Krčínem jenom děje?“ divil se pan vladař Vilém. „Je jako jiskra, že by od něho i stodolu zapálil.“
„Snad ještě nějakou prohnilou a starou,“ dodal zlomyslně pan Petr Vok, který nikdy neměl Jakuba Krčina rád pro jeho šetrnost a starosti, které mu často dělal, když dlužil víc peněz, než pan regent mohl splatit.
„To ještě uvidíme, jak je to s panem regentem. Jenom aby v tom nebyla zase nějaká bohatá vdova,“ smál se pan vladař, který dobře znal slabosti svého regenta. Ale pan Petr se ušklíbl.
„Na ženitbu už nebude mít odvahu. Kdopak by si také vzal takového starého kocoura. Snad ještě pro peníze a ten majetek, o který nás v našich službách připravil.“
„Nejsi dnes spravedlivý, pane bratře!“ řekl přísně pan vladař. „Kdyby nebylo Krčina, dávno bychom už nebyli bohatými pány v Čechách. Jenom jemu vděčíme za statky a rybníky, které vynášejí tolik peněz. A to, co si u nás vysloužil, dal by mu rád kdokoliv jiný. Ale on je našemu rodu věrný jako pes, ani císaři se nepodařilo nám ho odloudit. A proto, co si vzal od nás navíc, to mu budiž odpuštěno. Mnohonásobně nám to vynahradil.“
Zatímco se na Krumlově páni takhle bavili na účet pana regenta, seděl on na Jindřichově Hradci, v domě hejtmana Zelendra z Prošovic, a vyprávěl mu o svém životě. V poslední době sem často zavítal, ale žádnému to nebylo nápadné, protože s panem hejtmanem byli stejného věku a dávno se znali.
Jenomže regent Jakub Krčin nikdy neztrácel nikde zbytečně čas, a tak ani tentokrát sem nejezdil nadarmo. Zalíbila se mu hejtmanova dcera Kateřina, panna hezká jako poupátko. Když pan regent na ni pohlédl, pořád se jenom rděla. A když jednou seděl s hejtmanem o samotě, znenadání řekl o její ruku. „Já vím, že se možná jako otec budeš vytáčet, hejtmane, když se Ti nabízí takový starý ženich. Ale dobře víš, že rozumu mám dost, abych věděl, co chci. Je načase, abych založil rodinu a měl děti. Na věno Tvé dcery hledět nebudu, ale líbí se mi a snad ani já jí nejsem protivný.“
Hejtman seděl za stolem jako opařený a koukal na pana regenta vyvalenýma očima. Když nabral trochu dechu, těžko hledal slova.
„Víš přece, Jakube, že jsem Tě měl odjakživa rád, ale že bys právě Ty přijel k nám na námluvy, to se mi nechce ani věřit.“
„Věř nebo nevěř, je to tak. Jestli chceš, nějaký den ještě počkám, aby sis to mohl rozmyslit. Ale já už mám času namále, každý den je mi drahý,“ řekl regent rozhodně a chystal se k odchodu.
Hejtman se honem sebral a z rukou mu bral plášť i klobouk, potom volal na ženu, aby nosila jídla na stůl.
„Snad bys od nás jenom tak neodjížděl, Jakube? Vždyť jsme přece přátelé. A já Ti ukážu, že o Tebe stojím, i když mi to možná bude mít žena za zlé. Rozhodneme to ještě dnes, a hned teď!“
Než ho mohl regent zadržet, hejtman volal na dceru a křičel také na pacholka, aby přinesl ze sklepa to nejstarší a nejlepší víno, co tam leží. Když vstoupila do světnice hejtmanka, regent jí uctivě ruku políbil a ona se spokojeně usmívala. Zato panna Kateřina vešla tiše a zase klopila oči, ani na regenta nepohlédla. Hejtman nalil víno do pohárů, pak už na nic nečekal a vedl dlouhou řeč:
„Tuhle pan regent Jakub Krčin z Jelčan k nám přijel projednat tuze vážnou věc. Dobře, ženo, poslouchej a všechno uvaž! A Ty, Kateřino, taky! Jde totiž o tebe. Pan regent mne přijel požádat o Tvoji ruku. Jestli chceš být jeho ženou, tak si ho vezmi. Jestli ne, tak to hned řekni, ať svého přítele zbytečně netrápím nadějemi.“ Hejtmanka zůstala, jako by hrom do ní uhodil. Tlustý podbradek se jí začal třást a slzy se zaleskly v očích. Hejtman se zamračil, protože žena pořád mlčela. Potom mávl rukou a obrátil se k dceři.
„Tak promluv! Jde přece o tebe, já si ho brát nebudu.“
Kateřina zvedla pomalu oči a upřeně se podívala na otce, potom na pana regenta. Ve světnici bylo ticho. V tu chvíli i hejtmanka přestala vzlykat, a čekala, co dcera řekne.
„Já si ho vezmu, tatínku, když poručíte! A ráda.“
Všem se ulevilo a hejtman vypil jedním douškem plný pohár vína, aby spláchl tu ošklivou chvilku. Pan regent byl celý rozechvělý, protože se toho nenadál. Něžně vzal pannu Kateřinu za ruku a uctivě ji políbil. Potom se mu Kateřina celá uzardělá vytrhla a utekla ze světnice. Jenom hejtmanka se střídavě smála a plakala, obskakovala pana regenta a nevěděla, co by mu dobrého přinesla k jídlu. Ale on už tu neměl žádné stání a měl se k odchodu.
„Zítra se přijdu na pannu Kateřinu podívat a tu svatbu smluvíme, jak to půjde nejrychleji.“
A protože se regentovi vždycky všechno dařilo, co si umínil, na té brzké svatbě trval. Marně hejtmanka naříkala, že nemá pro dceru ještě všechnu výbavu a potom že musí mít nové šaty na svatbu. Pan regent sám všechno zařídil. Sláva to byla na Krumlově nevídaná, když v kostele vedle pana regenta poklekla půvabná Kateřina a šťastně se usmívala, ani slzičku neuronila. Báby jí hned pomlouvaly, že je to špatné znamení. Každá poctivá nevěsta musí svou svobodu řádně oplakat.
Pan vladař Vilém z Rožmberka i pan Petr Vok byli také v kostele. Oba s údivem hleděli na krásnou regentovu ženu a při svatební hostině na zámku dávali jí najevo svou přízeň, až jim to měly ostatní paní za zlé.
Ale pan regent se na Krumlově dlouho nezdržel. Hostina ještě nebyla u konce, když se začal loučit a prosil pana Viléma o krátký čas volna.
„Já Ti ho dávám s radostí, regente!“ řekl pan vladař uznale. „Mnoho štěstí přeji Tobě i Tvé krásné paní. Máš vždycky šťastnou ruku, jak v díle, tak v lásce. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčil.“
Taková chvála by jindy pana regenta potěšila, ale tentokrát by se jí tuze rád zřekl. Paní Kateřina se však pořád šťastně usmívala, nic její štěstí nemohlo pokazit. Jejich první společná cesta vedla na Křepenice. Rožmberský kočár vezl oba k novému domovu.
Když dojeli, všichni už věděli, že si pán přiveze novou paní, protože všechny světnice dal předem vytopit a mnohá jídla navařit. Vozy s výbavou přijely až dávno po nich.
Tentokrát, když paní regentka vystoupila z vozu, všichni si kolem oddechli. Byla to paní jako lusk a mile se usmívala. Potom se zavěsila do pana regenta a spěchali spolu do panského domu.
„Kde jenom ten starý čert sebral takovou hezkou ženu?“ divily se zase zlé jazyky, které panu regentovi nepřály. „Vždyť by jí mohl být dobře otcem.“ V životě lidském se to ale všelijak obrací, a paní Kateřina si už dávno Krčina oblíbila, když u nich doma vyprávěl po večerech o svém díle. A nebylo pochyb, že si ti dva spolu rozuměli, ale každý z panské čeládky vyprávěl jenom o mladé paní. Všichni by ji byli nejraději nosili na rukou.
Brzy se ukázalo, že pan Jakub Krčin nebyl ještě tak starý, jak se lidem zdálo. Paní čekala první dítě. A bylo zase řečí a dohadů. Ale ona byla pořád jako růžička a kolem pana regenta se jenom točila. Od té doby býval regent víc na Křepenicích než na Krumlově a jednoho dne. přišel k panu vladaři skládat účty. Když byli se vším hotovi, řekl:
„Rád bych už odešel ze služby, Milosti! Neměj mi to za zlé, ale mám mladou ženu a ta čeká dítě. Rád bych byl při tom na Křepenicích.“
Pan vladař zůstal jako omráčený a v duchu zbledl závistí. Jeho starý a slavný rod byl na vymření. Sám žádných potomků neměl a panu Petru Vokovi se v manželství také nevedlo. A tenhle starý regent a rybníkář tu stojí před ním a chlubí se otcovstvím.
Regent Krčin dobře věděl, že svým sdělením pana vladaře nepotěší, však v tom bylo i trochu jeho zlomyslnosti, že se tak otevřeně ke všemu přiznal. On, který dosud v životě nedostal nic zadarmo a z chudého synka se stal bohatým pánem, měl nyní lidského štěstí víc než celý bohatý rožmberský rod pánů z Růže. „Závidím ti, regente,“ přiznal se pan vladař. „A říkám Ti to otevřeně, jako chlap chlapovi. Asi máš přece nějaké ty spolky s čertem, jak se to o Tobě povídá. Jinak tomu všemu, cos dokázal udělat, nemohu ani uvěřit.“
Potom se spolu dohodli, že ho vladař zprostí regenství, ale on mu za to dostaví ještě rybník Rožmberk.
„To bych rád, Milosti! Vždyť to bude největší rybník, který jsem kdy stavěl,“ usmál se a o všem se s pánem dohodli.
Moc a sláva pana Jakuba Krčina z Jelčan přece jen opojila. Nemohl se zbavit pýchy a umínil si, že musí mít syna. Paní Kateřina mu to sice vymlouvala a vroucně se každý den za jeho přání modlila k pánubohu, ale vše zůstalo jenom přáním. Na Křepenicích se jednoho dne narodila panu Krčínovi dcera a on byl zklamán. Opil se nejdříve do němoty, potom pokorně přišel a políbil paní obě ruce. „Nezlob se na mne, Kateřino! To mne zmohla ta moje pýcha, ale další dítě musí být syn.“
A zase jezdil Krčin jako ďáblem posedlý kolem stavby rybníka Rožmberka a honil rybníkářskou chasu od rána do večera. Chtěl možné i nemožné. Sedlčanské panství mu vzkvétalo, proto přikupoval nové vsi a dvory, ale ani druhé dítě nebyl syn, zase jen dcera.
Paní Kateřina posmutněla, že rodí samé dcery, když její muž Jakub Krčin si přeje míl syna. Dávala kostelům na modlení a na mše, ale nic to nebylo platno. Na Křepenicích byla kolébka pořád plná samých dcer a vytoužený syn nikde. Když přijížděl Jakub Krčin odpočinout si na Křepenice, stále častěji se zdržoval ve svých světnicích, kde měl také alchymistickou dílnu a kde rýsoval svoje veliké plány. Měl tu plnou almaru knih a čítával v nich dlouho do noci.
„Musíš se více, šetřit, paní Kateřino!“ říkával ustaraně, když viděl její propadlé tváře a smutné oči. „Na práci máš služky a k dětem chůvy. Ty si poshov a nezapomeň, že budeme mít ještě syna.“
Pan regent byl posedlý a za každou cenu chtěl mít dědice. V tom však neměl štěstí, dcer bylo už šest. Batolily se kolem matky a všude bylo plno křiku. Když paní Kateřina chodila posedmé s outěžkem, už jí byla jenom půle z té bývalé Kateřiny a pořád pokašlávala. I pan regent se změnil. Vlasy mu zbělely a vous mu prokvétal, ale barvit si ho nechtěl, protože na to pro samou práci neměl čas. Když koupil Obděnice, dal udělat přes celou ves novou strouhu a do ní kladl dřevěné roury, aby jimi vedl vodu na zámek. Byly z toho panské spoly, ale on nepovolil a přikoupil ještě dva grunty, aby měl od žalobce pokoj. V tom shonu si ani nepřipustil, že mu jedna dcera umřela.
„A bude to syn! Musí to být syn, který dostane dědictvím celé bohaté panství!“ umíněně si v duchu říkal Jakub Krčin, když se jednou vracel z Obděnic na Křepenice.
Sotva otevřeli před ním bránu, služky mu s pláčem vyběhly naproti a volaly, aby si pospíšil, že je s paní Kateřinou zle. Skočil z koně jako mladík a spěchal nahoru do světnice.
Paní Kateřina ležela v horečkách a už ho nepoznávala. Těžce dýchala, chvílemi někoho volala. Poklekl k její posteli a bral ji za ruce. Usmála se jako ve snu, pak zvrátila hlavu a vydechla naposledy.
„Kateřino! Kateřino!“ volal pan Jakub jako posedlý a žalem si rval šedivé vlasy. Museli ho odvést a také uložit. Paní Kateřinu pohřbili i s nenarozeným dítětem a od té doby se všechno změnilo.
Pan Krčin se o své dcery nestaral, jako by jich ani nebylo. Kdyby neměly služky a chůvy, kdo ví, jak by to bylo vypadalo. Sotva se pán ze své slabosti vykřesal, dal zapřáhnout do kočáru a vyjel na Obděnice. Tam bylo plno práce a všude ho bylo už zapotřebí. Rybník Rožmberk byl hotov, ale přesto rád k němu zajel, aby se podíval, jak se mu dílo podařilo.
Potom dostal nápad a chuť postavit ještě jeden rybník. Zajel na Třeboň k panu vladaři Petru Vokovi, protože pan Vilém už dávno spal v hrobce Vyšebrodského kláštera. Všude na Třeboni znali starého regenta a každý ho zdravil a vítal. Když se dostal k panu vladaři, byla u něho veliká společnost. Ale Krčin se jen tu a tam uklonil, když poznal nějakou známou tvář, a přál si mluvit s panem Petrem o samotě.
„Regente, Tebe už nezajímají hezké ženy a můj fraucimor?“ divil se vladař Petr s úsměvem a trochu zlomyslně, ale Jakub Krčin se nebál odpovědět. „Ne, Milosti. Jsem už přece dávno starý kocour, jak jste sám říkával,“ a hrdě zvedl hlavu, jen se mu v očích zalesklo.
„Nic ve zlém, regente!“ omlouval se pan Petr a vedl ho do své komnaty, aby si mohli nerušeně pohovořit.
Sotva za nimi zapadly dveře a zůstali sami, pan Jakub Krčin neztrácel čas zbytečnými slovy.
„Než umřu, chtěl bych postavit ještě jeden rybník, Milosti! Času mám už namále, ale snad ještě ta smrtholka tak brzy nepřijde. Ten rybník by byl větší než Rožmberský a stavěl bych ho zde nedaleko Třeboňského zámku. Takové malé české moře.“
Když to pan Petr Vok uslyšel, vzpomněl si na svou cestu do Anglicka. Tehdy viděl moře poprvé, ale rád se pak vracel do země řek a rybníků, do Čech. A nyní uslyšel tenhle veliký nápad. Byla tu nová příležitost pro něho i pro starého regenta. Trochu však dělal drahoty.
„To bude stát hodně peněz a já nejsem dobrý hospodář, jako byl můj bratr Vilém. A nemám ani tak dobrého regenta, jako měl on.“
„To nevadí,“ ujišťoval ho Jakub Krčin. „Mám už své plány a doufám, že se dílo podaří.“
Když mu ukázal plány a nákresy, pan vladař přece jen neodolal a svolil ke stavbě. A brzy potom se začala stavět veliká hráz rybníka Svět.
A zase lidé viděli jezdit Jakuba Krčina s čerty. Za nocí prý mu stavěli novou hráz. Strakatý pes za nimi běhal a na každého štěkal. Krčin do kostela moc nechodil a mezi kněžími se dobře o něm nikdy nemluvilo. Když se rybníkářská chasa napila, uměla mnoho povídat, a o panu regentovi znala tolik historek, že šla z toho hlava kolem.
Ale Jakub Krčin se svého díla nevzdal. Občas jezdil na Obděnice, kam za ním přijížděly také dcery. Zvláště nejmladší Johanka se mu zalíbila a zmocnila se jeho přízně, protože se podobala své matce.
„Máš oči zrovna takové, jako měla ona,“ říkával jí někdy otec, když spolu seděli u jednoho stolu a on vyprávěl o svém novém díle i stesku. „Skoda, že tu se mnou nezůstala paní Kateřina déle, lehčeji by se mi umíralo.“
To poprvé mluvil o smrti vážně, jinak si dělal jen šprýmy na tu zubatou smrtholku s kosou. A také hned druhý den začal shánět dobré kameníky, aby mu udělali kamenný náhrobek. Když se to Johanka dověděla, přiběhla za otcem a plakala. „Proboha, otče! Vždyť je to hřích, takhle přivolávat na sebe neštěstí!“
„Jaképak neštěstí!“ smál se už zase pan regent. „Chci jenom vědět, co mi pak dáte na hrob. Musí to být poctivá práce, aby se mi dobře spalo.“
A po večerech si vymýšlel nápis, který pak nechal vytesat na desku. Čím dál tím víc se zamýšlel nad koncem života. Brzy nato se postaral, aby jeho majetek byl po jeho smrti rozdělen mezi dcery rovným dílem. Johance připsal Obděnice se zámkem, aby prý byla jeho hrobu nejblíž.
„Musíš mi posloužit do konce, Johanko, a potom také na mne nezapomeň!“ prosil ji kolikrát. A dcera ho s pláčem utěšovala.
Z Křepenic dal všechny knihy odvézt na Obděnice a zde zase sedával nad nimi dlouho do noci. Spánku mu rychle ubývalo. Když jednou ulehl, ráno už nevstal.
Dal si zavolat kněze a dlouho s ním mluvil o samotě. Za to mu něco přidal na kostel, aby po jeho smrti byly slouženy mše.
Krajem se roznesla rychle zpráva, že pan regent už asi nebude. Staří rybníkáři plakali, mladí se divili. Všichni věděli, že to byl tvrdý chlap, a měli s ním proto mnohé spory, ale svému řemeslu rozuměl a jim také. Zůstalo po něm tolik užitečné práce jako po málokom.
A když pan regent přece jen umřel, dcery ho řádně oplakaly a pohřbily. Za pár let se jeho zboží rozpadlo tak, jak se která z dcer vdala. Ani Obděnice nezůstaly ušetřeny a po stu letech byla tu jenom polorozbořená stavení a říkalo se, že v nich straší.
Jednou sem přišel nějaký horlivý jezuita, kde co mohl, to prošmejdil. V jednom výklenku našel hromadu zetlelých knih. Sám je hned vyvezl na dvůr až ke studni, kam je pak naházel. Dlouho se potom nad tou studní modlil a mnoho křížků nadělal, aby zlý duch Jakuba Krčina byl z Obděnic zažehnán.
Na mnohé rybniční hrázi bývalého rožmberského panství jezdívá prý o půlnoci Jakub Krčin zapřažen do ohnivého pluhu a zorává hráz. Kdo ale přijde k rybníku Rožmberku nebo třeboňskému Světu, na hrázích uvidí staleté duby, které svými silnými kořeny dosud zpevňují Krčínovo dílo, a ještě dlouhá léta tomu bude tak.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight